Kde je pravda?!! Nemám slov...

Plné ruce práce. Sluníčko vychází, už pracuji. K mamince sjedu mezi klienty. Paní Irenka slouží u mamky. Od včera je od dcery trojnásobnou babičkou. Mají krásné fungl nové miminko. Hlásí:

- Maminka dopoledne byla s Věrkou na aktivitách. Pak usnula na vozíku. Teď odpočívá. Není jí dobře.

Děkuji moc. Irenka, Simonka, Dana... Mají mou důvěru. Pečují o lidi jako o své...

U Boženčiny postele sedí dcera. Boženka přišla loni koncem ledna. V deníku jsem si přečetla:

Nová spolubydlící - Boženka - šla okolo maminčiny kytice. Poznamenala.

- Krásné květy.

Kytky ve váze něžně pohladila.

Chodila, cupkala. Na záchod si došla. Semtam mluvila. Simonka ji umí krásně něžně pohladit. Boženka se nádherně usměje. Odevzdaně.

Boženčina dcera mamince dává dvě malé plyšové hračky. Boženka si s nimi hraje. Usmívá se. Boženku vždy hlídá v posteli obrovská žlutá panenka.

Dnes si znovu říkám:

Věci nejsou takové, jak se jeví. Co když má ředitel pravdu?!! Myslím tím to jeho, že ne všichni pracují. Někteří se vezou. Marně si lámu hlavu, kdo je kdo.

Telefonuje klientka Irenka:

- Irenko, tátovi se nechce jet do Jaře. Až pojedeš, mohla bys mi přivézt...

- Jasně, Irenko, příští týden asi pojedu.

Mohu u mamky zůstat o hodinu déle. Dozvídám se nevídané. Netýká se to stoprocentně Irenky... Přináší prádlo, rovná podle seznamu nalepeném na dveřích skříně. Neúčastní se hovoru, jen co se týče hledání ponožek. Irenka je zlato. Takhle by reagovala asi i Simonka.

- Kde má maminka ponožky? Podle seznamu má mít tři páry. Nenašla jsem ani jedny. Sehnala jsem jiné, podívej! 

- No, to už se ptám asi rok. Maminka tu měla víc jak dvacet párů. Byly tam i bezgumičkové zdravotní drahé bílé. Zbyly tu tři ponožky. Ale na seznamu jsou napsány tři páry!

Připisuji na seznam svou větičku tužkou. A poslouchám dceru paní Boženky:

- Loni v létě jsem s maminkou byla v parku. Začala se hrozně klepat. Vyjely jsme nahoru výtahem. Dcera Ivanka letěla někoho shánět. Sestry řekly, že pečovatelky jsou u glykémie. Prosila jsem sestry, jestli by mi maminku daly do postele. Prý nedaly. Ať si počkám, až se tu objeví pečovatelky. Mám ji prý postavit pod televizi. Odmítla jsem. Prosila jsem, že mamku neumím uložit. Smály se:

- Jo vy neumíte?!

Rychle přemýšlím, kdo by to tak mohl být. Třeba už tu nepracuje... 

Paní pokračuje:

- Řekla jsem, že si půjdu stěžovat. Prý můžu. Tak jsem šla.

Vykulila jsem oči. Uši se divily, co to slyší. Nemám jasno, jestli opravdu sestry.

- Nakonec mi maminku uložily do postele. Přikryly. I s botami.

- Cože?

- Jo, řekla jsem jim, že jí nesundaly boty. 

Neúcta. Nebo neprofesionalita?

- Do toho vaše maminka prosila, že potřebuje na záchod. Seděla v posteli. Řekli jí, že nemají čas a že má plíny.

- Cože!?!? Tyhle praktiky měli na LDN.

- Moje maminka byla u nás na LDN a tam se starali pečlivě. Opravdu všechna čest. Tady ji vysadí k oknu, ale nedají jí do ruky hračku, nemluví s ní. Mamka přišla, chodila. Za rok leží, nemluví vůbec... Ptala jsem se ředitele, proč jsou na nástěnce aktivizační činnosti, když je neprovozují. Tady se vůbec s lidmi nemluví, namalují... Prý mu chybí lidi, nemohou být aktivity... A vaše maminka prosila, že potřebuje kakat. Odbyly ji, že má plíny. Volala haló, haló. Zvenku pečovatelka nebo sestra zavřela dveře a řekla: Zavřeme tady to haló, haló...

- Tak ony nechaly mamku hulákat a pos...? NEMÁM SLOV!!! Ty mnou vychvalované!!!

- Jo.

Přeci je jednodušší, hygieničtější a lidštější nechat člověka jít na záchod! Už se mi nechce ani psát dál. Jsem rozcitlivělá, rozbolavělá a rozčarovaná.

Irenka vidí, že mamku šteluji na vozík.

- Ukaž, já mamku dovezu na záchod.

To je Irenka, to je Simonka, nevím, jestli smím důvěřovat a jmenovat dál. To je ta zdůrazňovaná věta, kterou ředitel nemá přede mnou vyslovovat; ale bohužel, uvědomuji si, že měl pravdu. Kdybych věděla, která mrcha to byla, nakopala bych ji zadel. Ostrou botou. Přede mnou se dělají... Takhle ubližovat, ponižovat! Ve státním zařízení, kam posílám celý maminčin důchod!!! HANBA!

Loučím se. S Irenkou jsem se dohodla, že postaví maminku k oknu.

Doma žaluji Péťovi. Jak jsem blbá, naivní, důvěřivá.

- Ty je furt chválíš. Nezaslouží si to. Dělají jen svou práci.

- Peťuš, myslela jsem, že jim mohu důvěřovat.

- Nikomu!!

Zvonek. Linda s partnerem. Jedou z lyžovačky. Potřebuje internet. Chvíli všichni sedíme okolo velkého stolu. Jede mi klientka. Lindě začala pracovní internetová schůze, Petroušek odfrndil na zápas...

Hotovo. Já i Linda. Ještě konverzujeme na všeliká témata. Vyprávím, jak je má důvěra v pracovnice DD v pdachu...

Mám veliké štěstí. OBROVSKÉ. Mohu za mamkou jezdit každý den. Pan ředitel mě zaklínal, že se mě bojí. Jo? Tak ode dneška mi to vůbec, ale VŮBEC neva. Ať každý pracuje dle náplně práce, já bych tam přidala i kousek srdce a NEMUSÍ SE BÁT.

Dobrou noc!

P. S. Milé zlaté, nepřeju nikomu nic zlého. Jen abyste si jednoho krásného dne nemusely umístit svou maminku do Vašeho zařízení. Na jiné patro! A aby nějaká nelidská kolegyně řekla na prosbu Vaší drahé: Chci na záchod: Máte plíny!!! A pokud by se VAŠE maminka dožadovala voláním haló, haló, aby se nepodělala,  aby jí někdo zavřel i s jejím haló, haló do pokoje. Na samotku. HNUS. NEMÁM SLOV!! DŮWENBLÍÍÍÍT.      

P. S. 2:  Doporučuji doporučovatelům "vždyť máte plíny" na jeden den si ulevit a natáhnout plíny. Dělat do nich. Nemusí se pak ani chodit na záchod!  Jen celý člověk do sprchy!!!