Když jsi šikovná, je to tu brnkačka

Bylo tady dnes hezky. V tom hotelu Země. Když jsem byla malá, tak slunečný den začínal a končil sluncem. Včera i dnes to vypadalo na zamračený den. Pak se podívám z okna, najednou slunce. Podivné.

K té šikovnosti. Někdo se podílel na represi lidí. Vyučil se u dnešního nepřítele, tehdejšího bratra. Za pomoci médií se lidem vymyly mozky. Blamážník mezitím už se učil u tehdejších nepřátel, dnes přátel. Procházím FB, vidím ho, jak včera řečnil ohledně vojenské intervence v roce 1968. Přitom ještě v roce 1987 v CV mektal něco o tom, jak mu to tatínek hezky vysvětlil. To je šikovnost přes balamucení na druhou. To bys v románu neuhrál. Čtenář by nevěřil. No, a my tady takového Jamese Bonda máme. Národ je šťastný, že nám konečně trůní  jako morální sichr sto sedmička. Padááám! Kafko!!

Jenže já jsem šikovná poctivě. :-) 😂😍🤗😀(●'◡'●)

Dopoledne pracuji. Petroušek přivezl kočkám kousek hovězího.

- Tady máš nějakou složenku z města.

To nemám ráda. To nevěstí nic dobrého. Rozdělávám. Aha. Rekreační domek – 600 korun za odpady. Mělo být zaplaceno do 30.6. Už loni tuhle platbu zavedli. Do té doby jsme platili jen na osobu. Teď když budeš mít deset domků, chalup, kůč a chat, zaplatíš za každou. I když tam nikdo třeba nebydlí. Pořádek a přehled to muší bejt. Na chudý lidi přísnost. Plať  daně! Ať máme na válečnou charitu.

- A ty by ses mohl zastavit na městě a zaplatit to´? Dám ti peníze do ruky. Petroušku, balím balíček, ale to mi dá, než zaplatím přes balíkovnu čtvrt hodinky. 

- Tak já se tam stavím. Ale na balík nemám čas.

Vturánu se mi vykouřilo z hlavy, že mám jít pro peníze. Předešlu. Petroušek si před dekádami let všiml takové věci. Třeba jsem někdy řekla:

- Zvu tě.

Nebo jsem pozvala i děti. Když zveš, platíš. To já vím, co se sluší a patří. Vůbec neumím odhadnout ten okamžik placení. Jednou jsem zrovna odešla před odjezdem ještě na záchod. Po návratu jsem se jala platit.

- Už jsem to zaplatil.

Někdy se mi přihodilo, ale fakt, to nebylo hrané, že mi upadla peněženka pod stůl. Zaplula jsem pod něj. Hledala jsem. A když jsem zas vyplavala nahoru, už zas bylo hotovo.

- Dobře. Tak příště.

- Peťuš, zvu tě na oběd!

Jeli jsme. Už jsem odhadla tu chvíli. Chtěla jsem platit. Tomu nikdo neuvěří. Já si zapomněla peněženku. Péťa to vždycky hodnotil těmi svými řečmi. Prohýbala jsem se smíchy. Omlouvala jsem se, že fakt už příště. A vždycky mi do placení nechtěně něco vlezlo. Mně se to za 34 let NIKDY NEPOVEDLO. Teda poslední dekády se o to ani už moc nesnažím. Budu já se vnucovat? Když Petroušek je v tom zběhlý! On umí zaplatit, no. Vždycky vystihne tu dobu – teď!

Petroušek stojí u dveří. Komunikuji s ním.

- Peťuš, viděls´   toho amerického boxera s Putinem?

- Viděl, vždyť jsi mi ho poslala.

Lezu si na půdu pro krabičku. Slyším zezdola.

- Tak kde seš?

- No tady! Jsem na půdě!

- Ježiši, vona mi řekne, že mi dá šest set a uteče na půdu.

Řehtám se. Okamžitě jsem sjela po žebříku dolů. Byla jsem jak blesk. Jenže on už držel v ruce svou tisícovku.

- Peťuš, já jsem zapomněla.

- S tebou je to hrozný. Řeknu ti přines šest set a ty jdeš na půdu.

Beru ze SVÉ peněženky tisícovku. Podávám mu ji. Strkám do ruky.

- Prosím tě já to zaplatím. Ne, nechci. Něco si za to kup.

Hýkám, řehtám, odporuji. Petroušek ještě přidává tečku:

- Ne, takhle to je. Kdybych ti řek: dám ti tisícovku, to bys sjela po prdeli po žebříku z půdy.

Nemůžu. Drzej. Milej. Milovanej. :-) 

Tak takhle jsme si tu dnes žili. 😍😂💕 Hezky, že jo?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-08-22-duchodci

Venku vedro k zalknutí. Vyjdeš a vturánu jsi oblepenej. Měla bych jít pěšky. Kašlu na to. Jindy. Naobědvám se, až se vrátím. A dám si sekt. Jedu na náměstí. Jediná pošta ze tří. Však dnes na Československo TV jsem viděla reportáž ze svaté bedny . Povídali, jak se tu rozkrádá za bílého dne. Ale ne. To je satira. To je vtip. Humor. To nemysleli vážně. Jak se pošta zbavuje majetku. Třeba dům o několika patrech 40 let starý. To je ještě postavený za socialismu. Oni tady s tím hospodaří, jako kdyby to bylo jejich! Jakou na tom mají zásluhu?! A nebo dům z roku 1907 za 5,6 mil. ? Snad 10-12 mil. Takový levný domek s třemi byty za takovou ceničku. Hm. Dobré. Loni touhle dobou jsme začali nakupovat dům. Viděli jsme mimo jiné tři staré nádherné prvorepublikové vily. Ale fakt za 5,6 mil. to nebylo.

Jedu v čase, kdy budou lidi ještě v montovnách. Dvě okýnka. Jedno zatažené. Úřednice si tam něco rochní. Ještě před dvěma třemi lety toto neexistovalo. Když seděla za přepážkou, nepřipadalo v úvahu - to bylo ještě za mladé vedoucí, která odešla na mateřskou - aby si razítkovala, počítala apod. Seš za přepážkou, pracuj. Přede mnou jeden. Zezadu vypadá jak nečesaná ovce. Nevím, o co jde. Má zaplacené nějaké tři sázenky. Chlapi z mokré čtvrti povídali, že to má dobře. Slečna za přepážkou s tím mile nesouhlasí.

- Tak já jim vynadám. Co povídali!

Vpravo před sklem na jakémsi tabletu žlutá obrazovka. Na ní poskakují kačky. Ty vorle! To je masáž! To za nás nebylo. Lidi sázeli sportku a sazku. U toho prvního museli znát kdo, kdy, jak a za kolik. Ne, to se hrálo zadarmo. A křížkoval. U sazky to bylo jednodušší. Tam jsi kroužkoval. A ještě byly stírací losy. Najednou slečna vstala, šla k jinému stroji.

- To jste měl říct hned!

Nevím, o co šlo, ale bylo to jak u blbých na půdě. Mám v ruce oštítkovaný balíček. Stačí ho jen položit do bubnu. Po pěti minutách nekonečného planého řečnění mi dochází trpělivost. Dřív by udělala berany duc, duc, duc a šel by. Teď mají stroje na různé sázení. Ty bláho! Takhle se z lidí berou peníze. Nestačí za benzín, chlast, daně, poplatky, ještě se to musí vydojit sázením. Chytré.

- Prosím vás, mohu tu položit balíček. Já jdu k bazénu, víte? Tak nemám čas tu vystát důlek.

Pán na mou otázku, zda smím položit balíček do bubnu:

- Jen si poslužte! Tady! Jako doma, jako doma.

Juj, bych se ho lekla. V obličeji umouněný, vlasy děs, nevábný vzhled; možná si odběhl z hospody. Nebo možná z lesa. Hejkal. On opravdu tak skřehotal. Chyběl mu na krku šátek. 

Ta ze zadělaného okýnka, má smůlu; je na ni vidět z boku přes sklo; otáčím se zády. Poslouchám komentované zpravodajství s ing. Tichým. Zezadu mi ťuká na rameno slečna. Mám v uších sluchátka. Ukazuje, že mi ta za okýnkem něco chce. Vytahuji špunty z uší.

- Můžete, ale co když budete mít něco špatně?

- A co bych jako na vytištěném štítku měla mít špatně?

- Tak mi tu nechejte telefon, já až si to tu dodělám, tak ten balíček přijmu. Když tak vám zavolám.

Nahlas děkuji. V duchu s říkám:

- To určitě. Si zavolej. Teď si dám rajčatovou rýži s krůtím plátkem, k tomu vínko. Mě už sem dnes nikdo nedovleče.

Jéžiši, to zas místní drbny honem za tepla donesou na poštu. Abyste se nepozbláznili! To je vědecko fantastická humorná povídka z budoucího století. Totiž v tom minulém ještě vládl jakž takž pořádek.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-08-22-vecere

Stelu si u bazénu. Žofka ke mně běží zahradou:

- Kde jsi byla? Budeš už doma? Co máš? Mám hlad.

Krmím kočinely. Obědvám. Petroušek je tu.

- Hele, musíme vyfotit to auto. Kvůli pojistce!

Včera večer jsem rozdělala počítač, že budeme skenovat fotky z boku a zepředu. Jo? Prdlajs! Má v telefonu aplikaci. A ta tě vede. Jenže jak se vymanit z loňské smlouvy? A taky si do apliakce nemůžeš natáhnout své fotky z telefonu. Fotíš autenticky. 

- Peťuš, to zvládneš. Vyfoť  to, ono tě to povede. To musíš ze svého telefonu.

Pochutnávám si. Houknu za roh.

- Jde ti to?

- Nejde. Pocem!

Opouštím oběd. Beru telefon. Musíš intuitivně, odpojit mozek, a jen intuitivně jít. Auto z boku. Auto z druhého boku. Auto zezadu zprava.

- Běž za auto.

- Ne, Petroušku, musím zezadu zprava.

Auto zezadu z leva. Otevřená dvířka levá. Pravá. Kapotu. Motor. Čelní sklo zevnitř. Palubní deska. Čelní sklo zvenku. Zezadu. Vin.

- Ty vorle, kde najdu vin? Peťuš, to vyfotíme z TP.

Jde pro něj. V motoru fotím nějaké dlouhé číslo. Jsou tam dvě. Volím levé. Malý technický průkaz.

Do prčic. Ten mám já. Vracíme se ke stolu. Podává mi moje destičky s kartičkami a průkazkami. Vyndávám TP.

- Ještě: Máte poškození kapoty? Nemáte?

Ty vorle! Kde to mám zatrhnout? Nějak se mi daří – opravdu jen intuitivně. Odeslat. Ne, ještě jste neodpověděli, jestli máte už nevím co.

- Hele víš co? Já se jdu dojíst.

Pozor! Zlatý hřeb – Péťa poslechl mě i intuici. Někde něco fajfknul, odeslal. No. Taky šikulka. Dnes jsme tu všichni šikulové. I já!!

- Podívej, jak oni jsou rychlí.

- Win je blbě, viď?

- Ne, děkují.

- Ok. Budeme se těšit na příští dny.

Rácháme se u bazénu. Užíváme léta. Večer v naší divoké zahradě zalévám. Koušou komáři jak zběsilí. Na mě nejdou. Stavila se tu kamarádka. Ošívá se hned u vchodu. Koušou. 

- Pojď, zapálím svíčku. A tady tu spirálu. 

Zbytečné. Je sežraná. Lepší než ožralá.

Mám tu platíčko bramboříků a chryzantémek. Dnes je chci zasadit. Oživuji květináče. Při práci se pískající bestie  na mě vyřádili. Požraná jdu do sprchy. Natírám kousance aloe gelem Herbalife. Zázračný kvalitní! Bodance mizí. Gel chladí.

Spokojenost.

Dobrou noc!