Každá zvůle, každý čin proti člověku bude po zásluze odměněn

Nadpis. Napadá mě: Kdokoli mi v životě ublížil, doplatil. Ne mou zásluhou. Nějakým vyšším řízením. Nestačila jsem se za život xkrát divit. Myslím, že se tentokráte nestačí divit nesmírně hloupá zdegenerovaná penězi opájená bytost. Konec zamyšlení. 

Ve tři si jdu lehnout. Nějak jsem to protáhla. Ještě jsem si četla na internetu. Netahám ntb do ložnice. Žádný tablet, telefon. Až když si všechno počtu, vypnu, jdu spát. Petroušek se probral.

- Hele, nám by stačila jedna postel.

Řehtám se ve tři ráno jak blázen.

- No, vystřídáme se.!

Ťuťan je totiž skřivánek. Já sova. Pokud Micka zabuší ráno na okno - ať směr ven nebo dovnitř, on už neusne. No bodejť by usnul. Vždyť si šel v deset lehnout. On už má naspáno, já teprve jdu...

Ráno. Měla bych pracovat. Prý práce neuteče. Jdu pro kopřivy. Natočím video - jarní inspirace na snídani. Pak jdu splnit výzvu - cvik prkno. Jedna minuta. Pak jdu ještě natočit cvik na posílení páteře od ruského doktora. Vypadá to jednoduše. Jen vypadá. Až druhý den to bolí.

Micka se tu ani neukázala. Nepřišla, když jsem si trhala kopřivy. Ve dvě nad ránem vedle mě ještě dadynala, vrněla, hověla si, když jsem dopisovala deník na blog. Vždycky se rozvalí, přede. Dělá, jako že... Ale to mi jen milostivě nastaví své chlupaté tělo na poňuchňání. Pak řekne: A dost. Pusť mě ven!

- Mici, počkej, jen si tu něco dopíšu.

- Mňa!

- Nezlob!

Vidím její ocas, jak se ztrácí ve tmě chodby. Když nepořídila u mě, jde zburcovat páníčka.

- Pocem!

Donutila mě. Beze slov. Vstávám uprostřed věty. Jdu ji pustit na obhlídku revíru. Takhle je to každou noc... Jdu-li se ve dvě ráno sprchovat, proběhne do ložnice a vzbudí páníčka. Falešná. Chytrá. Netrpělivá. Copak nemůže počkat? Umí své otroky dobře řídit. Taková malá předzvěst NWO. Tfujtajbl! Neplatí na ní Péťova mantra:

- Jenom jeden může být králem!

Vlastně platí. Řídí nás. :-) Hraběna. 

Tak, co teď? Jdu si najít telefon na ministerstvo. Aha, tam se dnes na pevné nepracuje. Mám tam svého člověka. Nic. Žhavím jinoou linku. Žaluji na sebe, že co na srdci, to na jazyku. Skvělá paní sekretářka mě poslouchá. Píše si poznámky. Mluvím o účelovém daru, který bude o víkendu v krabici. Mluvím o devastaci mozku staříčků v karanténní izolaci... Budu žádat statistiku mrtvých. Mám na to právo. Je to veřejná informace. Dává mi za pravdu, že v domovech odchází hodně lidí.. Vyřízeno.

Co dál?

Pátek. Jiříkové slaví svátek. Dnes podle pranostiky lezou z děr hadi a štíři. Had - čeho je symbol? Moudrosti? Zamýšlím se. Evu pokoušel. Poznání... Naši slepýši jsou vzhůru už od začátku dubna. Včera jsem na trávě viděla kus okousaného hadího těla. Asi Micka. Přiživovalo se tam hejno zeleně se lesknoucích much. Příroda. Drsná? Spravedlivá?

Celý den se chystám do zahrady. Ale ne. Není mi dáno.

Skyp s maminkou.

- Jak se bude zítra skypovat?

- Nebude.

- Bude. Jinak podám trestní oznámení na pana ředitele, protože dostal k účelu tablet, ale ten účel NEVYUŽÍVÁ! Zneužívá své postavení. Jak mohu vědět, že si ho nebere domů pro osobní potřebu!? Proč není k dispozici u personálu?!

- To já o tom nic nevím.

- Tak se jděte zeptat, protože mi na hejtmanství slíbili, že mu zavolají. Je to proti lidskosti, je to hyenismus. Je to svévole arogantního člověka.

- Maminko, ahoj!

Ukazuji ji obrazy od nás z domu, celý život zdobily zdi maminčina domečku; moje sestra mi před mnoha lety nechala vyrobit z fotografie velký obraz tatínka; v ložnici jsem u maminky vzala obraz jejího otce... Poznává. Zkoušíme letopočty. Povídáme o přírodě. Počítáme... Pouštím jí písničku V tom našem venkovském kostelíčku. Asi před čtyřmi lety tu seděla po obědě a začala si zpívat. Právě tuhle. Chjo, to byla ještě veselá. Jezdívala k nám každý víkend... Jen když jsme u závor nezahnuly, ptala se, kam jedeme. 

- Aha, zas do toho domova... 

No jo, půl hodina přece stačí, že paní Čuriláková?! Vy si můžete povídat kdykoli, celý den! Svobodně. Volně. Nejste zasunutá v pokoji. Sama. Píšu lži a pomluvy? Ne, fakta!!! Vy placená klako. Jeden ntb na sto lidí! To je přepych. A jeden arogantní zlovolný mstivý - je to člověk? Zdá se - biorobot. Bez citu, bez svědomí. Očipovaný.  Zaměstnává svou rodinu ve svém podniku. To jsou lži!? O koho asi jde? :-) 

- Mami, vidíš zlatý déšť?

- Vidím. 

- Mamko, ten jsi sázela ty. Odkopla jsi u sebe v domečku. A tady ta vrba - to jsem vždycky od své ředitelky paní Láškové dostala k dárku ke svátku kytku s vrbou. Vždy pustila kořínky. Vždy zvadla. Jednou jedinkrát se to povedlo. Mamko, a vidíš třešně? 

- Nevidím. 

- Počkej, jdu po strom. Už se z nich chumelí. A támhle kvete višeň. Petroušek ji na podzim oštulcoval. Říkal, že jsi mu to tak vždycky radila a schvalovala. I třešně prořezal. A omladil. Kvetou. Babička říkávala květou. 

- Už jsem tady!

To se vždycky usmívám. Paní koordinační má příjemný ženský hlásek.

- Tak paní Hrobská, pan ředitel tu není. A paní vedoucí o ničem neví.

- Tak to já se hned teď vypravím na policii podat trestní oznámení. Pokud mamka nebude dva dny mluvit, je to devastační na mozek. Už takhle si těžko vzpomíná na slova. Za těch šest neděl se jí zhoršila řeč! Má to na svědomí ten Váš bezcita. 

- Ještě jsem chtěla říci, že jsme včera s maminkou byly tam na té chodbě. Četla jsem jí pověsti o Chloumku a Prašivce. Maminka to znala, Hodně mi řekla. 

Ještě teď je mi do pláče. Z radosti a dojetí.

- To jste moc laskavá. Velmi děkuji.

- A dnes si s Libuškou povídaly o profesích. Maminka řekla, že nejlepší profese je nic nedělat.

Řehtám se dětské vtipné odpovědi člověka, který celý život pilně pracoval. Nikdy si během dne nelehla, neodpočinula... Naši zahradu, říkali jsme jí parcela,  zušlechťovala do úmoru. Maminka. Zlatá. Nejdražší. Moje milovaná. Trpící. Statečná. Předevčírem jsem jí děkovala, že na mě nedala. Stále jsem jí přemlouvala, ať zahradu prodá. Jeden zdejší chirurg projevil zájem.

- Paní Konečná, bral jsem prémie, zaplatím vám v hotovosti. Podívejte!

Asi bych to tehdy možná prodala. Blbaňa. Ještě že mamka dala na svou moudrost. Od jara do zimy přišla z práce. Převlékla se. Na kole na parcelu. Asi v padesáti si koupila první auto. Ptala jsem se jí dnes, jestli si pamatuje na barvu. Řekla šedivé. To bylo až druhé. Zelenkavé. První dvě auta si koupila zcela nová. Vozila v nich v kýblech popel ke stromům, kanystry s vodou na zalití, pytle s nasekaným dřívím. Tím pak topila v brutaru. Zadarmo - jen za svůj pot - měla v koupelně příjemné teplo. Maminka. Koruna ke koruně. Zahrada nás živila...

Volám na policii. Chci podat trestní oznámení na ředitele DD.

- A proč nejedete do Smiřic?

- A proč bych jela, když jsem z Jaroměře?

- My nemáme čas.

Chlapec si koleduje. Nějaký zelený hajzlíček. Tak ho trošku pocvičíme.

Asi po hodince si jedu pro homeopatika. Jezdím do lékárny, kterou milovala maminka. A já miluji majitelku i personál. Miloučká atmosféra. Mám je moc ráda. Nejprve zvoním na policii. Hm, že by nebyli doma? Bzučák.

Čekám. Sundavám roušku. Je tam k zalknutí. Přichází nesmírně příjemný, lidský, milý policista.

- Já vás znám. Počkejte, kde jsem o vás slyšel. Jo, dávala jste něco do plesů. Co to bylo?

- Poukázky na moje služby.

- Já jsem jednu dal sousedce...

- Teda, a proč jste nepřišel? Pomohla bych vám.. S tím vaším břichem. 

Povídáme si jak staří známí. Chci mu dát flešku, ale bojí se. Nenutím ho. Mohl by způsobit průšvih. 

- Víte co, tak mi ověřte OP a já vám to pošlu.

Domluveno. Ještě mu to ukazuji v mobilu.

A teď naproti do lékárny. Dvůr kvete. Krásně. Máme dodržovat vstup jedné osoby. Sundavám roušku. Sedám na lavičku. Fotím kosáčka. Vůbec se nebojí. Něžňounký fialinkový rododendron. A taky zahradnici a zahradníka od akademické sochařky Markéty Škopkové. Její otec loni zemřel. Dočetla jsem se to ex post ve Zpravodaji. Musela jsem shodit nohy z postele a zhluboka dýchat. Druhý den jsem si to ráno četla znovu, opět stejná reakce. Divné. Před pětačtyřiceti lety mě jednou vezl stopem z České Skalice. Pracoval v Barunčině škole na výzdobě. Učila jsem tam první rok své kariéry. A pak ani nevím, jestli si mě pamatoval. Vždy jsem pozdravila. Markétka měla loni v Umělecké kolonii Bastion IV vernisáž. Chjo. Kolik toho připravili na letošní jaro. Chystala jsem se. Těšila jsem se. A na Brutal... Chjo. Co se to děje se světem! Bude vylepšený? 

Obloha je celá zasypaná. Venku zešedlo. Dnes chci zabojovat za lidi v DD. Takže sedám; a ještě píšu. A f jako fšecko. Paní Podorálková, opravdu ne lži, ne pomluvy! Někdo bude mít pruhy na zadku. Chválím personál. Dělá možné i nemožné. Metá hvězdy i přemety. Všechna čest! A ve ztížených podmínkách, o kterých se mi ani nezdá. A v rouškách! Nejhorší, že v rouškách! Nesvobodných. V POVINNÝCH. 

Volám sousedce, kolik kuřat u ní ještě mám. Přepočítává. Dvě stehna, troje prsa.

- A na polévku nemám?

- To už jsem ti dala.

- Já tě jen zkouším, víš? :-) 

Jdu bosa po teplém chodníku k sousedce pro dvě stehýnka.

- Já tě tak ráda vidím!

- Já tebe taky!

Svobodné. Žvandáme na chodníku. Bez. Líbí se mi její charakteristický smích. Od nás ze zahrady se ozývá jeho parodování.

- Péťa asi kouří. Slyší  nás, víš?

Za chvíli zas, hlouběji ze zahrady.

Už vím. Zalévá. Loučíme se. Jdu ještě zalít vistárii. Tu, jejíž klacek mi darovala spolužačka z gymplu. Klacek jsem zapíchla. Asi tři pět sedm? let nic. Asi před čtyřmi lety jsem u jiné spolužačky viděla na chalupě nádhernou vistárii.

- Mám od Evy. Dala mi takový klacek, ať ho píchnu do země. 

- Já taky. Ale je to pořád jen klacek.

- A zaléváš ji?

- Ne.

- Tak ji zalévej. A uvidíš.

Tak ji zalévám, už loni měla první květ. Jeden magor nechal vykácet překrásné staré okouzlující vodopády vistárií. Odporný člověk. Stále je vidím, ty vodopády modrých květů... Omamná vůně. Budu mít náhradu za ty hanebně zničené... Pořád jeden a ten samý bezohledný...

Zalili jsme.

- Peťůůůš, zatopím. Dva dny jsme netopili.

Zatápím. Užívám páteční večer.

- Tak budeme používat dvě postele nebo jednu?

Zase se řehtám.

- Peťuš, dnes přijdu dřív než ve tři. :-)

Dobrou noc!