Když se z návštěvy raduješ
Vzbudilo mě Žofčino škrábání na dveře.
- Jedeš!
Ticho. Na vteřinu. Hned zas škrábe.
- Žofko!
Jdu si pro mobil. Malá kočena čeká u dveří. Beru ji do náručí. Ještě chvilku usínám u konspirátora Boldiho. Zas škrábání.
Tak pojď. Na chodbě na dlažbě u vchodu nacházím malý skládací papírový červený stromeček. Před dvaceti lety mi ho daroval student Filip A. Opisoval, podváděl. Žofka mu ho dnes chtěla rozcupovat. Zdvihám ho. Nesu si ho zpátky na stůl do pracovny. Ó je. Na stole rozházené vizitky… Třídím je na výživu, na práci. Jdu okouknout, co tu ještě vyvedla. Aha. Šupiny z kapra na zemi. Takže chodila po stole. Drzá.
Brečí. Naříká. Mňouká. Nechce z mističky. Nabízím jí tyčinku. Sní pár kousíčků. Zbytek nechá Mourkovi.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-29-mracici-se-a-smejici-se-oblicej
Jdu do koupelny. Slyším její zvracení. Běžím zachránit koberec, pokud se dáví na něm. Ne. Holčička kočičí vyvrhla na dlažbu červené třepení ze stromečku. A je po breku. Ježiši, to bylo nebezpečné.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-29-ani-rumby-se-neboji
Rychle zapojit rumbu do úklidu Petrouškovy pracovny, do koupelny. Pouštím rumbu, Žofka se vůbec nevzrušuje. Pozoruje ji ze záchodového prkénka. To ostatní kočky šílely. Ačkoli - když byla Kitty malá, taky se nebála.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-29-mracici-se-a-smejici-se-oblicej
Žofie sedí u vany, na vaně. Schovala se do WC mísy, aniž by si smočila packy. Ráda tráví čas v koupelně se mnou. Fotím ji. Mračí se. Kocám se na ni:
- Žofi, zofie, zofi, usměj se! No usměj se hezky.
Fotím. Fakt se na druhé fotce tváří jinak. Je to kočka člověk.
Hodit brambory ve slupce na páru. Pak je strčím do trouby. Nadýchnou se jako vatička. Kompot. Jsme dohodnuti s Lidnou a Petrem, že přijedou, ale až přijedou. To mi vyhovuje. Čas je pofidérní veličina.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-29-zofie-pomaha-kvetiny-potesi
Petroušek se už vrátil z práce. Přinesl krásnou kytici.
Ještě vytírám. Žofie nahlíží do kbelíku s vodou. Kontroluje, jestli dobře ždímu hadr. Pacičkou mi pomáhá.
Chystám na zátop. Už jsou tady. Hodujeme. Bavíme se. Smějeme. Mluvíme o všem možném. Byli na návštěvě v nějaké překrásné staré židovské úpické vile. 900 metrů čtverečních. Tři patra. Spousta starých cenných věcí.
Volá kamarádka. Opozdí se. Vyhovuje.
Žofie se bojí lidí. Kdykoli někdo přijde, zdejchne se. Není. Zašije se. Vypaří se. Vezme roha. Ven už nechodí. I když ji vystrčím ven, za minutu se vrací. Mourek je jiná klasa.
Odjíždějí.
- Uvidíme se do konce roku?
- Samozřejmě.
- Petroušku, to byla milá návštěva, viď?
- Byla. Klidná.
- Nemusela jsem si dávat pozor na pusu. To bylo skvělé.
Žofinka spí na Petrouškově křesle. Hladím ji. Omývá mi ruku, nos, oči, vlasy. Bere to gruntovně. Jsem umytá. J
Poslouchám Silvii Rei. Hovoří o souvislostech mezi roky 2023- a 2024. Zajímavé. Ano, souzním s jejími slovy:
Život se zrychluje. Dává nám to možnost nezapomínat naše rozhodnutí a myšlenky. Dává nám to uvědomění rozhodování našeho jednání. Ještě v nedávné době konce druhé tisíciletí a začátku třetího když člověk pracoval se svou myslí, ta doba, za kterou mohl vidět výsledky svého konání, byla měřena délkou života, velmi dlouhá. Člověk, který se snažil změnit své myšlení, tak se často "nedočkal" výsledků. Ony se sice projevovaly, ale méně viditelně, nebo z našeho úhlu pohledu velmi pomalu. Výsledky někdy přišly až v době, kdy člověk třeba i zapomněl, že se o změnu snažil. My žijeme v době zahlcení smyslů poznatky, vjemů, informacemi, poznatky, děním okolo nás. Lehko se stane, že zapomínáme na svá minulá rozhodnutí, na své staré myšlenky. Pokud důsledek svých rozhodnutí prožíváme až po letech, prostě už si nevzpomeneme, že to je důsledek našich rozhodnutí. Hledáme pak v tom, co se nám děje, příčiny jinde než ve svých vlastních rozhodnutích. Nejzajímavější změna, kterou teď prožíváme, je v tom, že vnímáme, vidíme, že prožíváme důsledky svých rozhodnutí, tedy svých myšlenek, velmi rychle, po krátké době. V tom je údernost naší mysli, našich rozhodnutí, kroků, slov, činů. Lépe si všímáme toho, že co žijeme tady a teď, jsou důsledky našich minulých rozhodnutí. Co žijeme v přítomném okamžiku nejsou důsledky rozhodnutí, která jsou stará roky, ale jsou to důsledky rozhodnutí stará týdny nebo měsíce, někdy dokonce dny nebo hodiny. Ty úseky se budou ještě zkracovat a zrychlovat. Dává nám to šanci nezapomínat na svá rozhodnutí. Uvědomujeme si, že na nás záleží, co žijeme. Dostáváme šanci převzít zodpovědnost za své životy. Je to lépe vidět. Lépe se nám s tím pracuje. Je to viditelnější, lze to pozorovat jasněji, ale neznamená to, že se to vždycky lidem líbí. Prožíváme důsledky svých rozhodnutí, ale ne vždycky nám to přináší úlevu, radost, potřebu se pochválit. To ale nevadí. Důležité je, že nám to přináší možnost rozhodovat se jinak. Jestliže prožíváme důsledky svých rozhodnutí v kratších celcích, dá se předpokládat, že i rozhodnutí, které udělám teď, bude mít dopad na můj život dříve, než tomu bylo před několika lety. Silněji vidíme, že práce s vlastní myslí, i když je to náročná disciplína, se vyplatí. Stojí to za to. Je to sice práce, poctivá a tvrdá, ale vyplatí se. Jsme lidé. Zapomínat je lidské. Ale my v tomto čase máme možnost vidět a zažívat výsledky v takovém časovém rozsahu, že si to pamatujeme a umíme spojit, vyplácí se to. Jsme součástí vynikající show.
Je třeba převzít zodpovědnost za svůj život. Situace, kdy ve velmi krátké době vidíme dopady svých rozhodnutí, nám neustále připomíná, že potřebujeme převzít zodpovědnost za svůj život. Vzít život do svých rukou. Dává nám to tu zodpovědnost. Mnoho lidí asi nevědomě, ale obsahově zaměňuje slovo zodpovědnost a vina. Vina, na kterou nasedá křivda a lítost, jsou energie, kterých se jako lidstvo potřebujeme už 2500 let zbavit. K tomu, abychom se jich zbavili, k tomu je nutné jiné myšlení. Myšlení, které není ostře polarizované na dobro a zlo, vinu a trest, viníky a oběti. To je cesta. Kde se vina vzala? Vina obecně neexistuje. Je to obecně lidský mentální konstrukt. Je to náš lidský výtvor. Výtvor naší mysli. Proč si lidé něco podobného stvořili? Kde je začátek ne ve smyslu na jakém místě na zemi nebo na časové ose, ale kde ve smyslu v jaké souvislosti, kontextu s jinými slovy, prožitky nebo pocity, v kontextu jakých energií vzniká dojem viny? Vina vzniká jako omyl, kdy tímto způsobem je vykládáno slovo zodpovědnost. Objektivním pohledem – řekneš nějakému člověku, třeba tomu, který na to není moc připraven, převezmi zodpovědnost za tuto situaci. Co se ti v životě děje, je tvoje zodpovědnost. Ten člověk slyší – je to tvoje vina. Můžeš za to ty. Pokud vysvětluješ člověku třeba poprvé v první lekci osobního rozvoje na začátku cesty ke svobodě, která je zodpovědností za vlastní život. Všechno, co se v tvém životě stalo, je tvoje zodpovědnost. A ten člověk slyší: Všechno, co se v tvém životě stalo, je tvoje vina. Hodně lidí má strach ze zodpovědnosti, protože ji podvědomě, třeba až na úrovni nevědomí, vyměňuje obsahově za slovo vina. Viny se bojíme. Vina znamená, že si zasloužíme trest. Vina znamená, že jsme udělali chybu. Je to těžko rozpojitelný kruh. Pokud někomu řekneme, že udělal chybu, automaticky na to nasedá vina. Je lepší používat slovo omyl. Omyly děláme. Jsou přirozenou součástí lidského života. Omyly se dějí i v přírodě. Dělat omyly je lidské. Pokud řekneme, že něco byl omyl, můžeme se tomu i zasmát. Netlačí to tolik. Lze to brát s lehkostí. Nenutí nás to brát na sebe vinu a tudíž se potrestat nějako negací. Slovo chyba na sobě energii viny nese vždycky. Je to o slovech. Vina a zodpovědnost jsou v minulosti propojeny. Staré texty obsahují slova, která se dají přeložit jako vina i jako zodpovědnost někde se stal omyl. Bylo ho využito těmi, kteří v tom viděli příležitost, jak lidi přesvědčovat o jejich vině, je možné uvrhnout je do většího většího strachu. S člověkem, který se bojí, se lehčeji manipuluje. Udržovat obecně lidstvo, masy v pocitu viny, je velmi výhodné pro ty, kteří podléhají své touze vládnout a ovládat druhé lidi strachem. Proto jsme jako lidstvo ponořeni do viny.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-29-ruske
Probírám se pytlíkem ruských bonbonů. Jiný svět. Kvalitní čokoláda. Nádherné obrázky. Taky jsme mívali hezké obaly s květinami, se zvířaty…
Zvonek. Kamarádka je tu. Máme to spolu tak, že se vždycky spojíme, protože se vnímáme. Jsme napojeny. Mám to tak s Lindou, s jednou klientkou, s Péťou, se svou zubařkou. Jako zvonek v hlavě. Někde vzadu. Mihne se mi myslí. Hovoříme o všem možném. Vypráví mi o svém novém příteli. Nosí ji na rukou. Řehtají se. Úplněk. Ve všech rodinách udělal kůlničku na dříví. Popíjeli, on pekl vánočku. Ona něco tvořila. Najednou mu ruplo prý v kouli, začal být negativní. Zkracuji. Vyhodila ho. Hodně zkracuji. Týden se neviděli.
- Ho nechci vidět ani na Silvestra.
- Aha. A dnes ti dovezl dárky, jo? No jo. Tak to se hezky trestáš.
- Mám tě jako kamarádku a taky jako mamku. Já jsem se mamky ptala, co mám dělat.
- Co by ti odpověděla?
- Nevím.
- Tak já řeknu svůj názor. Jsme tu na návštěvě. Vy jste ztratili drahocenný týden smíchu, doteků, povídání, kuchtění, vysokých vibrací. On se k tobě dnes opovážil. A ty ho potřebuješ ještě trestat? Trestáš víc sebe.
- Ale naštval mě.
- A už je to pryč.
- Máš pravdu. Jo. Poslechnu tě. Víš, já jsem nechtěla celý týden s nikým mluvit.
- To byl balvan, viď? Když nemáš maminku, které bys šla vyžalovat. A o radu.
- A tys mi zavolala. Mně se sem nechtělo.
- Ale bylo to lepší, než kino. Krásně jsi mi to všechno vylíčila.
- Je mi lehko.
- Škoda jen, že někteří lidé jsou nesmiřitelní, nedůtkliví, nadutí, urážliví, panovační, nevychovaní. Víš, taky mě to trápilo. Ale já jsem v době úplňku zažila osvícení. Dělám si legraci, ale jako by mě Měsíc nalil do hlavy zjištění, které jsem neviděla. A teď jsem poslouchala kousek Silive Rei. Vina. To je slovo, které spoutává lidi. Já jsem se ničím neprovinila. Jsem taky lehčí, veselejší. Byly tady pěkně silné vánoční energie, a pak ten úplněk.
Ona ví, o čem jsem mluvila. Dala mi příklad, jak ten nový pán pozval svého mladšího syna po Štědrém dnu na oběd. Pozval ho i s jeho slečnou. Připravil nějaké malé dárky. A víte co? Ten jeho buran mu nedonesl vůbec nic! VŮBEC NIC.
- A víš co? Tak jsem ukonejšena, že i ty ses zprostředkovaně setkala s nevycválancem. Jenže ten tvůj přítel to synovi nesmí povědět. To mu bude muset říci jiná osoba.
- To budu já. Já si totiž přeju, aby se jeho děti a moje děti spolu bavily. Abychom měli hezké vztahy.
- A od tebe to přijme. Pokud to teda není nedůtklivý nabob přesvědčený o tom, že je ředitelem Zeměkoule.
- Holky, tak jste si pokvokaly?
Přitakáme. Ještě jí jdu pro F1 čokoládu, collagen SKIN, čaj s příchutí citron.
Objímáme se. Přejeme si. Je prý ráda, že mě má. I já jsem ráda. Máme se. Tolik let. Dvacet? Možná víc.
Byl to krásný advent, prožila jsem nádherné Vánoce, pěkný čas po nich. Teď už jen přežít konec roku. A pak vzhůru k výškám. Vlastně – plnou parou vpřed do roku 2024.
Dobrou noc!