K oblakům nahoru mezi poli

Osm. Vstávám. Nemusím. Ale chci mít delší den. Netuším, co všechno se mi povede. Přípitek na smrk, na lidstvo, na zdraví, na MÍR… Mráz. Slunce. Jestlipak by nešlo běžkovat? Houpačku jsme letos neuklidili. Pod pergolou věci k přebrání do chatičky. Z plátěné stříšky houčky řada rampouchů. Pán tvorstva potichoučku otevírá dveře z chodby. Motýl přiletěl. 

- Jé, tady už se nespí.

- Peťuš, možná půjdu běžkovat.

- V polích není sníh.

- A nešel bys se mnou na delší procházku? Třeba tam nahoru, k prachárnám. K dálnici…

- Šel. Ale to chce jít za sluníčka.

Dali mi před nos otýpku, tedy klušu za ní. Ale nejsem osel. Kamna. Okýnko. Popel. Tuhle Petroušek vynesl popel. Ani se nepodíval, že není vybrán. Tedy popel včas vyhrábnout do popelníku. Setřít. A co kdybych převlékla? Mám dost času. Ona ta ranní hodinka je k dobru.

Svlékám lůžkoviny. Nejdřív rychle vyprat Teslovy podložky. Ať do večera uschnou. Petroušek mi jde pomoci povlékat. Hledám jeden ze dvou malých polštářků. Vybírám z pračky špinavé povlečení. Ne. Nikde v povlacích není. Hledám.

- A nezastlal se někde do postele?

Asi hodinku se znovu a znovu vracím k hledání. Ta má ranní hodinečka vzala za své. Věnovala jsem ji jako tupá hledání polštářku. Nezapnula jsem pračku, abych povláček nezničila vyšší teplotou. Ne, ne, ne.

Zahradou sněhem bosá. Mám to ráda. Příjemné otužováníčko. Nikdy bych nevlezla pod ledovou sprchu. Bosá chůze sněhem – rozmar nad rozmary. Jdu pro pstroužky do lednice. Jemňoučký prašánek se třpytí ne sluníčku. Rychle brambory na páru. Křen s jablky mám od včera. Skleničku sníme raz dva tři.

A znovu hledám povláček. Donekonečna.

- Péťo, tys´  to musel někde zašmelit do deky nebo do polštáře. Jdu razantně do deky. Strkám do ní hlavu. Hledám. Nade mnou se ozvalo:

- Ježíši, tys´  nesundala povláček. A já na něj povlékl další.

- Seš normální? To nevidíš, že nepovlékáš peřinku?

- Ale tys´ všechno sundala, tak jsem myslel.

Ty vorle, nenechá na sobě NIKDY ani smítečko, ani sazičku. Jj, je to ten druhý, který se narodil za očekávaným Jožanem. Maminko, je tam ještě druhý! Jak se bude jmenovat? Koukli do kalendáře. Dnes je 22.2., svátek má Petr, bude to Petr. Ještě štěstí, že mu dali tohle krásné skalnaté jméno. Protože Josef se mi prachvůbec nelíbí. Ale ten druhý na svět nikdy nebude u mazán. Vždycky to budou ti druzí. :-) Povláček nalezen. Mohu za to já, světe! Já! Chechtám se. Tohle mě nerozhodí. Má to zkrátka v DNA. Žiju ti s ním třicet šest let. A dobré.  Dokonalý, neomylný, skvělý, nejlepší. A tak ho přijímám. To je můj ťutínek.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-16-dopoledne

Mimo snídaně, hledačky povláčku, převlečení, kamen ještě utírám prach v ložnici. Prach v kuchyni nahoře na skříňkách. Vytírám. Luxuji prach na nové filtrační patroně. To by jeden neřekl, co prachu se zachytí za měsíc na vnějším filtru! Vybrat pračku. Vymáchat v octové vodě. Pověsit… Ještě malý odskok. Uvařit oběd. Včetně jablečného kompotu. Dávám do něj nahřát pomeranč, hroznové víno…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-16-posilnena-pred-vykonem

- Oběéééd!

Ustrojit. Jdeme.

- Peťuš, že my vyrážíme, když právě slunci skončila pracovní směna?

- Vypadá to tak. Ale teď, ještě teď, jak jsem na tebe čekal, do toho pralo.

Nic. Nevadí mi, jestli sněží, prší, hlavně pohyb!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-16-k-obloze-nahoru-co-nejvys

- Peťuš? A jdeme teda až tam nahoru k dálnici!?
Ubezpečuji se, aby mi nezahnul.

- Tak daleko?

- Peťuš, druhá varianta: Jít po stezce až do Černožic. Tam přejít, vyběhnout k prachárnám a zpátky sem.

- Ne, to je dobrý. Jdeme sídlištěm.

Jdeme. Za chvilku jsme u rybníčka. Dávám mu na výběr – vlevo vpravo. Zahýbáme vlevo okolo potůčku. Funím. Jak netrénuješ, funíš. Fotím Péťu vysoko nahoře. Až u mraků. Krásná fotka.

Nahoře mimo tří pracháren jsou ještě vojenské stavby z dob socialismu.

- Tady jsme šli před dvěma lety s Vanessou. Pamatuješ?

Má to v hlavě.

- Pamatuji. Tady vlevo, ale až půjdeme zpátky.

Zahýbá vlevo.

- Kam jdeš?

- Říkalas´ vlevo.

- Ale až zpátky. Teď jdeme vpravo. Šup! Nahoru k dálnici.

Míjíme ze tří tu nejkrásnější prachárnu. Kdo ví, která z těch tří byla doopravdy naplněna prachem. Odsud se vozil střelný prach do pěti malých prachárniček v pevnosti.

Potkáváme muže se psem.

- Ahoj, Ireno, seš to ty?

- Ahoj Honzo!

- Jé, já jsem si spletl Petra s bráchou. Řekl jsem mu dobrý den!

Péťa v dálce, když vidí, že jsme se zastavili s naším bývalým sousedem v paneláku přes chodbu, volá něco jako že humor. Přitom Honzovi prý taky odpověděl dobrý den.

- Počkej Peťuš, chci se zorientovat. Támhle je nemocnice. Támhle cesta na Velichovky. A co je támhle?

- Tam byla cihelna.

- Tam bydlela Iva. To je ta růžová stavba? Aha, tam Olik s Denisou nechali Lindu žuchnout do potoka pokrytého vapexem. Pak ji zmáchanou a plnou písku postavili přede dveře. Zazvonili, utekli. 

- A kousek dál to zelenkavé, to je bioplynka. Tam topí celerem, mrkví…

Proti nám slečna s bafanem na volno. Prý už pejska umí ovládat, kdyby chtěl za srnami.

- A jsou tu zajíci?

- Srn je víc. Ale zajíci jsou tu taky.

- Vymlátili jsme je. Tady dřív bylo zajdů!

K dálničnímu mostu už jen kousek. Před dvěma lety v prosinci novou komunikaci otevírali. Kolik polí ustoupilo...  Petroušek má stále tendence zpátečkovat. Až doma se dozvídám, že byl jakýsi biatlon nebo co.

- Jdeme tady tudy. Támhle bys došla do Černožic.

- Peťuš, já nejsem blbec. Jdeme zpátky.

- Ne, jdeme tajdle tou cestou. Vidíš? Támhle dojdeme k Semonicím.

- A to já nechci. Chci k Jezbinám.

- Tak mě veď.

- Ne, veď mě ty.

Následuji ho mezi poli. Vlevo oranice. Vpravo vidím na obzoru  Chloumek. A tuším Prašivku. Kopce dětství mé maminky. Ty poznala neomylně vždycky. I když tu krajinu naprosto překopali, přemístili, určitě by v dáli Chloumek poznala i dnes.

- Peťuš, ještě štěstí, že je umrzlo. To bychom byli jak hliňáci! Já bych šla zpátky támhle na kopec k té vojenské stavbě.

- Asi máš pravdu.

Tlapeme okolo třetí prachárny. Okna bez rámů. Je nejošklivější.

- No, a teď kudy?

- Normálka. Okolo. Hele, támhle je cesta.

Jsem si jistá, protože jdu po malých ženských stopách.

- A to jako zas jdeme zpátky?

- No to jako zas jdeme zpátky, protože nechci jít přes Semonice.

- No a co, bych prošel Semonicemi…

- No, a já chci jít přírodou.

Potkáváme velkého bernardýna. Ale ten je tak krásně bernardýnovitý!

Šlapkáme nahoru k  vojenské stavbě někde z padesátých nebo šedesátých let.

- Peťuš, tady to znám. Jezdím tu někdy na kole.

- Podívej, jak se všechno hroutí. Jak to padá.

- Tady se dýlují drogy. Lidi říkají, abych sem nechodila sama. Petuš, támhle na konci tehdy stálo černé auto. A proti mně šel divný chlap. Fuj, bála jsem se. Jsem ráda, že jdeš se mnou.

- Já jsem taky rád, že jsme si vyběhli.

Kecá. Už hodinu by byl doma.    

- Péťo, tady musíme najít ten pražcový můstek.

- Ne, vezmeme to okolo toho hřbitůvku.

- Tam nás orvou větve. Tam jsem se před dvěma lety prodírala s kolem. Hrozné.

Ok. Jak chce. Jdeme okolo minihřbitůvku. Přes zídku vidíme dovnitř.

- Podívej, támhle je ten můstek.

- Tady seběhneme.

- Tady? Vždyť je to prudké.

- Divej, takhle.

Chjo. Na konci opatrně sbíhám prudký kopeček.

Vyšli jsme v Jezbinách právě tam, kde jsem vyjít potřebovala. U závor. Už jsme v civilizaci.

Doma rychle mixuji sportovní výživu. Čtu si na telegramu ve skupince Lucka Linda maminka, jak se Linda s LP džogají v jejich nové kvalitní vířivce. Mínus devět. Linda na hlavě čepici. Kouří se jim z vody. Vypadá náramně šťastně. Koukám a poslouchám, že i Lucka dnes uklízela. Všechny tři jsme převlékaly nezávisle na sobě.

Linda:

Jj, ja si vcera odveslovala a dneska zas :), ted jsem uklizela kolem kamen (Lucko, rozumej - vymest popel, vynest na kompost, vycistit sklo = zakominicit si, naplnit kamna, donest otypky, naplnit kyblicek rostim, donest drevo), pak jsem setrela, uvarila puding, vyzehlila a sla si zase hupnout do pelisku, protoze v noci jsem strazila, zda nechodi srny 😂. Kecam - ve 2 rano me probudila Kitty svym hlasitym predenim u postele, Petr se prevaloval, tak jsem si sla cist clásní narizeni, asi ve 4.30 jsem si sla lehnout, tak se jeste vyvaluju.

Směju se zprávám od holek. Linda má totiž u kamen tři okýnka k čištění. Vždycky je prý jak kominík, než je vypulíruje. To já mám jedno a krásně přístupné.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-16-odmena-li-la

Jdu zadělat na chleba. Rychle vyžehlit Teslovy podložky…

No, máme to stejné. Žehlení, úklid... Všechno jsme všechny tři stihly. 

- Peťuš, já jsem tak ráda, že jsme se dvě a půl hodiny prošli. A spolu. Bylo to moc hezké.

- Bylo. A pak vyšlo i sluníčko. Taky jsem rád, že jsme se hýbali.

Chlebíček se povedl.  Připravit mu svačinku na ráno. Uvařit do termosky čaj s naším thermojeticsem. Vyrovnat myčku. Ješiši, půl druhé.

Dobrou noc!