Když srdce přetéká radostí, tančíš ve vnitřním klidu a štěstí

Jsem tak šťastná. Tak šťastná! Už jen naplnit skříně v ložnici. Umýt zbytek nábytku. Uklidit si svůj stůl.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-08-21-rano

Klasicka. Kočky. Já. Hotovo.

Na desátou si jdu pro potvrzení, že smím řídit auto. Ani jsem si neuvědomila, že je výročí jednadvacátého. Na FB vidím fotku z našeho muzea. Připsala jsem, že tu byli samí Poláci. U fotky totiž bylo jen – že není třeba slov. No to teda je. Pak jsem nasdílela čísi příspěvek. Ono nic není tak, jak nás učili. Všechno je jinak.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-08-21-zmenila-jsem-nazor/1722245189

Josef Kupčík  Díky tomu, že přijeli, jsem prožil krásné a šťastné dětství v míru. Ve vlastní nerozkradené a hrdé zemi. Zemi, kde nebyly drogy, bezdomovci, prostituce, porno na každém kroku a další západní vymoženosti. V zemi, kde měl každý práci a bezplatné školství a zdravotnictví.

Mohl bych psát celý den, ale rád si přečtu i vaše názory. Já zkrátka tuto věc vnímám jinak, nevnímám ji jako tragedii, ale jako oddálení toho, k čemu došlo o 20 let později, kdy národ povstal sám proti sobě.

Jsem rád, že jsem zažil socialismus a můžu srovnávat.

Hezký den

Jozef Kupčík LoveBeat

Už se mi nechce pořád diskutovat. U nás doma to byly ty kudly komunistické nebo ruské. Jenže kdo ví, jak to bylo na západní hranici, jak sem přiletěla už v květnu americká novinářka točit kontrarevoluci… Jen si ještě odskočila plavat do Jugoslávie do moře.

Hodně lidí nesnáší Rusko právě kvůli vstupu vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího ČSSR. Já se ale ptám proč? Proč jim třeba Německo, za nacistickou skutečnou okupaci, nevadí? To už je jako smazáno? Vždyť to bylo nesrovnatelně horší! V takovém případě by přece lidem nemělo vadit ani Rusko, když Německo je OK.

Dále - proč za tento počin lidé nemají rádi pouze Rusko, když se ho účastnili i další státy Varšavské smlouvy? Pokud se podíváme na obyčejnou Wikipedii - vstup vojsk schválil SSSR, Východní Německo, Maďarsko, Bulharsko a Polsko. Takže vadí jen Rusko, proč ne třeba Bulharsko nebo Polsko? Na Wikipedii jsem se podíval jak v češtině, tak i v ruštině. Na obou wikipediích, co se týče velení, je rozdíl ve jménech – proto z obou verzí uvádím všechna jména a jejich národnosti (když tedy rozdělují, kdo je kdo):

Leonid Brežněv – Ukrajinec;

Andrej Grečko – Ukrajinec;

Ivan Pavlovskij – Ukrajinec;

Petr Koševoj – Ukrajinec;

Nikolaj Podgornyj – Ukrajinec;

Alexej Kosygin – Rus;

Ivan Jakubovskij – Bělorus;

Wojciech Jaruzelski – Polák;

Florian Siwicki – Polák;

Lajos Czinege – Maďar;

János Kadár - Chorvat (za Maďarsko);

Vasil Biľak - Rusín, prý také uváděl, že je Ukrajinec (za Slovensko).

V OSN za SSSR operaci plně podporoval Jakov Malik, a světe div se, také to byl Ukrajinec.

Co tedy vidíme? Že vstup vojsk podpořil jen 1 (slovy JEDEN) Rus Jinak to ze strany SSSR byli samí Ukrajinci a 1 Bělorus. Takže se ptám, o co tu jako jde? Dle této logiky by lidé, kteří nenávidí Rusko a Rusy, přece měli nenávidět Ukrajinu a Ukrajince! Tyto skutečnosti ale asi nechtějí vidět. Vždycky radši budou špinit a obviňovat Rusko.

Já ovšem nejsem pro, aby někdo někoho nenáviděl, Ukrajinci jsou stejně tak moji přátelé. Tímto příspěvkem upozorňuji na to, že to nebyl Rus, kdo schválil příchod armády do ČSSR. Upozorňuji na to, že obviňování Ruska a Rusů z roku 1968 je absolutní nesmysl a lidé by se nad tím měli zamyslet – obzvláště ti všelijací "pravdoláskaři" a "demokraté".

Já osobně mám Rusy, Ukrajince i Bělorusy rád a vnímám je jako určitou jednotu. Avšak jakési síly se tuto jednotu snaží zničit. Proti tomu je potřeba bojovat a znovu utvořit jednotný, společný stát. Tvořit Ruský svět!

(Zdroj foto: https://forummg.info/inline/82032.jpg)

Od Jakub Zieba

Hned jsem na dnešní datum zapomněla. Za pět deset – frrrr! Sestřička mě vzala.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-08-21-jen-si-tak-hopsam

Loni jsem přišla o rok dřív. Řehtáme se. Razítko mám na dva roky. Zkouší mi oči. Diví se, jak pěkně na svůj věk vidím.

- A to si představte, že v říjnu to budou tři roky, co jsem byla na kurzu Marka Komissarova na vidění naslepo. Cvičení intuice. Hned druhý den mi řekl, proč mám brýle. Od té doby je nenosím. Mám tam čtvrtku. S tou jsem v devatenácti začínala.

Doktorka je taky skvělá.

- Co vás trápí?

- Nic! Já jsem tak šťastná. Moc jsem si přála vyměnit dlažbu. On mi to Vesmír poslal. Se vším všudy! I linku jsme vyměnili. Dokonce našla nového majitele.

Líčím mých sedm neděl. Jak jsem myslela, že to bude za dva dny hotové. :-) Naivní dítě.

- Počkejte, já si vás aspoň poslechnu. No vy máte krásné srdce. Bez šelestů. Nádherné!

- Beru Herbalife. Niteworks. Za to dostal Nobelovu cenu dr. Lou Ignarro. Splnila jsem velice těžkou promotion. Byla jsem s ním na večeři. :-)

Sestřička nás jde popohnat.

- My tu budeme do pěti.

- Jo, máte tam lidí jak nastláno. Oni si ty nemoci pěstují, že jo?

Řehotáme se. Razítko mám. Klušu do lékárny pro homeopatika. Já tu bradavici udusím.

V lékárně bezva bezva bezva atmosféra. Petrouškův spolužák. A paní magistra. A mladá ze Slovenska. Studovala tady na farmaceutické v HK. Ta spadá pod UK.

- Řekněte si doktorce o deset ml kyseliny mravenčí.

- A hlavně vytrvejte.

- Už jsem na krvi. Ale k doktorce už nejdu. Má tam hodně práce. Plnou čekárnu.

Chválí mě. Ano, vytrvám.

Jedu do Kauflandu. Tam už nerada chodím. Nezalévají kytky. Kupuji si jich plný koš. Blíží se podzim.

- Prosím vás, vy budete měnit karty?

- Ukažte? Vy máte aplikaci.

- Tak proč mě obtěžují mailem?

- Nebojte, to se 26. samo automaticky změní.

- Áha. Moc děkuji.

- Irenko!

Jé, milé setkání s mou čtenářkou Ivankou. Myslela jsem na ni asi před týdnem. Sleduje na FB mé úsilí sedm neděl. Mám prý její obdiv. No jasně. Potěšila. A obdiv si zasloužím. Protože energeticky byl prý srpen moc nepříjemný. Jenže když se soustředíš, jak vyrovnáš a co do krabic, beden, kam to odnosíš, energie jedou okolo tebe a ty na ně nemáš čas. Usmívám se i teď tady u psaní. Jo, divím se. Nechápu. Vesmír mi splnil přání. Asi jsem si přála dostatečně silně a nosila ho tichounce v srdci. Přišel čas. Nahoře při vyřizování řekli:

- Tak jí ten štempl dáme. Vždyť ona si ho zaslouží.

Berany berany duc. Jen jsem se divila, jak to jelo. Přitom ještě v březnu v dubnu ani tuchy! A když jsem se zmínila před Petrouškem, že bych vymalovala dům, nechtěl ani slyšet. Pak se spustila lavina. Logistické porady. O malování nebylo ani šeptem… Hotovo. Máme hotovo! No, nadřela jsem se. A ráda!! Přiložila jsem ruku k dílu. Věděla jsem, že Petroušek moc nesouzní. Spolupracoval nakonec taky. A teď? Ó, chválí, jak to máme krásné. Chválí, jak jsem všechno zvládla. Taky se diví! Prý jsem nezmar. Když slouží zdraví, jde to lehce.

U pokladny vyndávám na pás. Jdu k jednomu pánovi vedle zeptat se, jestli není Ivan.

- Ahoj Ireno!

Předběhl mě. A je to Ivan. Takový střízlíček. Štíhlounký. Dnes takový bařtipánek.

- Ivane, pamatuješ v šesté třídě na Hovory H.? Přišel jsi do školy: Štift spad do trýbu. Větiška režiséra Svitáčka.

- Nepamatuju.

- Tys´   ´byl tak inteligentní!

- No to jsem pořád!

Řehotáme se. Vracím se k pásu. Ješiši, tetelím se štěstím, radostí, energií. Domů. Něco si uklohním. 

Ireno, co si dáš k obědu?

https://www.theatrum-kuks.cz/program/

Koukám do plánu na Theatrum… V půl jedné mé oblíbené Divadlo Dno. Přesně Polévkové divadlo Divadlo DNO a Kafekára Jednorožec

Jedu. Přijedu o deset minut déle. Parkuji na pravém břehu Labe. Sbíhám do šapito v parčíku.

- Už jste skončili? Nebo začínáte?

- Skončili.

- Ješiši!

- To byly tři minuty. Ale přijďte zítra na Dona Juana.

- To už mám v diáři.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-08-21-theatrum

Za chvilku bude něco na terase. Kupuji v Kafekáře U Jednorožce cappuccino. Zas obsluhuje bezva ženská herečka z Dna.

- Víte co? Já sbírám padesátikoruny. Ale!! Pozor! Jednu vám dám.

Bere ji do ruky. Žasne. Říká kolegyni.

- Podívej. Tohle je padesátikoruna ze sbírky! To jsem dlouho neviděla. Padesátikoruna!

Děvčata hrají užaslé. Mohu se potrhat. Tady je to tak bezvadné. Tak harmonické.

Klušu nahoru na terasu. Po schodech funím. Herdek, už jsem dlouho neběžela do šancí.

divadlo

Sólové pouliční představení na pomezí divadla a happeningu. Divadelní představení, u kterého nikdo nezůstane sedět, doslova vás vtáhne do děje.

Král Demokar I. je mrtev!
Trůn však nemůže zůstat prázdný.

A tak nový král snad bude:
V plášti z hvězd a korunovaný tichem hor.
Bude mít oči, které vidí do srdcí svého lidu.
Pohled, který láme skály – ale nikdy srdce.
Jeho hlas bude jako hrom a slova blesky spravedlnosti.
Srdce nebude mít z oceli, ale z chleba a soli.
Moudrost nebude knižní, ale vyrytá ve tváři větrem a časem, v dlaních od meče i od pluhu.
Pastýř, který vede své stádo správným směrem, který se za ně v noci modlí.

Když kráčí – zem dýchá úlevou.
Když mlčí – nebe naslouchá.
Když miluje – celý národ ožívá.

Ne bůh, ne spasitel ani anděl, ale muž, který ví, že koruna je kříž.

Najde se mezi námi vhodný adept, odvážlivec, který uchopí tuto zodpovědnost do vlastních rukou a přinese prosperující budoucnost našemu království?

Projekt MONARCHIOT vznikl s cílem propojit regionální komunity po celé České republice a hledat partnery mimo kulturní centrum Prahy. Do projektu se zapojily kulturní subjekty z regionální sítě Nové sítě, které se staly součástí rezidence na kole – tzv. severní a jižní stezky.

Rezidenční cyklistická tour, která proběhla 2025 – 2026, dlouhá několik set kilometrů, sloužila nejen k navázání osobních kontaktů, ale také k získávání inspirace z místní kultury, a prostředí. Cyklistická cesta nebyla jen logistickým prostředkem, ale stala se samostatnou uměleckou vrstvou projektu – umožnila zpomalení tvůrčího procesu, citlivé vnímání okolí a integraci pohybu do performativního konceptu a netradiční vznik inscenace MONARCHIOT.

Divadlo jednoho herce. Monarchiot Andrej Lyga. Slovensko. Sedím na zídce. Popíjím kapůčo. Houpu nohama. Vedle mě mladá paní. Kolem ní děti. Krásné děti. Mateřská škola a asi první třída. Z druhé strany mladá paní. Kousek dál asi její manžel. Dozvukujeme si. Pochopili jsme. Nádherná karikatura politika. Časově neurčeno. Můžeš si vyprojektovat, koho chceš. Politik, který usiluje o zvolení.

- Jak se jmenuješ?

- Stív.

Jméno se mu nehodí. 

- Aha. A ty?

- Ondřej.

- Ó, jaké krásné jméno máš!

Podkuřování lidem. Pak rozdělení. Sem se postaví ženy, sem muži. Tady děti. Sem ti, co přišli z jiných zemí. Vytvořit uměle nepřítele. Nejlépe vnějšího. Postavit lidi proti sobě. Hlavně nahnat jim strach. Zatáhnout je do války.

Mluvím s paní z Vlašimi. Tetelím se štěstím ze života.

- Vlaším, nebyly tam čokoládovny?

- Ne. Zbrojovka.

- Zbrojovka? A co vyrábí?

- Náboje.

- Ješiši. To je nezbečené.

- Je.

Hovoříme srdečně. Paní povídá:

- Vy mluvíte úplně jak moje, teda pětaosmdesátiletá, kamarádka. Úplně ji ve vás vidím. Hovoříte stejně.

Loučíme se. Během představení holčička poznamenala:

- Mami, to je blbost.

Unikátní. Skvělé představení. Po něm maminka tří dětí – děkujeme za tři Slovánky – mladá lékařka a paní v červené sukničce – učitelka – jednou větou dětem, těm maličkým dětem, vysvětlí, o co šlo. A děti pochopily. Podbízet se. Dostat na hlavu korunu. Rozeštvat lidi. Stvořit vnějšího nepřítele. Nahnat strach. Vehnat do války.

Hovořím s dětmi. Rozumné. Rozumí. Krásně komunikují. Mám pocit, že my jsme v našem věku byli poněkud přitroublí. Po půl hodince se loučíme. Hezký rozhovor.

Ptám se ředitelky festivalu, kde je letos festivalový bar. Aha. Vedle velkého šapitó. Jdu na přednášku. Pro mě jako klavíristku neznalou techniky hry na příčnou a zobcovou flétnu velmi poučné povídání o Hotteterrově škole. Francouz se čte Oteter. Prý začínal postojem. Aby nebolela záda. A aby hudebník vypadal pěkně. Mnoho hudebníků dnes má jednu lopatku vychýlenou… Krásná hodinka s Lukášem Vystrčilem. Moderuje prof. Bohadlo.

Doporučuje mi hru Hněv od Geisslerů. 

- Nemám lístek.

- To ještě koupíte. Běžte se podívat.

Tak jdu. A nelituji.

Šlapkám kolem zdi. Hele! To je pan Lyga. Chválím ho za vynikající námět a karikaturu. Prý projížděl Čechami na kole. Tam si představení vymyslel. Super.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-08-21-na-geisslery-hnev-a-domu

Velké krásné červené šapito. Už druhý rok tu není k zalknutí. Fukary ochlazují. Dnes židličky i na jevišti. Polštářky. Sedím pod jevištěm. Divadlo jednoho herce ze souboru Geisslers Hofcomodianten. Opět nezklamali. Tématem letoška protkávají sochy. Jednou z nich je právě tahle vlastnost. Hněv. Neskutečný výkon.

Do střechy stanu přijemně bubnuje jemné krápání. Jdu pomalu k autu. Potkávám paní z Kafekáry. Vracím jí program. Svůj mám na nočním stolku.

Petroušku, já jsem si to tak, ale tak moc!! užila.

Velmi pozdní oběd. Myju ložnici. Rovnám police. Věším dvě bidla hadrů. Vyřazuji. Vyřazuji. Prosila jsem dnes Vesmír, ať mám sílu vyhodit to, co už nenosím. Žádné vzpomínky. Pryč. Pytel. Druhý. Třetí. A ještě… Spokojenost.

Ložnice umytá. Zbývá vyrovnat ještě dvě bidla šatů, sukní. Roztřídit své korálky, náramky, náušnice, ozdůbky, řetízky. Šmuky.

Vytírám botník. Myju vchodové dveře. Chodba umytá.

- Ty sis zase mákla.

Ale já jsem, Petroušku, prožvanila dopoledne. Užila si odpoledne. Tak trošku večer popracovat.

Bože! Děkuji! Děkuji z celého srdce!

Dobrou noc!