Když ryješ čenichem v sněhu, směj se!

27.12.2021

Ráno. V osm chci vyjet. Jenže nejdřív chci vyčistit okýnko u kamen, připravit na podpal. Uvařit do termosky a termoláhve horký bylinný koncentrát (rozpouští tuky, ale hlavně dodává díky zelené guaraně a kofeinu sílu, energii, když plancáš nohama), mixnout hydrataci, mixnout Rebuild strength a sportovní jídlo, připravit pro každého zdravou tyčinku na svačinku, tabletu lift offu, nakrmit kočky, nastrkat vše do batůžku, rozdělit do kapes kapesníky, mp3, pro strejčka příhodu platební karty, kartičky právní fikce, tedy OP a ŘP... V osm jsme vyjeli, fousově. Jedeme lyžovat. Poslední den mrzne. Využít. Kam? Určitě ne po buzeračních Čechách. K sousedům. Nikdo po tobě nic nechce. Nikdo neotravuje. Poláci jsou velmi přátelští. Ne vždycky jsem tvrdila; jejich způsob jízdy mě iritoval. Nedodržují na našich silnicích pravidla. V Polsku si to nedovolí. Vesmír mi dal dnes výchovnou! Příjmení milí usměvaví komunikativní. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-12-27_Rano_tam_a_zase_zpatky/

Vjíždíme do velkého lyžařského střediska.

- Peťuš, tady bude vlevo velké parkoviště.

Poznávám jednu z pokladen. Ty tu lemují cestu jedna za druhou. Lanovek jak nastláno. Parkoviště nikde. Chápu. Na velkém loňském parkovišti s WC domečkem uprostřed vyrůstají apartmány. Máme kde zaparkovat. U cesty dostatek míst. Pak z lanovky vidím, že můžeš jet dál po silnici pod lanovkami a všude je možnost parkingu bez obtěžování placením. To už máš v jízdném. Nenacvičila jsem si obouvání přezkáčů. Už je mám dvě sezony. Pamatuji si techniku. Chytneš poutko na jazyku a táhneš ho vší silou k holeni. Přitom láduješ nohu dovnitř. Doma ti to jde skvěle. Totiž bota je teplem poddajnější. U cesty na jedné noze, aby sis nešlápl do sněhu, soustředit se, aby ti tam kurník šopa ta noha už zalezla, taky aby tě nechytila v předklonu v neobvyklé pracovní poloze křeč do žebra - to je záhul. Z druhé strany auta, kde Péťa vskočí do svých starých bot slyším:

- Chceš pomoct?

Tak takovou pomoc bych si chtěla představit. Jak asi by mi chtěl táhnout poutko na jazyku směrem k holeni? To musím já.

- Ne, už to mám. Ještě druhou.

- To dáš!

To vím. Ono mi nic jiného nezbývá.

Dostali jsme od Lindy zlotůvky ve výhodném kurzu z nějaké pražské směnárny. Čtyři hodiny za sto těch jejich plus deset kauce na kartu. 

První jízda. Jdeme na tu mnoha sedadlovou. Vypadá jak vzdušný autobus. Na zádech mám batůžek s občerstvením. Nechce se mi ho na každou jízdu přehazovat na břicho, pak zas na záda. Fronta není. Proklusneš uličkou k turniketům. Kartička v kapse ti otevře. Tady jim to funguje. U nás jsem někdy musela každou jízdu kartičku vyndat a přiložit. Už jedeš k dvířkám. Stojíte v řadě. Jako koně před startem. Čekáte, až se všechna dvířka naráz otevřou. Go! Koníku, jeď! Ale dej pozor, ať se nevymeleš. Posuvný zubatý pás tě odtlačí na konec, kde musíš ostražitě brzdit, abys nenarazil do sedaček před tebou. Až když je odbaví, čekáš, až ti ta tvá podrazí nohy a ty si hrcneš na vyhřívané místečko. Teď bacha! Malý batůžek na zádech tě chceš nechceš o kousek předsadí. Mladá Polka vedle mě se na mě usmívá. Péťa chce stahovat rám. 

- Automatika.

Rám se sklopil. Každou jízdu cpu hlavu dozadu. Má kosmická děsně drahá krásná přílba by mě sice uchránila ráně do hlavy, ale já se instinktivně zakláním. Rám se sklopí, zdvihneš lyže na stupátka. Někdy jsem před čtyřiceti lety viděla, jak někomu lyže z vleku spadla. Nikdy si nenechám nohy volně plandat.

Když jsem na takovéhle lanovce jela asi před dvaceti lety poprvé v Peci na Bramberk, vystupovalo se do díry. Tady je pohodlný sjezd. A nezpomalovalo se. Tady Ti skoro zastaví. Máš šanci klidně vstát, i když nejsi zadkem odjetý na konci sedačky. Tehdy na Bramberku - oči na vrch hlavy. Tolik lidí na jednom laně! Hlavně pro mě těžký kopec. Moc. Pozorovala jsem vršky smrků. Všichni si poodjeli zadky na kraj sedačky. Já ne. Všichni počítali s včasným opuštěním místa a sjetím do díry. Já ne. Všichni odjeli. Já sjela na poslední chvíli do díry. Krovky nahoře. A každá další šestisedačka do mě vypustila další, kteří se tam oddávali hromadnému válení na zádech s lyžemi nad hlavou. V ten den jsem mluvila s panem Karlíkem. Šéf lanovek v Peci. Líčila jsem mu, jak jsem zahučela do jámy a zvala všechny další lyžaře, aby taky okusili, co to je za slast, ta bezmoc, když se tam válíte na zádech s lyžemi na nohou a najíždějí další a další... Takový lyžařský grupenski.

- No, to tady máme takové čtyři typy lidí. Jedni se včas vysunou, vymístí se. Druzí zahučí do díry.

- Aha, to jsem já.

- Třetí na půl zadku nestihnou a páchají sebevraždu; skočí ze sedačky dolů až nad jámou. A čtvrtí, ty to objedou a jedou bez výstupu zpátky dolů.

Tyhle zkušenosti máme za sebou. Nahoře ti fakt skoro zastaví. Ani se nemusíš vysunovat. Normálně v klidu se vyhoupneš a necháš se lanovkou trošku odstrčit na výjezd. Někdy jsi rychlejší a normálka sjedeš mimo.

Lyžujeme, lyžujeme. Miluji jízdu po manšestru. Ořezáváš vzorek. Příště už je  menší pravděpodobnost, že najdeš ještě kus manšestru. Ale najdeš. Během první hodiny je vzorek rozježděn. Měníme sjezdovky, lanovky. Užívám si. Sjíždím raději mírné kopce. Tady se rozletíš po kopcích. V lesíku máš x možností, jet kus lesem, nebo zahnout mezi stromy. Všechno jsme vyzkoušeli. Jet dál lesem, pak zahnout dolů. 

Z psychologického hlediska, když jdeš na návštěvu podruhé, vždycky si sedáš do téhož křesla, na stejné místo. Petroušek to má se sjezdovkami. Jednu si oskenuje a nechce nikam jinam. Kuju železo. Dvakrát si sjedeme tuhle. Pak si zkusíme jít na modrou. Ale tam to bylo moc prudké. A támhle před frontou je ledové pole.  A co kdybychom si vyjeli úplně támhle daleko. A jo, on chce. Všechno jsme si dnes porajtovali.

- Peťuš, ty nemáš šálečku.

Paroduje mě.

- Já mám roláček.

Řehtám se. Relax. Sport. Pohyb. Sluníčko. Sníh. S Petrouškem. Jádyjádyjádyjády. Jupííí! Maličko jsem se rozhlédla po svazích. Orientovala jsem se, kde jsme. Kudy zpátky. To nesmíš za jízdy dělat. Házím trojitého tygra. Řehtám se. Válím se ve sněhu. Lyže mi nevyply. Jen jsem se trošku poohlédla. :-) Už jsem na zádech. Péťa hned staví. Jde mi na pomoc. Už dlouho jsme necvičila kládu. Mé ruce jsou slabé.

- Vezmi si hůlku! Opři se a zdvihni se.

Směju se. Radí bezmocné! Je u mě. Pokouší se mě zdvihnout. Když se řehtáš, ztrácíš sílu.

- Ty seš jak pytel.

To mě rozesmálo. Já jsem pytel.

- Prosím tě, opři se o hůlku. Já ti pomůžu.

- Peťuš, já nemůžu. Nepomůžeš.

Řehtám se a řehtám. Jak mi radí. Jak je bezmocný nad mou bezmocí. Jak urputně se snaží. A já ne. 

- Peťuš, prosím tě, vypni mi lyži.

Nastavuji mu lyži na svah, aby ji hůlkou odcvakl.

Jednu nohu mám volnou. Bere mě pod paží. Hup. Jsem na nohou. Přicvaknout lyži. Povedlo se. Jedeme. Byl to měkký bezpečný pád. Neklepu se. Naopak. Jsem rozřehtaná. Péťa se spouští přede mnou. Hup! Vzal si vzor. Ryje ve sněhu. Zastavuji. Když zjišťuji, že vyskočil jak srneček, popadl mě zas záchvat smíchu. To snad udělal schválně, abych viděla, jak se dostane rychle na nohy. Určitě uslyším - takhle se to dělá!

- Peťuš, tys´ vyskočil jak srnec.

- No, vidělas´? Takhle se to dělá!

My nepadáme. Řeknu - deset let jsme neryli. A dnes během chvilenky oba. Stárneme. A řehtám se. Dva prduši se jeli vyválet na kopec. Daleko. Do ciziny. :-) A ještě si za to zaplatili. :-) 😂🤣😅😹🦌

- Peťuš, máš na obličeji sníh. Tys´ ryl bradou tak, až stříkal gejzír. Že ho máš za roláčkem?

Rychle si čistí obličej. Oklepává bundu. Jedeme nahoru. Zpátky lesem. Jak to tady mají zařízeno. Sem jsme přijeli lesní cestou uprostřed svahu. Jenže prý to byla jednosměrka. Chtěla jsem tou jednosměrkou jet zas zpátky. V protisměru se nesmí. U vleku nás nasměrovali, kudy přes údolí. Nahoru modrou lanovkou. Po hřebeni tě táhne poma. Připomíná mi to letiště. Nejdeš halou. Nastoupíš na pohyblivý pás, stojíš a necháš se vézt. Vrchol lenosti. Poma nejede. Aspoň hýbneme zadkem. Na konci pomy se točí lano s takovými minisedačkami pod stehna. Kdybych se nebála, zkusila bych se zaháknout jen rukou. Dotáhlo nás to k cíli.

V Čechách mě Péťa zlobí. Nerad lyžuje. V půl jedenácté začne ty své mantry.

- No, ještě si to dvakrát sjedem a jdeme na kafe a na čaj.

Natahuji to vždycky co nejdýl. Protože po přestávce v hospodě přijde další mantra.

- No, tak si to ještě dvakrát sjedu a jdu k autu.

Nastane licitování.

- Peťuš, ještě pětkrát. Já se tu sama bojím. Co když se vymelu?!

Přistoupí na pět posledních jízd. Snažím se podvádět. U čtvrté jízdy tvrdím třikrát. Ale on si to dobře hlídá. Tak s čímpak na mě vyrukuješ tady? Nahoře u vleku mu nabízím horký čaj.

- Peťuš, to je abychom měli energii, víš? Abychom dobře zdvihali nohy. A tady máš lift off - to je kofein s C. Peťuš, tady máš tyčinku. Ta tě hezky zasytí.

- Já si to ještě dvakrát sjedu a jdu k autu. Přijdu k vleku o půl jedné.

O půl jedné mi gestikuluje, kde mám zastavit. Vzala jsem roha. Volám:

- Peťuš, ještě jednou si to sjedu!

Sjíždím dolů, nezlobí se. Pomáhá mi z lyží. Z chránícího pásu. Jde vrátit kartičky. U auta piju ihned po ukončení pohybu sportovní výživu.

- Proč ses nenapil?

- Čekal jsem na tebe.

- Ale do dvaceti minut máš otevřené metabolické okno!

Je to marné. Užili jsme si. Asociace. Homolkovi. Volám Lindě. Lyžuje jinde. Už je skoro doma.

- Tak prostři, ohřej oběd. Přijedeme tak za dvacet minut.

Domááá. Andělské zvoněníčko.

- Peťuš, víš, co nechápu? Jak jsem mohla dřív lyžovat celodenně, pak rychle na chatu a vyrazit do Horizontu na ples horské služby.

- No joóó! To ti bylo o čtyřicet míň. 

Den se sklání k večeru.

- Tak ode dneška otevřeli vánoční trhy.

- Tak to je super. Jako když letos vleky otevřeli někdy v dubnu nebo květnu. Kocourkov.

Za chvíli hlásí:

- Tak hele, CNN hlásí, že 25 % lidí je pro píchance a 75% proti.

Linda dodává:

- A já jsem slyšelas i-rozhlas, že 51% ano a zbytek ne.

No, a takhle spolehlivé jsou statistiky, vzorky obyvatel, zprávy. Lži. Lži. Lži.

https://rumble.com/vr9a25-virotologick-crkev-virologie-vyvrac-koronu.html?fbclid=IwAR3feaV2U23fxdldyusz7nROI7aB-Qovjo6jA5_uC048AGaheWiHcS-BZiY

Poslouchám zprávy na Šalingradu. Doc. Svoboda řekl: 

- V našich kruzích jsme to věděli všichni. 

- V jakých kruzích? 

- Ve vládě.

Víte, o čem je řeč?! Že viry a bakterie NEEXISTUJÍ!!! (V lednu v Duši K bude dr. Lanka, spoluzakladatel Resethea a šiřitel nového učení - viry neexistují!!!) Svoboda pokračuje:

- Kdybychom to pustili mezi lidi, tak co bychom asi léčili?!!

Včera mi snaška povídala, že nějaká učitelka raději odešla z učiliště. Ředitel si dal podmínku pro nové. Naprosto protiprávní, diskriminační a život ohrožující. KOČKOVAT.

https://cz24.news/judr-valisova-k-navrhu-novely-ockovaci-vyhlasky-v-souvislosti-s-ockovanim-proti-covid-19-top-info/


https://www.youtube.com/watch?v=UjJVye6yFkc

Udělala jsem si bezkonkurenčně skvělý radostný vynikající bezvadný uchechtaný den. A rozsekala mě drzá Zrzka na závěr. Včera večer mi přišel Petroušek žalovat.

- Víš, kde ta potvora ležela? U mě v posteli.

Jenže jsem chtěla slyšet něco jiného. Dávejme na to velký pozor!! Lidi slyší to, co chtějí slyšet. Vnímala jsem - že spala v pracovně na gauči.

- Pojď se podívat. To ti stojí za to!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-12-27_Zrzka_drza/1520009333

Zrzka v jeho posteli na zázračném léčivém drahém prostěradle.

- No Zrzko!

Ani se nehla.

- Asi se léčí.

- Vždyť má srst. Přes srst to nefunguje. A mazej!

Měli jste taky dobré energie? Smích léčí!

Dobrou noc!