K Eri, přes Žernov do Světí a na koncert
Úterý. Jedeme k polovině týdne. To já ráda. K víkendu to pak sviští rychleji.
Kočky. Výhonky smrku a kopřivy. Jim do misek, sobě do poháru koktejl. Při obchůzce zahrady jsem zašla do kouta, kam jsem zapomněla dlouho nakouknout. A hele! Mně kvete vistárie. Kdysi mi dala kus klacku spolužačka z gymplu Eva.
- Na, tady si zasaď!
OK. Zasadila. A nic. Klacek nerostl, ale byl stále živý. Při návštěvě další spolužačky u ní na chalupě, která taky dostala klacek, jsem se nestačila divit. Měla obehnaný elektrický sloup bohatě vistárii.
- Jak to, že ti to roste a kvete?
- Zaléváš to?
- Ne.
- Tak to zalévej. A uvidíš.
Tak jsem to zalévala. A ono to začalo růst a během roku to mělo první květy.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/20205-05-06-vistarie-konvalinky
Trhám kopřivu, výhonky smrku. Od sousedů pracovní ruch. Ach, tady býval klid. Ráj. Pohoda. Když jsme bydleli v paneláku, rušili nás hosté dole na rohu v hospodě. Nesnesitelné. Péťa rozhodl, že se odstěhujeme. V tu zimu jsem spala jak nemluvně. A mohli dole vyřvávat a chechtat se, jak chtěli. Jak na něco soustředíš pozornost, roste to. I hluk od vedle. Ireno, jeď pryč!
V deset mám být u Eriky. Vyjedu v půl desáté. Ve tři čtvrtě to stačí. Ješiši, za deset deset. Ještě namalovat. Po desáté vyjíždím.
- Kugo, leť! Ale opatrně!!
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-06-u-eri-a-u-abby
Před půl jedenáctou mě vítá pohled Abiny. Abby.
- Ahoj, Quinsy!
- To je Ebina.
- Ješiši, tahám do světa Kvinsinku.
- No, už to teď bude devatenáctého rok.
Zadržuji slzy. Pamatuji si, jak už Quinsi nemohla chodit, ale před veterinou skočila z auta a vystoupala naposledy schody pro své uspání… Smutné.
U Eriky je klid, pohoda přátelství, dobré energie. Mám ji moc ráda. Moc.
Od ní jsem původně chtěla jet na Polsko. Okouknout kytky. Ne. Nejprve si pojedu někam výš pro květy pampelišek. Kam mě kola zavedou. Blikám doprava domů. Měním blinkr. Jedu na druhou stranu. Do Ratibořic. Míjím hotel, kde jsem se 19.7.1975 po maturitě vdávala. Z lásky a zamilovaná. Následně zklamaná, opuštěná. Na křižovatce odbočuji na Červený Kostelec.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-06-na-zernov-pro-pampelisky
Kola mě vedou na Žernov. Zastavuji na maličkaté křižovatce. Za elektrickým ohradníkem pampelišek hojno. Jenže cedule – pozor! Nemíním skončit jako farář ze Slunce, seno. Trhám žlutá sluníčka na mírné vyvýšenině s rozcestníkem. Tudy na Červenou Horu. Odtamtud pocházela Viktorka z Babičky. Viktorie Židová. Žernov – rodné místo tatínka Lenky, Peči a Ička Čapkových. Kdo to je? Lenka je Helenka. Peča je Pepík Čapek. A Iček je Karlíček – nejmladší z rodu Čapků. Dosud tu žijí v čísle 63.nebo 62? Dědeček sourozenců vzpomínal na bláznivou Viktorku z Babičky od Boženy Němcové.
https://www.youtube.com/watch?v=6dui_jif1S0
Mám natrhat sedmdesát květů. A protože jsem hamižná, první sedmdesátku počítám. A pak ještě dávám možná sedmdesát, možná sto navíc. Potřebuji si vytvořit krém a balzám ze žlutých okvětních lístečků podle zelené bosorky. Musí se zpracovat ještě dnes. Protože květ ví, že jde večer spát. Kdepak já seženu arganový olej nebo za studena lisovaný bio olej ze slunečnice! To se nedoplatím.
Volá Petroušek. Díky FB ví, kde se pohybuji, co dělám.
- Sluší ti to!
Směju se.
- Peťuš, jsem na Žernově. Vyjela jsem si na pampelišky. A pak se chci stavit asi u Ivy. A zajedu si do Světí.
- Jeď, jeď!
Mám to požehnáno. Zkouším jet domů jinou cestou. Navigace ukazuje. Jenže si nedovoluji projet zákazem jen pro domorodce. Raději se otáčím a jedu zpátky. To mě zaskočilo. Chtěla jsem si Žernov prohlédnout. OK.
U Ivy nikdo doma. Rychleji se přesunu domů na oběd. Kuga letí. A teď sehnat olej a jet dál. Míjím místo, kde desetiletí stála socha rudoarmějce.
Bývalý ředitel školy a dvě bambule někde z MKS nebo odkud si usmyslili, že sochu sprovodí ze světa. Jenže ono to nejde. Koněv se účastnil dobytí Berlína. Tečka. Taky jeho sochu sundali v době C19. A naši sochu prý opraví, zrestaurují. Prý ji pořád někdo poléval červenou. To já jsme teda nikdy neviděla. No. Budiž. Na místě původního pomníku je něco neidentifikovatelného. Asociuje mi to bránu do koncentráku, pruhované židovské stavby, slunce, ale v žádném případě padlé hrdiny osvoboditele.
Kdysi nahoře na velké křižovatce stála mohyla míru s prstí hlíny od Dukly. Musela ustoupit rozšiřující se komunikaci. Přesunuli ji k divadlu. A postavili tam sochu Rudoarmějce. Zmizela. No jo! Jenže je na pováženou naše národní hosty takhle urazit. Protože on to totiž byl Ukrajinec. Na začátku května už se blížila Rudá armáda. Fašisté tu prožívali poslední dny. Rusové sváděli těžké boje na Moravě. Asi před patnácti lety jsem v Kanzelsbergeru v učebnici dějepisu četla:
V dubnu 1945 úspěšně odrazila u Brna německá vojska zuřivý útok Rudé armády.
Co si asi tak představí žáček neznalý jejich tory, tedy his torie??? No, že Němci se hrdinně bránili, že jo? Jenže v noci ze 4. na 5. května se vracel K. H. Frank letadlem z Německa; přistál na letišti v Hradci Králové. V Praze byl již netrpělivě očekáván Bienertem, přednostou Háchovy kanceláře, a dalšími členy protektorátní vlády. Plán na vytvoření Českomoravské republiky měl být realizován. Plán nacistů naštěstí zmařilo v plném proudu probíhající květnové povstání. Mimochodem – v archivu objevila novinářka Zuzka Adamson, že dny nesvobody byly vyměřeny už dávno dávno na kraji války. Měly končit 4.5. Takže 5.5. při Pražském povstání už jen zbytečně umírali naši lidé. A kdo že nás to osvobodil?? Vojska levého ukrajinského frontu. Prý byly tři. Ty fronty. Dokonce možná čtyři. Východní Čechy osvobozovaly tanky I. nebo II. ukr. frontu. Hotovo.
https://valecnehroby.mo.gov.cz/aktuality/osvobozeni-ceskoslovenska-vychodni-fronta
Tady čtu: …tak rovněž zpětně finální kapitulace, fakticky podepsaná v Berlíně až v 1:00 hodin 9. května. S podepsáním příměří ale boje nekončily. Německé skupiny nerespektovaly kapitulační dohodu, nesložily zbraně a snažily se uprchnout na západ. Sovětské bombardéry a bitevníky německé kolony porušující příměří napadaly. Bez ohledu na slavící civilní československé obyvatelstvo. Prchající vojáci německé branné moci a jejich spojenců se navíc stále dostávali do drobných přestřelek s místními jednotkami policie, četnictva a Revolučních gard. Demarkační linie se 9. května v 19:00 hodin pro prchající vojáky uzavřela. Poslední větší německé síly se postavily na zoufalý odpor v noci z 11. na 12. května 1945 u středočeského Milína. Válka v Československu skončila.
Do osvobozování území předválečného Československa z východu se zapojilo 1 770 063 sovětských, 139 495 rumunských, 69 522 polských a 48 400 československých vojáků. Během květnové Pražské operace ztratila 2. polská armáda 96 padlých a nezvěstných příslušníků. 1. Československý samostatný armádní sbor přišel od září 1944 nevratně o asi 3500 mužů a žen. Rumunská armáda od prosince 1944 ztratila 33 241 padlých a nezvěstných. Z tohoto čísla lze ovšem značný počet ztrát připsat dezercím špatně vybavených a nemotivovaných rumunských vojáků. Nezvratné ztráty Rudé armády činily 139 918 vojáků. Další oběti na životech si vyžádaly bojové operace mezi civilním obyvatelstvem. Absolutní čísla zcela neukazují tvrdost bojů východní fronty. V řadách Rudé armády a Československé armády si boje vyžádaly život zhruba každého dvanáctého až čtrnáctého muže či ženy. V rumunské armádě byl do konce bojů na našem území nezvratně vyřazen ze stavu takřka každý čtvrtý voják.
Padlí byli často pohřbíváni v okolí míst úmrtí, případně byla jejich těla dovážena a pohřbívána v centrech měst. V druhé polovině 40. let a v první polovině 50. let pak proběhlo několik akcí na vybudování ústředních pohřebišť ve vhodnějších lokalitách. Vzniklo tak centrální pohřebiště rudoarmějců na pražských Olšanských hřbitovech, největší rumunské pohřebiště ve slovenském Zvolenu, čestné pohřebiště rumunských a sovětských vojáků v Brně, bratrská mohyla v Hlučíně a mnohé další.
Tak to jen aby bylo jasno. https://valecnehroby.mo.gov.cz/aktuality/osvobozeni-ceskoslovenska-vychodni-fronta
Tak to mě teda dostalo. Tady se ničí památníky. Tady se zamlžují dějiny. No jo – tak si to budou muset naši potomci zopáknout znovu, aby si dali už jednou pro vždy pozor na fašisty!!!
Jedu do zdravé výživy. Napadá mě, že si koupím olej z hroznových jader. Ejhle. Krámek není. Stavuji se pro novou folii na telefon.
- Vy se k tomu telefonu vůbec nechováte hezky.
To mi pán říká vždycky.
- Jak jste na to přišel?
- Máte tady vodu na silikonu.
- Aha, to jsem fénovala už asi před měsícem. Pršelo.
- Místo folie za 290 nechcete jinou, lepší?
- Za kolik?
- No, brambory nechtěli. Za koruny.
- A to je?
- Čtyři stovky.
- Tak jo.
Je tu zrovna majitel expozice loutkových divadélek na Svojanově. U nás o tuhle krásnou expozici "nebyl zájem". No, on není ani zájem o jeho představení krásných klasických pohádek. Žádná moderna s LGBT princi a princeznami. Je jiný tak jako já. Vybočujeme. Nezapadáme.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-06-cekalo-na-me
Stavuji se v Kauflandu. Vesmír mě vyslyšel. Mezi mnoha a mnoha druhy olivových olejů tu na mě čeká bio slunečnicový za studena lisovaný. Paráda. Ten neznám. Beru hned dvě lahvičky.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-06-sveti
A teď Světí. Ze státní odbočuji do vesniček. Nádhera. Školní budovy naši předci vždycky postavili na kopeček. Jako chloubu. Jako speciální úkaz – tady se děti vzdělávají. Jenže školičky většinou zavřené. Světí! Mají tu nepřeberně květin; já hlavně jedu pro sadbu okurek a rajčat.
Spokojená jedu domů.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-06-zaklad-pampeliskoveho-oleje-a-kremu
Rychle vytrhám svým zlatým pampeliškám okvětní lístky. Mám dvakrát dva hrnečky. Zalévám olejem. Základ pro pampeliškový krém a balzám hotov.
- Peťuš, mohu jet!
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-06-koncert-nasich-sboru
Veze mě na koncert našich dvou sborů. Jaromír – nejstarší v Čechách. Zpívají nové písně. Vede je ředitel hudební školy Kovář. Skvělý muzikant. Skvělý zpěvák. Koncert je vypilován do nejmenšího detailu. Bravo!
Začínají Modlitbou pro Martu. Krásně zpracováno pro sbor. Svírá se mi hrdlo nad Komenského slovy:
Ať mír dál zůstává s touto krajinou
Zloba, závist, zášt, strach a svár
Ty ať pominou, ať už pominou
Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých
Zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí
Z oblohy mrak zvolna odplouvá
A každý sklízí setbu svou
Modlitba má ta ať promlouvá
K srdcím, která zloby čas nespálil
Jak květy mráz, jak mráz
Ať mír dál zůstává s touto krajinou
Zloba, závist, zášt, strach a svár
Ty ať pominou, ať už pominou
Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých
Zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí
A tak se staň!!
Ptám se jednoho zpěváka, proč dnes nezpívá. Je to můj dávný přítel z dětství z naší ulice.
- Měl jsem nemoc.
- Jakou?
- Zápal plic a k tomu embolii.
- Co jsem ti říkala tehdy v Lidlu?
Ne. Ireno, mlč!
- Abys byl zdravý!
Měla jsem na mysli zcela jinou větičku. Ale nechtěla jsem toho dobrého člověka znepokojit. Prošel si svým. Přežil. Tehdy mě ale neposlechl.
Cantus. Druhý náš sbor. Mají nesmírně dokonalé aranže. Vtipné. Těžké. Krásné hlasy. Oba sbory na závěr zapěly společně. Něco překrásného. Dojemného. Povzbuzujícího.
Klušu chladným večerem domů.
- Lindi, už jedeš?
- Mami, stavila jsem se u vás. Už jsem skoro doma. Mluvila jsem s Péťou.
Přišly jí vhod obložené knekebroty.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-06-doma
Doma mě vítají Péťa, kytky, kočky.
Pestrý den! Když nemyslíš na vagabundy, kteří nás vedou k zániku, bylo to poutavé. Pestré. Ale nesmíš myslet na to, že jsme byli nezadlužená země. Prosperující. Soběstačná. Se školstvím, které nám svět záviděl. S fungujícím zdravotnictví, soudnictvím, ekonomikou… Ach!
Dobrou noc!