Když na tebe padne žal, sázej, plej a zpívej. A něco si kup
Taky se vám stává, že se probudíte a tápete? Přesně to se stalo mně. Nejhorší – včera i dnes. :-) Včerejšek mě vrátil znovu do pelíšku. Dnes ne! Protože je, protože jééé, protože je pondělí. Neděle už byla.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-05-22_Snidam/
Jdu si do zahrady natrhat smrkové výhonky. Co si k nim dám za příchuť? Mátu s čokoládou. Mňam, něco tak zeleně chutného jsem ještě nepila. Dobrota. Zelená.
Mám sklenici výhonků proloženou cukrem. No jo, jenže pořád doplňuji. Ty výhonky, které jsem dnes snědla čerstvé, jsou napěchovány flavonidy, to jsou antioxidanty. Působí protizánětlivě. Touhle dobou do nás cpu hodně zeleného. Myslím, že je to ochrana před radiací.
Silice ze smrkových výhonků uvolňují sliznice při rýmě a kašli, pomáhají dětem i dospělým a často jsou prospěšnější než farmaceutické přípravky. V čerstvém jehličí je doprovází i přírodní rostlinné látky s antioxidačními účinky, kterým se říká flavonoidy, a dříve byly označovány jako vitamin P.
Jejich účinek zesiluje květ pampelišek a sedmikrásek. Pampelišky jsou pryč. Ale sedmikrásky trhám každý den hrstečku.
Léčivé účinky smrku a kontraindikace
Smrková silice podporuje prokrvení, vylučování hlenu a má mírně protizánětlivé účinky. V praxi se používá vnitřně nebo inhalačně při potížích spojených s nachlazením, a zevně při svalových a revmatických potížích. Mast nebo gel se smrkovou silicí se také používá při katarech dýchacích cest tak, že se rozetře na hrudník. Účinné látky se jednak vstřebávají kůží, a také blahodárně působí jejich vdechování.
Dočítám se, že si mohu výhonky nasušit. Zítra. Teď v noci by nepustily silice. Ale na sluníčku! Hm! Bylinky se mají většinou trhat v poledne za slunce. Pamatuji asi z gymnázia, že šalvěj – pouští silice na slunci. Trhám v poledne lípu, černý bez... Musím se vypravit.
Pouštím Mourka. Chytal v zahradě klíšťata. Nerada to vidím. Jeho obojek ho chrání, ale letos už měl dvě. Jedno odpadlo jak rozinka. Jedno jsem mu vytáhla z čela. Hlavně aby taky nechytal štěbetající sýkorčí mláďata. Chtěla jsem napsat mláďata sýkorek. Víte, jaký je rozdíl jazykově? V prvním případě se jedná o atribut, přívlastek shodný, v druhém neshodný. Věž kostela – neshodný. Neshodují se např. v rodě – femininum u věže (rod ženský) a maskulinum u kostela (rod mužský). Dnes jsem ve sluchátkách znovu dala poslech Vítka na rádiu Tapin. Děti, které se přistěhují do Ameriky, postupují rovnou o dva roky výš, neb by se unudily. Tady u nás se víc a víc prosazuje, aby se neučily od všeho kousek. Žádné úkoly. Aby se učily si všechno vyhledat. No, krásné. Akorát generace amerických čtyřicátníků ví víc, než jejich děti. Ty už se toho moc neučí. Lépe se ovládá blbá masa. Tady u nás taky asi kolik? Asi okolo tisícovky pitomečků podepsalo petici proti domácím úkolům. No, a pomalu je to trestné. Jaképak domácí opáčko? Jakápak domácí příprava. Je to jako kdyby kuchařka začala vařit a teprve hledala na internetu, co bude potřebovat. Kdyby jen to, ale hlavně jak bude postupovat. Pozoruji hloupost lidí. Nesmírnou. Pro ně štěstí, že to nevědí. Pro mě hrůza, že to vidím. Úpadek civilizace. Dnes jsem slyšela nové slovo. Banderistán. Kdo ví, kde to asi je. Hm, to by mě zajímalo. Jestli tam žijí chytří lidé. Jestli se jim v té zemi žije skvostně v hojnosti, svobodě, lásce a míru. Tolik slov se vyrojilo. Dětem je jedno, že je neumějí ani přeložit do rodné řeči. Na jazyk, rod, vlastenectví mají dohlížet rodiče. Dekadence doby.
Čtu SMS, že se mohu stavit v Riekeru pro boty. A švícko mi volá. Máme hodného ševce. Dělá za hubičku. Linda mě naučila dávat mu dvojnásobek jako švadleně.
Kolo nebo auto? Kofiortý? Auto. Čaj.
Jedu na druhý konec města. Sluníčkový den, ať jsem zase zpátky. Volám, že vyjíždím. Švec šikovný. Dvoje zimní boty opravil. Telefon. Zásilkovna. Za minutu je u mě. Aha. A kampak jede dál? Smetanova ,Nábřeží 17.11. Výborně, tam ji zastihnu. Bude chtít 940. Copak jsem si to objednala? Stavuji se pro boty. Neopravitelné. Takové krásné. Krajkové. OK. Prodavačka se omlouvá. Ne. Není třeba. Jiné podobné nemá. Letní se mi nelíbí. Někdy příště. Třeba v létě. Volám paní Zásilkovně. Už je na Nábřeží. Super. Sjedu kopec, jsem tam. Na ohmat – boty. Dávám jí tisíc korun. Vrací mi 50+20. Opravuje se – místo dvacetikoruny jen deset.
- To jste mi mohla nechat tu dvacku.
- Nedávám dýška. Mně taky nikdo nedá.
Je podobná Denisce. Tak vyčítavě to řekla. že jí hned z té sedmdesátikoruny, teda šedesátikoruny nechávám deset od cesty. Hned se hezky usmála. Jak srdečně děkovala!
- Víte, lidi nemají peníze. Ačkoli... Vlastně! Když si něco objednají, tak mají.
Můj irigátor se přestal včera nabíjet. Čtrnáct dnů nový. Bože, během čtrnácti dnů dva na reklamaci. Ten předchozí šprical chvíli, pak přestal. Ten poslední, hm, ten měl sílu špricu. Ale jen asi čtrnáct dnů. Modlila jsem se, aby tam dnes nebyl prodavač, který ode mě bral ten, který je ještě v řešení. Den blbec. Modlitba nepomohla. Směřuji s ústní sprškou k reklamaci. Na parkovišti zkouším boty. Ty vorle! To jsou z Číny. Žádné Adidas. Víc pruhů. Ani jeden! A jsou o dvě čísla menší. Bože, naposledy kupuji na internetu. Nikdy nevíš, v čem tě odrbou. Jestli po tobě budou chtít doplatit clo. Jestli to bude ta barva, ten tvar, ta velikost. Lidl prázdný. Nikde nikdo. Asi že jsou všichni na obědě. A jsou? Chodí lidi na obědy? Hodně zboží na sobě má oranžovou slevovou cedulku. Na můj vkus skoro všechno. I kvasnice. Sýry. Jogurty. U pokladny se ptám. Pokladní, ten kluk, jak mě před dvěma lety urazil, když mě nutil do roušky a ženu, zákaznici, starší osobu div nevypoklonkoval se slovy:
- A pozdravujte svého manžela. Ten je na rozdíl od vás normální.
Tehdy jsem doma brečela nad neurvalostí, drzostí, nevycválaností. Chlapec to měl u mě schované. Nešla jsem tam devět měsíců. Jsem si tehdy řekla. Loni jsem věděla, že bych mu mohla právně zatopit. Vykašlala jsem se na to. Kluk poslouchal příkazy. Chová se hezky. Mohl se po vyléčení světa z roušek loni omluvit, ťululum. Nechávám mu dýško. Mám ještě druhý nákup. Ještě korunu od cesty. Aby věděl, že jsme velkorysá a nejsem nějaká kjava. Aspoň poděkoval. Neodmítl.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-05-22_Na_hrbitov/
Domů. Vyndat nákup. Oběd. Najít odesílatele těch bot. Jsem zvědavá, jestli pošlou peníze. Je mi to vcelku fuk. Na tom můj život nestojí. Pojedu za mamkou. Vezmu jí růže nebo karafiáty? Vyšperkovala jsem hrob. Nikdo tu nebyl. Maminka mě trápila. Vždycky říkávala:
- Hořce budeš plakati.
Okřikovala jsem ji. Přece to vím. Ať mi to neříká!
Péťa se mi směje, když řííííkám, aby něco neřííííkal. Vždycky říká:
- Neřííííkej mi to.
Na oko se zlobím.
Znovu si vzpomínám na poslední měsíc našich hovorů s mamkou. Pořád jsem brečela. A dnes u hrobu hořce. Upřímně. Tesknota mě přepadla. Včera dva roky od maminčina skonu. Mám se radovat. Její vysvobození. Představuji si poslední dny v nemocnici. Zalepené zhnisané oči od úrazu. Bez léků… Bez doteků svých… Já jí slíbila, že přiletím, ať budu, kde budu, až pro mě pošlou, a budu s ní… Zčubený svět.
https://www.youtube.com/watch?v=YxFHH8SfHAE
Zpívám jí písničku z jejího dětství a mládí. A mou hodně oblíbenou. V tom našem venkovském kostelíčku. Jak nemám ráda dechárnu, tohle je moc hezká melodie s velice vtipným textem. Kolikrát jsme si ji zpívaly. Pamatuji, jak asi před deseti lety po obědě tady seděla u stolu a prozpěvla veršíček. Hm.
- Mami, zpívej. To se mi líbí.
Nemohla si vzpomenout. Tak jsme to daly dohromady přes internet. Stáhla jsem si písničku do tabletu. Vždycky jsem ho měla v košíčku, když jsem jela k ní. Pouštěla jsem nám tu melodickou prvorepublikovou hezkost.
Před dvěma lety v den pohřbu kvetla akátová alej ke hřbitovu. A ten nejtíž k bráně kvetl bordó. Poprvé jsem si všimla jeho barvy. Nikdy jsem sem nechodila. Tak dvakrát třikrát do roka. Teď týdně. V ten den jsem jí písničku zazpívala u hrobu naposledy.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-05-22_Kvetinka/
Stavuji se pro sadbu. Říkám o své skleslosti. Květinářka to má taky. Viděla nějaké příšerné video.
- Nesmíme se na to dívat. Ono se to obtiskne do mysli. A pak šíříme špatnou energii. Líbí se mi támhle to pítko. Ježiši, skoro šest stovek?
Beru ho. To zas bude mít Péťa řeči. Že už se nám to sem nevejde. Když já tak miluji cinkrlátka, pohádky a dobré konce. Kampak já ho pověsím? Ono není na stromě skoro vidět. Dám si ho před okno. Schválně, jestli ta sýkorka s tou tajnou depeší objeví pro sebe osvěžující bazének…
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-05-22S_Mourkem_sazim%2C_zdobim%2C_hnojim/-
Sedám na houpačku. Lákám Mourka. To mu to dalo! Tolik přemlouvání. Konečně. Vyskočil ke mně na deku. Přitulit se. Dát najevo lásku. A pak hned hup do trávy ochladit se.
Hledám semínka nočenky. Helenka Dimitrovová mi na podzim poslala pár semínek. Už je mám. A ještě semínka neonově modré popínavky. Mám ještě několik záhonů, které bují. Už se na ně těším, jak je zplením. :-) Vlastně vypleju a vyplením plevel. Ve skleníku už vytrhávám tvrdé ředkvičky. Na jejich místo rajčátka. Na druhé straně okurky. Mezi rajčata pár salátků a pár kedlubniček. Až do večera zapíchnutá v hlíně.
- Tobě to krásně roste. Pěstitelko!
- Peťuš, budeme mít hodně rajčat, okurek…
Večer. Pondělí. Nemám ráda. Moc webinářů, konferencí, porad. Od půl osmé jedno za druhým.
Takový divný den. Ale – nebyl špatný. Byl totiž MÍRový.
Dobrou noc!