Když jsem profesionálně převlékal

Včera večer mi na dobro noc Péťa připomínal:

- A zítra můžeš dlouho spát. Spi do oběda.

Chtěla jsem ho poslechnout. Jenže! To by nesmělo být jenže. Rumbu už máme asi měsíc, já dodnes nenastavila čas. Nepronikla jsem do programování. A ta naše malá kulatá vysávačka se v devět ráno spustí a budí. Každé ráno v devět. Ještěže ne v šest. To bych ji rozšlapala. Né! To bych ji ještě neslyšela. To v devět jsou mé radary už nažhaveny.

Kočky venku. Zrzka nezpívala své árie. Skvěle směle ji zastoupil kartáčový štětečkový kamarád.

Otevírám oči. Překvápko. To už není na spaní. Roztahuji paže:

- Dobré ráno, světe! Vesmírná inteligence, jsem připravena a ochotna přijmout veškerou hojnost a dary Vesmíru. A právě teď! je přijímám.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-05_Snidame/

Rovnýma nohama skáču do dne. Rozhodnutí - slunce za oknem, slunce v zahradě, den jak stvořený pro převlečení postelí. Chystám se k tomu už několik dnů. Dny plynou. Dnes ne. Dnes ne. Dnes ještě ne. Pozor! Převlékací den přišel právě dnes.

Podlaha vyšpíglovaná od rumby. Házím na ni lůžkoviny. Sundávám naše elektrická prostěradla. Odpojuji je od signálu. První pračka.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-05_Nezapominame_svacit/1539945153

Rozepínám povlak na matrace. Budu je umět usadit zpátky?

Druhá pračka. Mezitím máchám v octové vodě. Nosím na šňůru. Třetí pračka. Peru, peru, že se na to nevykašlu. Máchám poctivě. Za chvíli je tu Péťa. Copak dnes budu prostírat? Polévka ze včera - ta je! Hranolky, sýr. Rychlé. Peru, máchám, věším na slunce.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-05_Obedvame/

- Peťuš, dobrou chuť! Myslíš, že bys mi pomohl natáhnout povlaky na matrace?

Péťa by hned vyskočil.

-  Peťuš, až mi to uschne.

Mám venku žehlicí prkno. Pokolikáté jsem žehlila venku bez mamky? To už nespočtu. Mockrát to nebylo. Loni jsem touhle dobou žehlila fialinkový svetýrek, který si sama pletla. Pečovatelky mi ho hlídaly. Ty hodné. Už věřím, že ten modrý svetr zlounek a škodil záměrně ztratil. Možná skončil někde v kontajnéru poblíž DD. Maminka svetr několikrát přeplétala, provázel mě od dětství; měl na sobě místo knoflíčků pomněnky. Tenhle fialový jsem uhájila celé dva roky. Letos venku žehlím myslím poprvé. Vždycky jsem si maminku položila pod strom na lehátko. Žehlila jsem u ní. Hlídala, aby až se probudí, věděla, kde je. Měla jsem ji na očích. Holčičku moji... 

Jdeme na to. Vysvětluji, co chci. Ukládáme matraci do obalu. Jde to skvěle. Opatrně zatahujeme zip. Zapnuto.

- Peťuš, ty jsi šikovný.

- To víš, to my na vojně jsme museli povlíkat svou postel.

- No jo, ale tohle je matrace.

Obě zavřeny v potazích. Zazipované.

- Peťuš, ty bys mi pomohl povléci?

Péťa je muž činu. Slyším jeho řeči.

- Nejdůležitější jsou rohy.

To má pravdu. Chytám rohy, láduji je do povlaku.

Péťa honí rohy, vyndává deku a zkouší to znovu. Povzbuzuji ho k práci pochvalou. Bere polštář. Ty nám šila a nasypala ještě mamka. Měla ve zvyku po svém způsobu našít na sypku lesklý pás - jak se ta látka jenom jmenuje. Aksamit to není. Satén? Ten pás průsvítal v krajkovém obdélníku na povlaku. Moje heboučké povlaky s Flinstounovými žádné krajkové okénko nemají, aby jimi průsvítala ozdobná léga. Ale ten pás chci mít nahoře pod hlavou.

- Peťuš, dej to nahoru.

- Kam nahoru?

- Kudy navlékneš ten povlak?

Hotoví se k tomu, že nepoznám, jestli chytí rohy dole nebo nahoře nebo kudy.

Konečně jsme se domluvili. Ano. Rafnul polštář s lesklým pruhem na sypce tak, že bude v povlaku nahoře. Podporuji jeho práci opět chválou. Stará pedagogická zásada. Odrovnává mě:

- To víš, když jsem to dělal profesionálně. Hm, jsem odborník!

Padám! Dobrá hláška.

- Péťo, já to s tebou mám hotové raz dva.

- Že se to ve dvou líp dělá?

Když převlékám, pářu se s tím, utírám prach, rovnám varhánky. S Péťou to byl tobogan. A ještě jsem se zařehtala.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-05_Svacime_-_jahodovy_matovy/

Jdu pokračovat ven v žehlicí krasojízdě. Volá klientka. Musíme dokončit cestu k registrovanému klientovi. Už je tu. Sedáme ke stolu. Nejprve zkouším na jejím telefonu.

"Založit účet".

Já chci ale preferovaného zákazníka.

Nepustí mě dál. Beru svůj.

Postupuji až k zaplatit kartou.

- Ale v bance mi řekli, že jsme měla kartu připravenou i na platby na internetu.

Tak to zkusíme. Ne. Zamítnuto. Znovu v pokladně. Znovu. Zkusíme to bránou. Opět ne. Opět ne. Do prčic. Já už budu znát číslo její karty zpaměti, expiraci, kód... Tak naposledy.

Sedíme v příjemném stínku. Je mi z toho pachtění horko. Volám svému poradci. Asi drží neděli. Až mi zavolá, už bude večer. Volám svému prezidentovi. Ten se mnou komunikuje rychle. Ihned. Vysvětluji anabázi.

- Ireno, a máš kartu?

- Mám.

- Můžeš to zaplatit z karty?

- Mohu. Ale oni mi to vrátí.

- Ne, v tomhle případě reflektují. Paní ti to dá v hotovosti.

Není nad to, jít ke kováři. Volá můj poradce. Už máme vyřešeno. Platba se povedla. Jdu vstoupit do jejího účtu přes počítač. Ano. Jsme tam. Ve čtvrtek dvě hodiny. Dnes nevím, přes hodinu. Ráda sloužím vlasti a jejímu pracujícímu lidu.

Paní odchází. Dožehluji hromadu. Pípá poslední dnešní pračka. Vymáchat v octové vodě. Pouštím do vody pár kapek opia.

Petroušek je tu ze sportu. Sedáme si k večernímu koktejlu. Povídáme si. Sluníčko nám nakukuje na stůl. Mír. Naše elita si ho pro nás nepřeje. Mají to marné. MÍR se tu vznáší nad krajinou. Ta dýše mír. Lidi ho nasávají. Vládnou tu dobré energie. Lidé po celém světě bouří. Radka Driessen - má naši Hvězdářku od Zrzky - jela dvě stě km demonstrovat do holandského města s nezapamatovatelným názvem za farmáře. Holandská fašistická elita je chce zlikvidovat. Aby měla obyvatelstvo chycené pod krkem. Tady zůstane MÍR! Dravci by se chtěli nasosat krve. Ne, už ne. Už toho bylo dost. Tolik set, tisíc let stále stejné kolečko. Konec. Přichází zlatá éra.

Mír se všemi bytostmi světa! Ať jsou šťastné!

Dobou noc!