Jsi na vozíku? Zahrajeme si hru - kudy uniknout!

Ránko, mokro, sluníčko. Stále nejde net. V klidu si v posteli čilá a vyspalá dopisuji blog. Zmenšuji fotky. Stále nejde net. Měla přijít paní. Odvolávám ji. Nejde net. Nikoho to nevzrušuje. Píšu. V zahradě nádherně zalito. Micka urousaná. Ani není vysoká tráva, její srst v chuchvalcích. To si musím zapamatovat, až přijde Petroušek... Brblal na trávu, že je z ní Micicinda mokrá. Včera večer jsme si s ní hráli. Hádejte, kam zalezla? Do ostrůvku vzrostlých klasů pro motýly. :-) Lebedí si v ní zakrytá stébly...

Stále nejde net. Poslech některého staženého pořadu na Svobodném vysílači nebo Příznacích transformace. Co si vyberu? Helenu Heclovou. Únor. To nejcennější, co máme. Jé, po půlhodině čte mé dva dopisy. Dojímám se. Už u toho nebrečím. Ale cítím chvění. Jsem to JÁ. Mé nitro. :-) Dva dopisy :-)

https://www.youtube.com/watch?v=C3DF4vdgN5g&t=3651s 

Deset. Naskočil net. Omylem vytočím číslo poskytovatele. Volají zpět. 

- Trvalo Vám to!

- Vešli jsme se pod dvě hodiny. 

- Mohla bych říci, že jste překročili hodinu. Jenže vy jste překročili celou noc. Nebudeme diskutovat. Zařídím se!

Pokládám telefon. Drzouni. První strhnutí peněz v měsíci od nich. Net nešel celou noc. Dobře to věděli. Volala jsem v půl deváté. Ne, nebudu se čílit. 

Co čápíci? V noci jim nepršelo. Jů, čtu, jak se rodiče hezky v noci starali. Vracím si. Staří stojí. Zavřené oči. Umějí spát vstoje. Mámě i tátovi plandají mokrá pérečka pod zobáky. Malí se tulí k sobě. Na komíně asi pěkně fučí. Mokrouši. Ve tři padesát čtyři se máma spustila do tmy. Ve čtyři čtyřicet čtyři se vrátila. Už za světla. Nic nepřinesla. Tlukot zobáků starých. Výměna stráží. Táta opouští hnízdo. Venku se rozednilo. Malí už mají vcelku letky... Hlavně ti dva největší. Teď ráno si je zkouší... Máchají křídly. Vypadají, jak když se chtějí pustit do dobrodružného prvního letu z komína... Máma zdvihá klacíky. Zvyšuje ohrádku. V jedenáct malý největší plete z klacíčků ohrádku do výšky. Pomáhá mámě. :-) Instinkt? Žjo, 10.58 - tlukot zobákem; pohyby v krku. Malí se srotili okolo tátova zobáku - vrh! Už rvou rybu. To byl fofr.

Telefon s budoucím nájemníkem. Mladíček. Vyrábí kytary. Čeká ho první koncert na studentském festivalu na nádraží v Ústí nad Orlicí. Ne majales organizovaný neziskovkami, syndikáty... Jen studenti.

Ptá se, jestli by si mohl na půdě složit půl kubíku suchého dřeva na kytary... Souzníme. A ve stání mít ponk. Jo.

- A mohla by s námi bydlet maminka?

- Ano. Pokud se tam vejdete dva, miminko, proč ne?

Za maminkou. Čas letí. Kolo? Auto? Kolo.

- Jeď autem. Vždyť si ty třešně z košíku vyklepeš.

Autem. V jídelně se ptám, kdo chce třešně. Někdo pronese:

- Oni se stydí!

Všechny chtějící obdarováni. Celý život trhali, obdarovávali své děti... Babička B.N. by nevzala jahůdku do pusy, protože by ochudila děti v nebi. Nedostaly by. Natrhala jsem celý košík, ať si dají. Sjely jsme dolů k Janince. Paní spolubydlící zajásala. Odsypala jsem do plastové nádoby. Pozdravuji Janinku. Je někde v holportu v patře.

- Po večeři to spořádáme.

Kudy ven z DD? Do prčic - tohle je past. Půl hodiny objíždím různé východy. Nikde se nedostaneme ven. Východy zamčené. 

- Mami, jsme v pasti.

Čekáme na výtah do druhého. Doba večeře. Vozí se jídlo. Jiný výtah nelze užít. Nebo popadnout vozík s mamkou do náruče... Znovu nahoru. Zuřím. Chci s mamkou na černožický hřbitov. Čas teče. Pět hodin. Večeře. Pečovatel s námi jede dolů. Vede nás zimní zahradou, parkem k brance. Vyzkoušet, jestli je brána u popelnic otevřená. O co, že bude zas zamčená! To teda vyletím z kůže! Odemčeno. Náhodou! Můžeme konečně vyjet. Ty vorle! Snad ji iniciativa nezamkne, než se vrátíme. Neslýchané. Vozíčkový dům a jediný východ po příkrých schodech. Který pablb toto vymyslel!! SCHVÁLIL. DOVOLIL. Vrchol všeho je zavřená nedobytná brána o víkendu! Odjakživa se tu chodilo všemi vchody. Ne, teď jen pro vyvolené. S vozíkem pěkně vozík s příbuzným do náruče a seskotačit se schodů. To, že je odříznuté zábradlí u vchodu - to už je pasé. NWO v DD v praxi! Soptím, nadávám, kazím si auru. Už slyším odpověď: Doposud se nic nestalo. Poplachy tu máme pořád. - Akorát loni se nedostala sanitka ani požárníci. Šílenost. Jak tohle mohou požárníci dovolit!!! Takový hazard s lidskými životy. Kdo lže, ten krade, do pekla se hrabe. Platí se vším všudy.

Na hřbitově leží mamčina babička, rodina Šormova. Včera mamka vzpomínala tetku Dědourkovou v Bohuslavic u Trutnova s čapím komínem. Původem Šormova. Já vzpomínala na strejdu, prastrejdu z Trutnova - Šorm. Na gymplu o rok výš studoval Petr Jaroš. Jeho tatínek, syn babiččiny sestry, dělal náměstka nebo ředitele Fruty - mamka říká Vedebky. Tam mě v patnácti přivezla na brigádu. Poprvé v životě jsem pracovala. Za peníze. To bylo žůžo. Dnes Vedebka hádejte co :-) Neexistuje.

- Mami, chodilas sem?

- Ne, já jsem chodila na hřbitov v Černožicích.

- Mami, čti!

- Hřbitov v ČERNOŽICÍCH. My jsme v Černožicích?

Jedeme k středové hrobce.

- Tady leží Štejnských.

- Jak, to jsem zapomněla. Byly jsme tu tak před čtyřmi lety. Myslela jsem Sehnoutka - továrník.

- No, a ten si vzal Štejnskou.

- Mamko, tady někde byl ten hrob. Šormovi a rodina Jarošova.

Volám Ivě.

- Postav se zády před Sehnoutkovu hrobku. Vlevo po obvodní cestičce ne v záhybu. Na rovném místě.

Procházím obvodní uličku, vnitřní... Nic. Iva se ptá:

- Mami, jak to, že jste nenašly hrob tvé babičky?

- No tady je totiž jeden hrob na druhým.

Řehotáme se její vcelku pravdivé odpovědi. Nechtěný vtip.

Sedáme na lavičku před hřbitovem. Pozorujeme svištění aut, stavbu dálnice, Černou horu, sníh na  pláních v Krkonoších... Sněženka se ztrácí v oparu. Ukazujeme si topoly v mamčině vesnici - Neznášově. Kopec s habřinskou školou. Chloumek a Prašivku. To, co vídáme z patra z chodby, máme na dlani. Obracím mamku k přejezdu, aby viděla vlak. Z oken ho většinou propásne. 

- Mamko, je 7.6.

- Jé, to je nešťastný den. 

- Proč?

- To se někdo zabije. 

- Nestraš!

Návrat. Mamka mi ukazuje klokočí. 

- To je klokočí? Jsem myslela, že se říká klokočí jasmínu.

- Ne, tohle je klokočí. Po babičce klokočí, a po tmě strach. A do očí, padl ti prach... 

Zpíváme, ukazujeme si keře, ukazuji, kde je DD. Přejíždíme přes přejezd. Mamka se bojí, abych ji nevyklopila.  

- Kde jsme byly?

- Na výletě.

- Ale kde?

- To už nevím.

Ukazuji ji hnízda vlaštovek ze zahrady, její terasu s domečkem pro ptáky... (Pane řediteli, ano, není to její terasa; čtete-li knížku o Roentgenovi, tak vám leží rentgen na stolečku. Jedná se o přenesený význam tzv. metonymii.) Vyjíždíme do patra. Nacházím ztracený polštářek. Zchumlovaný - prali ho. Pitomci. Určitě ne na třicet.  Dýchám zhluboka. Seznam oblečení ve skříni je urván. 

Paní Janu upozorňuji, že hadr, který má mamka na sobě, není její. Je orván; má tmavší odstín. Halena patří k elegantnímu neorvanému kostýmu bez zátrhů. Za ROK JSEM NEDOCÍLILA NÁVRATU VRCHNÍHO DÍLU KOSTÝMU. NE, NE, ZKRÁTKA NE!!! Binec. Slušně řečeno. 

Maminka u hřbitova snědla kousek štrůdle, třešně, meruňky, půl broskve... Už neměla hlad. Na pokoji ji čeká měkoučký chleba, skvělá péče - odkrojené kůrky. Na talířku rajčatový salátek. Dobrá večeře. Ochutnala jsem drobně nakrájená rajčata. Jedlé. Chutné. 

- K tomu není chleba?

- Právě jsi ho snědla.

Krásně se diví. Paní Jana se ptá, jestli má přinést ještě jeden. Mám pocit, že mamka už u hřbitova nemohla. Poručí si ještě jeden. Jana je v mžiku zpátky s dalším krajíčkem. V mamce zmizí co bys řekl pět. 

Paní Janu upozorňuji na polštářek, na orvanou halenu, na tričko, které chci prát sama, protože na třicítku. Zdobí ho tři zlatá srdíčka. Nechci přijít ani o jedno!!! Maminka má ošoudané zaprané zničené věci. Hnus! Ble! Je bohatá, ale nebudeme dotovat něčí blbost. Chtělo by to někoho poučit, jak prát, jak číst cedulky...

Loučím se. Jde mě vyprovodit.

- Potřebuju čůrat.

Vracím se. Než bych někoho hledala, šup, šup, vyhovím, pomohu, vysadím, hotovo. Jde mě znovu vyprovodit. Důmyslně ručkuje po zábradlí. Pusinku. Ještě se vracím. Pohladím ji. Ještě pusinku.

- Ještě mně dej semhle.

Tak ještě semhle. Ještě ze schodiště volám:

- Mami, ahóój!

Fotím ji. Maminku mou zlatou.

Nákupy. Voda v bazénu 27°C. Zkouším ji rukou. Brrr. Ledárna.

Dobrou noc! :-)