Kam? Do Veselého výletu a na bowling? Návdavkem po obědě kardio výstup k Portáškám

Novoluní v raku. Za hodinu půlnoc. A čerti mají svatbu. Jejich těžké vozy s okovanými koly brázdí oblohu. Přejíždějí sem a tam. Možná už rozvážejí svatebčany do pekel. To je hřmotu a dunění! Lijí konve vody na zemi. Aby všichni noční opozdilci, až se vrátí do hotelů promočení, zítra všem řekli o tom, že se dnes v noci čerti ženili. A že to byla svatba velkolepá!

Ráno. Lije. Ve spaní jsem neslyšela ani zvonek z kapličky. Ale ani Lindino ranní šustění mě nevzbudilo. Když spím, spím.

Z nebe se spouštějí provazy vody. Zalije se země. Naplní se pramínky potůčky, řeky. Tak kam? Kam dnes?

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-29_Predsnidanova_vyziva_svalu/

Před snídaní si dávám formuli jedna sport se syrovátkovým proteinem. Svaly dostávají zabrat. Je třeba jim poslat výživu na regeneraci.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-29_Lije,_dnes_bowling_Nakonec_i_tura/

Za hodinku běžím snídat. Linda už snídala. Ale přisedla ke mně. Ještě mlsá ovoce. Radíme se, co dnes.

- Dnes jen bowling? 

- Nejdřív se stavíme v Galerii Veselý výlet. Pak v upomínkových předmětech. Pak teprve bowling. Objednej ho na dvanáctou.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-29_Galerie_Vesely_vylet/

Veselý výlet tu stojí možná už třicet let. Hezká dřevěná stavba imitující staré horské chalupy. Vydávají časopis. Další je v Temném dole. U nich se půjčuje obrovský nebe klíč od hrádku Aichelburg. Vlevo mají hračky, keramiku, náušnice, spony, skřipce, mýdla... Nahlas zdravím. Slečna si nás pamatuje z loňska. Nechávám jí tu za nákup šest set padesát korun.

- Máte na nájem. :-)

- Já z toho nemám provizi.

Božínku, božínku. Společnost se přece živí z prodeje. Třeba Pfiser si navyráběl vakcíny dlouho dopředu a teď je prodává. Mají na nájem továrny. :-) Co to ruce píšou za nesmysl!!

- Ale tady nejde o provizi, tady jde o to, že můžete chodit do práce. A že vás mají z čeho zaplatit.

Loučíme se. Děkujeme. Přejeme hodně zákazníků. Zatím je polomrtvá sezona. Pokud lehkovážní nepojedou k moři - co to dnes ty ruce cvakají! Ať si každý jede, kam je mu libo! Zkrátka v červenci se jim hory zaplní turisty. Už teď je tu hodně Ukrajinců, Poláků, německých důchodců. Užívají si tu za pár šlupek. Prý je tu plno u krajinského personálu. A pracují už třeba šest neděl. :-)

Jdeme do pravé části. Náramně si dozvukujeme s paní prodavačkou. Nakupuji něco Petrouškovi, něco sobě, něco vnukům. Jestli přijdou, že jo? Nevnucuji se. Česká říkadla udělají radost každému dítěti. Nechávám tu asi osm devět set.

- To máte na nájem.

Paní pochopila. To je na její plat. :-)  

Jen naše vláda nechápe, že je placena z našich daní. Povinně jim přispíváme na jejich rozhazovačky.

Cestou do hotelu se stavuji v Upomínkách. Kupuji čtyři keramické plastiky domečků. Pověsím je někde na trámy na stání. Doma už asi nemám zeď. Jsou krásné. Jeden skoro za tři stovky. Doufám, že výtvarník bude večer křepčit u vína, až se dozví, že prodal. :-)

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-29_Bowling/

Srdečně se zdravíme s pánem, který si bowling opečovává jak cukrář svou cukrárničku. Někdo z kroužku asi čtyř pěti hostů prý pronesl - rambajs jde. :-)

Svěrák se Smoljakem - No jo, zřídil si hospodu a začali mu tam chodit lidi. No.

Pán nám vybírá boty. Usmívá se. To je on, který nám před třemi lety řekl, že Češi nechtějí pracovat. Ti, co si tu nastavěli domy, měli tu kiosky, vařili v hotelích, číšničili, z nich už tu není nikdo.

Hrajeme, vyhrávám jedno kolo, druhé kolo, třetí... To má za to, že mně pořád utíká. Ona nechodí. Ona letí.

- Končíme.

- Když to máte tak hezky rozehrané, tak to snad dohrajete!

OK. Dohrajeme. Děkujeme. Vyhrávám asi o dvě stě. Divím se sama sobě. Nejsem ještě takový outsider. Někdy mě napadá, že mi ubývá sil. Ale cvičením, chůzí, radostí ze života, zájmem o dění se mě snad ještě život drží.

Vzpomněla jsem si na toho mého dávného znovuobjeveného kamaráda. Už tu není. Už ví. Už je mu jasné, co neměl udělat. Ne - jakou osudovou chybu... Ne, ne. Děkuji mu za to, že se za mě obětoval. Tak krásné hodiny jsme spolu strávili před třemi týdny po pětatřiceti letech...  Péťa trpělivě čekal, až si všechno dovykládáme. To příště - to už se neuskuteční. Dej mu pánbu věčnou slávu!

Volá moje milá bývalá vedoucí ŠJ. Dojely po dvou letech konečně s jednou paní učitelkou do Itálie.

- Víte, co vám vyčítám.

- Že se nestavím?

- Ne, že jste se nechala. Vidíte, stejně jste dva roky čekala... Neplavte tam, kde nestačíte.

- To nedělám. plavu jen tam, kde cítím dno. 

Mám ji moc ráda. Moc. Skvělá baba. Tak ať se v pořádku vrátí!! Ještě se potkáme.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-29_Na_Portasky_a_na_Janu/

- Liňdous, jdeme na Portášky.

Vystupujeme přímo nad Vaněčkovou a Porubskou vilou nahoru do kopce. Kardio cvičení. Já myslela, že půjdeme na konec Pece a tam se pozvolna zdvihneme k Danielce.

- Mami, chtělas´ to mít trošku prostřídané. Jinou trasu. 

Nade mnou prudká stráň lesa. Stoupáme mezi stromy. Sem nezaléhá zvuk civilizace. Mám obavy, že mě báglík stáhne zpátky. Musím dobře ovládat nohy. Přesně našlapovat. Pozoruji při kratičkém odpočinku, jak Linda překračuje kmínek smrku. Bože, hlavně ať se nezřítím dolů. Zvládla. A teď hladkým korytem, kterým se určitě ráno valil potok. Nenadávám. Jen jsem děsně mokrá. Na kůži. Zcela. Úplně. Nastupujeme na cestu po vrstevnici.

- My nejdeme na Portášky?

- Jdeme k Danielce.

- Chceš říct, že tam opět budeme šplhat jak opice do krpálu?

- Ne, přece jsme se dohodly, že jdeme na Janovy boudy.

- Ty ses´ dohodla. A jdeme na boudu Janu. Tam měli ten music box. A zmrzlinový pohár. Takže teď už se neškrábeme nahoru, ale odbočily jsme vlevo a budeme se snažit zdolat kopec jiným směrem. 

Řehtáme se. Začíná pršet. Obě sundáváme batohy. Linda je šikovná, nepotřebuje mou pomoc. Já ano. My totiž batohy neválíme po zemi. Drží mi ho. Vyndávám svou pláštěnku. Měla premiéru asi před dvanácti lety v Helsinkách. Byly zasněžené, ale první den lilo a lilo. Pak už jen pršelo. Dávám si pod ní batoh. Jsme mokré jak myši. Ještě kousek. Pod námi další asfaltka.

Mami, po ní jsme šly loni z Pece. 

- Jo, to byl vejšpluch až od Danielky. Dnes to bylo hned z Pece. 

Danielku míjíme okolo Hoferových pozemků. Šlapkáme k Janě. 

- Mami, vidíš to koryto? 

- Jo, tím jsme se loni drbaly na vrchol. Pamatuji. To jsme dnes už zažily nástupem rovnou z Pece.

Vydáváme se uzoučkou lesní asfaltkou, po níž občas dáváme přednost na příkopě projíždějícímu autu. Tady někde jsem byla na škole v přírodě. 

Prosvětlilo se. Před námi veleobrovská bouda Jana. Ano - cedule, že vaří jen pro hotelové hosty - nás potěšila. My totiž ještě nemáme hlad. Měla jsem Herbalife obědovou tyčinku. Jen 220 kcal. Bohatá na bílkoviny. Zkoumáme mapu. Pěnkavčí vrch. Vracíme se. Spouštíme se už ve sluníčku dolů do velké Úpy. Točím kratičká videa o boudách, chalupách, hotelích, kde jsme za můj život byli ubytováni. Teda já a moje holčičky ubytovány. Z nadhledu přehlížím Velkou Úpu, její kostelík a hřbitov, kde mi asi před čtyřiceti lety Helmut Hofer, syn zdejších slavných nosičů na Sněžku, ukázal hrob pilota nebo posádky, která za války v mlze narazila do Sněžky. Psal o tom ve Veselém výletu. Hoferovu louku a jejich hospodářství jsme dnes viděly. Hlídal tam jeden ďafák. Druhý jen pobíhal. Helmu pár let žil s mou kolegyní Zdenkou. Stal se z něj linoleář. Ale po pár letech se zas vrátil do hor. Osud jejich rodiny byl popsán ve Veselém výletu. Už měli sbalen základní majetek. Čekali s ostatními Němci na odsun dole u tehdejší hasičské zbrojnice. Přišel příkaz. Hoferovi do odsunu nemusí. Zůstali v republice. 

Modřín, Danielka - jarní prázdniny. Na Danielce už s naším vnukem Lukášem a s Lindiným Martinem. Portášky nemám ráda. Jsou divně klopené. Však se tam někdo před pár lety zabil. Nemůže to být ten, jehož pomník z železných lyží jsme loni našly při výstupu v lese? Nevím.

Padají na mě vzpomínky. Tady se to jmenovalo Rádium. Kavárna. Sem jsme při lyžáku a pak i s holčičkami chodily mlsat. Taky tu měli hrací skříň. A barevné lampičky. A támhle přes cestu byl řezník. A tady, co stojí hotel Hela, stála trafika. Tu zbořili. Paní trafikantka zpronevěřila kupu peněz. A támhle tou uličkou jsme vyběhli na chatu Karosa. Stojí ještě? Bože, s Ivkou, s Češoky, kluky, kteří se rozprchli po světě - co Silvestrů... 

Hotel Úpa zchátral. Tam jsme z Karosy chodívali někdy na jídlo. Tam jsme si dělali legraci z těch, kteří měli na nohách prapodivné formy - moderní přezkáče. Ve třiatřiceti jsem si to koupila taky. Naučila se na Portáškách padat, pak nad hotelem Horizont na cvičné louce lyžovat. Propadla jsem sněhu, lyžím. To mě naučil Péťův předchůdce. Učitel lyžařské školičky na Božím Daru. Ten, jak trhal třešně, když přišel Petroušek zalít bratrovi kytky.

Přecházíme přes řeku. Javoří Mlýn - ten patřil Jutě. Nebo Tibě? Tady jsem večer usínala, obloha modře svítila od sněhu. Z okna do tmy zářilo bílé vyřezávané krajkoví Marienky. Dnes je zatřeno hnědě.

Začíná se zatahovat. Ještě krmíme ovečky. Znovu a znovu. Beránek se zlobí, žadoní, abychom mu něco hodily.

- Bééé!!! Nebuďte skoupé!

 Trháme mu trávu. 

- Mami, už se blížíme k perníkové chaloupce.

Sem jsme chodili pro klíče, když jsme dojeli na chatu Lokomotivního depa HK. Lokálka. To bylo kousek.

- No jo, ale když jsi malá, mami, tak je to daleko.

Nahoře Horský hotel. Ne, Horský dům. Protivná baba Lorencová. Jen jednou a víc už jsme tam nebydleli. A chata Alena. Pan Brát. Zlatý člověk. Loni mě někdo pustil dovnitř. Celá zmodernizovaná. Malá chaloupečka vedle Aleny. Spíš seníček. Jednou měl p. Brát v létě obsazeno. Nechal nás v ní bydlet. Se slevou. :-)

Co jsme se po téhle cestě nachodili - Pec - Úpa.

Přecházíme můstek. Ohromné odporné nevzhledné dřevěné hmoty nových hotelů. A hospoda Na Peci. Ušetřena rokem 89. To byl asi jeho jediný přínos pro český národ.

Vila Vaněčků. Pán na mě trpěl. Číšničil dole v Máji. Paní tam myla nádobí. Už jsou asi mimo planetu.

Konec. Vzpomínky jak motýli poletovaly okolo hlavy. Celý život jsem tu prochodila, prolyžovala. Hezké to bylo. Mám ráda Pec. Ale tu dávnou, ten malý městys. Ne moderní obchody, nastavěno množství domů, hotelů. Ne, tohle už je jiná kapitola Pece.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-29_Na_veceri/

Dnes večeříme za příšerné penize s kulinářským zážitkem v našem hotelu.

- Nebyl tu pan ředitel.

Linda hrábla do telefonu, hned všechno ví.

Obsluhuje nás nadutý libový číšník. V mých očích se podobá na Marka Taclíka. Karel Gott - co dokázal. A byl lidský. Tohle tele umí akorát tak biftek na tři způsoby a tvářit se nadutě.

Přichází mladý. Všichni tu jsou moc a moc milí. Taky za ty peníze! Mají to určitě v popisu práce.

- Kdepak máte pana ředitele?

- Na kraji června skončil.

- Aha, a nesedí támhle u toho stolu vaše vrchnost?

- Tam je nová paní ředitelka.

Kluk je krásný, úslužný, šikovný. Už rok tu pracuje. Domů dvě stě kiláčků. Takové smutné vážné milé mládě.

Zdviháme se. Druhé mládě nám přeje hezký zbytek večera. A to my máme. Po dvou třech letech mastíme v posteli žolasy. A víte co? Já jsem zas zavírala z ruky a Lindu obehrála.

- Mami, to bych teda chtěla vidět to štěstí v lásce.

- Lindi! Poslední hra. Jdu psát. Děkuji ti za dárek k narozeninám. Užily jsme si to. Vezmeš mě zas za rok? Myslíš, že mám ještě kondici?

Dobrou noc!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-29_Zrzcin_syn_z_Tyniste/