Kde ses narodil, tam máš pracovat, a ne vysídlit se
Ráno. Chci si ještě přečíst kousek ze Strážkyně paměti. Četba mi jde velice pomalu. Hodně se vracím. I dnes v poslechu na Cestách k sobě vracím, znovu poslouchám a rozumím. Chápu. Snaha dr. Blochové - vysvětlovat, dělat osvětu. Už vím, o čem čtu a budu číst ve Strážkyni paměti.
https://www.youtube.com/watch?v=r1fGXM1w4VY&t=148s
Dr. Hana Sar Blochová
Invaze indiánů u nás – ne. Člověk se rodí tam, kde má vykonat nějakou práci. My jsme se narodili tady, abychom v této éře vykonali dílo. Alibisticky si zveme indiány a šamany ze Sibiře. Ne. Mentalita - on to za nás někdo udělá. My jsme tu doma. Je to naše práce. je to naše povinnost. A to, že to neděláme, je neodpovědnost vůči naší posvátné krajině. Náš alibismus.
Je třeba, aby člověk věděl, jaké má základy. Znát duchovní dějiny. Být hrdá na to, že jsem se narodila tady. A pokud toto člověk nepochopí, nemůže být hrdý. Jsem Čech! Sebeúcta, hrdost, vztah k zemi a vhled. Jak oživit vhled? Víme, že naše krajina je posvátná, máme posvátná místa v krajině, s nimiž mohu komunikovat, nalézám tam svoje předky, tudy vede cesta. Určitě nám nepomohou šamani, mimozemci. Toto je naše země, naše práce, máme povinnost, naši odpovědnost. Jsem hrdá, že jsem se tu vtělila. Změnit vztah ke své zemi, k sobě, ke svým dějinám, být hrdý na své dějiny. Zcela by se změnila atmosféra v této zemi. Lidi neznají dějiny, jsou tu samí ajťáci. Ano - čučení do IT.
Mozek je komputer s anténami. Ty jsou nakalibrované tak, jak mám vysoko položeno vědomí. Terminus technicus matice vědomí. Čím víc mám vyšší poznání, to nejsou informace, je to propojené poznání, o to mám jemnější matici vědomí. Tím lépe mohu stahovat širokopásmovými anténami mozku a také posuzovat a vyhodnocovat. Je to jako v počítači. Když tam není program, může být zahlcen stovkami dat, nemohou vyhodnocovat. Takhle to dne máme. Lidi mají zaplněno mnoho oken informacemi, ale chybí jim program, jak to vyhodnotit. Ani neumějí rozlišovat. Nemají program na rozlišení, nemají program na vyhodnocení. Mají jenom data. To znamená, že jim schází zjemňování matice poznání. Potřebují získat poznání. Poznání se získává tak, že mám dva postupy. Jeden je prosté studium, musím studovat, ale také je to praktická záležitost. Propojovat se svým srdcem. Bez poznávání, poznání, otevřeného srdce a bez vztahu k bohyni Matce Zemi, ke Gaie – není možný vzestup. Plus odpovědnost, plus znalost Božího řádu. (Chápu-li dobře, znalost a dodržování vesmírných zákonů.) Toto nám chybí. Nemáme tady takovou společnost.
Dr. Blochová opakuje to, co už jsem slyšela před lety v pořadu Absolutně neuvěřitelné na Svobodném vysílači Jardy Chvátala.Máme roli. Proč máme roli?
Když se už v prvohorách vymezovaly lokality posvátné krajiny pomocí krystalů, už dávno bylo známo, které země planety budou mít tuto roli. My jsme viditelní z kosmu díky věnci hor, prvohorní desce, podzemním krystalům. Tato fce byla zakódována už na počátku věků. Před námi krajinou, která to simuluje, která to předestřela, je egyptská planina v Gize. Pyramidální objekty, to je velice analogické jako je na Karlštejně. Předobraz. Všechny ty krystaly analogické konstrukce jsou předány do naší lokality. My tu máme dokonce vymezenou posvátnou krajinu pro vzestup, ale potřebujeme k tomu ještě lidi. Naše. Ne sibiřské šamany. Nestačí spojit se s Řípem, Blaníkem. Lidi, kteří by v sobě měli schopnosti. Schází tu základní uvědomění lidí. Duše jsou neuvědomělé, nemají poznání na patřičné výši. To schází k vzestupu.
Jak vypadá posvátná krajina? Proč jsou naše země významné? Má určitou formu rozvržení horstev, řek, živlové rozvrstvení. V každém případě musí krajinou kvůli magnetismu protékat řeka od severu k jihu, aby roznášela informace. To známe podle Nilu. Aby vznikl pravý a levý břeh. Levý břeh bývá říší mrtvých, neboli formová stránka, tvoří mrtvou formu. A pravá duchovní, která oživuje. Máme duální tandem pravá a levá hemisféra, páteř, je to analogie jako je to u člověka. Máme Vltavu řeku, měla by být Vltavou až do Hamburku. Někdo ji přejmenoval na Labe. Vzal nám posvátnou fci Vltavy. To je největší handicap Vltavy – je nutno ji překalibrovat. Píše v knize. Druhá řeka na Moravě, teče v opačném směru – Morava. Také rozděluje krajinu na dva tábory. Vltava teče z jihu na sever. Morava ze severu na jih. Posvátný tandem Čecha Moravy tvoří dvě síly. Vzestupná Čechy; český lev. A sestupná energie Morava, moravská orlice. Toto soustátí, dvě krajiny, tvoří duální tandem, který je přímo připraven pro vzestup. Rozvržení hor, toky řek, vložení krystalů pod zem. Mimo krystalů v zemi jsou ještě další krystaly – Blaníky, další svatyně, Tetín. To se dočtu v knize; vše je ošetřeno. Má to svou koncepci, svůj holografický záznam, který je zapsán na počátku věků v Thovtově komoře. Systém hologramů, který se naplňuje v šípu časů. Šíp se odvíjí, letí, nastává éra. Teď otázka, jestli zde inkarnované duše budou schopny tomuto úkolu dostát. Pochopit smysl vývoje, roli splnit. Jak osvobodit otroka, když on na svých okovech trvá!
Podmínky:
- Šišinka
- Otevřené srdce.
- Reprodukci chápat jako posvátný akt.
Jednoduché. Spojit nebe zemi, ale ne podle křesťanství. To nám nedává výchova, rodina. Je třeba to hlásat, objevit v sobě. Aby co nejvíc lidí to přijalo za své.
Tak!
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-21-zofie-demolice
Do ložnice se plíží Žofie. Jen se zle podívám a dám ruku na vedlejší polštářek. Komunikace beze slov. Mizí s jejím vr. Za chvíli ji cítím znovu v místnosti. Evidentně si hledá pelíšek pro budoucí rodinku. Už jsme ráznější. Slyším ťukot sýkorky pod dřevěným obložením. A taky rachot. Ohromný šum. Jdu po zvuku. Nezavřela jsem důvěřivě dveře do své pracovny. Ve dvou krabicích pod stolem leží papíry na tisk. Použité. Žofka v nich listuje, lítají na všechny strany. Půl místnosti pod zmuchlanými čtvrtkami. Chce se prohrabat přes krabici až dozadu pod stůl. Pane Bože, zač mě trestáš! Její ocas z haldy mizí. Utíká chodbou. Běžím za ní. Utočí na čističku vzduchu. Okřikuji ji. Porazila láhev s hnojivem.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-21-chjo-dopoledni-radeni
Snídaně. Mohla by se uklidnit. Dopřávám ji. Neomezuji. Ne, ne. Po snídani mě cvičí znovu. Výcvik vrcholí jejím napadáním Mourka. Ona nás stihne drezúrovat oba. Mour jen syčí. Chce utéci ven. Ona mrňous skáče na obra. Ten ji přemetem odhazuje. Převržen květináč s vřesem. Utíkám zamést. Á, smeták je na zemi. Taky vadil. Beru malý smetáček. Vyhazuji obě kočky ven. Marně. Malá je zpátky hned. Velký za chvíli. Jdeme umýt packy. Ječí. Přitom umývadlo důvěrně zná. Dvakrát denně - ráno a večer - si do něj chodí namočit packy, aby mi pak pošmajdala, co se dá. To se nedá vydržet.
Na kraji října jsem se nachytala na zlevněná krůtí prsa v LIdlu. Smrděla už po otevření. 18.11. jsem si nedala říci a nechala se nachystat na krůtí díly na polévku. Expirace včera večer. Na lince už nebyli. Mail - reklamace, číslo účtenky. Dnes - nic. Volám na jejich linku. Dozvonit se na živého - čtyři a půl minuty!! Neslaná slečna se omlouvá. Laju jejímu zaměstnavateli. Jo, vyřídí to kolegům. A klidně mi na pokladně proplatí i ta prsa z kraje října. Během hovoru jsem dohledala účtenku.
- A jak se mám trefit do účtenky?
- Musíte to prohledávat.
- Aha, takže průmyslové zboží po roce dvou k reklamaci - to nedohledám, co?
- Můžete si zboží s vyššími částkami dát k oblíbeným.
Připomínám jejich ústní spršky, které vydržely čtrnáct dnů. Tyhle shity vozí speciálně k nám? Z Německa mi poslali originál, ten běží už dva měsíce. Zvláštní. A co lidí nereklamuje. Neschovává si účtenky. Nehlídá si svou finanční energii... Tak já jsem si vyjednala proplacení všeho zkaženého masa. Heč!
Bude poledne. Petroušek přijde na oběd. Mám od neděle z výslužky bramborové těsto, kousek masa nechávám Petrouškovi; omáčka, kterou vařil Lindin Petr. Ještě smažím houby. Opulentní obídek. Kompotek. Děkujeme.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-21-odpoledne
Petroušek odjíždí. Z práce jede regulovat topení k Lindě. Fakt skvělá práce Ukrajinců. Přehodili trubky. Bože. Debilita nezná vrcholu. To se nám sem stáhlo odborníků a inženýrů! Řemeslníka abys pohledal.
Přichází mladá štíhlá krásná klientka. Vypráví mi, jak společný syn s přítelem nesl nejprve její jméno. Je mu pět, přejmenovali ho na jméno otce. Ó! Pro systém ne výzva, ale v pravém slova smyslu PROBLÉM. Dohlíží OSPOD. Trapné. TRAPNÉ!! Zdravotní kartička. Ano, bude zaslána do týdne. Ano, dala novou adresu. Mail. Telefon. Kontaktů až na půdu. Po třech nedělích volá na pojišťovnu. Ne. Paní, které se těžce dovolala, nemá moc. Volá na tu jejich linku. Odložila telefon, nechala opakovat - všichni naši pracovníci... Po třiceti minutách se jí ozvali. Půl hodiny!! Ptá se, kde je kartička jejího syna. Vrátila se. Skartována. Už bych vřeštěla. Cvičení.
- Proč jste mi nezavolali.
Poslali SMS. Ale na starý telefon. Ona jim ale dala nový!! Nové číslo. Všechno korporaci poskytla.
- To jste se nemohli ozvat mailem?
Ty vorle! To bych teda šílela.
- A co mám teď dělat, kdybych šla s dítětem k lékaři? Já nemám ani starou ani novou kartičku.
- Pošlu vám potvrzení na mail.
Nová karta dorazila celkem asi po pěti týdnech. Vyprávěla mi, jak léčili zoubek jejímu synovi. Chtěli deset tisíc. Našla si dětskou prevenci až v Liberci. Vyplatí se jí jezdit až tam. 70, od nás 90 km. Prý mu tam dovolí, aby jí odsával sliny. On spolupracuje. Mamince na plyšáku vysvětluje, jak si má čistit zoubky pohyby jako sluníčko. A platili dva tisíce. O léčení její šestky v dnešním neschopném bezohledném systému – děs. Tahle krásná mladá šestadvacetiletá bytost přišla před třemi týdny po dvouletém léčení neléčení, otevřeném zubu o svou šestku!! Když už jí šíleně bolela, její lékař v nemocnici. Měla termín na za tři týdny. S léky, slzami, bolestí se dočkala. V čekárně jí sestra oznámila, že jí přece poslala SMS, že je lékař nemocný. Nemohla už vydržet. Termín k cizí asi za týden. Někdo vypadl, štěstí, za tři dny k lékařce, která jí vysvětlila, že má tak silný zánět, ale tak silný, že ji ohrožuje v otravě krve. Může jí šestku léčit, ale za čtrnáct dnů jí zoubek opět může přepadnout. Ve velké zkratce – takhle se o nás starají!! Bezohlední lékaři. V tak mladém věku zub extrahován za klení lékařky. Mám štěstí, velké štěstí, že jsem našla svou zubařku. Stojí to, ale nepracuje za každou cenu, aby mě odrbala. Není to v jejím plánu.
Péťa je tu. Přivezl mléko od horské krávy. Asi měsíc se mi třetí čtvrtý den svařené mléko srazí. Vůbec nevím, čím to je. Pečlivě vymývám hrnec. Všechno dělám stejně. Sbírám horký škraloup. A najednou se měsíc mléko sráží. Tohle mlíčko je z domu, kde se narodila takové hubeňoučké mamince čtyři koťata. Dvě zemřela, kočka a kocourek vyrostli. Kocour šel do chalupy přes cestu. Kočička se dostala do rodiny po ztracené rezaté čičince. Žije si pod jménem Žofie Hrobská. Vyrostla z ní pěkná potvora.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-21-amarylis
Před odjezdem do divadla ještě fotím překrásné kalichy amarylis.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-21-vim-ze-vis-ze-vim
Dnes jedu do divadla. Vím, že víš, že vím. Dvě a kus hodiny skvělých výkonů Michala Dlouhého a Simony Stašové. Smích. Gejzíry smíchu. Občas vidím karikaturu světa. Moc doporučuji!
- Petroušku, to byla legrace.
- A dlouhé. Bude deset.
- Ale užila jsem si to. A vůbec jsem nebyla unavená. Nechtělo se mi spát jako jindy. Že by MMS okysličovalo a fungovalo? Nevím.
Krásný den. Se zlobením Žofie. Společným obědem. Mladičkou krásnou klientkou. Divadlem. Dobrými energiemi.
Dobrou noc!
P. S.
16.6.2023
RDH 064 Ing. Mgr. Pynelopi Cimprichová a MUDr. Anna Urbanová - Následky velkého covidového podvodu
25.10.2023
Profesor Jaroslav Turánek – Plazmidy ve vakcínách mohou kontaminovat naší DNA. Očkování se dá přirovnat k eutanázii!
CHCEME ŽÍT A DOŽÍT SVÉ ŽIVOTY V MÍRU, A NE VE STRACHU S...
Podle zákona 424 platného od 1.11.1991 politici nemají v poslanecké sněmovně co pohledávat.
P. S. 2 Vzpomínka na poslední říjnový den. Výročí umučení vlastence a bouřliváka Karla Hašlera Němci! NĚMCI! Našimi přáteli a kamarády.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-21-karel-hasler
České národní listy
Karel Hašler – český
hrdina
(*31.10.1879, + 22.12.1941)
Hlava mi klesá uprostřed boje,
dech poslední patří jen vám,
vy Čechy krásné, vy Čechy krásné;
ty Praho moje! Budete žít, já umírám…Patřil mezi přední české herce a písničkáře. Jako Čech
považoval za svou povinnost bojovat říkánkami i písněmi proti Němcům, kteří
okupovali naší vlast a vraždili naše lidi. Pořádal pro lidi písňové večery
burcující protiněmecké pocity a odpor proti okupantům. Opět se vrátil k svému
starému parodování politiky skrze písničky. Ale Gestapo to nenechalo jen tak být. Přijeli si pro něj
na natáčení exteriérů pro film MĚSTEČKO NA DLANI, tři dny ho vyslýchali a pak
ho propustili s tím, aby přestal brojit. Ale nepřestal a dál zpíval písničky o
tom, jak "nacisti dopadnou na čumák". Za několik dní, 2. září 1941,
si pro něj přišli podruhé a opět na natáčení exteriérů MĚSTEČKA NA DLANI.
Tentokrát jej však již nepropustili. Zatčen byl zřejmě na udání režiséra
Václava Binovce, což se ale nikdy s naprostou jistotou nepotvrdilo. Nejprve byl
uvězněn na Pankráci a poté v Drážďanech. 17. 10. 1941 skončil v koncentračním
táboře Mauthausen. V polovině listopadu ho v táboře zbil a zkopal opilý
příslušník SS, který mu způsobil otevřenou ránu na noze. Zanedlouho se
projevily první příznaky flegmóny. 21. 12. byl Karel Hašler odveden na trestný
blok, kde se musel svléci donaha a poté na něj byla puštěna ledová voda ze
sprch. Na následky mučení, neléčené flegmóny a úplavice Karel Hašler 22. 12.
1941 zemřel. Z jeho písniček se jich mnoho zachovalo i do dnešních dnů,
za všechny například "Po starých zámeckých schodech",
"Pětatřicátníci", "Dopis ze zákopů", "Čí je Praha?
Naše!", "Ta naše písnička česká" a mnoho dalších. Uvádí se, že
napsal až tři sta písniček. Toto je prý jeho poslední píseň, kterou složil ještě v
koncentráku: "Hlava mi klesá uprostřed boje, dech poslední patří jen vám,
vy Čechy krásné, vy Čechy krásné; ty Praho moje! Budete žít, já umírám…Kdyby popravili K. Hašlera komunisté, byl by dnes slavný.
Dnes by se po něm jmenovaly ulice, školy. Jeho "chybou" bylo, že jej umučili
Němci. A o tom se dnes nedoporučuje moc mluvit. Vzpomeňme si na něj přesto!
Zanotujme si třeba několik slov z jeho oblíbené a zlidověné "Ta naše písnička
česká, ta je tak hezká, tak hezká…" Občas několik písniček K. Hašlerka si
můžete poslechnout i v ČT, samozřejmě až v pozdních večerních hodinách. Karel Hašler se narodil 31. října 1879 v Praze-Zlíchově
dělnické rodině. Oba jeho rodiče pracovali ve smíchovských sklárnách. Původně
se, na popud otce, vyučil rukavičkářem, ale v tomto řemesle nespatřoval svou
budoucnost a velmi brzy utekl k divadlu. Nejdřív vystupoval v kočovných
divadelních společnostech Choděry a Dobrovolného, 1901 v Brně a o rok později v
Lublani. 1903 až 1915 byl členem Národního divadla, zároveň účinkoval v různých
kabaretech a varieté (Lucerna, Rokoko). Po vzniku ČSR Lucernu několik let vedl
a založil v Praze velkou revue po vzoru pařížských, která však měla jen dočasný
úspěch.
Písničky začal skládat již před první velkou válkou pod
vlivem svého švagra Rudolfa Frimla. Jeho písně se rychle staly velmi populární
nejen pro výrazný patriotický obsah a lásku k Praze, ale také kvůli krásným
melodiím a velmi často štiplavému obsahu. Na úkor politiků jeho populárnost a
velké úspěchy samozřejmě vedly k bohémskému stylu života, který se nelíbil jeho
manželce Zdeně. Hádali se o výchovu synů (Karel a Gino, kteří oba později
odjeli do USA). Od třicátých let žili odděleně. Největšího uměleckého filmového úspěchu dosáhl se dvěma
rolemi v němém filmu: doktor Uher v BATALIONU a varhaník ve Fričově VARHANÍKU U
SV. VÍTA. Obě role patří k největším kreacím českého němého filmu a kritika je
tehdy srovnávala s umělci mezinárodního kalibru. S nástupem zvukového filmu se vrhl na tvorbu filmové hudby
a písniček. Hned první český zvukový film TONKA ŠIBENICE (1930) byl uveden
dvěma jeho písničkami - Hradčany krásné a Když v Praze padá první sníh. Roku
1932 hrál v Innemannově filmu PÍSNIČKÁŘ, který sám napsal a je vlastně jeho
biografií. Odsud pochází mimo jiné i šlágr známý i dnes - Ta naše písnička
česká. V následujících letech vytvořil na dvacet filmových rolí, z nichž za
zmínku stojí hlavně Josef Dobrovský z filmu ZA RANNÍCH ČERVÁNKŮ (1934). Objevil
se třeba v MATCE KRÁČMERCE s Antonií Nedošínskou, AŤ ŽIJE NEBOŽTÍK (1935) s
Hugo Haasem, ROZTOMILÝ ČLOVĚK (1941) s Oldřichem Novým a Natašou Gollovou.
J. Skalský
P. S. 3
Vladimíra Vladimírovna Vítová
2 d · Probodnuté srdce Prahy
Dříve bylo v Praze několik míst, kudy proudila z nitra země posvátná síla. To prý byl hlavní důvod, proč byla Praha zbudována právě tam, kde nyní stojí (včetně výhodné polohy v ohybu řeky).Těch míst zde bylo několik a snad nejznámější vývěr duchovní energie se nacházel na jednom z vrcholků táhlého kopce, kde je dnes rozložen Pražský hrad. To místo bylo lidmi uctíváno odpradávna. Skála zde vycházela nad okolní povrch a skrze ni z hlubin země proudila posvátná energie Matky země. Jen vybraní jedinci mohli zde trávit omezený čas, by rozmlouvali s bohy. Lidé se neodvažovali cokoliv zde stavět a místo znesvěcovat. Jedním z pozdějších jmen tohoto posvátného místa bylo Žiži.vVize, týkající se zřejmě současnosti, popisuje probodnuté srdce Prahy: Jeden z vládců České země probodnul srdce Prahy kamenným sloupem. By získal sobě moc, oslabil svou zemi. Po mnohém strádání pak přišel další vládce a vložil na sloup blýskavou korunu. By získal sobě slávu, zradil svou zemi. To rouhavé znamení ukazuje až ke hvězdám, že zde temnu otevřeli cestu. Dokud bude v srdci Prahy kamenný sloup vsazen, nebude zde osvíceného panovníka.[9]Místa posvátného zřídla v Praze byla úmyslně zaslepena. Praha ztratila svou duchovní sílu a městem se již po řadu desetiletí šíří energie zmaru. Mnozí z těch, kdo zde žijí, jsou dříve či později poznamenáni. Naděje na záchranu je tak vkládána spíše v okolní lid naší země a také na nemnoho jedinců, kteří si přes život v Praze dokázali udržet boží víru a jasný rozum. Ještě jedno proroctví však dává naději. Nebesa v poslední pomoci Praze sešlou posla božího -blesk, který zasáhne a snad i poničí sloup zaražený v srdci Prahy i celé Evropy.