Když jste nešťastní, radujte se. Už šlapete nahoru

24.06.2019

Dopoledne v devět, deset, jedenáct klientky. Bezva baby, bezva výsledky. Zmenšení konfekčních velikostí.

Poledne. Vedro. Petroušek je tu. Přišel se zchladit. Se zoubkem, tedy s vytaženým kořenem, nemá chodit na sluníčko. Zalévám. Péťa vytáhne mé kolo. Lezou mu oči z důlků. Ptá se mě, jak jsem mohla ulomit přehazovadlo. Pořád mě učili přehazovat, tak jsem přehazovala. Mačkala jsem páčky vlevo, vpravo. No. Najednou jsem měla řetěz na nejmenším kolečku. Šlapala jsem jak křeček v kolečku. Otestovala jsem si minulý týden výkonnost. Péťa nevěřícně kroutí hlavou.

- S tím se musíš narodit. No, to jsem ještě neviděl. To bych nedokázal, i kdybych chtěl.

Nepřestává a dál kroutí hlavou. Mudruje.

- Prosím tě, tos musela přeci slyšet. Ty to normálně ulomila. Ale to se nedá ulomit.

- No a já jsem to zkrátka zvládla... Jaký nedá? Jak vidíš, tak dá.

Ležíme v bazénu, povídáme si. Najednou si Péťa vzpomene.

- Kudla, jak tys to dokázala? To není možné ulomit.

Nechápu, že se po třiceti letech se mnou ještě diví mým výkonům. Vrtá mu v hlavě, jak se to stalo. To mě nechává v klidu. Pozorujeme vosy a berušky. Nalétávají na mšice na větvičkách rynglete.

- Ho podříznu. Podívej, co z něj padá do vody.

- Ani to nevyslovuj. Nebo se lekne.

Na hladinu spadly dvě berušky. Chci je zachránit. Jsou divné. Podlouhlé, na křídlech dvě obrovské tečky. Běžím pro foťák. Jeden snímek. Konec. Vybito.

- I ten foťák máš v nepořádku.

- Nemám. Jen se vybil.

Hledá, čím by mě mohl zkritizovat. Jsem v očekávání, co si vymyslí. Jo, je to tady. Vany jako zdroj komárů. Snažím se vyjít vstříc brblalovi; jedna je skoro prázdná. Fakt je to jejich semeniště.

- Peťuš, pojď mi oddělat zátku, já podržím konev. Vypustíme je.

- Já tam nejdu, sežrali by mě.

- Peťuš, je poledne, nesežerou.

Natočíme asi tři konve. Roznesu je ke kytkám... Vykřikuje, jak ho koušou. Slyším hadici. Vystříkává nějaké malé pijavice nebo nějaká stádia komárů. Brblá u toho. Usmívám se pod vousy. Mlčím. Zalévám. Jdu do domu.

- Mám po sobě osm kousanců! K čemu mi je zahrada, když tam nemohu?

- Petroušku, komáři jsou dnes všude. Nesmíš být tak cimprlich. Máme gel. Ten pomáhá. Klientka mi ráno povídala, že mají taky. A druhá mi říkala, že jí na návštěvě žrali taky.

- Ale ne tak, jak u nás. My tu máme pěstírnu! Furt vysokou trávu! Tam se jim líbí. Stromy prořežu, prosvětlím to tu.

- Peťuš, pojď, já ti to natřu aloe herbalife gelem.

- Už jsem si to natřel.

- Tak ještě mně.

- Ty nemáš žádný kousanec.

- Mám, na zadku.

- Ono od jistého věku na tyhle starý těla asi komáři už nejdou.

- No jo, jdou jen na mladé masíčko, jako máš ty. Na šlachovité nožky.

Jiné sloveso mě nenapadá: Tlemím se. Ty jeho řeči, nářky, jeho průpovídky mě pořád baví. Uklidňuje se:

- Peťuno, nenechej se vyprovokovat. Já mám osm kousanců... Zas jsem se nechal nachytat... A to si říkám: Nebudu chytat vodu! Nebudu plnit vany.

Za chvíli bručí cestou do koupelny ke gelu:

- Já mám jedenáct kousanců!

Přichází:

- Za sedm minut dvanáct kousanců. (Navyšuje číslo.)

Já čmelák... (Myslím, že použil jiné slovo.) Už nejdu ven. Peťuno, hoď se do klidu. (Označení Peťuno mi asociuje ženský rod. Je mi to k smíchu.)

- Peťuš, s tebou je prča.

- Jo, než tě zabiju. (To používá kolega z ping pongu: Měls ji zabít. Morbidní humor.)

Mrmlá:

- Tady mně je hezky. Tady po mně nikdo neskáče. Mě z toho mrdne.

To přehání. Náš dům je konzerva. Drží to, co potřebujeme. V zimě teplo. Teď v létě držíme chlad. Přijdu z bazénu a mám tu husí kůži.

Jedu za maminkou. Ó, lipový květ odkvetl. Zastavuji u lípy. Ještě neodkvetla. Trhám. Voní. Maminka mě vždy poslala natrhat podběl, černý bez, mateřídoušku (na tu mi dala nůžky), lipový květ. Jak já to nenáviděla. Jako vyšívání, pletení... Dnes? Škubu byliny na zimu. Dnes jsem pokukovala po chlapici. Nad řekou. Ještě jsem neviděla. Vypravím se ke Smiřícím. Tam je Labě širší. Jiné. Dnes jsem si říkala, že pojedu na polní cestu na třezalku. Ale vyjela jsem pozdě...

V loděnici se množí plaváčci s loděmi. Sedám na chvilenku jen symbolicky na máchadlo. Dnes svátek sv. Jana. Zkracuje se den. (Jdeme k adventu :-) ) Ustupují zlé síly, ode dneška je bezpečné koupat se v řece. (Spíš už řeka není ledová a neprochladí orgány.) Smáčím nohy. Vodník už nemá moc...

Maminka sedí ve světlé jídelničce. Vyhlíží otevřenou terasou ven. Kdopak asi slouží? Mladík - šikovný hoch - z prvního patra. Kamilka se zaučuje na jiné budově. Mládě. Loni ještě nezkušené telátko. Dnes jsem jí to říkala. Obdivuhodně rychle a bez urážení  vklouzla do své služby. Rychlá, ochotná, milá, udělající. Slouží bližnímu svému. Pečovatelky - pečují o chod na poschodí. Kdo pečuje o ně? Kdo zajistí, aby se mohly věnovat lidem? Nikdo. Nezájem. Tak málo jich je. Co práce musejí odevzdat. Na lidi nemají čas. Jsem vděčná, když vidím, že někoho vezou zahradou. Když vyvezou osazenstvo na terasu. Na chvíli se s nimi usadí. Vzadu v hlavě jim běží, co ještě mají do konce dvanáctihodinového běhu splnit.

- Mami, co bys chtěla přivézt? Vždycky přemýšlím, cos měla ráda. Kaštany, delisu, fidorku, čokolády, banánky, margot... Vezu ti jahody se smetanou, maličko okurkového salátku se smetanou, pak buchtu - moc dobrou...

Začínáme jahodami. Nalévám do skleničky bezinkovou limonádu. Buchtu nechce. Je prý plná. Nevěřím. Dojde i na okurky.

- Mamko, nastrouhala jsem je na malé kousíčky. Aby se ti dobře kousaly.

Mile a s vděčností:

- To seš moc hodná.

- Mami, zasloužíš si. Budeme luštit?

- Ozdoby šperků?

- Kameny.

- Hm. Asi jo.

- Přítok Moravy?

- Co by to mohlo být? Nevím.

- Víš. Je Hornomoravský úval.

- Dolnomoravský.

- No, ale je taky úval podle jmen řek. Svratecký...

- Dyje?

- Ano. Mami, to nebudou kameny, ale kameje. Římských 51?

Očekávám, že si nevzpomene. Překvapila. Vyrazila bez zaváhání:

- LI.

- Výborně. Mamko, jde ti to.

- Květní prášek.

- PEL.

- Nebo možná PYL. Uvidíme.

Dnes nám to odsýpá. Ač je večer, překvapivě jede. Mladý pečovatel nabízí šišky s mákem.

- Asi nebude chtít. Opovrhne. :-)

- Zkuste jí to nabídnout. 

Nikdy nesuď! Šišky nemám ráda, hlavně: jsou lepkavé. Piniáším talíř z jídelny. Jen zírám, jak jí přišly vhod. Zmizely v cukuletu.

Fotíme se.

- Mami, máš zas vyplažený jazyk.

- No, žvýkám.

Chvilenku se tu ukáže Kamilka. Mamka žárlí. Chce mě mít jen pro sebe.

- Mamko, teď tě přijde umýt ten hoch. Už pojedu za Petrouškem.

- Jé, to se budu stydět.

- Mamko, už dávno ti to je fuk.

- Ale co budu dělat? Kudy odsud?

- Mamko, tady je na Šlágru hitparáda. Tak se budeš dívat.

- A ty už jedeš? Co bude se mnou? Co mám dělat? Kam mám jít?

- Mamko, nestrachuj se.

Hoch slyší mamčiny stesky.

- Už běžím! Už jsem u vás!

- Mamko, on tě umyje a uloží do postele.

- Do postele? Vždyť svítí slunce. Přeci nebudu ležet. Aspoň do deseti se dívám na TV. (Bývávalo.)

- Mamko, v sedm jsi tuhá.

(Když jí systém loupne v šest tbl. na spaní, nemůže se dívat do deseti; to dá rozum...)

Tohle večerní loučení nemám ráda.

- Tak já ti to jdu vyjednat, abys ještě nemusela do postele.

- Tak já ji vezmu poslední.

- Ne, ne, ona by nevěděla, co tu na chodbě dělat. Zkuste jí dát ještě ke Šlágru po umytí.

Pečovatelka, sestřička, mladý vidí mé starosti, rozpaky. Usmívají se. Volám na odchodnou:

- NECHCI BÝT NIKDY STARÁ!

To je pobavilo. Když už jsem stará. Ještě se vracím, znovu mamku pusinkuji. Hladím ji. Uklidňuji. Slibuji, že zas zítra přijedu.

- Mám tě tak málo.

- Mamko, zítra jsem tu jak na koni.

- Jestli se dožiju.

Další rána...

- Mamko, co to povídáš!

Uháním po schodech. Ať už tu nejsem.

Na stezce se zastavuji. Ještě paběrkuji květ černého bezu. A ještě znovu trhám vonící lipový. A fotím asi duběnky. Je to to, z čeho vyráběli inkoust? Ne, to jsou dřevěné kuličky pod stromy... Co je toto na listech?

Doma. Lezu do bazénu. Letím do domu. Za chvíli má hoch přinést první nájem. Mám se připojit na školení.

- Komáři, viď?

- Ne, ani jeden; spěchám. Před osmou přijde hoch. 

Deniska volá:

- Mami, jdu se psem od Rozkoše. V hejnu komárů!

- No, vidíš! Všude jsou komáři.

- U vody jo. Ale na zahradě nemají co dělat.

Prosmála jsem se dnem svatého Jana. Smutek, radost, smích, starost - vše jsem si prožila. Každý má chvilenku sestup... Když je v amplitudě dole, má se radovat. Šlape totiž nevědomky zas nahoru!  K vítězství, ke štěstí, k radosti, ke slunci.

Kdo to neví, trápí se. Já to vím, raduji se.

Dobrou noc!