Kaleidoskop

Ježiš, devět. Večer. To už jsem dvanáct hodin vzhůru. Jak ve mlýně. Teda vlastně jak morče v kolečku. Točí se a točí. Šlapeš a šlapeš. Loni po kurzu Vidění na slepo s Markem Komissarovem jsem měla asi půl roku zvláštní vyhovující stav. Vše, co jsem si naplánovala na den, jsem splnila. Už jsem zase v cochcárně. Já tu terasu snad nikdy neumyju. Totiž všechno je na ní zablemstáno sladkým z mšic z paprik, které jsem se pokusila dovést k zralým plodům v prosinci. Brr, mně se tak nechce. No, a kdo mě nutí? No? Nikdo. Nejsem v pracovním procesu. Už od roku 2011 pracuji svobodně. Z domova. Má to svá úskalí. Své výhody. Co je úskalím? Jsem si šéfem i podřízeným; když mi šéf nařídí, co mám udělat, podřízený by to měl splnit. Jenže já už si to šolíchám pro radost. Já už nikam nemusím. Nemusím nic. Nikoho přesvědčovat... A´t si každý tloustne dle libosti. Ten home office – to je moderní tlačení mocných. Izolace. Plýtváš své energie a platíš si je. Amortizuješ svůj počítač, nábytek. Učíš se být sám, izolovaný, bez komunikace, osobního kontaktu, projevu citů, navazování přátelství. Nemáš svůj stůl v kolektivu dalších spolupracovníků. Jo, bavíš se s lidmi. Ale virtuálně. Někdy mi lidi stačí virtuálně. Ale jindy je potřebuji vidět. Fyzicky. Dnes jedu za lidmi. Beru s sebou desky s Deklarací pro Československo. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-09_Jedu_mezi_lidi/

Jedu. Ještě mě přivábila zahrada. Bože, tady to kvete. A pěvci jak si mohou hrdélka protrhnout. 

Parkuji. Oslovuji pána na parkovišti. "Spěchá." Ale nespěchá! Nechce. Utíká. Paní u vedlejšího auta podepisuje. Domlouvám se, že se známe. Je o 11 let mladší. Pamatuji si ji z mládí. V obchodě dva podpisy, čtyři podpisy... Směřuji směrem k pokladnám na košíku malá kudrnatá rozkošná holčička. Zpívá hezky nahlas. Štěstí, klid, radost ze žití z ní cáká na všechny strany. Taky na mě káplo. :-) Spokojeně sedí ve vozíku a zpívá. Otáčím se. Hledám její maminku. Chci pochválit. Za mnou nějaká paní. Usmívá se. Obě jsme nadšené z malé zpěvačky. Holčička sedí sama. Nebojí se. Maminka asi mezi regály. Pomalu se sunu u pásu. Jsem na řadě. Koukám, u vedlejší pokladny ta kudrnatá šťastlivkyně.

- To je vaše?

- Vnučka.

- Jak krásně prve v obchodě zpívala.

Holčička se hned vmísí hlasitým Prší, prší… Babička ji něžně umlčuje.

- Ne, ať zpívá! Zpívej. Zpěv je léčiva energie!!

Odcházím. Otáčím se. Holčička mi mává. vytahuji mobil. To si chci zachytit na památku. Malá koketa zpívá a mává. I já mávám divoce. Natáčím. Babička mě vidí.

- Pšt, nesmíš tak hlasitě.

- Jo, hlasitě.

Holčička na mě volá na rozloučenou své čau!

- Nekřič!

Jen ať si zakřičí. Procvičí hlasivky. Je to na videu. Srdce mi plesá ještě teď.

Schrastila jsem sedm podpisů. Z oslovených asi dva nebo tři odmítli. Cestou k autu na parkovišti jeden starý bubák:

- Ale paní!

- V pořádku!

V duchu si říkám. Osle, tak si zůstaň ve všech zločineckých organizacích. Zůstaň otrokem, kde pomáhat a chránit je dutý slogan korporace. Chtěla bych ty pomáhající a chránící vidět. Zavoláte je. Ne, to patří do občansko-právního sporu. Ne, na to my nemáme kompetenci. Ne, ne, ne. A co ano, ano, ano? Skolit člověka na zem. Jo, to jo. Akorát umějí děsit, strašit, být arogantní. Nutit a udávat. Jo a dávat na komisi. To jo. Ta pochroumaná egíčka. Staří slušní srdeční policisté, kteří dodržovali zákon, odešli. Co jim dalo práci, než jsme jim uvěřili po mlátičkách po sametovém puči. Mezitím se staly nezákonné změny… Právě proto sbírám podpisy na Deklaraci lidu Československa.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-09_Setkani_s_malou_zpevackou%2C_pro_mlicko/

Jedu pro mlíčko. Asi před dvaceti lety jsem si na chalupě s výhledem na Rozkoš přečetla Jiráskovu kroniku U nás. Boží čtení. Překrásné. Hned se dostanu k věci. 

https://aloisjirasek.cz/dila/u-nas/

Představte si, že si pamatuji, jak jsem seděla před chalupou v křesle, takové to klasické staré z mého dětství. První díl začínal cestou starého sluhy Dubenuse na Boušín k faráři, jehož jméno jsem zapomněla. Ale lapal ptáčky zpěváčky do tenat. Je to z našeho kraje. Na Boušín jsme se vypravili s Vladimírkem, děkanem UHK. Měl mi co vyprávět. Historik. Asi před čtyřiceti lety jsem o prázdninách dělala sporťáka na táboře na hranicích s Polskem. Když mě tchán s holčičkami vezl na tábor, pamatuji, jak v Hronově říkal – Jiráskovo Padolí. No, a pak jsem o Padolí četla v U nás. Když jsem vykonávala předsedkyni maturitní komise na střední škole v Hronově, zástupkyně češtinářka mě vzala k hrobu Justýnky, která se zřekla židovské víry. Z věže tamního kostela shazovali živého kozla. O všem se píše v kronice. Proč jsem se v myšlenkách dostala až sem? Protože hlavními postavami jsou páter Regner Havlovický a Myslímír Ludvík. Ti dva se postarali, aby náchodský zámecký kopec byl obrostlý šeříky. Taky v České Skalici Ludvík uspořádal první Jiřinkové slavnosti. 1837, jestli se nepletu. Byl to rok svatby Boženy Němcové. Na jiřinkovém plese byla zvolena mladičká Němcova nevěsta královnou plesu. - Hm. Mlíko u statku připraveno. Vhazuji peníze do schránky. Tady se snad narodil páter Myslimír Ludvík. Rod Ludvíků tu žije dodnes. Tak. Proto o kronice U nás. Svištím domů. Na křižovatce u školy zastaven provoz. Mám štěstí. Pracovník, řídící dopravu, mě pustil před čekající kolonou. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-08_Na_hrbitov/

Sluníčko se ztratilo. Sjedu za maminkou. Stavuji se doma. Vykládám koš a láhev s mlékem. Nabírám košík se svícemi. Parkuji u hřbitova. Jdu k akátu s bordo barvou květů. Všimla jsem si jich v den maminčina uložení do hrobky. Letos se příroda opozdila. Akáty kvetou až nyní. I ten fialový. Jdu okolo hřbitovní zdi ke vzdálenému keři černého bezu. Tam budou květy čisté. Docházím na konec pokosení. Přede mnou hradba vysokánské trávy. Tady jsem ještě nikdy v životě nebyla. Nikdy. Přitom je to jen pár metrů okolo zdi za hřbitov. Ta tráva! Ta je nádherná! Dosahuje mi až ke krku. Letos se jí asi dobře v květnu dařilo. Pršelo. Zima. Studený máj, v stodole ráj. K bezu se nebudu prodírat. Prohlížím si kvetoucí srhu, bojínek, lipnici… Vracím se k autu. Beru koš se svícemi. U vodovodu fotím lesní jahůdky. Ty jsem vždycky mamince nosívala navlečené na stéble trávy. Ach. Už nemusím shánět každou jahůdku, aby náhrdelník byl co nejdelší. Už mám nárok si hrstečku strčit do pusy. U hrobu zjišťuji, že jsem s košem s nákupem nechala doma to důležité.

- Petroušku, jsi doma?

- Jsem.

- Prosím tě, já jsem v koši přede dveřmi zapomněla brambořík a kytici růží. Jsem u hrobu…

- Já ti to přivezu.

Ani jsem nemusela prosit. Než jsem ometla hrob, vyndala vyhořaté nádobky, už je tu. Pusa. Pomáhá mi zapalovat. Ořezávám stonky růží. Instaluji brambořík.

- Je to tu jak…

- U cirkusu, viď?

Mlčí.

- Když mně se pořád zdá, že toho je málo. Petroušku, mohl bys taky na hrob rodičům koupit brambořík.

- Kdepak jsi ho koupila?

- V Kauflandu.

- Ty si to pamatuješ, jo?

- To víš, beru ten Activ Mind komplex. Funguje. :-) Ale – pomůcka: Já jsem dnes jinde nebyla, víš? Mám sedm podpisů. :-)

Řehtáme se. Nasedáme do aut. Jedeme domů. Mou čtvrtí. Tady jsem se proháněla jako dítě v parku. Tady je náš domeček. Tady jsme chodili na nákup k paní Röslerové. Tady stávávala Městská kasárna. Zbořena. Proč? Péťa odbočuje dolů k soutoku Labe a Metuje. Já spěchám do kopce. Schválně, kdo přijede dřív. Projíždím pevností. Městem, které tepalo vojenským životem. Tady jsem měla kamarády, školu, obchody, bezvadné milované učitele, mamku… Tady jsem se vdala, měla děti. Manžel nás upustil kvůli jiné. Nechal své děti plavat. Nikdy si je nebral. To nevadí. To bylo cvičení duše. Všechno jsme zvládly. S holčičkami. S tím mým Ivulkou jsem dávno, dávno srovnaná. Dal mi lekci. 

Sjíždím Šoubrák. Metuje. Labe. Jé, Péťa v dálce v protisměru odbočuje do naší ulice. Vsadila bych se, že jsem rychlejší. Jenže on nejel provozem. To ho zrychlilo. Na dálku otevírám vrata. Než Petroušek vystoupil, jsem zaparkovaná.

- Najez se. Půjdeme zasadit ty brambory – jsi chtěla. Zryju ti ty dva řádky.

- Mně to stačí jen rozkopat. Mám to zryté. Ale ztvrdlo mi to.

Než se najím, vykohátím do zahrady, prší.

- Petroušku, dnes si jdu chvilenku boucnout.

- To je to nejlepší, co můžeš udělat.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-09_Vecer/

Večer. Dnes jsem perfektně uklidila chodbu. Utřela prach. Vytřela. Na poličce bych si ráda rozsvítila vázu.

Petroušku, prosím tě, tady u těch světýlek v jednom ovladači je potřeba vyměnit baterie. Nesvítí mi to.

- A v kterém? Který nesvítí?

- Peťuš, počkej.

Je rychlejší. Čapnul správnou krabičku.

- Tendle.

- A jak to víš?

- Když se s tím narodíš!?

Řehtám se.

Prohlížím FB. Zapomněla jsem. Čtu rámeček – dnes výročí vyhlazení Lidic. Nedovedu si vůbec představit, že v slunečném ránu, jako bylo dnes, kdy zrají třešně, jahody, přicházejí na svět mláďata, zpívají noví opeřenci, vtrhne do vesnice komando. Takoví zakuklení v dnešní době, jako jsem je viděla v soudní síni. Strašili svým vzhledem, postojem. Dřív holobrádci v helmách. V těch jejich sajdkárách. Uniformy jsou pořád stejné. Anonymní. Násilnické. V uniformě je každý king. A doma myje schody. Muže zastřelili. Brr!! Mladí, novomanželé, staří a ještě starší… Modrý kočárek se oficírovi líbil – ten si nechal dát stranou. Děti odvlekli na poněmčení. Nevrátily se. Ženy do koncentráku. To bylo v 20. století! Hrál se džez. Točily se černobílé filmy. V Lucerně se konaly večírky pro SS se slečnami. Himmlerova zpravodajská služba SS Sicherheitsdienst měla v Lucerně byty. Havlovi pořádali hony pro Kamaraden z SS… No. Smutné výročí! Kdopak to nadelegoval, zosnoval, zplichtil, uspořádal tak velkorysé krvavé šestileté hody! Co lidí vyletělo komínem. Co strachu zažili. Co bolesti. A smrt. Tak na to bychom neměli zapomínat. Jenže!!! Hlásili to v televizi? Pokud ne, mladí tomu neuvěří, že naši němečtí přátelé nás zabíjeli. Vysávali naši zemi. Zavírali, mučili, věšeli a stříleli naše lidi. Elita národa musela být vyvražděna. Spisovatelé, vědci, lékaři... A samozřejmě i řemeslníci a prostí... Připomněly to dnes nástěnky ve školách? Nebo tam je návod, jak si nechat uřezat prsa. Dnes jsem viděla obrázky takových dvou pizd. To se dnes nosí. Ne válka. Mrzačení dětí novým způsobem... Kdepak je pramen toho všeho zla?!! 

Čťu dál. Roku 2019:

Pečujme o sebe, milujme své tělo, je to kočár naší duše. Bude nás vozit do posledního výdechu na modré planetě. Pokud tělu nedáte výživu, jen ho dřete, ubližujte si. Jestli si myslíte, že ovoce a zelenina to zachrání - NE. V ovoci a zelenině chybí zhruba přes 80% minerálů, vitamínů. Nikdy nevíme, kolik dusičnanů sníme. Každopádně zelenina i ovoce nám alespoň poslouží vlákninou. Denně mám sníst zhruba 25 - 30 g vlákniny, z toho 50% rozpustné a 50% nerozpustné. 72% mužů a 82% žen nedodržuje konzumaci doporučené denní množství vlákniny.

Co dál?

Obrázky s maminkou. Dovezla jsem jí třešně. 9.6.2019. V rámečku čtu: Přinesla jsem do DD košík třešní. Navrhla, ať je odpo rozdělí všem ke sváče. Uklízečka se prý zlobí. Všude jsou pecky.

Normálka kjavy. Důležité je, že jim v sezoně kupovali pomeranče. Třešněmi opovrhly, mícy. A měli odfajfkováno v jídelníčku. Ovoce – ANO. Maminka mi na videu říká: Co dobrého kdy vykonáš, osud ti dobrým splatí, kdo štěstí poslal do světa, k tomu se štěstí vrátí. – No. Dobře, mami.

Jdu si ještě přečíst Lazarevovo o pýše. Chyby v překlatu.

Sergej Nikolajevič Lazarev

8. červen 2019 ·

O pýche

Při studiu projevů hrdosti nelze zapomenout na jednu z posvátných knih hinduismu, "Mahabharata", která obsahuje 40 znaků pýchy:

1. Mám vždy pravdu.

2. Propagační postoj k ostatním a pohled dolů z "vrchu".

3. Pocit vlastní důležitosti.

4. Ponížení sebe i ostatních.

5. Myšlenka, že jsi lepší než ostatní, chlubím se.

6. Schopnost postavit soupeře do nevýhodné pozice.

7. Situaci mám pod kontrolou, ale nejsem ochoten převzít odpovědnost.

8. Arogantní přístup, marnivost, touha podívat se do zrcadla.

9. Chlubit se svým bohatstvím, oblečením a dalšími věcmi.

10. Nedovolím ostatním, aby mi pomohli a neochota pracovat s ostatními.

11. Berete na sobě práci navíc.

12. Práce bez míry.

13. Přitahuje na vás pozornost ostatních.

14. Urážlivé.

15. Nadměrné ukecání aneb mluvení o svých problémech. (Asi žvanivost.)

16. Nadměrná citlivost nebo necitlivost.

17. Nadměrná zaujatost ve vlastní osobě.

18. Myšlenky o tom, co si o tobě myslí ostatní.

19. Používáte slova, která ostatní neznají nebo nerozumí, a vy to víte.

20. Pocit vlastnej bezcennosti.

21. Neodpuštění sobě i ostatním.

22. Vytváření modly sebe i ostatních.

23. Změna chování podle toho, s kým mluvíme.

24. Nevděčnost.

25. Neznalost malých lidí.

26. Neopatrnost (při studiu svatých knih).

27. Přítomnost podrážděného tónu.

28. Zvyšování hlasu ve vzteku a zmatku.

29. Poslušnost vůli Nejvyššího, kritika duchovních učitelů.

30. Nedostatok sebaúcty.

31. Ta bezohlednost a arogance.

32. Neupřímnost k sobě i ostatním.

33. Neschopnost dělat kompromisy.

34. Touha mít vždy poslední slovo.

35. Nechce sdílet své znalosti kvůli situaci.

36. Neopatrnost nebo nadměrná pozornost k fyzickému tělu.

37. Myšlenky o tom, že je potřeba řešit problémy druhých lidí.

38. Předsudek proti lidem podle jejich vnějšího vzhledu.

39. Příliš mnoho sebevědomí.

40. Sarkasmus, humor s opovržením, touha dráždit ostatní, dělat z nich výsměch, smát se ostatním.

Tento seznam byl vytvořen před více než pěti tisíci lety, ale lidé se stále nenaučili překonat svou hrdost. Abyste překonali pýchu, musíte pochopit její podstatu, znát její kořeny. Pokud se pokusíme pracovat s každým z těchto 40 znaků, je nepravděpodobné, že překonáme hrdost. Bojová forma, ignorování obsahu, nemá smysl. Pokud se kořeny nevyvrátí, rostlina bude dál růst.

Pýcha musí být překonána ve fázích, na všech třech úrovních - tělo, duch i duch.

Lazarev, S. N. "Mnoho tváří hrdosti"

Mám rezervy. Marně hledám na zádech křídla. Nejsem anděl. Jsem jen obyčejná svobodná lidská bytost. Učím se. Snažím se. Ale fakt anděl nejsem.

Dobrou noc!

P. S.

https://www.facebook.com/TVSALINGRAD/videos/788074539359254

TV Šalingrad

29. květen v 15:38 ·

Deklarace lidu Československa - text

Jsme stále Československo, protože jediným legálním a legitimním způsobem jeho rozdělení bylo referendum, ke kterému však nikdy nedošlo. Byl proveden protiústavní puč po parlamentních volbách 6.6.1992, pod vedením Václava Klause st., Vladimíra Mečiara a

Václava Havla, který nese prvky trestného činu zločinného spolčení, vlastizrady a velezrady. Proto jsou veškeré kroky vlád a orgánů územní příslušnosti ČR a SR po neústavním rozdělení Československa po 31.12.1992 nelegální a nelegitimní.

Československo vzniklo 28. října 1918 jako výsledek poválečného uspořádání po I. světové válce a bylo definováno jako unitární, tzn. nerozdělitelný stát. Toto bylo potvrzeno i v Benešových dekretech po II. světové válce.

Jako Čechoslováci v žádném případě neakceptujeme jakákoliv rozhodnutí nelegálním a nelegitimním způsobem vzniklých územně správních celků s názvy Česká republika a Slovenská republika, jakož i jejich nelegálně a nelegitimně vzniklých orgánů zákonodárné, výkonné i soudní moci. Žijeme stále v Československu, které nikdy nebylo součástí EU ani NATO.

My, lid Československa, si bereme touto deklarací svou ukradenou vlast, nám v dědictví po našich slovanských předcích danou, zpět a budeme usilovat o mírovou spolupráci se všemi zeměmi majícími mírové úmysly a na srdci blaho nejen svých vlastních lidí, ale i bratrských národů a partnerských zemí.

Současně se tímto vracíme jako svobodní lidé k přirozenému právu jako nejvyšší právní normě dané stvořitelem. My, lidé Československa, jsme si vědomi svých závazků,

odpovědnosti vůči zemi a budoucím pokolením. Budoucnost patří našim dětem a veškerá moc v Československu náleží lidu.

Svým podpisem stvrzuji, že jako občan mám stále platné československé státní občanství a právně akceptuji Listinu základních práv a svobod, která je v Československu platná od jeho

vzniku podle níž Listina používá pojmu občan, čímž se rozumí státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, což je rovněž uvedeno i v současné Listině základních práv a svobod čl. 42 (1). Moji potomci jsou pokračovatelé rodu, a proto uvádím do listiny i

své děti, jejichž jsem rodičem.

Mého československého občanství jsem se nikdy písemně nevzdal (č. 194/1949 Sb. § 6 (1))

a prohlašuji, že jsem Čechoslovák a žiji v Československu.

V Praze 27.5.2023.