Každý den mě o něco obohatí... :-) Něco se naučím. Něco pochopím.

14.08.2019

Sedm. Brrr. Spááát. Na osmou odvézt auto na omlazení. Zapomněla jsem ho vystěhovat. Tak šup, šup. Vybírám autu kapsy... Přistávám. Křídlo vrat otevřeno. Zdravím. Nějaký hlas mi odpovídá, ať jdu dál. No jo, ale kam? Jo, mladík už čeká. Zdá se - jak to napsat - takový, no mladík. Bez úsměvu, ale není nepřátelský. Neumím to vyjádřit. Chystá předávací protokol. Ještě upřesňujeme strop a vnější očistu. Povrch obstará manžel. Typ, SPZ... Vytahuji z kabelky takové zázračné pouzdýrko. Hledám, hledám. On ví, vytahuje asi techničák; jdeme k autu opsat stav tachometru. Tři čísla a dvě... Třeba 456 dodává 7,8. Jdeme dovnitř.

- Jé, já jsem to zapomněl.

Rychle opakuji, co před vteřinkou řekl. 456, sedm, osm.

Kluk si hned vzpomněl.

- Pozor, pozor, jste tu pod wifi, zářivkami. Co nejvíc choďte do lesa, lehejte na trávník... Bacha na 5G... Už mlčím, pardon.

- Já vím, 5G peče lidem mozek...

- Vy to víte?

- No, chodím se hodně nabíjet. To já znám. A taky vím, že na co myslím, to se splní. Takže myslím pozitivně...

Jujka, mám radost. Probuzený. Vysvětluje mi, co podepisuji. Okolo šestnácté mi zavolají. Platit mohu hotově nebo převodem. Vybírám druhou možnost. Děkuji a loučím se. Sympatický. Nespí...

Jdu na konec ulice ke kolejím. Teď tu nejezdí vůbec žádné vlaky. Asi tak do Vánoc. Roste tu mnoho krásného plevele. Třezalečka už odkvétá. Chystala jsem se na ni v červenci k lesu. Zapomněla jsem. Zlatobýl. Modrá kvítka, myslím, že píchají. Nesahám na ně. Rvu třezalku. Nejde to. V duchu si bylince dovolím, poděkuji. Hned se kvítka lehce pouštějí lodyhy... Zvláštní...

Profesionální fotograf by odsud vytěžil výstavní snímky. Takhle vypadá ráno... Už dlouho jsem to nezažila. Směřuji okolo louky pro cirkusy k železničnímu přechodu. Jestlipak by tu mohli stanovat návštěvníci BA... Měli by to asi daleko do bastionu. V dětství se člověk musel přes trať přeškrábat. Vylézt na násep a zas sestoupit. Před lety se přechod přes trať zahradil dvěma zábradlími. Nutila člověka seskočit z kola. Asi před rokem železniční přechod opatřili výstražným křížem, automatickými závorami. Je bezpečný. Určen jen pro chodce; na obě strany je daleko vidět, právě proto to svádělo... U přechodu stojí žluté a modré auto. Dva muži obhlížejí trať.

- Smím se zeptat, co tu okukujete?

- Budou se tu vytrhávat koleje.

Lezou mi oči z důlků. Pražce už jsou betonové... Trat´vypadá - v očích laika - jako že dobrá. Ten starší je nafoukaný. Ten mladší, sdílný Slovák, mi hezky vysvětluje:

- Víte, ten spodek je starý a koleje jsou odřené...

- Takže to je trať na Českou Skalici; do Vánoc to bude zpátky?

- Ano. A trať bude odpružená a nebudete tu vlak vůbec slyšet.

Loučím se s úsměvem... Mladší odpovídá na pozdrav. Starší důležitý nevrlý už ho táhne po trati k velkému přejezdu, který nám za týden zcela uzavřou. Na nádraží nepojedu dvě minuty, ale několik km na okružní jízdě okolo města. Trať dělí barokní pevnost Josefov od Jaroměře. Štve mě, když jsem včera četla na internetu letiště v Jaroměři... Jaroměř, pokud je mi známo, žádné letiště nikdy neměla a dosud nemá. 24. 7. 1910 na vojenském cvičišti v Josefově provedl své třetí veřejné vystoupení před 20 000 diváky ing. Jan Kašpar. Nachází se na katastru pevnosti Josefov. Ne Josefov u Jaroměře. :-) (Njn, jsem hnidopych. Nebo spíš lokální patriot.)

Práce. Devět. Volám paní vedoucí DD. Nebere. Deset; volám paní vedoucí DD. SMS, že zavolá zpět. Hm, radí se, jak na tu rebelku. Konečně. Volá zpátky. Ptám se, co se to tam děje. Berou lidem základní lidské právo. Paní chtěla vidět slunce. Být na terase.  Tak copak si na mě připravili? :-) A je to tady! Vážené publikum! Prý jsem si nedovolila odvézt vozík na terasu. Aha, tak měsíc, možná šest neděl,  to nevadí, že vozík posunu o dvacet metrů dál... :-) 

- Tedy když si dovolím, že smím s paní K. kousek poodjet.. 

- Ano, to smíte. 

(Snad nebudou chtít písemnou žádost. To bych se picla. Chtěla bych na ni kulaté razítko. :-) Fraška.) Ptám se, z jakého důvodu mi nebylo vysvětleno, proč nesmí být splněno přání klienta být na slunci, v mluvící společnosti... Protože pečovatelka prý není komunikativní a není přátelská.

- Jak můžete takhle hodnotit pečovatelku, která je přátelská a je komunikativní. Jak si to můžete dovolit! Takhle soudit!?

- Nekřičte na mě, nebo položím telefon.

Mno, tak vždy hovořím tak silně, jak ten druhý reaguje. Nechce-li mě pustit k dialogu, snažím se dostat na úroveň jeho intenzity hlasu...

- Tedy vám vadí, že jsem si nedovolila, ano? A jak to, že vám to měsíc nevadilo? Paní stále převažujete a když ji dovezu meruňky, které ukouše, buchtu...

- Jenže to vy nesmíte. Vy nevíte, jakou stravu ona smí.

To mě srdečně rozchechtalo. Ale fakt. To nevymyslíš! :-) :-) Kdysi mi předseda spolku autorů píšících literaturu faktu dr. Miroslav Ivanov (rodák z Josefova. Běhal po stejných schodech, jako Božena Němcová) napsal na závěr dopisu: 

- A hodně klacků pod nahama!

- Vždyť vidím, co jí. Tuhle jste jí naservírovali koule z bílé mouky s přelivem s červenými éčky! :-) A když jsou lidé na terase, tak vidím, že jí všechno, ale nechává velké porce; pečovatelky vidí, že paní na mě mává, že nesu ovocné koláče - lehké, ani gram bílé mouky. Mouka ovesná,ovoce! :-)  Tak to jsem se teda dobře pobavila. Celé léto to nikomu nevadí, všichni to vidí, ale najednou...

- Vy nás pořád kritizujete. To pořád milované pečovatelky, milované pečovatelky...

- Jo, a vždycky najdu, co kde děláte mimo ty vaše vysoustruhované předpisy, normy, zákazy, výzvy. Porušujete bezpečnost. Když už nic, tak si z palce vycucáte něco umělého.

- Tak si to klidně napište na ten váš bůk.

- No to je jasné. Lidé to čtou a chtějí znát Vaše argumenty. Vy děláte obraz vaší instituce. Třeba to, jak jste uhemovali všechny východy s tím, že vám jeden klient utíká, proto zamčené dveře dovnitř i VEN. A teď? Museli jste to kvůli hasičům obrátit. Dveře VEN odemčené, ale dovnitř se člověk nedostane. Vždyť vy děláte všechno proti nám, návštěvníkům, rodinným příslušníkům. Pomalu zákaz krmení divé zvěře. Nedáte nám tam ani konvici. Máte tam nebezpečné výbušné prostředí. Vaši pracovníci žijí ve střehu. Ta pečovatelka ze strachu z postižení raději násilně paní odvlekla k debilizující TV. Vždyť k vám chodí lidé na svých, mluvící, a do půl roku leží v posteli , nemluví a stříkáte do nich stříkačkou jídlo. A necháte je proležet. 

- Budeme hovořit o Vaší mamince! 

Taky argument. 

- OK. Tak mamka jako mluvící má ráda mluvící společnost. Asi před čtyřmi pěti lety mi ředitel vysvětlil spirálu blbnutí. Po dekádách. A jestlipak víte, proč stále mluví a reaguje?

- No, že sem jezdíte.

- Správně. Ale já tam jen nejezdím, maminku denně aktivizuji, rozvíjím. Jinak už by dávno hnila v posteli.  (Když nic, tak na ni natáhli aspoň ty neprodyšné ponižující  bejby kalhoty. Mamka si řekne. Ale stále je tu tendence nechat klienta podělat se.) A hádejte, kolik času mají na rozvoj vaši pracovníci?! Už nevaříte, nezpíváte, nestříháte, nemalujete, nečtete, nechodíte ven do altánu, do zahrady...S jedním vozíkem se to těžko zvládá... Na co máte altán?! Na stránky!

Přerušuje mě.

- No, altán už nevyužíváme. To je pravda. Ale my máme aktivity.!

- Já vím, dopoledne. Na nástěnce.

Někdo jí tam přinesl zápis s aktivitami s maminkou.

- Tak vaše maminka byla minulý týden na bohoslužbě.

- To není aktivita. To je debilizace.

- Pak byla na setkání s farářkou.

- Ano, paní farářka si s nimi interakčně povídá. Stojí před nimi a zpívá!! A lidé zpívají s ní!!! Ozdravná vibrace. 

- Pak jednou týdně dole vaří.

- Mamka taky?

- To nevím, musela bych se podívat.

- No, vy ani nevíte, že se nedají krepsilonky označit a tím pádem se už NIKDY NEVRÁTÍ KE SVÉMU NOSITELI!!!

- Vy pořád milované pečovatelky, milované pečovatelky a furt nás kritizujete.

Za to by měla být ráda. Říká se tomu zpětná vazba a zodpovědný manažer (tfuj, hnusné sousloví) - vedoucí, ředitel právě na zpětné vazbě staví zlepšování činnosti na svém pracovišti. Jenže tady se připomínky berou jako kritika. :-) (Měli by jet na kraj na školení. Tam jsme jako ředitelé vždy vyplňovali spokojenostní smajly.) 

Ona neví, že vím já, že se divila, že paní Boženka, ač polyká, je krmena stříkačkou. Ona to nevěděla! Dcera paní Boženky, Ivanka, mi svěřila, že je jakoby na vině, protože chtěla maminku dávat na lehátko k oknu. Maminka má proleženiny na kostrči. Jenže já jsem asi čtyři roky učila pečovatelství. Byla jsem vždy o kapitolu napřed, jako kdysi býval předělaný ruštinář na němčináře po textilní frašce. A vím, že za dekubity může péče. Zrovna tak jako za opruzeninu dítěte může nedostatečná péče matky. Proleženina (dekubitus) je lokalizovaná oblast buněčného poškození způsobená poruchou mikrocirkulace a z ní vyplývající hypoxie.  Dekubitus je ohraničené odumření tkáně následkem dlouhodobého tlaku. Máme spoustu pomůcek, aby lidé neměli díry do těla. Na proleženiny jsme krátcí. Pomáhají pomůcky, neustálé obracení a nadlehčování pacienta... Věřím, že zdravotnice se snaží, jak mohou. Tak kde je chyba?

Popovídaly jsme si. Telefonem. Opět bez zápisu. Paní vedoucí jsem dodala elánu:

- Paní vedoucí, jste studovaná, inteligentní, na poradách nemusíte hrát na houpacího koně. Můžete přeci vznést svůj názor. Když jsem učila na gymplu, skvělé období! Inteligentní studenti, bezva ředitel. Mělo to háček. Jeden bohatý hajzlíček podváděl. Teda vlastně všichni ti bohatí podváděli. Ale tenhle nechodil na testy, vždy zjistil odpovědi. Vymyslela jsem si jiný test. Zaskočila ho. Ředitel mě žádal, abych mu zlepšila známku. Prosil. - Odešla jsem. Musela bych si před sebou uplivnout. V ty prázdniny jsem šla do konkurzu, zvítězila a stala se ředitelkou školy. Po skoro osmi letech jsem fci kvůli mamince složila. V pětapadesáti!!! Nezaměstnatelná. Pět let do důchodu. Začala jsem svou novou kariéru výživového poradce. Vystavěla jsem si úspěch. Večeřela s nositelem Nobelovy ceny. A vám hrozí jen vyhazov. Takže se ničeho nebojte. Berte se za dobrou pověst DD.

- No to je to nejhorší.

- Není. Je to svobodná volba člověka. My měli hypotéku do mých 71 let.

- Už musím jít ke klientům. Někdy sedám k Vaší mamince. 

- A za to Vám jsem nesmírně vděčná. Děkuji. 

- Omlouvám se za neprofesionální chování pečovatelky.

- Spíš stresové.

Loučíme se. Típ.

Odpo mi mladík z V&V Cleaning Jaroměř volá, že si mohu přiběhnout. Je nesmírně milý.

- Bylo špinavé?

- Bylo.

- Má dcera pravdu, když mi říká, že jsem...

Ticho.

- Má. :-) Ale měli jsme tu i horší... 

Řehtám se. Vím, že jsem čuně. Nepřezouvám se. Neutírám prach. Nečistím okna. Ani sedadla. Jen si sednu, nastartuji, jedu. Já jsem ani nikdy v životě netankovala. Nevím, jak se to dělá. Kolik to stojí. Linda mi auto luxuje. Ale už dlouho to neudělala.

Beru nohy na ramena a klušu pro auto. Uau, koleje jsou vytrhané. Jak zuby. Tak jednoduché to je. A do Vánoc mají co dělat. Fotím velký stroj na kolejích. Prohlížím, kudy jdu. Stromy s divnými plody. Dům s nádhernou záplavou slunečnic. U kolejí - jé, taky divící se smrk! Dohlédne na svého bráchu u vedlejšího přejezdu? Musí to být bráchové - oba se diví s hlavou na rameni...

Hoch mě vede jiným vchodem. Už má zavřeno. Skvělé. Můj modrý Šemík má roztažená křídla. Jen jen se vznést. Hm, zírám. Ten kluk, to mládě, je opravdu milé stvoření. Souzníme - kvantová fyzika, názory na jednu škodící velmoc, na podnikání...

- Koupil jsem dům po rodině, jejichž dcera si vzala Brauna.

- Marie Alžběta, dcera Anny Miseliusové. Který dům to je?

Vysvětluje. Musím se na něj podívat. Jestlipak by tam město dalo nějakou cedulku?  V tomto domě... Když mají v Curychu ceduli, že tu bydlel Vladimír Iljič Lenin, vůdce ruské revoluce!!! (Dům č. 14 - právě tady bydleli po dobu 14 měsíců Lenin a Krupskaja, než ...) My tu máme dům, kde stoprocentně musel být minimálně na jedné návštěvě, když šel požádat o ruku své nevěsty, sám velký sochař Matyáš Bernard Braun. A nic. Ticho po pěšině. 

Mluvila bych s touhle mladou bytostí dlouho... Není to prázdná hlava. Pracovitý. Dvacet pět let. Má nádherného bělouše BMV. Kluci mu ho závidí. Říká jim, že je to zátěž, neb se o něj bojí.

- Jo, Jan Ámos Komenský - Labyrint světa a ráj duše. Poutník přichází do sklepení. Lidé spoutaní řetězy a řetízky. Čím těžší, tím lepší. Spoutanost majetkem, hmotou... Ten hoch to ví. Má v plánu kupit si něco méně skvostného, hezky si ho vyčistit a být volný...

Moudrý. Stará duše. Od patnácti čistil auto. Prý v blátě v holínkách... Je to jeho záliba. (Kdo ví, co se mu stalo před tímhle životem.) V první fázi luxují. Hodinu a půl. Různé značky různá kvalita a materiál koberečků. Některé nepouštějí smetí, některé snadno. Můj Šemík tak středně. Vysvětluje další fáze. A v poslední opět luxují. Ale už "jen" půl hodinky. Ty vorle, kdybych luxovala auto, mám to za deset minut. Ovšem jím odvedená práce - hm, luxusní výsledek. Všechna čest! Vyjel mi ven.

- Bude se vám v něm líp jezdit. Máte vydesinfikovanou klimatizaci. V autě je plno plísní, bakterií...

Loučíme se.

Zažila jsem během dne zajímavé rozhovory. Kdo mě potká, ten mě obohatí. Dík za to.

Krásné to tu zas dnes bylo. Poučné. Díky, Lukáši...

Dobou noc!

P. S. Naši stanoví sousedé z Brutalu odjížděli do Ruska v neděli v poledne. Do Moskvy dorazili v pondělí. Dnes ráno přijeli do sočské oblasti. Z Moskvy 1500 km. Z jejich domovů tam a zpátky 8000 km. Neuvěřitelné. A všichni jsou v pořádku doma. Díky za šťastný dojezd. :-)