Když vnímáme energie

Jak je možné, že jsem dřív nevnímala, necítila jemné energie, sebe, své tělo. Probouzím se. Slunce. Ještě v čistě povlečené posteli zdravím nový den.

- Dnes zažiju krásný den! Děkuji!

Roztahuji závěsy. Za oknem mruká Žofka. Ne, oknem ne. Už rychle klušu domem. Otevírám dveře do zahrady. Je tu Mourek. Přibíhá i Žofinka.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-16-snidame

- Tak pojďte, pojďte! Snídaně!

Prve šel Petroušek spát. A já mu na dobrou noc vyjevila.

- Peťuš, já jsem tak šťastná! Víš, jsem svobodná,mohu všechno, co chci. Ten koncert byl vynikající.

- No, budu ti muset tu tvou svobodu omezit

Legrace.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-16-byla-jsem-rychlejsi-nez-veverka

Před obědem jdu přesadit ibišek. Přerostlý. Zkusím, jestli jsem tak šikovná jako Linda. Z maminčina plnokvětého rozpěstovala nové rostliny. Stříhám mu zelené konce. Toto se má dělat v únoru. Když mi to nevyjde, budu se vymlouvat na špatnou dobu. Nebo jsem takový ťuňťa?

https://www.youtube.com/watch?v=EyRprZtWc-k&t=8s

Z tabletu poslouchám po dlouhé době výjimečně pořad s Jardou Chvátalem a Zdeňkem Sýkorou. Hele, hovoří o kmeni Hopiů, o mravenčích lidech, o skřítcích v literatuře 18. a 19. století. Vzpomněla jsem si, jak jsem v pátek pronesla v pekelském údolí žádost, prosbu, záměr?

- Vodní víly, skřítkové, ochranní duchové lesa, žádám a prosím, abychom došli suchou nohou k autu. Děkuji.

Ono se to stalo. Na vteřinu přesně. Byla to náhoda? Točím jen kratičký úsek z pořadu ke sdílení na netu. Pustí si to někdo? Zdá se mi, jako kdyby mě FB zakrýval, snížily se mi lajky. Přitom mé denní zápisy čte někdy i přes tisíc lidí. Mají čas hlavně o víkendu. Přes týden je to jen šest sedm set.

Chodím zahradou pro květináč, pro stimulační prášek na kořeny do skládku. Hele, lískové oříšky! Vlašské začínají padat. Okolo dvou špalků je množství rozlousknutých skořápek od zlodějky veverky. Teď jsem si vzpomněla, jak na jaře Žofka trefila veverčí mláďátko. To by tady pomáhalo teď mamince krást. Na jednom ze špalků mám dlažební kostku. Ráda s ní naprosto přiměřeně a přesně binksnu do skořápky. Vykulí se nádherně pruhované jadýrko. Dnes jsem si dala do nosu. Veverko, zlodějko! Byla jsem rychlejší! Ochutnala jsem hodně oříšků.

V neděli v leteckém dokumentu pilot řekl velkou moudrost:

- My se soustředíme na rozbitý kávovar, to nám odvádí mysl od letu, letadla.

Ano, ano. Uvědomuji si, že se mnohdy soustředím a snažím se utišit tlachání své upovídané mysli. Jede si na své frekvenci. Mnohdy máš na den utkvělou myšlenku, příhodu, písničku. Odvádí to popzornost. Program? Člověk se soustředí na hlouposti.

Pracovala jsem do patnácti. Věnovala jsem se kytkám. Posbírala shniláky. Očesala rajčátka. Mám jich mnoho. Ta prasklá jsem nakrájela na pánev pod těsto na zelné placky od včera. Bože, to byla dobrotka. Mňam. Oběd víc než vynikající. Zelné placky s rajčaty. Okrukový salát, rajčata, cibulka, smetana. Každý den máme jíst víc zeleniny a méně ovoce. Myslím, že víc jím ovoce – jablka, blůmky… Denně celé léto okurky, okurky, okurky, rajčata, těch bych se ujedla.

Víc už neudělám. Ještě jsem chtěla pracovat dál. Končím.

Petroušek je tu.

- Peťuš, nečisti mi ten rýč. Já si ho očistím, až budu rýt brambory.

- Kam jedeš?

- Jedu nakupovat. V šestnáct přijde paní. Jedu jen na otočku. Dnes jsem si odškrtla na tabulce dva body z mnoha, které jsem si poznačila. Hurá!!

Jak to, že jsem dřív nevnímala asfalt, kostky, cestu pod pneumatikami – koly svého oře. Většinou se jmenovali Šemík. Jen současná Fordka je krasavice se jménem Kuga. Vnímám každé vlání její hřívy, každý její úprk vpřed, každé zaržání. Komunikuji s tím železným ořem. Uvědomuji si své štěstí.

V Lidlu si vybírám vřes. Duo. Dva kusy. Čtyřicet osm. U pokladny je přede mnou pomalý mladý muž. Proto mě pokladní odbavuje nákup do vzdálenější části. Přemýšlím, jestli se mám přemístit s košíkem tam. Ne. Platím. Vřesy v druhém nákupu. Až doma zjišťuji, že mi je markovala za sto dvacet korun. To je od dva krát dvanáct víc.

- Prosím tě, tam budeš volat, ne?

- No, budu.

Zvíře je klidné, když my jsme klidní. Nastavuji si energii, abych v tichosti vše vyřídila. Funguje to. Hlásí se mladý hlas. Vysvětluji, co se mi přihodilo.

- A použila jste aplikaci?

- Teď si uvědomuji, že v tom šrumu jsem zapomněla. Je to moje chyba. Mohla byste nějak zařídit, aby mi příště peníze odmarkovali? Já už tam nepojedu.

- Já vám pošlu na váš účet sto korun jako omluvu. A pokud byste chtěla vřesy vrátit, je to také možné.

- Ne, ne. Jste velice laskavá. Ušetříte mi čas a peníze. Takhle na tom ještě získám. Děkuji. Ještě jsem si vzpomněla. Asi před třemi týdny v neděli tu byla u vrátek paní. Zjišťovala, jestli nám chodí letáky. Zrovna nechodily. My jsme si toho ani nevšimli. Teď už chodí. Včera jsem si v letáku vybrala máslo a několik dalších věcí. Leták se zahnutými růžky jsem zapomněla doma. V obchodě neměli ani jeden. Pokladní mi říkala, že spíš chtějí od papírových odstupovat. Ale já to neumím na internetu. Chtěla jsem v něm listovat, neuměla jsem.

Slečna mě navádí do aplikace. Dole Leták.

- Ale já tu vidím jen Tak chutná Francie. Pondělní nabídka.

- Nahoře ťukněte vpravo na Leták. Vy jste v Akční nabídce.

Jdu k Petrouškovi.

- Peťuš, povídal jsi, že kvůli pár korunám.

Slyšel náš rozhovor. Ani nemuknul. Věřím na záměry. Na kouzla. V září se čarovalo sedmého, devátého. Teď na novoluní zas. Už se to blíží. Pomaloučku se z temného tunelu zatmění přehoupneme do října. Energie se ještě přelijí, ale už půjdeme do klidu.

Během dne mi před oči FB dal informaci k dnešnímu koncertu v muzeu. Lístky se prodávají hodinu před představením za hotové. Perfektní. To jsem potřebovala vědět. Synchronicita.

V šestnáct klientka. Spokojenost. 

Rozhodla jsem se, že večer půjdu na koncert didgeridoo a obřích gongů. Ondřeje Smeykala a pro mě neznámého Anglána. Je to letos mé druhé setkání. Poprvé po koncertě následovalo vyprávění o Austrálii. O výrobě nástroje z kmenů. Dnes mám očekávání vibrací. Stačí.

- Jedu na ping pong.

- Já pojedu dřív, abych si koupila lístky.

Na šestou ne. Ale v půl sedmé jo. U bývalého ÚNZu na parkovišti čtu provokativní větu na bílé dodávce: "Dnes jde o pacienta." Možná tam bylo TEĎ. Mám chuť mu tam černým fixem nalepit na papíře otázku: A o co šlo v době kovidu? O prachy? Nebo taky o pacienta!!!

Parkuji. Klušu. Na chodníku před muzeem už postává mnoho lidí. Asi už mají vstupenky koupené. Jdu dovnitř. Kupuji. Ne, nemohu tu zůstat. Ani jsem si nevšimla, že židle jsou obsazené šátky, kabelkami. Jdu na schůdky ven. Pár minut. Lidi se sami dali bez zavolání do pohybu. I já. V první řadě na konci volná židlička pro mě.

Zážitek překrásný. Tiché přivítání hráčem na didgeridoo. Bude svítit jedno svítidlo. Vhodnější by byly svíčky. Napadá mě – a deky, polštářky. Na židli to nebude bez křížení nohou a rukou ono. Na úvod Angličan přejel po menším, ale přesto velkém gongu. Vlny zvuku posílal na lidi. To udělal pro každého diváka. Skvělé. Těším se, až zazní obří. Asi před čtyřmi lety jsem na setkání v Dolních Sejfech měla příležitost přejíždět po velkém gongu. Vyluzoval zvuky, které by se daly použít do filmu. Oba muzikanti se střídají. Nejprve didgeridoo, pak gong...  Mám zavřené oči. Usínám s hlavou dopředu. pak dozadu. Okolo mě se šíří vibrace. Lidé jsou na koncert připraveni. Je vidět, že vědí, jak se medituje. Ano. Telefony vypnuté. Najednou paní za mnou tiší hlasité vyzvánění. Nedaří se. Konečně. Usmívám se. Soucítím s ní. Výborné je, když si vypneš zvonění. Ale upozornění začne zvonit do ticha, aniž bys to tušil. Možná, že jí nikdo nevolal. Třeba měla budík… Cítím obrovské teplo. To se mi snad zdá. Ne. To není možné. Žhnu. Usínám. Vzbudí mě strašné zvuky obřího gongu. Jako bych slyšela letadla nad hlavou. Tahle asociace mi nedělá dobře. Za chvíli zvuk utichá. Ke konci natočím dvě kratičké vcelku tiché ukázky. Hezké to bylo. Pěkné společenství lidí. Milé. Po chvíli ticha pan Smeykal děkuje. Až za dlouho tleskáme. Někdy se nemá tleskat. Rozbije se energie.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-16-jednou-bez-cepice

Jde za mnou jeden známý. Jsme na stejné vlně. Vypráví mi, jak se o něj pokusily nějaké entity. Cítil zajet energii pod srdce. Na fotbale. Ochránil se. Ano, stavím se. Jenže to je na nekonečný hovor. Jak začneme, neskončíme. Fotí nás. Ptá se, jestli chtějí pomoci. Moc hezké. Pomáhal jim s gongem už při přípravě. Bezva.

Vycházím z muzea. Slyším paní, jak říká, že jí tak pálily ruce, že myslela, že to nevydrží. 

- Mně bylo taky vedro. Takové teplo se po mně rozlilo. 

- Kugo, vez mě domů. 

- Petroušku, krásný zážitek. A v listopadu bude ještě jeden koncert v polštářích. Abychom si mohli položit tělo. Bude to pohodlné.

Jídlo měli připraveno všichni. On koktejl. Kočky s miskách.

Procházím na tg zprávy od Lucky, od Lindičky. Ještě vymáchat povlečení v bílém octu. Připravit Petrouškovi svačinku na zítra.

https://www.facebook.com/reel/2149271255563127

Poslouchám TV Šalingrad. Tak to je b.m.a! Doporučuji si poslechnout! A to je ve svaté bedně!!! Jak koukal, ten chytrý redaktůrek z Hyde Parku Civiliazce. "Všichni jste byli hacknuti." Říká bývalý podplukovník americké námořní pěchoty, odborník na kybernetické operace William Hagestad, který dlouhodobě sleduje dění v Číně. A dodává: "Mají jakýkoli přístup, jaký chtějí. Čeština je vaše nejlepší ochrana před zahraničními útočníky."

Pondělí bylo lehké. Už druhé, co jsem se rozhodla, že pondělí beru na milost. Úterý bylo nádherné.

Dobrou noc!