Když chceš, jde to
Ráno. Venku zima jak v psinci. Včera léto. Dnes podzim. Jdu si v noční košili na kopřivy. Prochvívá mě chlad.
Petroušek má dnes volno. Na lince mě čeká láhev od kofoly s mlékem z kravína. Jak vyjádřit vděčnost za jeho péči? Oplátkou.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-15-rano-a-po-snidani
Svářím si čerstvé mléko. V duchu za svého motýla děkuji s láskou a pokorou. To bylo setkání života. Ten den nikdy nezapomenu. Kašlu na nepřejícnost v okruhu bývalých blízkých.
Okolo Vánoc jsem se dozvěděla o operaci mně blízké osoby. Ale prý se to nesmím dozvědět. O víkendu jsem dostala další zprávu. Nevím, co dělat. Navštívit, dělat, že nevím. Mám v mysli starost, ale co dělat? Stále čekám na nějaké znamení. Člověk, který podlehl lžím… Chjo, je čas už něco vymyslet. Mohu pomoci? Chce se to?
(Odkaz funguje jen pro FB)
https://www.facebook.com/vlasta.madlo.75/videos/289004790914125
Poslouchám čtení z profesora Turánka. Poslouchám jeho slova: Spike proteiny, které si vytvoří tělo následně po aplikaci covid injekce, přechází do mozku, který se brání tím, že přestane produkovat oxytocin – hormon, péče, empatie, lásky, dobré pohody. Je to jeden z důvodů, proč někteří očkovaní lidé jsou úplně mimo. Produkce oxytocinu je narušena, nulová, lidé přestávají mít tyhle vlastnosti. Pan profesor říká, že tím, že přechází spike protein pupeční šňůrou do plodu, to je jeden z několika mechanismů, které způsobují nižší porodnost. Prof. Turánek se chystá k analýze vakcín na covid. Prý to bude velice složité, neb v tomto velikém mafiánském podvodu jela obrovská spousta doktorů, která z toho měla neskutečné množství peněz. 800,- Kč za jednu aplikaci. Někteří si přišli na miliony. Pokud tito doktoři věděli – no, potěš!!! Pokud stihli aplikovat čtyři dávky jednomu pacientovi v množství tisíc pacientů – dělá to tři miliony dvě stě tisíc korun. Píše se tam, že si někteří doktoři vydělali miliony!!! Jen mi jde hlavou, co lékařská etika, co Hippokratova přísaha? Svědomí! Prof. Turánek nešel se smečkou bílých plášťů. A co ti ostatní!! Zapojili se. Pro peníze. Bez výčitek. Prof. Turánek – veliký bojovník, doktor věd, profesor, nepodlehl za covidu, neprosazoval, nepropagoval covid injekce, nezesměšňoval ty, kteří se jim bránili. Statečný člověk!!
Měla jsem začít v deset. Jasně, pán nepřišel. Bez omluvy. To já tak ráda, tyhle nevycválance. Ještěže jsem doma, nemařím čas. Neprojíždím benzín do provozovny… Kam se poděla morálka, slušnost, ohleduplnost?!!
- Petroušku? Dojela bych si do charity s taškou. Mám už baterii?
- Za půl hodinky ji budeš mít.
- A nabíjí se?
- Ne, hned budeš moci jet.
Ještě objednávka, ještě zákaznický servis. Už dávno mohu jet, protože Petroušek je spolehlivý. Auto připraveno. Volá:
- Platí dnes to šuple v jednu?
- Šuple mám psané na poledne. Ale platí. Vyndám si mražené citrony, špenát a můžeš pracovat.
Vskutku. Mražené věci jsem si dala do termotašky. Péťa je tu. Vysvětluji, ukazuji. Diví se, jak to někdo dokáže takhle rozflákat na cimpr campr. Dokáže. Já.
Jedu. V charitě se zbavuji své minulosti. Darovala jsem i to, co se mi moc nechtělo dát. Ale bylo to třeba. Mohla bych ještě rozbít skříně. :-)
Stavila jsem se na jednom místě. Usmívám se. Paní mi tam říká:
- Neděláte tady v Jaroměři Herbalife?
- Dělám.
- Dnes tady byla starostka z xy.
- Jitka! Utkvěla mi v paměti. Nic nepotřebuje. Koupila si jen svačinky.
- A ta vás chválila. Jak jste milá, příjemná. A jste.
Hezký vzkaz z Vesmíru. Co? Je tu jedna kravka, která mi sem chodí na čumendu; napsala mi asi před třemi čtyřmi lety neuctivě… Měly jsme dekády let hezký vztah. Pokazila to. Právě ta, co se dělá za svatou dalu, za nejmilejšího charitativního člověka světa. No jo, no.
Měla jsem v plánu s sebou vzít zahradní židli na učiliště. Prý ne, prý to spraví. Dva roky říká: Na tuhle židli si nesedejte. Taky jsem z ní loni hezky spadla. Tak lehoučce. Ladně. Bezbolestně. A opravdu. Zázraky se dějí. Nevím, proč dva roky židle čekala, když se u nás všechno realizuje o den dřív, než je přání vysloveno. Jedním prstem ji složím a rozložím. Děkuji, Petroušku!
Na odpoledne přijíždí paní. O málo let mladší než já. Krásná. Vysoce postavená. Hovor plyne jak víno. Pěkná, elegantní, udržovaná, jen bříško a viscerály. Jo, zná Herbalife. Má ještě doma dvě pixly. Nemohla je strávit. Zkusí. Jejich fa dodává hovězí maso pro Globus. Smějí dodávat jen býky. Jen býky? Ano, jen býky. Nesmějí porážet krávy. Vemeno je zdroj infekce. To jsou vymoženosti. Paní je z vesnice s děsně ledovým koupalištěm. Znám ho z mládí. Můj Petroušek tam prý jezdil na mopedu asi prohánět děvčata. Se svým dvojčetem.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-15-od-zdeny-ktera-uz-taky-neni
Ptám se na svou spolužačku ze základní školy Zdenku Klímovou. Paní ihned reaguje. Okamžitě. Je to ta Zdenka, o níž jsem psala ve spojitosti s malým Šimůnkem. Darovala jsem mu před pár měsíci maličkatého moduritového pejska. Vyrobila mi ho Zdena. Viděly jsme se naposledy v roce 1971. Na konci devítky. Kamarádily jsme se. Zdenka, Erika, Jitka, Já, Zlata… Zlata mě dnes někde ve městě pozdravila. Letmo. Kdybych to věděla, zprávu bych jí řekla. Jakou? Zdena umřela. Ano, odstěhovali se do Plzně Doubravky. Tatínek byl primářem na kožním. Možná, to nevím, léčil mamince ekzém, když umřel v roce 1959 taťka. Tělo pláče tekutinami – krví, hnisem, výtokem, ekzémem. - Ta paní sousedí s domem Zdenčiny babičky. Rodina dům prodala. Zdenka prý byla velice příjemná. Jasně, jako holka byla skvělá. Kamarádská. Prý do poslední chvíle řídila školu. Tak Zdena byla taky učitelkou. Její sestra Světlana bydlí o pár domů dál. Vyslovuje její jméno.
- Ten její manžel za mnou kdysi chtěl jezdit. To už měl Světlanu. Já byla rozvedená.
- On byl na baby. A je dodnes. Je takovýhle!
Naznačuje rukama jeho tloušťku…
- Aha. Nepoznala bych ho. Nelíbil se mi. Světlana mívala dlouhé vlasy. Měli ještě jednu setru, ale na tu si nepamatuji. Byla asi starší od nás. Byly tři.
Tak takovéhle setkání jsem dnes měla. Vyřizuji vzkazy Světlaně, jestli si na mě vzpomene. Vstoupily mi slzy do očí. Kácí se už v našem lese.
Paní odjíždí. Bylo to moc milé setkání.
V kuchyni si povídá Honzík s Petrouškem. Přišel mi popřát k zítřejšímu svátku. Obdarovali jsme ho k jeho narozeninám. Vždycky jsme měli dvě oslavy. Teď budu mít jen já tu svou. Zveme ho na ni. Jak je to s jeho oslavou, to my nevíme. Nás nezvou.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-15-vecer-v-zahrade
V zahradě zima. Chvilenku sedím na lavičce se Žofkou. U sousedů hovor. Šup, utekla. Má v sobě stále zlou zkušenost z ledna. Stála ji operaci a nemožnost mít koťata.
Dívám se zpátky na den. Úspěšný, krásný, láskyplný. Ráno čerstvé mléko, spravené šuple, opravený mechanismus u židle, nová baterie v autě… Já? Oplácím s láskou. Pohoštění pro Honzíka, koupila jsem Petrouškovi něco na sebe, připravila do krabičky na zítra dobroty, uvařila čajík s naším Herbalife koncentrátem. Takhle se lidem žilo dřív. Takhle se měli v rodinách rádi. Nebyli urážliví, nesnášenliví, chovali se sousedsky, neměli ovládnutou mysl. Jejich oxytocin se tvořil. Lidi se chovali přátelsky. Vnímám okolo sebe pomluvy, nenávist, úskoky. Štěstí, že toto jede okolo mě. Každý si žije, jak umí. Každý tvoří svůj život po svém. Mám ráda klid, pohodu, vstřícnost, hodné lidi. Jsou. Existují. Vnímám je. Ty druhé metu z cesty. Snažím se být slušná. Veškeré útoky se k člověku vracejí odražené jak od skály. Ničí ho.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-15-jdeme-spat
Žofie už přišla z noci. Mourek ještě hlídá revír. Jdu naspat čas. Ráno brzy vstávám. Dnes mi volali z Aries, soukromé zubní kliniky, jestli bych mohla přijít na vyplnění 114. Na osmou? Vražedná hodina. Zkusím to. :-)
Dobrou noc!
P. S. Zajímavé – ovládaní mysli? Dávno ve středověku?
Zuzi Czech
9 hod ·
POKUSY NA LIDECH V MINULOSTI ("TANEČNÍ" MORY trvající tak dlouho, až se zlomila žebra nebo puklo srdce)
Taneční mor byl fenoménem, který se vyskytoval především v pevninské Evropě mezi 14. a 17. stoletím. To zahrnovalo skupiny lidí tančících nepravidelně, někdy tisíce najednou. Mánie postihla dospělé i děti, kteří tančili, dokud nezkolabovali vyčerpáním a zraněními a mnohdy zemřeli.
Jedna z prvních velkých epidemií byla v roce 1374 v Cáchách ve Svaté říši římské (v dnešním Německu) a rychle se rozšířila po celé Evropě.
K jedné zvláště pozoruhodné epidemii došlo ve Štrasburku v roce 1518, také ve Svaté říši římské (nyní v dnešní Francii). Taneční mor, který zasáhl tisíce lidí v průběhu několika staletí byl dobře zdokumentován.
Spekuluje se, že se jednalo o masové psychogenní onemocnění. Taneční mor byl diagnostikován v 17. století jako onemocnění nervového systému, které bylo také poněkud nepřesvědčivě považováno za formu epilepsie.
Jiní vědci popsali taneční mánii jako "kolektivní duševní poruchu", "kolektivní hysterickou poruchu" a "hromadné šílenství". Někteří lidé v průběhu tanečního moru tančili tak dlouho, dokud si nezlomili žebra a následně zemřeli.
Říkalo se také, že tanečníci nesnášeli červenou nebo černou barvu, často se při pohledu na ně stávali násilnými.