Kdo má kolik směn?

Dnes se konečně dospím. Neděle. Petroušek slouží vlasti. Energetika pracuje 24/7. Když je někdo tak oddán, jde do rachoty s úsměvem a písničkou na rtech. A to je Petroušek. 

Devět. Ireno, měla bys převléknout. OK. Jdu na to. Nejdřív péče o sebe. Peeling. Maska.

Cítím tlak na průduškách. Z hlasivek mi to leze dolů. Kašel. Snesla jsem si pytel s bylinkami. Říkám tomu potivému čaj čaj léto. Černý bez, lipový květ, podběl, sléz, řebříček… Pytlíček s medvědicí. Ježiš, to je ještě z doby, kdy se sem dovážely byliny z Ruska. Ačkoli – možná se dovážejí stále, ne? Když nám sem někdo pouští ten ruský plyn. Jak se divil pan ministr. Dávám místo lžíce tři lžíce do studené vody. Večer vylouhovanou čarovnou moc vypiju.

Naše nové těžké matrace sama neunesu. Odstrojuji Tesla podložky. Je třeba, aby co nejrychleji uschly. Kovová prostěradla s možností přepínaní na parazity, čakry a orgány.

Hromnic už bylo. A mně se každý večer na terase ještě rozsvítí naše ibišky. Sundávám z nich krajkové ozdoby. Červené rolničky. Andílky. Za chvíli je tu advent. Už se na něj těším jak malá holka. Ireno, neblbni. Přenes se do tady a teď. Po novoluní. Zahrada raší. Za chvíli se budeš hrabat v hlíně. Ne, ještě ne. Včera jsem viděla do hor. Na Černé hoře se ještě drží zima. Nejdelší sjezdovka u nás - Protěž. Hory, Sněžka. Pod nimi jsem doma. Tady jsem startovala svůj život. Dětství, školka, kamarádi, škola, učitelé, střední škola, manželství, děti, vysoká škola, práce, důchod. Proťápla jsem to docela úspěšně. Docela. Tam někde v těch horách tatínek stavíval limnigrafické stanice. Kolik je to let, čtyři? Pět? Probírala jsem se maminčinými pohledy z doby, kdy jsem ještě chodila po hvězdách. Psával domů mamce. Dojemné vzkazy. A vždycky tam stálo a pozdravuj – jak on Ivu nazýval? Tintili? Musím se podívat. Začíst se. Tentokrát už bez maminky. 

- Mami, přijedu si pro boty. Přivezu šunky a koleno.

Než se otočím, je tu. Před sousedovým domem štrúdl aut. Až před náš plot. Tady byla klidná ulice. Parkujeme všichni na svých pozemcích. Asi před třiceti lety tu Poláci prašnou ulici přeměňovali na krásnou asfaltku. Píšu krásnou. Před tím tu byly kameny. Úzká jen pro dvě auta na potkání. Stavba nebyla ještě z peněz nějaké hydry. Platil to náš stát. Poprosili jsme stavbyvedoucího, takový sympatický pán to byl. Dokonce tu zanechal po sobě stopu. Oč jsme ho poprosili? No, u sousedů postavili vjezd do zahrady. Naproti té naší žádný vjezd nebyl. Tam stál jen plot. Pro nás tam mimo projekt vytvořil taky vjezd do zahrady na dvě parkovací místa. Ale žádná brána tam nebyla. Tu si tam zřídil asi před deseti lety obchodník s nábytkem. Rozbouchal si zahradu. Nastěhoval si do ní betonové panely. V životě nikdy tam žádné auto nejelo. Měl záměr navážet nábytek jednou stranou pozemku, auta by vyjížděla naproti naší zahrady. To bychom měli velkou radost. Takže dodatečná brána tam je, nesmyslná. Nevyužitá. To jsme si jen my nechali zřídit vjezd u jejich plotu. Tehdy se nehledělo na kousek asfaltu navíc. To až dnes se zároveň postaví jeden dva domy. Proto stojí dálnice takové peníze. To se tak říká, ale já tomu nevěřím. V téhle pohádce je to jen umělecká licence, vole!

- Mami, oni tam mají tolik aut! Nedá se tu ani zaparkovat. A kamerou snímají i váš pozemek.

Odjíždí. Poledne. Žiju ve své bublině. Mám svůj svět. A Petroušek zas ten svůj.

- Ahoj! Odpočíváš?

- To víš, že jo.

Budu já mu vyvracet jeho bublinu?

Už je tu z roboty. Prostírám. Oběd od včera. Hrnu na něj nespokojenost se zaplněnou ulicí. Ať si parkují před svým plotem. Přítel se všemi. Jen na mě si vyskakuje. Nemám bojovou. Jen nemám ráda chaos. A on má rád zaprděné teploučko. I kdyby mu půl brány obsadili, to on by nějak ze dvora vyjel, i kdyby si z auta měl udělat  housenku. 

- Víš co, já mám za sebou dvě směny! Chci mít klid. 

Huronsky se směju.

- Víš co? Já mám za sebou sedm směn. Totiž k podnikání ještě peru, uklízím, žehlím, vařím, nakupuji…

Tak to mají chlapi. Oni jdou normálně do práce, pak za to mají volné dny. Ale okolí má chodit po špičkách.

Řehtám se. přidal se ke mně. Uvědomil si. Mám ho ráda. Ťuťajs. Se dvěma směnami. :-) 

Beru žehlicí prkno. Vysušuji žehličkou Tesla podložky, aby byly připravené k povlečení.

- Petroušku, prosím tě, myslíš, když máš za sebou ty dvě směny, že bys mi pomohl natáhnout prostěradla?

- Jasně. Jdeme na to.

Zrakem zkontroloval, že jsem nelenila. Uklízím žehlicí kozy. Jdu vyklepat povlaky. Šup do pračky. To bude ještě práce. Vymáchat v octové vodě, naškrobit. Vylézt s lavorem na půdu. Pověsit. Maňana. 

Máme povlečeno. Hlásím mu, co mám v plánu ještě udělat. Na chvilku si jdu lehnout.

Za chvíli vylézám. Čistím teprve okýnko u kamen. Už se setmělo. Vytírám okolo nich. Nesu koš polen. To je zas má směna. Kamna vybral Petroušek hned odpoledne. Zatápím. Rozlilo se tu teplo. Dům se prohřál. Teplo bude v sobě držet až do zítřejšího večera.

Volá Linda.

- Mami, Petroušek s tvým Petrouškem si mohou podat ruce.

- Copáá?

- Ale, říkal mi, jak si vzal deset let staré šusťáky.

- Jo, to miloval Péťa taky. No jo, šusťáky. Tuhle si vzal deset let nové rukavice. Za těch deset let se mu z nich odíral takový jemný černý plyš. Prý nové. Ale deset let.

- No, a on povídal, že až večer zjistil, že má díru na zadku od pasu až dopředu. Prý si ještě jel koupit kafe na benzínku. Producíroval se s tou dírou přes celý zadek. A nikdo nic.

- No, to Nella mi povídala, když měla malou Stellinku, že se načančala a vyjela s kočárkem po hlavní třídě. Prý na ni troubila auta. Ona si myslela, jak jí to sluší. Zahla dolů na Husovku. Až ve výloze zjistila, že šla celou cestu s podkasanou sukní v punčocháčích. A jak se prý nesla!

- Copak se, holky, řacháte?

- Peťuš, můžete si s Petrem podat ruce.

- Jo, cizí neštěstí je vám k smíchu.

Večerní kulturní vložka pobavila.

Koktejl. Připravit Petrouškovi svačinku na dopoledne. Uvařit mu termosku čaje. Sypu mu do něj náš thermojetics.

Dopíjím ze své termosky poslední hrneček bylinkového dopoledního lektvaru. Propláchla jsem tělo. A ještě dolévám do medvědice horkou. Vypíjím šálek hořkého pití. Možná si zítra dám chlapici. Jedu k zubaři, ať nekašlu.

Tečka Karla Havlíčka na dobrou noc. Prý má Fiala zpucovat Dvořáka tak, až mu praskne guma v jeho eurotrenkách. Fakt to tak řekl?

Doslovně přepis: 

Místopředseda PS za hnutí ANO Karel Havlíček zrecenzoval komedii ministra Martina Dvořáka za jeho zmocněnce pro euro. Posměšné kritice neušel ani premiér. Fiala by měl pana ministra Dvořáka zpucovat tak, až mu praskne guma na jeho eurotrenkách. Já výjimečně souhlasím s panem ministrem Stanjurou, který tvrdí, že je to komické. Já bych jenom dodal, že je to spíše tragikomedie. Takže zbytečný ministr pro nic Dvořák jmenuje zbytečného zmocněnce rovněž pro nic. Nejde jenom o to, že ten člověk něco stojí, ale jde rovněž o to, že to musí odpovídat nějaké vládní politice. Tohle je opravdu groteska v přímém přenosu. Vláda jen rozhodla, že to není téma. Krátce po tomto vládním rozhodnutí přijde minstr pro EU, o kterém všichni víme, že je tam ministr do počtu, protože už jaksi nepředsedáme EU. Ale rozumím tomu dobře. Premiér Fiala nechce mít konflikty a problémy ve vládě, tak tam držíme tuhletu trafiku navíc. Tak přijde s tím, aniž by měl jakýkoliv mandát od voličů – to ještě chci vypíchnout – že zřídí zmocněnce. Já se tedy ptám – kdo řídí vládu? Jakou tam má pravomoc pan premiér? Proč tohleto trpí? To přece není normální! Už nedávno, je to tak 14 dnů, ho prohodil dveřmi ministr vicepremiér Rakušan; pustil si pusu v hospodě, že bude kupovat ČEZ. A zcela zjevně to neměl prodiskutováno. Je to normální? Premiér má mít slovo! Od toho tam je premiér.

Ještě by se měl zeptat, jak se nám daří! Nedaří se nám vůbec špatně. Dávaj to dohromady :-) Nestrádáme. 

A  tak si tady žijeme. Platí stále a stále to, co je v P. S. Vyhubit paměť lidí - genocida pamětníků, starců...

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-02-11-vecer

Dobrou noc!

P. S. 

Zuzi Czech

MÍR ZAČÍNÁ V TOBĚ 

Proč se dějí války? Proč se dějí neskutečná zvěrstva? Kdo tahá za nitky těchto "hladových her"? Důvodů je více: Záměrná genocida (pamětníků, starců, specifické komunity a tak dále), způsobení celogeneračních traumat, resety, zničení architektury, pálení archívů, knihoven. Můj děda nikdy nepřekonal PTSD (posttraumatický syndrom). Byl pouze puberťák ve válečné době a nikdy to trauma v sobě nepřekonal. Ještě ve svých téměř 90 letech občas potřeboval pomoc psychologa. Jako malým dětem nám s hrůzou v očích vyprávěl. Vždy se s hrůzou zahleděl do zdi a řekl: "Zuzanko, neumíš, neumíš si to představit, nikdo si to neumí představit." Odhadovaný celkový počet lidských obětí ve druhé světové válce se značně liší, avšak většina současných historiků se kloní k číslu 60 milionů mrtvých, z čehož 20 milionů připadá na vojáky a 40 milionů na civilisty. Většina civilních obětí podlehla nemocem, hladu, masakrům nebo genocidě. Odhaduje se, že v nacistických koncentračních táborech zahynulo asi 12 milionů civilistů. Dalších 1,5 milionů zemřelo v důsledku bombardování a kolem 14,5 milionů z jiných příčin. Spousta lidí po válce zažívalo tzv. PTSD (nebo PTSP) tzv. Posttraumatickou stresovou poruchu. Druhá světová válka byla jedna z největších a nejhrůznějších válečných konfliktů v dějinách lidstva. Miliony lidí padly při bojích o vlastní existenci. Nesmíme nikdy dopustit, aby se tak hrozný a krvavý konflikt opakoval. Proto je důležité, aby lidé znali historii druhé světové války, protože jedině díky znalostem a analýze minulosti a zkušenostem s utrpením, které konflikt jako druhá světová válka přinesl, budeme moci zabránit dalším světovým konfliktům. Přes všechny dostupné fakta, fotografie, videa, vyprávění existují lidé, kteří budou tyto zvěrstva (ze stran všech účastníků bez výjimky) měnit a omlouvat.