K Erice a zpátky :-)

Ó, sluníčko! Vstávám před budíkem. Na desátou jedu k Erice. To se těším. Mám svou kadeřnici opravdu ráda. Hodná žena. Čestná. Příjemná. Přátelská. A hlavně šikovná! Pečuje o můj vzhled už takových patnáct let - dobrých.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-25-pred-odjezdem

Co kdybych ještě upekla bagety? Ne. Dám pár houstiček. Vezmu s sebou. Rozdám. To dám. Mám času. Půl deváté. Za hodinku zadělám, upeču, ustrojím se, zacvičím, namaluji, nakrmím kočky, zabalím houstičky. To dám.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-25-rano

To bych se ale nesměla kochat kočkami.

Půl desáté. Dost jsem si fandila. Těsto je raz dva hotové. Bagety uděláš jen tři hady… Housky trošku zdržují. Už se chladí venku na parapetu. Kočky nasycené. Už bych měla jet.

Nakonec vyjíždím v deset deset. A to mám v plánu na cestě jednu malou zatávku. Hotovo. Směřuji na novou cestu. Už si docela pamatuji, že vyjíždím z města na Trutnov a pak to na novém kruháči švihnu na Polsko. Svět se mění. Je třeba změny přijímat.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-25-u-eri

Erička v klidu. Žádná nervozita. Myje, stříhá, fouká. Nesmírně zručná. Povídáme si.

- Eri, víš co? Mám tři kina, která mě činí radostnou. Pozorovat ptáky, kočky a kytky.

Tím třetím si teď nejsem stroprocentně jistá. Kočky, ptáky a co je to třetí, co pozoruji? Asi zahrada... To jsem ňachla. Tak přesvědčivě jsem to vyslovila...

Pokyvuje. Má to taky tak. Pejsky, kočky, ptáky na krmítkách. Odsouhlasujeme termíny dle lunárního kalendáře na rok 2025.

- Na prosinec mám taky, ano?

- Prosím tě, v prosinci přijeď VČAS. Mám to tam nacvakané!

- Slibuji. Přijedu.

Tam jsem jela rychlou cestou. Zpátky projíždím Českou Skalicí. Nic mě nežene. Kostel v Malé Skalici. Krásná fara ve stylu lidového baroka. Tady se roku 1837 vdávala německy mluvící Barbora Panklová. Brala si o sedmnáct let staršího Josefa Němce. Člena finanční stráže. Byl to on, kdo ji přivedl k psaní v jazyce českém. Kousek odsud vesnice Chvalkovice. Tady na zámku v rodině správce Hocha pochytávala panské moresy. Panklovi se ve stejném kostele brali 1820. V ten zářijový svatební den novomanželů Němcových se tu poprvé ve Steidlerově hostinci U Bílého lva konaly první jiřinkové slavnosti. Božena byla vyhláššena královnou plesu. Sličná. S nadějným pohledem na svou budoucnost. Páter Myslimír Ludvík a jeho přítel Josef Regner Havlovický – osvětáři a organizátoři oslavy nové květiny jiřinky. Páteru Josefu Regneru Havlovickému vděčíme za zalesnění zámeckého kopce náchodského zámku. Asi před dvaceti nebo více lety jsem četla Jiráskovu překrásnou kroniku U nás. Seděla jsem v křesle na Prorubech, před starou roubenou chalupou; pode mnou dole v údolí odráželo nebeskou modř zrcadlo Rozkoše. Román začíná tím, jak obecní slouha Dubenus kluše se vzkazem k boušínskému faráři… Tam jsem se hodně dočetla o Regnerovi. Osvícený páter Josef Regner Havlovický před necelými dvěma staletími proměnil zámecký kopec v Náchodě v park s šeříky a upravenými cestami. Dodnes se užívá název Regnerovy sady. Zámek stával původně na skále. Kopec byl holý. Když páter Regner přišel s návrhem na jeho úpravy, místní lidé nanosili nahoru hlínu, osázeli kopec a změnili ho do jiné podoby.

Ještě jsem neměla odvahu jít se podívat, jak je kopec revitalizován. Nemám na revitalizace nervy. :-) Vykáceno, prosvětleno, upraveno jinak, nově, vysázeno. Hlína, hlína, hlína. Pro mě ne. Ten pohled si nechám ještě co nejdéle zajít. 

U českoskalického kostela bývával hřbitov. Zrušili ho roku 1891. Dnes mají Českoskaličtí hřbitov v severní části Malé Skalice. Co je zajímavé, při severozápadní zdi kostela je zachováno několik hrobů národních buditelů. Odpočívá tu i literát páter Josef Myslimír Ludvík a zakladatel jiřinkových slavností. Do statku, kde se narodil, jezdíme pro mléko. U zdi spí taky páter Josef František Hurdálek. 1866 proběhla u Náchoda, České Skalice, Trutnova bitva s Prušáky. Dodnes se hospoda na výjezdu z města jmenuje Na Bojišti. U zdi kostela najdeme i hromadný hrob 24 rakouských a 12 pruských vojáků. Za života nepřátelé. Po smrti už přáteli.

Přes Skalici jsme se dřív ploužili a báli se radaru. U kapličky směrem k Třebešovu zastavuji. Přecházím cestu. Dnes už tu jede občas nějaké auto domorodce. Samoobsluha jablek.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-25-jablecna-samoobsluha

Vybírám asi šest obrovských jak z Černobylu. Vážím. Zapisuji do sešitu. Dávám malé spropitné.

Kousek odsud se zastavuji u své zubařky. Dlouho jsem ji neviděla. Krátce. Sestřička zdraví s úsměvem. Všichni tu jsou srdeční. Pokračuji dál. Erika mi říkala, že minulý týden z rychlé spojky sjela na starou. Tam jí kamiony neobstřikovaly přední okno. Dnes slunce. Já se naopak znovu napojuji  zas na novou silnici. Pozoruji souběžnou cestu. Kam vede? Herdek čert aby se v tom vyznal. Prohlížím si vesnice vlevo a vpravo u cesty. Dřív se projíždělo skrz ně. Dnes je míjíš rychlým hadem. Kdysi dávno ti cesta trvala přes vesnice do Náchoda – hodinu? Tři čtvrti? Dnes to profrčíš raz dva tři. Z kruhového objezdu se mohu dát do Krkonoš, na dálnici a nebo domů. Pro mě varianta domů. :-) Po pár metrech sjíždím z cesty. Mezi poli přes řeku se dostanu do města z druhé strany. Chci se stavit na charitě s taškou oblečení. Jsem tu. Jedu po zakázaném průjezdu. Uzoulinká cesta. Obložena auty. Zastavila bych se v papírnictví. Není místo. Tedy JEN PROJÍŽDÍM. Jimi, to je Tvé motto... 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-25-cestou-domu

Na náměstí máme připravený krásný vánoční strom. Obrovské zlaté koule dodávají vzhledu rozsvícených žárovek. Ne. To jen sluníčko hází blesky.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-25-vybrat-popel

Doma. Oběd. Dnes nepracuji. Lehám si k včerejšímu filmu. Prý ověnčen cenami. Vynikající recenze. Aha. Usínám. Budí mě telefon. Znovu hledím do filmu. Ano. Zas tam bude řešeno pohlaví. Ano. Ještě očekávám Karkulku s černou pletí a vlka v kůži medvěda. Ty vorle! Tohle mě tak štve. Chci obyčejný příběh. Třeba jak se zakládal Svit. Jak stavěli budovy z červených cihel. Jak rozjížděli výrobu bot. Nějaký těhotný chlap mě naprosto, ale naprosto vůbec nezajímá. To není přirozenost. Jděte se bodnout! Jediné, co se mi na filmu líbilo, bylo zdání budování Baťových mrakodrapů... Asi počítačová animace. To jediné se povedlo. 

Jdu vybrat do chaloupky popel. Založit na podpal. Prohlížím si tu naši krásku zevnitř.

Péťa se vrací od našich nájemníků. Radíme se. Na jaře vyklidím půdu. Zateplíme ji i mansardu na druhé straně. Střešní okno. Nová čistá místnost, kde nebude rejdiště pro myši. Topit se tam nebude. Ale budou mít třeba druhou mansardu pro hosty. No tak jim tam dají na tu jednu dvě noci přímotop. Volám to Evičce nájemnici. Souhlasí. Raduje se. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-25-vecer

Vybrala jsem Petrouškovi do pracovny záclonu s vánočními koulemi. Chystám mu svačinu. Houstičky, zavináče, jablíčko, pár malin, pár kuliček vína. Slyším:

- Dědku, pověsils´  záclonu na poprvé.

Usmívám se. Chce se mi zavolat:

- Peťůůůš, mijuju těéěé!!!

Ale jen se tiše usmívám. Tetelím štěstím. Ani nemukám.

Slyším dveře. Asi jde kouřit. Při návratu:

- Mour je taky venku. 

- Jak venku? Ten tu chrupčí! Podívej, nohy roztažené, slastný rozval na zádech. 

- Tak jsem pustil Žofku? Ta je veliká. Tak jsem si ji spletl. 

- Erika se taky zděsila, jak je obrovská. 

Až když mi jde oznámit, že přišla jeho hodina, to jako deset, říkám mu.

- Peťuš, děkuji ti.

Diví se na oko:

- Za co?

On ví. Za všechno.

Dobrou noc!