Kdykoli jsem za mistra, Vesmír mě usměrní

Zas ten budík. Asi tak v sedm. Plánovaný odjezd na první letošní lyžování v osm. Tedy okolo čtvrt na devět. Kitty u nás zas bude týden vegetovat. Micka je nadšená. Hníká, prská, syčí. Už by si taky mohla zvyknout na dceru. Navíc prý v noci kočky zlobily. Sem tam, ven, dovnitř, něco na zub... To šlo okolo mě. Jak lehnu, spím.

Mixuji jídlo z formule jedna sport a Strength po lyžování, liju hypotonický nápoj do láhve...

- Peťuš, chceš mixnout snídani?

On si ji už osm let mixuje sám. Jeho jediná oblíbená příchuť - mléčná s křupinami.

- To budu rád.

- Jakou chceš příchuť?

- Mně to od tebe chutná všechno.

Tak co mu dáme? Jednu odměrku jablka, jednu odměrku čokolády - nikdy si nepamatuji, co jsem nakombinovala. Všechno je lahodné. Pak mixuji sobě. Linda vystrčila hlavu. Mixuji i jí. Její oblíbená kombinace vanilka s jahodou.

Zacvičit. Protáhnout. Včera túra Brnem s taškou na rameni... Koukám, popel už je vyhrabán. Okénko nemám čas. Až přijedeme. Péťa nakládá auto. Lyže, hůlky, moje nové boty - to bude porod u auta.

- Peťuš, mám v nich ponožky L a R. Nevysyp mi je.

- Co to je za vosk?

Koukám, o čem je řeč. Vidím krabičku - aha, dvě gelová srdíčka. Každé do jedné kapsy.

- Ohřívátko

- Ty jedeš na severní pól nebo co? Čemu se směješ? Rodina Homolkova se vypravuje. Ještě lístek do blázince a můžeme jet.

Tyhle řeči mě vždy rozesmívají. Nevím, kam na to chodí. Stále se řehtám. 

Průběžně ránem cvičím; kolem běží den. Osm hodin. Už bych se měla ustrojit. Hlásí namrzlé silnice. To si nechávám pro sebe. Před týdnem pršelo, nejeli jsme. Dnes mlčím. Ve zprávách přiznávají zhýralost farmaceutického gangsterského ničivého průmyslu. Přibývá dětí s autismem a ADHD; pomoc u dětského psychiatra ale shánějí rodiče dětí špatně. Psychiatři pro děti - nedostatkové zboží. Situaci řeší ministerstva práce, školství a zdravotnictví. Asi sedmdesát dětských psychiatrů je málo, je potřeba asi sto.

Věděla bych, co je potřeba. Vypráskat všechny psychiatry, sem tam dát dítěti na zadel, zavést řád a pořádek; to člověk potřebuje, k životu; bez řádu podléhá psychické zkáze; dále přestat s nadměrným očkováním. Děti po něm buď umírají na syndrom náhlého úmrtí nebo se stávají handrami. Před Vánoci jsem někde četla, jak se asi patnáctileté slečny scházejí v nějaké organizaci - jsou unavené, po očkování, nejsou schopny života... Nebo to ukazoval meinstream? Teď nevím. Dětský nurofen - vražda na dětech. Lékař, který objevil, nebo zavedl označení ADHD přiznal, že si to vymyslel.

https://www.svetkolemnas.info/novinky/zdravi/1207-sokujici-pravda-o-pokusech-

Ty vorle - blázinec. Nepotřebuji lístek, jsem v něm.

- Chtělas v osm vyjet.

No jo. Utíkám vjet do skafandru. Několik vrstev včetně funkčního (nefunkčního) trika, teplé punčocháče... vylézt na půdu pro novou přílbu. Nabrat do batohu rukavice, kuklu, pro jistotu čepici, ještě náhradní rukavice, naplněný šejkr a láhev. Chránič páteře - už je v autě. Vracím se. Do kapsičky pod kolenem ukládám OP a kartičku pojišťovny. Jo, něco na rty. Šálu. Snad máme všechno.

- Ty už seš oblečená, jo? Tak já jdu nastartovat.

Deru se do bot. Přemýšlím, jak se dostanu do těch přezkáčů. Do starých - šup, lup, cvak, cvak. Bože, udělala jsem dobře? 

Jedeme. Krajina se mění. Za Dvorem Králové bílo. Po slonovi u cesty jen velký plyšový slon na kůlu, myslím, že tam bylo RIP...

- Kde je slon?

- Peťuš, vždyť víš. Ukazovala jsem ti to. I jeho barvy během asi čtyřiceti, ne-li padesáti let. Nedělej.

- No, byl tam nějakej plyšovej.

- Ten tvůrce myslím ještě žije. Nový slon už nebude mít chobot dolů. Vyrobí s chobotem nahoru.

To byly fofry, jak ho podřízli. Burani. Tolik let jsme cestou do Pece čekali, jakou dekoraci, barvu, výzdobu, nápis na slonovi najdeme. Už i naši dělníci, silničáři, TSM?? se podvolili NWO - ničit tradice. Žádné - šaty po mamince. Tohle nosila maminka do tanečních... Knihy. Ne. Zničit, hadry se rozsypou po prvním vyprání. knihovnu vysypat do kontejneru s papírem. Hanebnost!!!

Pozoruji krajinu. Nádherná. Kochám se.

- Asi nebudeme mít dobré počasí.

- Třeba bude inverze.

Necháme se překvapit. Na místě. Mladé Buky. Na rozježdění stačí. Po zkušenosti na svahu zopakuji: NA ROZJEŽDĚNÍ STAČÍ. Ty vorle, jak bych asi sjížděla Zahrádky, Smrk, Labutě. Asi bych se tam...

Parkoviště se plní.  Než se navleču, rychle na záchod. Mají tady hezké, čisté, prostorné, se zrcadly, s vybavením. Koukám nová hospoda. To je třetí. Asi před třiceti lety to byl kravín. Z bočního okna na nás koukal koník. Každý rok tu něco vybudují. Stavuji se v půjčovně, servisu a lyžařské školičce. Hodina čtyři sta šedesát. Pátá má sedmdesát procent slevu.

- Takže čtyři hodiny asi dva tisíce?

- Jak staré máte dítě?

- Asi čtyři, teď jí bude pět.

- To jí bude hodina stačit.

- Lze přiobjednat?

- Ano.

- Jak dlouho máme objednávat dopředu?

- Lépe tak tři dny.

Ok. To mi stačí. Dostávám ceník, kartičku s telefonem a kolečky na razítka na slevu. Péťa už má nachystané lyže. Strojím se do bundy, kukly, šály; ponožku L na levou nohu, R na pravou nohu... Jdu na boty. Rozepínám. Péťa radí, jak to slyšel v prodejně, jak to viděl při mém nácviku. Pravá je tam. Levá - chytá mě křeč na žebře.

- To dáš. Odkloň ten jazyk, táhni ho k holeni.

- Peťuš, já to nedám.

Jo, je tam. Ty vorle, jak to pak sundám? Tak teď pozapínat čtyři přazky, pátá je pás ze suchého zipu. Stále ho přetáčíme, aby byl nápis nahoře.

- Nechej si to rozepnuté. Zapneš si to až u pokladny.

Ledová cesta. Přes most. Mírný kopeček. Prudký - opatrně. Nelze zasekávat boty do sněhu. Vše ledové. Péťa jde k pokladně. Dopínám boty napevno. Přišla jsem na ten horní pásek. Nejde okolo nohy. Jen sem a tam, tedy nápis zůstane nahoře. 

- Prosím Vás, mohl byste vyfotit třiašedesátiletou stařenu? Mám blog, ať to tam večer dám.

- Jé, tak to jste mladá jako moje mamka.

Hoch fotí. Už je tu Péťa. Permici vstrčit do levé kapsy. Budu jezdit stále vpravo. První průchod turniketem. Error. Vytahuji permici. Chytla se. Doufám, že nebudu muset stále sundavat rukavice.

První jízda - jízda smrti. Led. Ledová hora. Vystrkuji zadek jak debil. Kdyby mě někdo natočil, řekne, že na tom stojím poprvé. 

- Peťuš. Jsem trapná. Nemohu to vůbec utlačit.

- Máš naostřené hrany, mělo by ti to líp zahýbat. Skluznici ti opravili. Jiné boty.

- Peťuš, připadám si jako debil. Neumětel. A vůbec mi to nezahýbá.

- Jestli chceš, tak pojedeme domů. O peníze nejde. 

To je signál pro mě. Nikdy se nevzdávám. NIKDY! Zkusím podruhé. I rozjezd na vleku je ledovatý. Třetí jízda - zkoušíme na vedlejším mírnějším kopci. Ne, to je cvičná louka. Nebezpečná. Čtvrtá - získávám jistotu. Ještě jsem vyděšená, ale už!!! Péťa a malé děti udělají frk a jsou dole. Ostatní jezdí nadmíru, ale velmi opatrně. Pravděpodobně nejsem sama, kdo je překvapen. Ve frontě zapřádáme hovor s mladým pánem. Má tři děti. Péťa mi další jízdu říkal, že se tam objevila i jeho žena, hezky je vyfotila... Taky lyžařka. To info mě zahřálo u srdce. Tři malí slovánci a láskyplná rodinka. Přes pěstovaný chaos. Češi, družme se. Češi, držme se! Slované, nenechejme se rozeštvat! Pán říkal, že do toho včera lilo, slezlo deset cm sněhu. Zůstal ledový umělý základ. Rolbovali večer. Všechno zmrzlo. Včera prý ani nešli lyžovat.

Jsem smutná. Chtělo se mi po prvních dvou třech jízdách brečet. Pán mě uklidňuje:

- Ne, my to taky cítíme. To je v pořádku. Je to ledovaté. 

Péťa zas opakuje - nové boty, nabroušené hrany... Tak jo, už se i směju.

- Zkus si dát ty brýle.

- Peťuš, vůbec na to lyžování nevidím. Natož kdybych se ještě dala za kosmonauta. Jsem ráda, že je mám odklopené.

- Ale přilbu máš krásnou. Takovou tu nikdo nemá.

Vždycky remcám, když chce jít na čaj. Je to takový předěl, kdy naskočíme zpět do lyží a na vleku uslyším:

- Tak, ještě si to párkrát sjedu a jdu k autu.

Asi dvě hodiny je stále půl jedenácté. Čas se zastavil. Jindy hlídám letící hodiny. Dnes ručičky stojí a stojí. Každou jízdu se otočím na hodiny. Stále půl jedenácté. 

- Nepůjdeme na čaj?

- Není ještě brzo, Petroušku?

Jenže začalo do foukání děl i sněžit; fučel vítr. Myslela jsem uprostřed kopce na přejezd do hospody. Měla jsem pocit, že mám otevřené větráky v podpaždí. Péťa už zas čekal dole. Nevím, jak to tak rychle vždycky sjel.

- Peťuš, nemám rozepaté větráky?

- Nemáš, máš to zapnuté.

- Tak pojedem na čaj, jo?

- Koukal jsem, že to letos nejde přejet, musíme na tu sjezdovku nad hospodou.

- Tak mě povedeš, já pojedu za tebou.

Projet jednu pomu, druhou, dát pozor, aby mi nenatloukla volná vracející se, abych někoho nesestřelila. Ježkovy voči, ten kopec je prudký. Bojím se těch chroustavých zvuků za mnou; ví ten někdo, že si na mě má dát pozor? Povedlo se. Zahýbáme. Lyže dolů. Do tepla; ovocný čaj. Schroustnout mandlovo vanilkovou tyčinku. U stolu sedí mladý tatínek. Holčičce říká:

- Tak co vynecháme? Kolo, lyže, plavání, hudebku...

Poslouchám jejich komunikaci o redukci kroužků. Dal jí vybrat a nakonec si nechala všechno. Chytře na ni šel. Holčička s maminou odešly. Chválím pána.

- Musím jí dát pocit, že rozhoduje sama.

- Fikané. Jak jste ji učili lyžovat?

- Koupili jsme jí hodinu ve školičce. Manželka by tam stále hlídala, aby, kdyby. Vzal jsem ji a ztratili jsme se. Nechali jsme ji. Za hodinu jsme ji vyzvedli. Pak už to šlo.

Aha. Proto mi ta slečna ve školičce říkala, ať nejprve hodinu, pak třeba druhou... V tom případě je naprosto nevhodné brát maminku dítěte s sebou...

Manžel si šel zakouřit. Nechci, ale zdvihám se. Balím se do výzbroje jak rytíř do boje. Od hospody pozoruji školičku.

- Jsem se tam byl mrknout, je to bezva.

Projíždíme davy lidí k našemu vleku. Ještě chvíli jezdíme. Nějaká holčenka mi švihla před lyžemi. Jela jsem za ní až k pomě.

- Holči, nemůžeš mi takhle seknout před špičkami. Zodpovídáš za mě. Jedu před tebou, mohu zahnout vlevo, vpravo, zastavit, upadnout.

Maminka mi dozvukuje. Obě hovoříme mile, tiše. Přesto holčenka klopí oči. Omlouvám se mamince. Ne, ne, prý jí to vštěpovali už ve školičce. - Aha, mám už asi dvacet let pocit, že se to neučí. - Jsem ráda. Že jsme se tak hezky, klidně, mile dohodly. Holčenka se na mě i podívala. Přátelsky jsme se rozešly.

- Tak ještě dvě jízdy.

Smlouvám:

- Tři.

- Tak tři.

- Sjedeme jednou, jedeme na druhou.

- Peťuš, dvě stačí. Už je čtvrt na jednu. Jedeme k autu.

Dávám mu jízdenku. Obstará vrácení dvou stovek. Já se na kopci kochám, rozhlížím. Miluji Krkonoše. Dnes Sněžka nevykoukla. Schovává se v mračnech. Sjezdovka na Černé hoře je vidět pomalu z Jaroměře. - To přeháním. Jen vysílač. - Je to tady u nás krásné. Jsem tu doma. Je fajn někdy zažít trošku adrenalinu. Maličko se zabát. Jestli to ještě dám. Dala. A bylo to nakonec OK. Vždy jedu až k autu. Dnes to není možné. Zničila bych si skluznici. Sundavám lyže. Na mostě ještě fotím bobovou dráhu. Miluji to nadhledy. Pak podhledy. Miluji koukat dolů do betléma Mladých Buků. Miluji pozorovat zespodu sjezdovku. Miluji pak ještě z cesty fotit z auta kutálející se kuličky lyžařů. A nad Trutnovem se otáčím a tiše se loučím pohledem na Sněžku a Černou horu s našimi krásnými Krkonoškami.

Péťa mi čistí lyže. Jde k autu. Hned přiskakuje, když si zouvám první botu.

- Peťuš, to musím sama. Musím se do toho opřít. To bys nezvládl. 

Vedle v autě pán vyhřívá, pozoruje nás. Usmívá se. I my. Druhou ne a ne a ne. Já s tím kopytem snad budu muset chodit navždycky. Ne, nebudu. Zapomněla jsem rozepnout dolní přezku. Šup, rozevřít jazyk a jsem venku. Péťa mě drží, abych si sundala ponožku. Uf. Za odměnu - sportovní výživu. Než jdeš do sprchy, než jdeš do sprchy - nám říkal lékař španělského olympijského týmu - dr. Alvarez. Už dvakrát jsem byla na jeho lékařském tréninku. Do dvaceti minut po výkonu máš otevřené metabolické okno.

- Jenže já chci oběd.

- Peťuš, teď to vypij. Tady máš ještě Ronaldův nápoj CR7 drive.

Vedlejší už naskákali do auta. Pán nám mává při odjezdu k focení.

- Peťuš, ještě mě vyfoť takhle a tajdle...

Péťa dnes neremcá, je hodný. Má svatozář. Odjíždíme i my.

- Petroušku. Jsem ti moc a moc vděčná. Já bych to dnes bez tebe nezvládla.

- Ale z vládla.

- Ne, opravdu, moc děkuji.

Projíždíme Střítěží a Rokytníkem - semafory. V tom jednom je průběžný.

- Peťuš, tady mě asi změřili v prosinci.

- Tady to není radar.

Velký kus cesty si lámu hlavu, jak jsem tehdy jela mlhou, kde to na mě vlastně svítilo.

- Prosím tě, tak ti pošlou složenku; zaplatíš tisíc korun jako jsem zaplatil já za ty Buky v létě.

No jo, o tom jsem psala. 19.7. na mé narozky jsme se řítili - dnes mi to ukazoval kde - do Jánek do stezky korunami stromů. Až v říjnu, ne-li v listopadu, přišel pozdrav... Tisíc korun bez bodů.

Tak uvidíme.

U slona zeleno. Dokonce vylezlo sluníčko. Péťa vykládá. Jdu rychle mamince přežehlit novou halenku. Linda mě u ní dnes zastoupí a vezme ji.

Oběd - vyhrabala jsem hranolky. Určitě prošlé. Lososa. Zelenina. Oběd skvělý. Péťa chválí. Zaléhám. Odpočívám.

Vždy, když si myslím, že jsem v něčem mistr, Vesmír mě vypeče - dá za vyučenou. Abych si nemyslela... No jo, učí nás pokoře, vděku...

Dobrou noc! :-)