Karlovi svítilo sluníčko na poslední cestě. I mně na zahradě...Národ plakal. I já. 

Sluníčko. Sobota. 

- Dobrý den!

Jsem tu sama. Vrátím se do postele? Jdu sbalit vnučince sběr. Vyklepat koš od polen. Vyčistit prostor na polena nová.

Mše za Mistra. Uléhám do postele. Tupá. Tupě zírám. Suché oči. Už jsem asi vyplakaná. Requiem. Lucka, Štefan Margita... Překvapil Dyk. Krásné. Už to zas začíná. Slzy. Důrazný skvělý Duka. Roztomilý Czendlik; dojemná Bohdalová; co tam dělá Havlová? Nevěřím jí ani půl slova. Bartoška - ne!! Holčičky. Uplakaná vdova. Odnos rakve. Hrozné povely - teď, teď, teď... Odchod. Dupot vojenských podrážek... Už zní z hor zvon... Tak to nedám. Nakládání do bílého smutečního auta... Poslední potlesk plačícího publika... Vodopád slz. Nezemřel, protože bude dál žít ve svých písních.  Obavy u schodů. Stráž zvládla. Myslím, že už toho bylo dost. Jsem doufala.

Zapomněla jsem na oběd. Nahlas naříkám. Pozoruji vdovu, holčičky... Kuchyně. Krůtí prsíčka. Do kouzelného hrnce česnek, zelenou petržel, čerstvý rohlík. Obalit v trojobalu. Pečené brambory se zeleninou, houbami. Oblíbila jsem si celer na páře. Doufám, že v něm není koktejl hnusů. Kde je Peťulka? Doma! Ze zoufalství usnul. U vaření poslouchám ruský vzpomínkový pořad o Gottovi. Jak krásně tam na něj vzpomínají. Některá jména znám. Ala Pugačovová... Ó, ženy... Kdybych věděla, že spí, dám si to míň a vzlykám potichu.

Prostírám venku. Polstry, deky. Na Hradě jsem viděla lidi v zimních kabátech i v tričkách. Tak - obědváme pod stromem.

Mimo zeleninového salátu jsem zapekla meruňky, ananas, třešně, jablíčka. Kardamon. Hřebíček. Badyán. 

Dostávám sprďunk na FB. Vyšklíbla jsem se pár kahánkům u Vlasty Chramostové. Těch lidí co přijelo v pátek i dnes poklonit se Karlovi. Z celého světa. Pročpak rozprskli pietní místa po Pze? Ještě zavřeli frontu k Žofínu... Aby se nedalo spočítat, kolik tisíc... Jasně, jen padesát. Ale jen na Žofíně! Bertramka vydlážděná svícemi, vzkazy... FB: Zběžně jsem si přečetla: Smích tedy podle mne na místě moc není. Bohužel tou snahou kavárny povýšit ji nad pana Gotta zašlapali tito neumětelové do země i poslední zbytky úcty, kterou k paní herečce Chramostové mnozí snad ještě cítili. Ale před Bohem jsme si všichni rovni, Irenko, všichni!

Rozvášnila jsem se v odpovědi:

Před Bohem ano, ale tady na zemi si nepřeju být srovnávána s nikým, kdo udával. S NIKÝM takovým!!! Byla jsem matka samoživitelka, musela jsem se ohánět, nemohla jsem učit na základce, dali mě na jedenáct let do zvláštní školy. Vydržela jsem. I tam byly lidské dušičky, které mě mají rády dodnes. Ale já chtěla moc na základku. Po roce devadesát jsem mohla vylétnout jinam. Nakonec jsem učila i na gymnáziu. Stala se ředitelkou školy. Kolikrát mě dali na komisi, kde mně kolegové domlouvali, že jsem si pustila pusu ze špagátu. Kdybych si nezavřela pusu, vyhodili by mě. Nikdy jsem se nezpronevěřila, a mohla jsem; tady v našem městě byla VKR - tedy vojenská kontrarozvědka. Uháněl mě. I na maminku útočili. Ne. Nikdy jsem na nikoho nedonášela. Nic jsem nepodepsala. A že jsem měla hodně kamarádů a kontaktů v emigraci. Tedy - nejsem si tady na světě rovná s nikým. Já jsem tu za sebe. A dělat pohřeb na truc člověku, který šířil lásku, rozvibrovával srdce, jeho odchod stmelil skoro celý národ, rozplakal chlapy, nikdy nic neukradl, pomáhal lidem, nezneužíval postavení, nezadal si, má čistý rejstřík v archivech, je knížetem mravů, galantnosti, měl vždy slušný zjev - a najednou vzdávat nějaký hold člověku, který podepsal a když to na něj prasklo, odůvodnil to tím, že chtěla hrát, být slavná - tfujtajxl. Byli lidé, které mají v záznamech, možná museli podepsat, ale neudávali a už vůbec se nebránili, že chtěli být slavní. Howk! Tedy před Bohem jsme si rovni, ale tady na Zemi ne. Někteří jsou si rovnější. A tam je řazena právě ta, která tam má deset kahánků. Je to k smíchu!! A teď do mě! V mých botách nikdo nechodil.

Stříhám irisky, kosatce, pivoňky... Nemyslím na nic. Trhám brslici kozí nohu; sbírám oříšky; odbíhám k FB. Malá přestřelka. Když si to teď čtu, vlastně bouře ve sklenici vody. Vždyť je to pravda. Zašlapali do země poslední zbytky úcty k herečce... Kdysi jsem o ní velmi plamenně vyprávěla v samizdatové literatuře. Její bytové divadlo... Mír. Skládám zbraně. Je to zbytečné.

Už se stmívá. Mlsám oříšky. Petroušek mě hledá po zahradě. Odjíždí na florbal. Sebrat prádlo Pověsit další pračku. Ať vyprchá octové máchadlo. Domů. Sprcha. Zprávy z dnešního dne. Ukázky ze zádušní mše. Rozhovory - Absolonová, Dasha... Janeček pláče. Tolik lidí pláče! I já. Nedám pokoj. 

Počítač. V klidu pročítám dnešní den. Telefon.

- Ahoj babi, seš doma? Jedu do Jaře na nákup.

Vnuk Lukášek. Za chvíli je tu. Fotografuje, točí. Nese časopis.

- Koupil sis časopis? To už nekupuji. Zbytečná ztráta času.

- Musíš umět vybrat.

- Máš odborný? Pak to beru zpět.

Ukazuje mi fotku. Svou fotku. Originální.

- Babi, vidíš, tady jsem nenatáhnul. Tak tuhle fotku nemám. Jen v tomhle časopise ji mám.

- Hezká horská chaloupka. Jak jsi to udělal? Položil jsi fotoaparát. V hledáčku chaloupku. A vyfotils to?

Bavíme se o jeho práci, plánech, focení, natáčení...

Cvakly dveře. Péťa? Ne. Linda přijela. Nese na tácu dortík. Raduji se. Vnuk šikovný. Dcera šikovná. Radíme Lukáškovi. Jak se zajistit na dobu krize. Jenže - to je zbytečné. Neztratí se. Přišel se pochlubit svým úspěchem... Ukázala jsem mu pro radost překvapení.

- Ale musíš na Vánoce dělat jé, jů. Je to dárek od babičky.

Nechce čaj, dort, buchtu. Jen tak si sedíme, lebedíme. V TV Stardance. Nic neříkající jména nikdošů. Nora Fridrichová, Karel "Kovy" Kovář, Dominik Vodička a Veronika Khek Kubařová, Radka Třeštíková.

- Babi, Třeštíková není nikdoš.

- Je. Neznámá spisovatelka.

- Je to blogerka, její manžel je fotograf a jeho máma je...

- Helenu Třeštíkovou znám. Ale ten Kovi, ovládá mladé...

Lukáš umí hezky argumentovat. Petroušek přijel. 

- Luki, pochlub se dědovi.

Petroušek s plnou pusou dortu pochrochtává.

- Peťuš, tak se ho zeptej, jak to fotil.

Lukáš mu ukazuje objektivy, které si pořídil... Odjíždí.

Dělá mi radost. Máme šikovné děti. Vnuky. Vnučky.

- Mami, měl to hezký, viď?

- Moc. Nejdřív jsem měla suché oči. Ale pak - Bohdalka. A odvoz rakve.

- Já jsem se bála, aby jim neupadla.

- Já taky. Tam před katedrálou schody. Ivanka plakala.

- Za dva roky bude veselá vdova. O co jí jde. Mami, já jsem se bála ti to poslat, abys mi nevynadala.

Ukáže mi obrázek v mobilu. Černý humor...

Místo Stardance na bruselský způsob André Rieu Romantika v Maastrichtu. Elegance, úroveň. Nadšení a radost lidí. Vtipný Rieu! Řady stolů. Víno na nich. Radostní lidé. Na závěr tančí celé náměstí. Lidé bezstarostně září!! Baví se. 

- Končíme. Jděte domů!

- Ne!

- Jděte spát!

- Ne!

- Nejste unavení?

- Ne!

Přídavky, přídavky, přídavky. Přibíhá Lou Bega. Lidi řádí.

- Tak co? Už půjdete domů?

- Ne!

- Panebože!

Další přídavek. Světýlka telefonů. Ne, žárovičky klíčenek. Kdo říkal - svíčky? Karel? Tatínku, to jsou mobily... Pletu se?

Rychlá skladba. Genderově nevyváženo - ženy v krásných róbách, muži v oblecích. No toto! Proč nejsou muži v krásných róbách? - Ireno, pozor! Ať se to nestane skutečností!

Smutný den. Mistrovi na poslední cestě svítilo sluníčko Jsme tu. Radujme se jak ti v Maastrichtu na koncertě jediného soukromého symfonického orchestru na světě. 

Dobrou noc!