Když nevíš, intuice

Tak já jdu, loučí se Petroušek. Jeho hodina nastala. 

- Peťuš, že je Žofka hezká?

- Taky bodejť za ty peníze, aby nebyla. Za to by byla už miss. Žofko, ty nebudeš z vošklebince. Ty to máš předplaceno.

- Dobrou!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-20-k-eri

Začal den. První jarní. Rovnodennost. 

Kuchařka ze Svatojánu

Dnes krátce po čtvrté hodině ranní vstoupilo Sluníčko do znamení Skopce, to znamená, že je tu jaro a dnešní den je stejně dlouhý jako noc, je jarní rovnodennost. Dnešním dnem pro mne osobně (a pro spoustu lidí starých civilizací a přírodních národů) začíná skutečný nový rok. Ten opravdový, nikoliv ten, co ho slavíme prvního ledna, v době, kdy se neděje nic, jenom mrzne "Země se svými vrstvami půdy, vody a vzduchu poskytuje prostor, ve kterém žijí všechny živé bytosti, a kontext, ve kterém lidé získávají svou identitu. S nadšením pro sekulární technologie se úcta k zemi zmenšila, zejména v západním světě, a lidé teď zažívají náhlý šok z devastace, kterou způsobili svému vlastnímu domovu. Pradávné vztahy mezi lidmi a zemí musí být znovunalezeny v novém kontextu, v jejich mystické, stejně jako ve fyzické praxi. Je potřeba si uvědomit, že hory a řeky a všechny živé věci, nebe a jeho slunce a měsíc a mraky, to všechno představuje léčení, udržení posvátné přítomnosti pro lidi, které nutně potřebují pro svou psychickou integritu, stejně jako fyzickou výživu. Tato přítomnost, ať už jako Bůh, Alláh, jako Atman, nebo jako Buddha nebo jako bodhisattva, ať už jako Tao, nebo Ona - božská žena, je atmosférou, ve které lidé dýchají nejhlouběji, a bez které se nakonec udusí." – Thomas Berry, hlubinný ekolog

Měla jsem čas do odpoledne. Využila jsem ho.

V říjnu jsem si nechala změřit zrak. Dioptrie zmizely. Zůstala zbytková.

- Mami, to já mám jednu na odoperovaných očích taky. Nechali mi ji tam.

Dostala jsem u oční lékařku radu, spíš příkaz -  prý na noc na jízdu nové brýle. Aspoň na noční jízdu.

V den, kdy mě sejmula prodavačka v Tetě, jsem se stavila u nás v optice. Takové malé obézní suverénní stvoření mi začalo vyčíslovat, že tajdle to bude dva tisíce na sklo plus patnáct set, plus…

- Dejte to sem. Děkuji.

Jen za skla by si optička představovala okolo pěti šesti tisíc.

- A co kdybys jela do Polska?

Dozrál čas. Pravda, Petroušku.

Dnes k Erice. Stříhání. A šup do Kudowy!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-20-k-eri

Svou cestu mám vychytanou, abych nečekala mezi hadem TIRů. Cesta sviští. V pátek by hrozilo nebezpečí uvíznutí ve vysokovském kopci. Dnes ne. Přes Náchod jedu obloukem. Za tři minutky, ne tak za pět minut už mířím k běloveskému hraničnímu přechodu. Kam mířím? Dala jsem si do map optika Kudowa. Ženský hlas mě vede. Nemám ráda navigaci. Obzvlášť, když jedu po známé cestě. Nechávám paní z MAP hovořit. Její projev je radostnější než ten z Waze. Překvápko v Polsku. Fronta hned od hranice. Co to? Někdo píchnul? :-)  Jedu levým pruhem. Míjím několik kilometrů stojících náklaďáků. Dojížídm na konec kolony. Už se musím zařadit. Jsem v odbočovacím pruhu vlevo. Já potřebuji vpravo. Opouštím pruh, stavím se do stojící fronty. Ne. Vystupuji. Asi tři auta za mnou mizí vlevo jakoby po polní. Je to uzoučká cesta. Ptám se Poláka v osobním voze za mnou. Nierozumie. Přecházím cestu zpátky, odkud jsem dojela. TIRák spouští okýnko. Usměvavá tvář mi polsky přitaká, že cesta vlevo vede do Kudowy. Vracím se ke svému autu.

- Ano, cesta vede do Kudowy. Couvnete mi, abych se mohla vrátit a odbočit?

Pán mě pouští. V životě jsem si nevšimla, že se tu dá sjet. Vzhůru dolů! Ten polský za mnou. Intuitivně bez nápovědy jedu, jedu, jedu. Vpravo vnímám souběžně státní cestu. Cesta končí. Dál je vybroušená. Nebo vpravo po můstku. Intuice rozhoduje - na můstek. Ale rozum? Ne. Úzký. Opravovaná vyfrézovaná cesta mě dovedla do Vodovodů a kanalizaci. Holka, tady jsi ve fě. Vystupuji. Polák čeká nastartován. Vcházím dovnitř. Šatny, šatny, šatny.

- Haló, dobrý den! Dobrý den! Dobrý…

- Dzien dobry!

- Prosím vás, kudy se dostanu do Kudowy.

- Paní pojede přes mostek.

- Takový úzký.

Kýve. Děkuji. startuji. Vracím se pár metrů, hledám očima, kde jsem minula můstek. Támhle je. Odbočuji. A teď, babo raď ! Vlevo? Ne. Vpravo a hned zahni vlevo. Hele, támhle sviští provoz na cestě. Vyjíždím. Zleva mi dává možnost vjetí na cestu ohleduplný řidič. Zároveň pouští odbočujícího sem do toho úzkého nicu. Už vím, kde jsem. Skoro u tržnice.

- Ještě tři sta metrů. Zahněte vlevo. Hurááá, jste v cíli!

Měla jsem v úmyslu zaparkovat u Lidlu a přejít cestu. Volá Péťa. Poledne.

- Jé, Peťuš, přejela jsem tu velkou křižovatku, jedu na Zieleniec. Otočím se.

- Nebudu tě rušit. Soustřeď se.

Otáčím se. Zrovna mám zelenou. Jsem u cíle – huráá. Rozhlížím se. Jejda. Nápis: OPTYK. Vcházím dovnitř. Dvě Češky si hlučně zkoušejí, brýle. Mohly by se ztišit.,

- Můžete.

Slečna mě zve k pultíku. Vysvětluji, že vidím, ale že mi lékařka doporučila na noční řízení brýle. Ale vidím.

- Můžete si vyzkoušet, jak to bude.

Nasazuje mi čočky. Jdu se podívat ven. Vcelku žádný rozdíl. Támhle stojí auto DPD. Na dvířkách má malý nápis DPD. Ten bez čoček jen tuším. OK.

Nabízí mi dvě varianty. Buď, 1500 nebo na noční vidění 2400,- Kč.

Vybírám dražší. Když na noc tak na noc. Dávám jen číslo telefonu. Zálohu nechce. Za týden pošle SMS. Přijedu za měsíc, až pojedu ke kadeřnici.

Vracím se přes křižovatku k Lidlu. Mají tam systém parkování na devadesát minut zdarma. U parkovacího automatu se ptám Poláka, co mám zmáčknout. Hezky se usmál. Zmáčknul knoflík, zelenou fajfku. Děkuji. nakupuji to, co u nás, ale v příjemných cenách. Sýry, ryby, tvaroh, smetanu, dva pomeranče, dva banány. Hledám žabku. Kdo ví, jestli jejich banánová nálepka neznačí žabičku. U pokladny mi radí – v polkské měněně. Červený křížek. Hotovo. Mohla bych přejít na parkoviště k Bieddroňce. Zkusím si vyjet a zaparkovat vedle. Holka, je třeba se cvičit. Kupuji jejich tvaroh, smetanu. Až doma porovnám účtenky.

Domů. Domů? Ty vorle! Zase kolona. Co to je?!  Před sebou vidím otáčející se zlaté auto s hradeckou SPZ. Rychle se otáčím. Frčím za ním. Hlavně se mi neztrať. Sjel doleva zase tam někam… Sleduji ho. Jede suverénně úzkou cestou. Jedeme několik kilometrů. A tady je můstek. A tady taky. Netušila jsem, že Kudowou teče potok. Potkáváme velké dodávky, které měly ten samý nápad, co já před hodinkou. Zlatý jede, jede. Držím se ho, abych se neztratila. Vyjíždíme skoro za hranicí.

Přišla SMS. Balíček z Číny. V trafice. Jedu tam:

- Holky, moc dlouho se nebavte, nebo se tu počůrám.

- Tak běž na záchod.

- A kam?

- Támhle nápis kuchyňka, WC.

Milé. Paní trafikantka ochotná. Děkuji srdečně.

Když doma líčím Petrouškovi svou anabázi, nabíjjím mu:

- Vidíš, kdybys sledovala zprávy.

Lži zprávy.

- Tak bys věděla, že v Polsku dnes měli stávku zemědělců.

- No vidíš! Stáli tam dva policisté. Ale jinak jen štrúdle aut.

Dávám si do překladače slovo z rybky. Hlavně jsem si v obchodě přečetla – uloveno na volném moři.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-20-obed-a-petrouskova-svacinka

Aha, treska. Mám skvělý chutný oběd. Tresku s bramborem. Jablíčkový kompot s dvěma velkými jahodami. Ty mívám namrazeny na tvarohové knedlíky.

Odpoledne přivezl Lindin Petr dřevo na chatičku. Linda se tu stavila cestou z Phy. Honzík přišel. Pracovala jsem.

- Mohla bys jít se Žofkou ven?

- Půjdu, Petroušku.

Ještě telefonuji.

- Hele, chceš vidět, jak práškují do kolečka?

- Chci. 

Běžíme ven. Obloha hnusně duní. Opravdu. Na obloze takové velké Q.

- Peťuš, to je Q.

- To je G.

- Ne, Q. Qanon.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-20-zofka-v-zahrade

Tak už jdu se Žofinkou. Je tak šťastná. Bere zahradu útokem. I s límcem mizí v korunce meruňky. Chvíli ji nechám honit za klacíkem. Nestačí jí to. Utíká k vrrbě. Po kmínku vyjede suverénně do husté korunky. I s trychtýřem kolem krku.

Volám ji. Nic. Jdu do domu. Z otevřených dveří volám. Sjela jak blesk a jak pejsíček vstřelila do domu.

No, tak je čas. Irena to dnes zvládla. Děkuji, Vesmírná inteligence!

Dobrou noc!

P. S.

Astronomický ústav AV ČR

Krásný první jarní den všem

Ano, letos o den dříve než v "učebnicovém termínu" 21. března. Dnes, zatím co většina z vás spala , ve 4:06 nastala jarní rovnodennost a začalo astronomické jaro.

Dny se stále prodlužují, už od zimního slunovratu a bude to tak až do letního slunovratu 20. června 2024. Dnešní den a noc budou přibližně stejně dlouhé. A proč jen přibližně? Protože sluneční kotouč není bodový, navíc se jeho paprsky v naší atmosféře ohýbají. V dnešní den "rovnodennosti" tak bude Slunce viditelné nad obzorem přibližně 12 hodin a 8 minut. A tak s přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem se rovnodennosti nejvíce přiblížila neděle 17. března, kdy měl den i noc stejnou délku, tedy 12 hodin.

Mnozí z nás jsme se ve škole učili, že jarní rovnodennost nastává 21. března. To už ale neplatí (zkontrolujte dětem učebnice ). Ve 21. století se tak naposledy stalo v roce 2011, znovu se tak stane až v roce 2102. Za změnu data mohou přestupné roky. Zatímco my máme v kalendáři 365, v případě přestupného roku 366 dnů, Země kolem Slunce ale oběhne za 365 dní, 5 hodin a 49 minut. To znamená, že každý rok se čas začátku např. jarní rovnodennosti posouvá o 5 hodin a 49 minut a každý čtvrtý rok to zase vracíme o 24 hodin nazpět. A letos jsme 29. únor měli . Vzácně může jarní rovnodennost nastat i 19. března – poslední v roce 1796, příští v roce 2048.

Přejeme všem krásné jaro .