Jsou věci, které nikdy nepochopím. Třeba závist

Vracím si společný odlet čápíků v osm. Poslední zůstal bezradně sám na hnízdě. Sourozenci v p-dachu, rodiče taky. Odvážně roztáhl křídla a hup dolů. Hnízdo je zase prázdné. Zítra nebo pozítří na louku pod ním vypustí jejich brášku-sestřičku ze záchranné stanice v Jaroměři. A budou zas všichni pohromadě. Narodili se čtyři, doufám, že se zas setkají. Rozkošný přílet - mrňous se vrátil první. Vyhlíží.

- Tak kde jste? Čekám tu na vás!!! Vraťte se! Jsem tu!

Moc to prožívám. 

Tři lidé dopoledne objednáni. Ani jeden nepřišel. Jedna přeobjednána už minulý týden. Druhá odpoledne zoufale se omlouvající přesunuta na pátek. Třetí snad ani neví, že si propásla termín. Operativně jsem vložila novou klientku... 

U branky u domu jsem se zastavila s mladou paní, hošíkem tak do čtvrté třídy na krásném kole a nádherným zlatým mokrým huňáčem. Prozradila mi, že znám její maminku. Tuhle paní jsem asi kdysi tak před třiceti lety poznala na podnikové chatě, kde jsem se s její maminkou seznámila. Pracovala s Petrouškem. Nabádám ji, aby si dala na školu a zhoubné neziskovky pozor. Paní je ze školství. Infomrovaná. Ví, o čem jde řeč. Letos od nich odešlo šest učitelů!! Asi se škola nenápadně propadá do moci neziskovek. Její hoch způsobně čeká. Má dlouhou chvíli. Vůbec nezlobí. Hraje si s kolem. Občas tiše pronese - mamíí. Maminka s pejskem a se synem oběhla promenády po obvodu města. Pejska nechala vykoupat v řece. Hošíčka nenápadně při procházkách formuje. Je radost se na ně podívat. Ale dát mu před kluky pusu - to by byl znemožněn. Světe, vzpamatuj se! Je to na nás, na lidech.

Pobavila mě dcera. Její známí mají rodinný penzion. Paní drží kasu. Pevně. Dcera se ptala, proč nepustí chlup a neinvestuje... Známí poslechli. Investovali a koupili  zapuštěný velký bazén. Dobrá investice. Nedržet peníze.  Dnes nebezpečné. Až se Andrej rozhodne, sníží se lidem úspory o čtvrtinu. Pro jejich klienty zvýšení komfortu. V bazénu mají jakési poplašné zařízení, pokud něco spadne do vody. První den nad ránem - alarm. Vyběhli. V bazénu jezevec. Sehnali prkno, nechali vyděšeného tvora vyjít. Zvíře v šoku se jim odměnilo. Podělalo se. Před opuštěním wellness prostoru zapráskal, co se dalo. Druhý den nad ránem - alarm. Vyběhli k bazénu. Žába se šla mrknout, co je nového. Vyndali žábu. Třetí den očekávali srnce. Přišlo jen krupobití. Kroupy vzbudí, ale nenajdeš.

(16.7. - vzbudilo mě cinkání telefonu. 

- Mami, tak dnes jim tam spadl ježek.

Naše Micinka se šla taky mrknout, co jí to vyrostlo  na pozemku. Náš náprstek propíchla svými drápky. Bazén u penzionu se propíchnout nedá;  zve každou noc návštěvníka lesa. Ještě že tu nežijí krokodýli.)

Jedu k mamince. Simonečka slouží. Mamka má před sebou horký čaj. Z termosky se ještě dýmí.

- Simonko, jak to, že má mamka horký čaj? :-) :-) :-)

- Protože jsem jí ho uvařila.

Jak prosté!  Simonka, Irenka, Kamilka - jo, vědí, znají, stíhají udělají. Děvčata, velký dík!!!  Pak jsou jiní. Celkově - vzdávám hold. Beru maminku na terasu. Sedí tam paní z Jaroměře s manželem. Hezký pohled na ně. Na stáří... Na lásku dvou lidí, celoživotních partnerů.. Paní se diví, že tu jsou sami. Stěžuje si na jaroměřskou LDN. Oponuji, že snad ještě horší je ta hradecká; hanebná péče. Neochota. Tvrdost. Necitlivost. Lidem po mrtvici předloží nerozdělaný jogurt, kelímek, láhev... To se nedá s péčí v našem DD ani srovnat!! To všechna čest! Pečovatelky se věnují ležícím indiánům. Krmí je, opečovávají. Dnes je hodně lehátek na chodbě. Aby se lidi ve své nevědomosti aspoň dívali z okna. Dík za to. Paní jezdí vlakem Jedna stanice. Povídáme si o neštěstí ze včera. Neviděla jsem v TV. Dohadujeme se, na kterém přejezdu přišla rodina o život. Po příjezdu domů mě přivolává Petroušek. Stalo se to ne u DD, ale u zastávky vlaku o pár metrů dál. Dozvídám se, jak tam chtěli dva tři roky instalovat závory. A výmluva?!! Tedy - důvod? Kvůli archeologickému průzkumu v Jaroměři tam závory dosud nejsou. Nechápu. Archeologický průzkum v Jaroměři způsobil neštěstí v Černožicích. Ale dnes už závory instalují. Tak se to děje u nás. Ex post.

Maminka mi hlásí:

- Dnes mi nedali oběd. Já jsem spala, tak mě nebudili.

- Mami, oběd ti dali, ale asi ses namlsala čokolády a oběd jsi nejedla.

Mamka nesouhlasí. Směju se.

- Poslouchejte, prý jste mamku nevzbudili k obědu! :-) :-) :-) 

Sestřička, která loni s maminkou cvičila, mi se smíchem přitaká. Přichází Simonka.

- Měla fousy od čokolády. Vzala si asi čtyři sousta a oběd nechala.

- A tak to, mami, bylo. Mám pro tebe meruňky. Jahody, borůvky se smetanou. Koupila jsem třešně...

Povídáme. Luštíme. Měla bych být v půl čtvrté doma, něco vydat. Volám Petrouškovi, jestli by to nevydal za mě. Mohu se u maminky zdržet. Zas nemá pásky u bot navlečené. Irituje mě to. Zlobím se. Luštíme.

- Peněžní poukázka?

- Los.

- Ještě jinak. V Tuzexu...

- Bon.

Maminka víc říká nevím, ale vždy ji dotlačím k odpovědi. Ještě tak před třemi měsíci moc "nevím" nebylo. Dnes mě zas něčím překvapila, co bych nevěděla. Taky dala vcelku lehce dokupy římská čísla. Udivilo mě to. Nacvičovaly jsme je v pátek.

- Mamko, jedu. Mám ještě práci.

- A ty mě tu necháš samotnou?

- Nechám. A budeš tu na terase chytat sluníčko, jo?

- A kudy se odsud dostanu?

- Mami, jeď se mrknout támhle pod to vlaštovčí hnízdečko. Vidíš tam hlavičky? Mamko, užívej si to tu. Na zahradě jsi taky vždy po práci seděla a pozorovala přírodu.

- Nevidím.

- A slyšíš jejich čiřikání?

- Neslyším. Ale teď jsem viděla, jak jim donesli do zobáčku.

- Tak, mamko, a teď mi ukaž, jak se vrátíš ke stolu.

Mamka couvá.

- Zůstaneš tu, budeš odsud umět vycouvat. Neboj.

- Ale já tu nechci zůstat.

Simonka přes sklo z druhého pokoje se směje.

- Slyšíš ji?

- Slyším.

Nacvičujeme odjezd jídelnou. Dveře jejího pokoje nejdou otevřít. Lomcuji s nimi. Ne, ne a nejdou. Dobrý hospodář... Ale to by tu musel být jiný hospodář!!! Paní na terase mi říká, jak její manžel bydlí ve starém zrekonstruovaném křídle. Na dveřích pokoje je brano. Člověk s chodítkem, pečovatelka s hrnečky v rukách neotevřou. Nakonec docílila u manželova pokoje odstranění brana. Prý z požárních důvodů. To aby se lidi při požáru nedostali z pokoje, asi. Tam mají brano, tady jsou prahy - nepřekonatelné pro vozíčkáře a zkřížené neotevřitelné balkonové dveře. Před dvěma lety jsem se zlobila, že nové vstupní dveře do pokoje někdo poškodil, odlomil dřevo a nebylo boha, teda údržbáře, který by to opravil. Ale do tří měsíců od nahlášení bylo opraveno.

Smlouvám s mamkou, ale tlačím ji před sebou. V levé košíček s proviantem, kabelku, deštník. Pravou strkám vozík. Loket se ozývá. Loučím se.

Doma. Telefon. Sestra. Bože, kdy se naše cesty rozešly? Mohlo to být po smrti jejího muže. Porazilo ho asi před patnácti lety auto. Skončil penězotok. Závist je mrcha.

- Tys mně neřekla, že v domečku bydlí vnuk.

Jsme zmatená. Můj vnuk bydlí i pracuje v Pze.

- Bydlí tam rodina cizích lidí. Myslím, že ti může být jedno, kdo tam bydlí. Domu ses chtěla zbavit. 

- A proč mamce kupuješ tak drahé krémy? To jako myslíš, že tu bude do sta?

Vytahovala jsem právě dva tvarohy z ledničky. Docela dost jsem se rozzlobila neomaleností, drzostí, neurvalostí mé vlastní krve. Věřili byste, že ty dva tvarohy hledám do teď? Hledal Petroušek, hledala jsem já, tvarohy nenašli. Vztek je taky špatný rádce. Určitě tvarohy najdu v myčce, v koši, v poličce... Někdy. Zítra. Maminka, dala nám život, vzdělání, majetek... Prý kupovat levnější... Drzost... 

Tady mohu skončit. Jenže jsem chtěla psát zcela jinak...

Ráno jsem si zkopírovala:

Tato recese, satira, fejk prý běhá po internetu každoročně i s obrázkem krásného bydleníčka ve stanu a dětí sedících okolo ohně.

Jaroslav Huňáček

11. července v 13:38

Místo prázdninových dobrodružství děti čekal tábor hrůzy.
Měly to být příjemně strávené dva týdny letních prázdnin v lůně přírody. Místo nich však zažily tři desítky dětí šok v táboře hrůzy. Rodiče připravují hromadnou žalobu na organizátory, do šetření celé věci se zapojily jak příslušné úřady, tak neziskové organizace na ochranu dětí.

Tajně pořízené fotografie dokládají otřesné ubytovací podmínky v táboře.
Otřesné podmínky, v jakých byly děti nuceny přebývat, vyšly najevo krátce po skončení tábora. Jeden z poškozených, Michal K. (9), popsal situaci takto: "Museli jsme spát v dřevěných bednách, které neměly střechu, ale místo ní tam byla jenom natažena nějaká plachta. Do jedné takové bedny nás nacpali dva a museli jsme tam být spolu."
Fotografie, které se Michalovi podařilo tajně pořídit, vydávají děsivá svědectví. Zachycují provizorní stavby z hrubých prken, bez jakéhokoliv klimatizačního či hygienického zázemí. Na ploše menší než 2×2 metry se uvnitř na tvrdých dřevěných pryčnách tísní bezbranné nevinné děti.

Děti byly nuceny spát na hrubých pryčnách v provizorních dřevostavbách s plátěnou střechou.
Žili jako zvířata
"Je neuvěřitelné, jaké zrůdy mezi námi žijí," kroutí nad případem nevěřícně hlavou ing. Josef Šablatůra z nadace Naše děti. "Je to degradace lidských bytostí na úroveň jateční zvěře, děti zjevně nebyly nijak chráněny proti nepřízni počasí, teplotním výkyvům, hmyzu a dravé zvěři. Jejich jedinou a pohříchu nedostatečnou ochranou byla jakási provizorní plátěná stříška.
Šikana a psychoteror
Tristní nedostatky v ubytování však nebyly jedinou bolestí na tomto "táboře hrůzy". Děti byly také vystaveny soustavné šikaně a psychickému týrání. "Nikdy nás nenechali vyspat. Každé ráno nás ve stejný čas budili hrou na trubku a pak nás nutili stát v pozoru před stožárem s vlajkou a provádět různé pohyby," vzpomíná se slzami v očích další z účastníků tábora, Alena K. (11).
Psycholog: Je to vymývání mozků
Psycholog PhDr. Milivoj Slavíček (64) varuje před možnými trvalými následky podobného zacházení: "Mozek prochází během spánku několika rozdílnými cykly, násilné buzení a přerušování těchto cyklů může způsobit vážná, často doživotní traumata." Slavíček také upozorňuje na další závažný nedostatek tábora: "Děti v tomto věku potřebují k správnému rozvoji dostatečné množství stimulů, které jim tento tábor nenabízel. Sociální koridor byl uvnitř tábora uměle a nesmyslně redukován na velmi malou komunitu zcela dezorientovaných jedinců."
Organizátoři tábora nebyli schopni zajistit ani základní internetové připojení, čímž děti ztratily prakticky jakoukoli možnost si kreativně aktualizovat své statusy na Facebooku. Místo toho byly opakovaně nuceny k bezduchému sběru neoznačených lesních plodů neznámého původu nebo k pohybu v bezprostřední blízkosti nekolaudovaných staveb agresivních mravenců. "Podobné činnosti rozhodně nepatří mezi vhodné stimuly rozvíjející nepopsanou dětskou duši," vysvětluje psycholog Slavíček. "Vedle nesporných rizikových aspektů je výsledkem pouze další otupení a zmechanizování myšlení, a v horším případě i chronická sociální separace. Připomíná mi to praktiky nejrůznějších sektářských kultů a tzv. vymývání mozků."

Na fotografii jsou zachyceny děti vystavené otevřenému ohni a toxickým zplodinám.
Život visel na vlásku
To vše je však jenom špička ledovce hrůz, které museli nezletilí během 14 dnů podstoupit. Další fotografie zachycují například kruh dětí, držených bez jakýchkoliv ochranných pomůcek v kritické vzdálenosti od otevřeného ohně. "Je to doslova hazardování s jejich zdravím," soudí o táborových praktikách tiskový mluvčí Hasičského záchranného sboru plk. Mgr. Ivo Smetáček (40). "Lze hovořit o neuvěřitelném štěstí, že se nikomu nic nestalo. Nejde jen o možnost vzplanutí oblečení nebo vlasů, ale také o vystavení toxickým produktům spalování, které mohou snadno vést k udušení."
Celou kauzu si nyní převezme republiková policie, která případ prošetří.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pod příspěvkem jsou lidi dezorientováni. Taky já. To není možné. Oč tu jde? Obrázek stanu - nádhera. Děti u ohně - skvělé. Nějaký pán:

- Co bychom za to dali, bydlet na táboře podobně, jak je zobrazováno,. Ten článek napsal asi člověk, který neopustil nikdy v životě čtyři stěny a kabinu auta. Nevím, proč se tím zabývají státní orgány.

Napsala jsem:

- No, my jsme taky měli nástupy pod vlajkou, jsou to táborové rituály, vzdávání holdu naší vlajce. POkud dělali ty pohyby, možná se tomu říká rozcvička. Působí to na mě divně. Uměle. Zas někde něco rozdmýchat, aby se zrušily tábory, aby se mezi lidmi rozsela nedůvěra...

Pak jsem někde na FB během dne četla kratičké shrnutí chaosu a hlouposti dneška:

Dagmar Petrová Pravda - a to je taky cílem vymývání mozků, kterému jsme denně všichni vystaveni, a děti navíc ještě ve škole. Cílem je, aby si lidi nevěřili, jako jediné měřítko lidských kvalit chápali peníze a slepě šli za celebritami zaplacenými za to, aby lidi vedly do pekel. Peklo je zadlužení, zdraví rozhozené neustálým příjmem cukrů a jedů, závislost na televizi/počítačových hrách, přesvědčení, že každý má na všechno právo - na poctivé politiky, na to či ono zadarmo, na zábavu, na klid..., a pohrdání vůči všem včetně sebe samého. Plus absolutní absence sebeúcty... Takový "lid" se pak dá utáhnout na vařené nudli:(

A je to pravda. Co Vy na to??

Končím svůj pall mall přáním

Dobrou noc!