Kéž jsou všechny bytosti světa šťastny
Dnes vstávám do sluníčka. Mám štěstí a radost. Vymetenou hlavu. Od myšlenek na mrtvé mladé z mého okolí. Nemyslet. Koukám na krmítka - prázdná. Neva. Občas se slunečnice zmehne, znamená to, že chodí. Sice ne každý den, ale jsou tu. V minulých letech se to tu hemžilo. Ptáky jsem fotila v letu. Připomínali motýly.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-10_Rano_za_kuropeni/
Za dveřmi ložnice vykňukuje Zrzka. Co je nepříjemnějšího? Když Micicinda ťukala na okno a dobývala se do domu? Nebo když vám ráno vyhrává kočka za dveřmi? Druhá verze snesitelnější. Jdu krmit. Zrzečka mě jen vzbudila. Asi dostala už od Petrouška. Nakoukla do misek. Tradá ven. Zato Mourek - nenasytný kulihrach. Stále při chuti. Zbaští svoje. Koukne k Zrzce. Ještě loudí očima. Dvacátého prosince ho Zrzečka přizabila. Dnes Petroušek volal našemu šikovnému sympatickému veterináři, že je v pořádku. Mourek. I Péťa. FB dnes vyhodil vzpomínky - právě pět let, co si poranil zle ruku. Viz níže. Měli jsme totiž přijet s Mourkem po deseti dnech na kontrolu. V autě by byl vyděšen. Chvěl by se. Nemusíme jezdit. Pozdravy paní manželce - to jako mně - a sbohem a šáteček zase příště.
Mourek se posadil pod stůl.
- Tak chceš ven?
Sedí, čučí. Rozmýšlí se. Konečně. Rozhodl se. Hup za Zrzečkou.
Dnes začal v naší skupince Maraton štíhlosti. To značí vyfotit snídani, svačinu, oběd, odpolední sváču. Jdu fotit. Dopoledne dopíjím svůj koktejl. Vyřešila jsem to elegantně v poledne. Máme tu ještě od Vánoc dárek - Le-Co šunku. Od včera brambory z páry. Mám ráda zasypat je mrkví - mám ještě od klienta. Nakrájet na ně petržel - kořenovou. Mám ještě od klienta. A červenou řepu, případně cibuli. Tu od klienta už jsme snědli. Mám tu mraky české koupené. Jednu velikánskou sklenici domácího zelí jsme snědli. To bylo v době před Vánocemi. Honzík přivezl novou. Rozdělávám sklenici. Aranžuji na talířek - brambůrky, šunka, zelí. Točím kratičké video. Ať noví účastníci maratonu vidí, že se tady jí všechno.
Volá Petroušek.
- Sundáme dnes ta světýlka?
- Sundáme.
- Ale ne abys obědvala do odpoledne. Jak přijedu...
- ... tak budu v pozoru.
Domluveno. Lámu si hlavu, jestli si mám doběhnout na poštu pro ty mizerné boty s clem. A taky na telefonu mám hodně prasklin na krycím sklíčku. Ona je to spíš taková tvrdá fólie. Když jsem zjistila, že se mi odlupuje, vystrašila jsem se, ani jsem k tomu vládu nepotřebovala. Vyděsila jsem se sama. Ale vnuk mě uklidnil. To není sklo telefonního displaye. To ti opraví v nějaké prodejně. Jó? A za kolik? Tak za dvě stovky. OK. Někde se stavím.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-10_Kacirek_s_Mourkem/
Chci si vyběhnout na poštu a za sklíčkem. Péťa už je tady.
- Ono zas prší. Tak zítra.
- Mně to nevadí.
Jdeme na to. Neprší. Jen sluníčko je "v pdachu". Je krásné podzimní nebo jarní počasí. Lezu na půdu. Mám tam rozkramařené vánoční krabice. Snáším tu s kabely. Přibude tam hromada kabelů a prodlužek ze zahrady. Časovací hodiny. Krabičky na řetězy světýlek. Oba dva naše překrásňoučké svítící stromečky vydolovat z hlíny. Drží je čtyři skoby. Ty je bezpečně ochránily před větrem a nepřízní počasí. Vynáším ten jemný - ten krásný, ten pro mě kouzelný na půdu. Nervu ho do krabice. Bude tu stát pod trámem střechy; vedle něj postavím ještě jeden. Až budu věšet prádlo, kolem nich nee.
Zas se řehtám u snášení řetězu z jabloňky. Beru smeták.
- Hele, já jsem ti připravil štafle.
Dělám hloupou. Zlobím.
- Na co?
- Támhle nahoře máš ten začátek zahnutý.
Beru smeták, nadlehčuji. Obcházím strom. Petroušek rozvazuje malou kličku, kterou jsem upevnila šňůru na vrcholek. Během tří pěti minut není co řešit. Ukládá řetěz do krabičky.
Práce nám jde opravdu, ono se to tak říká, od ruky. Souhra. Nehandrkujeme se. Světelný řetěz na lísce necháme. Letos - teda loni - se mi moc a převelice povedl ho rozprostřít do lískových větví. Ono se nezdá, ale lépe se pokládá šňůra na jabloň, než na dlouhé holé lískové větve. Obíhám jaloveček. Péťa kabely stáčí do krabiček - jalovec u lísky. Jabloňka v rohu. Malý koberec na tújkách. Velký koberec u vchodu.
- Peťuš? Hele, tahle krabička s papírkem líska - ta nám zbyde; ta by se ti hodila na svačiny. Má klipy. Pěkňoučká.
Péťa přikyvuje. Hned odporuje.
- Ale je velká. A pro mě by jí bylo škoda.
- Péťo! Pro tebe by to bylo ideál! A jablíčka by se ti tam vešla. Žádné pantíčky bych nelámala.
Teď mě napadá, že jsem ji ve velké banánové krabici odvlekla na půdu. Snesu ji. Krásná, má dva klipy na bocích. Konečně bych se zbavila té jeho, co si tam pořád opravuje mnou ulomené pantíčky. :-)
Mám štěstí. Světla jsme instalovali spolu. A spolu jsme je sundali. Radost.
- Peťuš, poklušu na poštu.
- Jeď autem.
- Proběhnu se. Jen se podívám, jestli tam vůbec jsou.
Koukám, dívám, že na té naší poště skoro vůbec nejsou. Tak hned v pondělí až odpoledne. Nepamatuji, že by pošta takhle pauzírovala. To byl úřad. Hned u první přepážky seděl moc hodný pan Bruk. Peněžní přepážka. Na skle modrým písmem napsáno. V divadélku mluvil Kašpárka. Nosil modrý plášť. Myslím, že nenosil klotové rukávy. Chránil ho plášť. Jeho rukama procházely štůčky peněz. Navlékl na ně přelep. Kulatým razítkem s datem udělal buch, buch, buch. Odnesl je do trezoru. Před koncem otevírací doby šly v peněžních pytlích zapečetěné plombami večerním kurzem.
Dnes je pošta takový zparchantělý pejsek. Představuji si karikaturu učůrávajícího opelichance. Pošta už není to, co bývala. Vážná státní zkostnatělá uznávaná a potřebná instituce z doba Rakouska Uherska. Vždycky to tam tak hezky něčím úředním vonělo. Jestli inkoustem? Nevím. Éra, kdy mě vracela baba za sklem s balíčkem pro chybějící cm je pryč. Dnes tam máme docela solidní příjemné dvě dívčiny. Pokud je otevřeno. Ta provozní doba - to je výsměch. To je jedno. To nemá vůbec vliv na množství ptáků na našich krmítcích.
středa
13-18
čtvrtek
8-12, 13-14
pátek
8-12, 13-14
sobota
Zavřeno
neděle
Zavřeno
pondělí
13-18
úterý
8-12, 13-14
Navrhnout novou otevírací dobu
To tam na internetu mají - tu větu o navržení nové otevírací doby. :-) :-) :-)
- Peťuš, dnes už tam skončili ve dvě hodiny.
- No jo, když ty si vybereš pomalu zavírací hodinu.
- Peťuš, a kdes´ mi koupil to plnicí pero? To je třída. Jsem s ním víc než spokojená. Kvalitka. To se u nás nesežene, viď?
- Sežene. Jenže s tím se musíš narodit.
Vyzvídám, kde a za kolik.
Zvonek.
- Honzík. Otevři mu.
- Ahoj Honzíku. Heslo!
- Neznám.
- Neznáš? Heslo partyzán. Zopakuj.
- Heslo partyzán.
Bzučím mu. Beru boty. Jedu tam. Ponurý chladný sklad. Stodolózní. Divím se zimě. Prodavač v bundě si nestěžuje. Rozsvěcí. Procházím regály. Zmrzla bych tu. Když už mu protekla elektrická energie, kupuji něco za tři stovky. Byl hodný. Dal mi tvrdé aršíky čtvrtek - co to je, asi A6 - odhadmo třicet kusů za polovinu. Vánoční papír pět metrů za třicet asi čtyři. A já kupuji dva archy po metru za čtyřicet i čtyřicet čtyři. No nekup to!0 Kalkulačku. Nejlevnější. Stará se mi porouchala. Počítám na telefonu. Lepicí gumu. Skoro tři stovky. Jsem hodná. Nechala jsem mu vydělat aspoň na ten proud.
Kam teď? Do obchodu na hlavním průtahu. Pán je sympatický.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-10_Cimpr_campr/
- Pane, vnuk mi řekl, že mi kdekoli nalepí nové sklo...
Bere si telefon. Dívá se na typ. Sundává z háčku folii.
- Prý za dvě stovky.
- Tak levné nemám. Za tři.
- To neva. Budu ráda, když mi to hezky opravíte. A jak se to tak stane? Že praskne. Totiž já ho mám od července a je takhle zrasovaný.
- No, mohla jste ponechat na sluníčku. Nebo někde s ním bouchnout.
Odstraňuje starou fólii a lepí nové sklíčko. Hmota je opravdu tvrdá. Už to není takové to nic. Budí dojem skla.
- Ale vy tomu telefonu nic nedarujete, že jo?
- Hm, jak si mě naprogramovali, takovou mě mají. Říkali mi studuj, studuj, hlavně na nic nesahej. Tak plním.
Pán se směje. Platím tři stovky. Jedu domů. Petrouškův Honzík u Péti v pracovně. Mají se moc rádi. Honzík nám vždycky, když potřebujeme, pomůže. Připravím něco dobrého. Asi večku s šunkou, kterou jsem dostala od Le Co - od paní majitelky. Lencovi - company. Teda vlastně asi od Lindy. Teď nevím. Ukazuji kontraband.
- Zas vánoční papír? Už to nekupuj.
Upozorňuji na výhodu, koupě. Přechází to.
- Peťuš, on řekl, že je těch čtvrtek víc než třicet. A měl pravdu. Jejich přes čtyřicet. A ještě mi je prodal za polovinu.
- On je hodný.
Chlubím se novým sklíčkem na display. Oba pochvalně pomrukují. Prý to hezky nalepil. Jo, hezky.
Večer. Rumba přede chodbou. Program rohy. Zavrčí a rozjede se. Zavrčí a s plnou parou vpřed. Krájím svou poslední bagetu. Budu zadělávat na nové. Zvoním na zvonec. Nic. Honzík s Petrouškem v pracovně zabráni v hovor, neslyší. Mimochodem - tak ráda odpočívám u Petrouška na gauči. Vyráběl ho můj tatínek. Má novou vysokou matraci. Vnímám klid. Harmonii. Pohodu.
- Kluci, pojďte!
- Vrčí tam vysavač. Už ho vypnu.
Souhlasím.
- Honzíku, chceš čaj?
Řehtám se. Do termosky jsem Peťulkovi dnes do práce nalila léčivý. Hřejivý. Pálivý. Zázvorový. Hodně citrónu.
- Dnes jsem říkal kolegovi, jestli chce ochutnat.
Pomyslela jsem si - pomsta za Sudety. Nahlas:
- Peťuš, to se mu asi pusa křivila, ne?
Zas mě pokácel svým humorem. On vymýšlí takové nesmysly! A já se těm jeho blbinám stále směju. Dnes neologismus:
- Hampasira!
Co si tak pod tím obratem představíte? Něco skvělého? Jedlého? Úchvatnou chuť? Nebo to svádí - to muselo stát za...
- Tati, tohle necháme, to si můžeš vzít do práce.
Těší mě tahle nenápadná láska. Náklonnost. Ohledupolnost. Kladu plátky do krabičky na sebe. Přidávám čtvrtky jablíčka. Našeho. Pro zdraví.
Ještě víc večer. Užívám. Klid. Pohodu. Nic nemusím. Vyvaluji se na naší krásné květované... Už jí bude rok. Loni ji přivezli, když jsem chtěla jít do luk. Tak bezvadní dva chlapi. Objížděli s hotovými sedačkami z Německa náš kraj. Jeli až do hor. Tak si na ni hovím. Usínám u ntb. Probírám se. Zatápím. Petroušek.
- Peťuš, já jsem teď na chvilenku usnula.
- Já taky. Půjdu si lehnout.
- Já sice o čtyři hodiny dýl, ale dnes jdu brzy. Jedna.
Dobrou noc!
P. S. Začetla jsem se do vzpomínky. Přesně si pamatuji, jak jsem Petrouška potkala v městě. Obvázaný prst. Hlásil zranění. Ještě jsem mu vrazila balíček do ruky. Až doma jsem zjistila zkázu jeho ruky. To ještě ordinovala naše nejlepší bezva skvělá doktorka ve své domácí ordinaci. A pozastavuji se nad cenou másla!! Sedmnáct korun ve slevě!!! 2018!!!
Zima. Jenže venku podzim. Sychravo, vlezlo. Prší celý den. Teď ale!!! Za oknem do tmy proletuje sníh. Budeme se těšit (Jeden z nápisů na šuplíku v manželově pracovně.)
Na jedenáctou na RHB. Pošťak stihl přijet se zbožím. O Vánocích loket odpočíval. Teď ho vždy zdvihne UZ do tance.
Nákup. Poprvé asi od 28.12. Manžel mi včera říkal: Lidi hned druhýho bláznili. Šla jsem doplnit ovoce, zeleninu, sýry a do KIKu; koupit "něco". Se uvidí
Od masa volám dceři, jestli droby a kuřecí prsa patří do holdingu supermana, který tu likviduje malopodnikatele. Ne. Je to konkurent. Zdroj krůt a kuřat od soukromníků z posledních tří let mi vyschnul. Jedli jsme je až z Bohdíkova u Šumperka. Vozila jsem si je od kolegyně z pražských školení. Loni nechovala. Odjela do Švýcarska. Sníme tak dvě krůty za rok, asi dvě tři kuřata. Vyběhaná, vykrmená - velikost pštrosa. Jinak ryby, sýry.
Ráda utrácím! Oniománie - chorobná touha nakupovat!:-) Ještě jsem mohla den počkat. Touha mě vyhnala Kdykoliv bych se chtěla urvat ze řetězu, mladší dcera řekne: Mami, ty seš jak babička. Kupuješ blboviny. Manžel řekne: To zlevní. Tohle jim nikdo nekoupí. Mají pravdu. Oba. Vždycky. Dnes jdu s téměř prázdným vozíkem. Ó, krásné barevné průhledné přepravky, košíky na nákup, boxy... Honem přemýšlím, na co by se mi hodily. Beru boxík s růžovým víkem - na půdě do něj uložím kus Vánoc. Ještě zelenkavý nákupní košíček. Hodí se. Nevím na co. Mám plno přírodních košů a košíků. Po dvou třech letech kupuji hrstku kuřecích srdíček, 2 křidýlka - bude mastná polévka . Míjím netečně regály. Máslo 16.90! Beru ho do ruky. Tuk - v pořádku. Gramáž - v pořádku. Datum spotřeby - 12.1. Áááha. Nedávno jsem četla, že se máslo nemá dávat do mrazáku. Mám ho v mrazáku. Teď jsem pár kostek spotřebovala na cukroví. Je potřeba doplnit. Volám dcerám - jedna 10 ks, druhá 5 ks, já 10 ks. Ta pražská mi radí: Mami, ale to tě nepustí přes pokladnu. - Bez obav. Máslo před koncem záruky? Bez mrknutí oka projdu pokladnou. Lidi uměle předražené máslo nekupovali.
KIK - plný krávovin a nepotřebných věcí. Copak mají nového? Copak nepotřebuji? Beru skřipce na vlasy - hodí se při fénování. Beru smajlíky na lednici - magnetické kolíčky. Beru osušku. Mám jich mraky. Připravené k darování. Osušky vedou v počtu nad obdarovanými. Prve jsem ji ukládala do skříňky. Na koberci ležel střípek ze silvestrovského talířku - první rozbitý letos. Pro štěstí.
Na cestě domů potkávám manžela. Zastavuji. Dávám mu balíček pro klientku kdesi daleko. Pošli ho, prosím. Bere ho a ukazuje obvázaný prst. Měl úraz. Nevnímám. Frčím domů. Chystám dárky do tombol. Musím sebou hodit, začnou si chodit. Do toho moje nová klientka pro jídlo. Je krásně zářivá, pochvaluje si. Povídáme si mezi dveřmi. Směje se, jak si manžel poplaval s ponožkami v mých gumových pantoflích do zahrady
Peču chleba. Krásné těsto. Nejsem trpělivá. Chlebík jsem zbodla. Neva. To se sní.
Přijíždí manžel. Sedáme si. Líčí, jak si dnes ráno málem uříznul nějakou rozbrušovačkou prst. Valím oči. Ruku zavázanou. Ptá se, co mu na to dám. Nic. Utíkám se podívat na internet; volám paní doktorce - milujeme ji oba. Ordinuje. Jasně - ať rychle přijede. Čekám doma. Vím, že bude šití.
Je zpět. Bál se injekce. Měl strach, že omdlí. Lehátko to jistilo. Tři stehy. Obvázaný i další prstík. Rukavice ho zachránila. Paní doktorka mu říkala: Měl jsi štěstí, máš to milimetr od šlachy!! A máš moudrou ženu, že mi zavolala.
Usmívám se. To bychom do pořádku nedali. Péťa mi děkuje. Jel z práce okolo ordinace. Nešel by se nechat ošetřit. Děkuje znovu.
Ještě zvoní paní. Ve dvacet audio na živo - naše školení. Den jsem proběhla jak srna. Usmívám se. Hodně jsem toho podělala.
Tak dobrou noc!
P. S. Z celého srdce a upřímně děkuji za Vaše chvály. Jsem potěšena, rozradostněna. Děkuji moc.