Každý den pravidelně

Ještě stále jsem se nesrovnala s novým časem. Jsem poněkud zmatená. V podvědomí si stále říkám, kolik bylo ještě v sobotu. Štve mě to. Jako by se mi mozek zkroutil. A taky jsem si popletla čas odjezdu vlaku, abych se hezky vrátila na oběd. Je to změnou času.

Každý den neúnavně a pravidelně pohyb. Pohyb a strava. Peču, vařím; ráno Herbalife. Večer totéž. Toť vše. Chůze po zemi bosá. Nabíjení silou Země. Dobrá nálada. Ladění se sluníčkem. A to i když nesvítí. Ono tam je. Kontrola myšlenek. Kontrola slov. Vyhýbám se kondicionálu - abych, kdybych a modálním slovesům. Nepoužívám muset, moct, smět, chtít. Věty formuluji jinak. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-31-jedu

Ráno. Osm. Vylézám. Mám moc a moc času do odjezdu vlaku. No jo, jenže jezdívám po půl desáté. Krásně doběhnu do bazénu před půl jedenáctou. V půl první vlnobití. Dnes na vlak kousek po půl jedenácté. Ireno, ty jsi kůň. Fakt kůň! Kůň krále Václava. Jedeš pozdě. 

Jemně prší. Do toho poletují ostré krystalky ledu.

U pokladny stojí nerezová termoska. Ptám se pokladní, co to je.

- To tu někdo zapomněl. Už bude na peroně.

- Tak já se zeptám.

- Ať si sem pro ni přijde.

Sestupuji po schodech našeho nového pro mě nehezkého nádraží. Vzhled rakousko-uherského stařičkého očazeného nádražíčka podchody, nástupiště smyly. Zničily.

Na peróně se ptám lidí, jestli si někdo neodložil na pokladně termosku. Nikdo. Asi už zapomnětlivec odjel. 

Přijíždí vlak. Slyším, že spěšný. Začíná mi docházet. Aha. Jedu špatně. O hodinu jinak. Chtěla jsem jet rychlíkem. Za třináct minut…

Dobře.

Přisedám k studentovi. Píše diplomku o výkonnosti dětí mezi lety 2001 a dnes. Budoucí tělocvikář biolog. Prý kupodivu výkonnost nepadá. Má nějakou statistiku. Hm. Statistiky mažou očekávání. V době kovidu se statistiky prý fixlovaly. Ráno tam byla jiná čísla a pak změna. To psali lidé, kteří si na to dávali pozor. Stahovali statistiky a pak porovnávali s lživými čísly.  Naštěstí já jsem statistiky vůbec nevnímala.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-31-aquacentrum

Prolétnu Hradečkem. Jsem v bazénu. V šatně už někteří odcházejí. Jak to? Od desíti? Takto. Mají už dvě hodinky odplaváno. Ireno, Ireno…

Je tu pár známých tváří. Ale ty moje – jasně. Ty už odešly.

Cvičím. Plavu. Povídám si. Nechávám se masírovat. Užívám si vlnobití. Jsem šťastná. Houpání na vlnách posiluje celé tělo. 

Á, paní od pána, který jako by vypadl podobou Petrouškovu strejčínkovi z okna.

- Dnes sama? Nechtělo se mu? 

- No, nechtělo.

- Psala jsem o vás. Už je mu osmdesát osm. Vám sedmdesát dva. Seznámili jste se na Stříbrňáku, což je Stříbrný rybník. Měla jste lavičku obsazenou knížkami. Ráda čtete. Zeptal se, jestli smí přisednout. Seděl s vámi ještě v půl desáté… Druhý den přišel s ženskou. Třetí den už byl váš… Žijete spolu šestnáct let. 

Usmívá se a žasne. 

- Vy to víte líp než já.

- No, jen jsem si nezapamatovala detaily o zaměstnání.

- Slavila jsem teď sedmdesát dva. Byla jsem si pro potvrzení na ŘP.

- Co kontrolovali?

- Zrak. Mám děravou sítnici. Vidíte támhle ten nápis? Tak mi třeba zmizí první a třetí písmenko. Pohnu hlavou, a už je tam mám. Ale zas zmizí další. Pak jsem musela nakreslit za deset minut dvě…

- Pak se vás ptali na datum.

- Ano.

- No, tak to by řada mladých alzheimerický test nesplnila. Protože znají jen digitální hodiny.

Řehotáme se.

- Budou jim to muset ulehčit. To mě bude taky čekat. Jenže teď jsem odmítla rtg plic, kontrolu děložního čípku… Tak to asi neudělám.

- Uděláte, protože když to uděláte, dostanete potvrzení.

Plaveme. Hopsáme. Masírujeme si nohy, klouby, potřebná místa…

- Co to je?

- Budou cvičit.

- Ješiši, jedna. To jsem tu ještě nezažila. Popletla jsem si dnes hodinu odjezdu.

- Já cvičit nebudu. Toho se neúčastním.

- Ani já ne. Nejsem stádní. Jsem tu za sebe. 

Najednou se tu vyrojilo hejno důchodkyň. Vezou jim v kovovém vozíku  molitanové činky. Každá svírá dvě. Na břehu předcvičuje cvičenka, není na ní vidět to cvičení…

- Jdete do vířivky?

- Já si tady za nimi poplavu. Bazén prázdný. Využiju toho.

Plavčím si za klubkem vodních cvičenek. Posiluji břišní svaly. Blíží se doba odchodu. Využila jsem masážní bazén, vířivku nepoužívám. Na podzim mně ji v dobrém znechutila zdravotní sestřička. Prý se tam rozpouští kůže, nehty… Plná bacilů.

Ve sprchách paní Marie. Dnes jsme si poklepaly bradami. Jeho děti ji nesnášejí. Ale zve je na oběd. Řehtám se. Tolik babiček, no, snad většina, má tuhle zkušenost. Pak mladé skácí, že ministr vyhlásí konec školního roku už 26.6. Je to normální. Dokonce na některých školách to vědí od prvního září. Ředitel disponuje pěti dny ředitelského volna. Ty využívá na dny prázdnin. Třeba když by vánoční začaly v úterý, na pondělí děti čerpají ředitelské volno. Dnes jsem četla skuhrání – prý kam dají děti. No třeba k těm kjavám babičkám. No! Rády bychom pohlídaly. :-) Poraďte si! Nabobové!  Petrouškův laskavý tatínek povídal, že samochtějícímu se křivda neděje. Tak co chtějí!

- Máte krásné plavky. Takové bych chtěla šaty. Vnukovi na svatbu.

- No, když se ponořím, hned se okolo mě zdvihnou kanýry.

- Odkud to máte?

- Z Temu. Tam jich je.

Loučíme se.

Odevzdávám čip. Ptám se, jestli příští úterý tam nebudou děti. Četla jsem zas o dvacetiminutovém přídavku…

- Ne, ne. To už bude po Velikonocích. Máme otevřeno celé Velikonoce. Těch dvacet minut navíc je na svátky. V úterý bude klid.

- Výborně! :-) Děti mám ráda. Ale ne v bazénu. Dnes bylo krásně prázdno. Do třinácti.

Paní u turniketu kýve. Přeje mi krásné Velikonoce. Opětuji přání.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-31-domu

Letím. Podchod je rozbouchán. Nikde žádný provizorní přechod přes hlavní třídu. Čekám na vypnutí zelené. Rychle přebíhám dva proudy ke Střeláku. Dnes mi někdo říkal, že takhle uzavřený je Náchod. Hm, ještěže nejezdíme lyžovat. To se to tak zavře a ty si nasaď křídla. Potřebuješ k tomu Red bull. Ten ti dává křídla.

Před nádražím rostou nádherné stromy. Na podzim na nich zrají pohádková jablíčka. Nyní oblažují svými prapodivnými květy. Některé kvetou jako magnolie. Kochala bych se. Ale za čtyři minuty mi jede vlak.

Předbíhám na schodech pomalé stádo. Nastupuji do vagonu s kupé. To nemám ráda. Procházím přes spoj mezi vagony. Dveře za mnou se rychle zavřely. Neucukla jsem batůžkem. Přede mnou světelný zámek. Jsem v klidu. Mám scvaknutou kšandu od batohu na zádech. Gestikuluji s úsměvem na paní za mnou. Pochopila. Vysvobodila mě. Rozevřela dveře. 

- Děkuji.

- Rádo se stalo.

- Taky bych tam mohla stát do teď.

Přisedám ke klučíkovi.

- Prosím, jedu dobře do Jaře?

- Ano. Taky jedu.

Konečně si vytahuji sportovní výživu. Měla jsem na ni chuť už po plavání. Ale dala jsem si sportovní tyčinku.

Vystupovat. Ješiši. Kde to jsem? Z obou stran dlouhé nákladní vlaky s cisternami.

Vůbec to tu nepoznávám. Fujtajbl. Divný pocit neznámého. 

Klušu do podchodu. Nemám ráda betonové prostory. Vypadá to jak v krytu.

Petroušek vjíždí do naší ulice. Stahuje okýnko. 

- Dobrý den, mladá paní.

Ráno jsem domluvila jistou stavební úpravu. S člověkem, nad jehož umění není. Petroušek nemá změny rád. Potěšil mě, že stáhnul okénko a mile mě oslovil. Jo, ženy, je třeba s muži jednat diplomaticky, ne to na ně vyvalit – jako jsem to dnes ráno učinila já. Hezky pomaloučku, nenápadně. Už od loňského února o tom přemýšlím… Stane se to v létě… Máknu si. To dám. Jako všechno v životě.

- Petroušku, pojď požádat další břízku.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-31-k-brizce

Jdeme. Jdu zkontrolovat tu včerejší. Síla mízy zvlhčila kmen.

- Peťuš, tuhle musíme zacelit lépe.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-31-modelka

Vymáchala jsem si plavky z chlóru. Položila je na žhavou dlažbu. Slečna Žofka by si je chtěla vyzkoušet.

- Žofinko, to jsou moje plavky. Ty chodíš v kožichu. 

Domov. Klid. Pohoda. Radost. Petroušek. Žhavá kamna. Teplo. Atmosféra. Děkuji.

Před mnoha lety jsem se zbavila mikrovlnných trub. Jednu jsem prodala. Od Lindy dostala přepychovou. I tu jsem vyhodila. Nesleduji TV. Pouštím si, co chci na ntb. Tak si uchovávám svět dle svých představ. Sice s wifi, ale snažím se... 

Aktivace spící DNA není technický postup, který se dá koupit v lékárně. Jde o hluboký návrat k sobě. O změnu frekvence, na níž vysíláme a přijímáme. Vlákna byla odpojena energeticky a skrze strach. Cesta zpátky vede přes vědomí a lásku. Konkrétně přes vibraci agape. Je to proces odehrávající se na několika úrovních současně. První krok je záměr a uvědomění. Připouštíme, že v sobě máme potenciál. Buňky dostávají signál, aby se začaly probouzet. Naše DNA reaguje na naše myšlenky a emoce. Věda to označuje jako epigenetiku. V hloubi jde o komunikaci vědomí s hmotou. Když se přestaneš vidět jako oběť genů a začneš se vnímat jako jejich Mistr, "odpadní" DNA  začne světélkovat a hledat spojení.  Dalším klíčem je práce s frekvencemi. Matrix nás drží v nízkých vibracích strachu, stresu, shonu, což jističe DNA udržuje vypnuté. Aby se mohly znovu nahodit, potřebujeme vysoké frekvence. Radost. Vděčnost. Pobyt v nedotčené přírodě. Harmonické zvuky. Solfeggio frekvence nebo zpěv vlastním  hlasem dokážou rozvibrovat buněčnou strukturu tak, že se začnou uvolňovat staré bloky. Stejně tak čistá voda a živá strava nezatížené chemií pomáhají vodivosti našeho těla; to funguje jako anténa pro vesmírné zprávy.  Nesmírně důležitá je i práce s tichem a meditací. Ve vnitřním klidu bez hluku světa se začnou propojovat energetické dráhy. Tam se rodí schopnosti, které jsme zdánlivě ztratili. Intuice, která hraničí s jasnovidností, schopnost cítit energii druhých nebo okamžité léčení těla. Tělo si to pamatuje. Je to jeho přirozený  stav. Jen je zapadaný prachem tisícileté manipulace. Nakonec i odvaha opustit staré programy musím a měl bych. Vždycky se rozhodni pro radost místo pro strach, odmítni roli unaveného dělníka v systému, vol si tvoření. Aktivuješ tím svou božskou DNA. Je to proces rozpomínání se na to, že jsem nekonečná bytost  v dočasném těle. Návrat k suverenitě je největší revolucí, jakou může v dnešní době člověk udělat. Protože probuzená bytost s aktivovanou DNA je pro matrix naprosto neuchopitelná a neovladatelná. Cítí, že i tvé umění a tanec jsou rituály pro probuzení vnitřní síly, kdy se na chvíli napojuješ přímo na původní zdroj. 

Přehled od AI

Pojem vibrace agapé odkazuje na nejvyšší formu lásky – bezpodmínečnou, obětavou a duchovní lásku (z řeckého agapao). V kontextu duchovního rozvoje a vědomí se tímto termínem myslí naladění se na frekvenci, která přesahuje běžné lidské emoce, jako je připoutanost či vášeň. www.filmaspiritualita.czZde je konkrétní rozbor, jak vibrace agapé funguje a jak ji vnímat:

• Vysoká energetická frekvence: Agapé je často popisováno jako vibrace, která obsahuje a vysílá světlo a klid. Je to stav bytí, kdy člověk vědomě volí pozornost a energii zaměřenou na vyšší principy, spíše než na negativity.
• Bezpodmínečnost: Na rozdíl od eros (vášnivá láska) nebo filia (přátelská láska) neklade agapé podmínky. Je to přijímání druhých i situací takových, jaké jsou, bez potřeby je měnit.
• Praktické naladění (změna zaměření): Konkrétně to znamená nenechat se strhnout chaosem (vnější realitou), ale aktivně si vybírat, čemu dáme svou pozornost. To je vnímáno jako "změna vibrace" ze strachu na lásku.

V uměleckém či duchovním kontextu je tato vibrace spojována s mystagogií – procesem zasvěcení do tajemství, kdy dílo nebo postoj obsahuje a vyzařuje tento specifický duchovní náboj.  

Odbila půlnoc. Prožila jsem hezká setkání. Hýbala jsem se. Odmyslím-li zprávy, svět se pro mě točil mírově, v klidu, laskavě.

Dobrou noc!