Jsme si mysleli

25.11.2020

Dnes neskypuji. Po půl desáté volá Iva. Upřesňujeme si časy. Nemusím se stresovat - jestli studený čaj nebo zdánlivě neotevřitelný jelení lůj. Dnes klid.

V kalendáři Kateřina. Za oknem šedo, stříbrno, smutno, tesklivo. Čtu - jak někoho napadají divné myšlenky. I mě. Lehká pomoc. Jdu si vyhledat knihu o podzimu. A sešit o adventu. Hledám zvyky, tradice, obyčeje a pranostiky. Chmury pryč. Na svátek sv. Kateřiny jsme vždy při literatuře hledali pranostiky a odhadovali, jestli je Kateřina naškrobená nebo urousaná. Zdá se, že letos byla na blátě, urousaná, to by znamenalo... Jenže když už nám to počasí mrví, tak se na pranostiku nelze spolehnout. Uvidíme, povídal slepý. Rčení mé maminky. 

Maluji se. Zrzečka mi leží přímo pod nohama. Jak rozkošná přítulnost. Péťa volá. Blahopřál Kačence a avizoval ji mou návštěvu. Vysvětluje, kde ji najdu v úřadu. Přesouvám se na chodbu. Už leží na studené dlažbě chodby. Kožíšek nalepený na lucernu. Snáším si mašličky, pentličky, provázky, papíry, nůžky s ozdobným střihem, pistoli, izolepu... Zrzečka se přibližuje plížením po břiše. Je rychlá. Připlíží se jak voják. Čučí. Vše mi reviduje, kontroluje, schvaluje. 

Poslouchám na TV Raptor pochod z Václavského náměstí k ministerstvu zdravotnictví. Policie neotravuje. Ministr pro jistotu není na úřadu přítomen. Všechno jedna pakáž. Memorandum přijímají za skleněným okýnkem. Aspoň je vpustili do budovy. To na úřadu vlády jsou okupování policisty a obšancováni zátarasy. Vědí proč. 

Zrzko, teď tu budeš chvíli hodná. Sama. Žádné zlobení!

Vyjíždím mezi lidi. Na náměstí. K obchodní zóně mám odpor. Fuj. Zdvihá se mi žaludek. Ochranky. Handrkování o roušku. Kašlu na ně. Nedostanou mě. Ani mé peníze. Všechno se snažím kupovat farmářsky, v malých krámcích, v létě za polskou hranicí, případně doma vyrobit. Na náměstí hledám, co bych tak asi navštívila. Tak zkusím VZP. A mají otevřeno. Hurá. Mám štěstí.  V chodbičce paní. Čekám na chodníku. Pozoruji lidi. Za mnou stará paní, rouška na obličeji. Chjo. Prý nechce někoho nakazit. Je to její. Já to mám jinak. Shodujeme se, že nevíme, co si na nás připravili na leden.

Paní, jdu do chodbičky, nikoho za mnou nepouštějte. Nemám roušku. Aby se nenakazil.

:-) :-) :-) 

Paní poctivě hlídá. Volá Péťa. 

- Peťuš, jsem v chodbičce VZP. 

- Jdeš za tou Kačkou?

- Jdu. 

Vcházím dovnitř. Mám tu svou příjemnou ochotnou slečnu. Každý rok mám stanovenu pevnou částku. Letos mám nějak chaoticky přeplaceno. Jdu se ubezpečit. Ano, předplaceno. Hotovo. Děkuji. Přeji. 

Směr banka. Potkávám snašku. Haleká na mě. Nevšimla bych si ji. 

- Co tu děláš?

- Jdu za tebou. Poblahopřát ti.

- Já to neslavím.

- Právě proto. Píšu ti to tady v psaníčku.

Předávám tašku s dárečky. Oni neslaví. Hodně lidí neslaví svůj den. Co svůj den! Vibraci svého jména. Vibrují vesmírem a ani to neoslaví. Večer si od ní čtu poděkování. Snad měla radost.

Potkávám Milana s manželkou. Sblížili jsme se teprve na josefovských slavnostech předloni. Lovila jsem z paměti třídu na gymplu o tři roky výš. Bátora, Berší, Pulpi... Chodil tam i můj bratranec z Černožic. Naše babičky byly sestry. Našla jsem ho loni na FB. Házela jsem mu do messingeru soukromé info o jeho rodině. Byl zmaten, jak to mohu vědět. Mohu, od  maminky. Milan jsem si matně tehdy vybavovala. Dnes se k sobě hlásíme jako staří známí. Večer pozdravuji od nich Péťu. 

- Šli k notáři. 

- No, zemřel jim táta... 

Tak kam ještě? Fotím vánoční strom. Letos změna paradigmatu. Žádné koledy. Žádné družení. Žádné stánky se zdravým mlsáním nebo tradičním místním tovarem. Ne, zapomeňte. Měníme výlohu. Až se proberete, dovolíme vám zapomenout. Očekávejte mesiáše. Už ho máme pro vás zabaleného!

Co ještě? Krámek zdravé výživy. Ach, mají krásnou výlohu. Jako v mém dětství. Tu si musím vyfotit. Za rok už třeba Vánoce nebudou. Oslavy slunovratu budou zakázány jako zločin. Příjemná, milá, ochotná prodavačka. Skoro pět stovek, za co? Indiánské léto. Jednou, dvakrát, třikrát. Špaldová. Ječná. To mi připomíná - že nevím co je v Žitný, Lenin je v Ječný. Hra se slůvky. Agent. Zapráskal celou východní polokouli barvou krve. Führer natřel druhou půlku na hnědo. Barvou... Taky to přesně za tu barvu stálo. Ukradli lidem život. A tak oba vůdci splnili část plánu pánů světa. Právě teď jsme svědky dokonání. 

Krámek s blbovinami. Pardon! S krásnými nezbytnostmi. Ó, taky tu nechávám přes pět set. V hotovosti. Karty neberou. Dobré. Spíš výborné. Hotovost je třeba uchovat. Andělíčci, věnečky, hrnečky, svíčky, květináče, jo.

Tak konečně banka. Odkládám pouzdro s kartami, taštičku s nákupem, kabelku na pult metr od bankomatu. Vyndavám peněženku. Skvěle zajištěné soukromí. Kdyby byl nějaký chmatáček rychlý, udělá chramst, chramst, hotovo. Ani by nemusel vybírat z bankomatu. 

Ještě si vyfotím meteorologický sloup. Teď vzhůru domů. Zrzečka poslušně odpočívala. Víc a častěji ji chytá rapl. Vyžaduje hraní. Roste. Útočí. První dny to bylo roztomilé. U porad držím laser v ruce, honím jí pracovna, chodba, pracovna, chodba. K neutahání. Už měsíc je u nás. Z původního hravého mazla se stává nepolapitelný plastikpípl. 

- Ahoj holky, jak jste se měly?

- Ještě půjdeme ven. Aby se proběhla.

- Už ne, je tam skoro tma. 

- Chci doobrýt zas jedno kolo okolo stormu.

- Tak já jdu s vámi.

Hledám rýč. Péťa ví, kam jsem ho opřela. Pro jistotu obrývá inkriminovanou jabloň. Vede kolem ní mělce, jen asi půl metru pod zemí kabel. Vede elektřinu do zahradního domku. Jak mě zná - studuj, studuj, hlavně na ni nesahej, raději jde ta dvě okradená kola kolem stromu dorýt sám. Možná ho k tomu vede jeho zkušenost. Přetnul kabel před dvěma třemi lety na jaře. Sám ho tam pokládal. Mohl ho zakopat hloub. Prý to stačí. Jak chtěj vaši, našim to je jedno. Hledali s Honzíkem přetnuté místo. Honzík si nadělal krvavých mozolů. Ryli, ryli, až právě u téhle jabloně našli karambol. Byla poslední. Hotovo.

Vracíme se do tepla. Zatápím. Zrzečka si chce ještě hrát. Honění na zahradě jí nestačilo. MOhla by si chvíli dáchnout. Mohla, ale nedbá mého přání. Jdu do pracovny. Volám klientům. Zrzka se prohání domem. Nahání a drtí špunt od šampaňského. Zvuk padající vázy nebo keramiky... Co kde shodila? 

- Prosím tě ty ji vždycky rozblázníš!

- Prosím tě, laser mám někde v obýváku. Čučím do počítače.

Zrzka si vystačí sama. Honí špunt domem. Misky nemisky, polena v koši, smetáček na lopatce se smetím pod kamny.

Hovor s vnukem naší známé z dávných časů. Měl skvělou rodinu. Už čtrnáct dnů bydlí z novostavby zpátky v paneláku. 

- Jak je to možné?

- Manželka dostala od jednadvacetileté vysokoškolačky na vybranou. Buď ona nebo já. 

- A manželka si vybrala dceru?

- Jo. Říkám jí, ukliď ten talíř. Provokativně ho postavila na linku. Pod ní pootevřená myčka. Tak to snad dáš do myčky, ne? A z obýváku se ozvala manželka, že to ráda uklidí za ní. 

- Výsledek naší třicetileté benevolence k našim potomkům. Volná výchova. 

To může být rád, že ho vysokoškolačka nezmazala. Asi tráví koronaprázdniny. No vida, k čemu taky poslouží tahle špína. Prověření rodinných vztahů. 

Končím. Jdu chystat na ráno Petrouškovi svačinku.

- Mamko, tak co ta vaše roztomilá kočička?

- Motá se mi pod nohama. Je to přítula. Pořád na mě mluví.

- Mami, ta je cáklá mainskou mývalí.

- Prosím tě, kde by k tomu přišla. Peťůůůš? Rozkrajuji tu mou housku, bude ti stačit jedna?

Slyším souhlas. Linda předčítá.

- Je přítulná.

- No, to je.

- Mazlivá.

- No, to je.

- Hlasitě přede.

- No, to jo. To přede i teď. Mezi mňaukáním. 

- Ráda si hraje.

- No, to jo. To chce i teď. 

- Komunikuje. Jé, já ji slyším. Co ti říká?

- Pojď si hrát! Jenže Zrzečko, zabalím krabičku a jdu psát.

- Mňáááááu!

- Ne, musíš si vystačit sama.

Beru laser. Chvíli ji honím. Střídám podlahové povrchy. Po dlažbě sviští jak mokrý hadr. Dupe jako kůň. Naivně si myslím, jak si ji utahám a o půlnoci už nebude moci. Pro dnešek budeme mít nahráno. Lítá za světýlkem jak blázen. Má larisa na koberci už týden čeká, že si na ni zacvičím. Zrzečce se moc líbí. Larisa je zdrchaná v hromadě.

- Zrzko, a dost!

A teď to teprve začíná. Odrazí se mi od nohou, od gauče, přeskočí mě; lítá tu jak šus. Jedenáct. Píšu. Nechávám ji prohánět se. Skáče plavnými skoky. Docela se rozjela. Takhle ještě neskákala. Vysoko. Daleko. Kamzík. Přes den se za mnou nenápadně přesouvá po břiše. - Zvuk skla. Děsná rána. Včera jsem ji třikrát sundala z koruny našeho velkého krásného ibišku. Myslela jsem, že pochopila. Ne. Nezapsala si to do sešitu. Pravděpodobně proletěla stromem. Ten se skácel na dlažbu. Skleněný stolek na kolečkách odletěl. Vrazil do nábytku. Zrzka se nezastavila. Má radost ze svého výkonu. Určitě hlasitě přede. Ale to neslyším, nahlas láteřím. Prozváním skypem Lindu.

- Chceš vidět ten bordel? Co ta přítula udělala?

- Nevidím.

- Zapínám kameru. Zuřím.

- Nevidím.

- Otevírám záklopku kamery. Ukazuji rozházené misky. Ibišek stavím na skleněný podstavec. Den co den uklízím koččin binec. Jo, ještě si jde zaplavat do kočkolitu. Rozsvěcím všechna světla. Aby neměla intimno. Čekám u ní. Chce poctivě střílet zrníčka písku přes okraj záchůdku.

- Uhni. Já to vyberu. Uhni. Vypal. Zmiz!

Jde mi na larisu. Zachumlaná v záhybech rozházené deky mě pozoruje. Zítra z ní vyklepu zrníčka... 

Sedám. Píšu. Ještě na mě několikrát zaútočí. Shazuji ji. Pérák. Co si s ní počneme, až vyroste! Prý jsou velké. Ty vorle. Co jsme si to přivezli za kukaččí mládě! Vypadá to jako andílek, je z čertích vajec.

Spí to vedle mě. Občas se to protáhne a vydá zvuk - vrrr. Dřív to bylo miloučké, ale teď mi při každém zavrnutí zatrne.

Uvidíme. Prý má mohutný ocas. Jenže ta naše má špičku zlomenou nebo ukousnutou. Na konci má kuličku. Tak třeba toho sapera zvládneme. Vždyť komunikuje. No, určitěéé. To vykomunikuju.

Tak mi držte palce!

Dobrou noc!