Kitty, Mour, Zrzka a ježour

Sobota. Copak mě čeká? Možná - Kitty pojede taxíkem sama do Phy. Taky se staví klientka pro nákup. Probouzím se bez budíku na devátou. Kdepak jsou kočky? Co Zrzečka? Něco citlivého má na boku. Chodila včera za mnou, brečela. Co dnes? Kde se schovala ve vedru?

Kitty by ráda do zahrady. To určitě, abych zas dostala vynadáno. Tentokrát dálkově. Volám.

- Lindo, Kitty chce jít ven. Včera přiběhla až večer v osm.

- Ne, nepouštěj ji. Přijede pro ni T. Ale nevím kdy.

- Kituško, když už sis zvykla, otrkala ses´, tak nikam. Bóže, Bóžo!

Pípá mi tu jedna pračka, druhá pračka, třetí pračka, mám k žehlení nepočítaně praček. A ještě jdu pověsit. Další následuje.

- Lindo, jede už?

- Mamko, už je před Skalicí. Tak za deset minut je u vás.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-07-02_Dymim_Kittynce_k_odjezdu/

Ty vorle! Jak ji chytím. Ona má zuby jak čert. Drápy jak dinosaurus. Jé, co si počnu? Jdu si pro zahradní rukavice. Chodím za ní domem. Syčí. Prská. Zuby cení. Mračí se. Přátelské mimikry - všechny. Ještě by mi mohla ukousnout ruku. 

- Přibliž se ke mně a něco ti ukážu.

- Kittynko, kočenko! Pocem!

Běhá jak raketa. Takhle to nejde. Já ji tu tašku ukážu. Tak! Vyběhla na terasu. Jdu si tam pro ni. Ne. Jsem sraboš. Nechytnu ji. Moje ruce jsou mi drahé.

Beru tašku. Marně. Jo znovu na terasu, jo? Hm. Pokládám tašku na zem a snažím se Kitty do ní natlačit. Prokousla mi nejen rukavici zahradní, já měla i chňapky na vaření. Mastodont zubatý!

- Kitty, už se blíží odvoz. Hele, dohodneme. Víš, že jsem ti dělala pomyšlení. Vyčůraná seš, vykaná, napapaná, vocode? 

Vyčůraná je, to tedy stopro. Chytré - ne - vychytralé stvoření.

Nakonec jsem ji ulovila. Vsunula do tašky. Rychle, rychle zapnout zip. Rychle! Dělej! Sundej si to brnění. Za závlačku! To zvíře vyvíjí takovou sílu. Zvířecí! Už nikdy mi neuvěří. Zklamala jsem ji. Důvěru těžko získám zpátky. Hladím tašku po víku. Vystrkuje hlavou síť.

- Kitty!

- Lindo, kde je?

-Mami, už je na kruháči, už jede.

- Jdu ke brance.

Sedám si u branky na schůdek. Hladím tašku. Lísám se.

- Kitty, víš co? Já tě dám na chvilku do stínku. Hele, za hodinku jsi v Pze. Ve svém! Revír tě čeká. Když jsi včera zdrhla! Mohlas´ být v krmítku už včera, mezulánko!

- Má červené auto?

- Má.

Tak si to pamatuji. Jsem jak hlemýžď. Mám oči za rohem. Ale červené nejede. Kde je? Závory nespadly, jezdí auta. Konečně! Červené auto vjíždí do ulice.

- Máme ji připoutat nebo na zem?

- Na sedadlo a připoutat.

- Dobrý den! To jste hodný.

Pán připoutává tašku. Rychle naskakuje do autíčka. Jedou. Za chvíli volá Linda, že už je pětatřicet km před Phou. Už jede na Černý Most. Chvála bohu! Bude kočka v bezpečí svého útočiště.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-07-02_Prvni_rajce/

Tak. Jdu omrknout okurky. Svěšené. Rostou krásně. Měla bych jim přisypat hnůj. Zalévám. Zvonek do zahrady. Moje klientka. Asi před deseti lety jsem si o ní myslela, že je protivná. Zlá. Nafoukaná. No jo, tak na mě působila. Jenže jsme se za těch deset let tak moc očichaly, sblížily, že jí vždycky říkám:

- Jak jsem si mohla myslet, že jsi nafoukaná kjava.

Vždycky se diví. Celý den podniká. O jejím muži jsem si myslela, jaká je to božská bytost. A on jen pámbíčkář. Zabodaný. Naprosto změněná osobnost. Njn, lidi se scházejí, a zase rozcházejí. Vždycky spolu hodinu žvandáme u dveří. Našla jsem v ní spřízněnou duši. Oblíbila si ji. Jsem moc ráda, že mě má ráda.

- Víš co? Mně už mamka nemůže poradit, už mě nepochválí.

- Mě taky ne.

Objímá mě. Natahuji. Mám nějakou smutnou náladu. Pečalnaja se tomu říká rusky.

Volá Péťa.

- Peťuš, Kitty jede do Phy.

- Dobrý den, pane Péťo!

- Dobrý den!

Prohodí pár legračních replik. Pak zaútočí na mě:

- A to je nevím, že Kitty měla odjet. Vy mi nic neřeknete.

- Ono to nebylo jisté, jestli to pán stihne. 

- Vař oběd!

Na to nezapomene. 

- Jo, Vařím oběd. :-) 

Ještě chvíli se loučíme. Tentokrát ne u dveří. Stojíme na sluníčku pod besídkou u branky. 

- Hele, támhle štráduje ježek.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2002-07-02_Priroda/

- Jé, to je náš! On jde k sousedům. Už tu týden nebyl. Pozdrž mi ho.

Utíkám pro mističku sraženého mlíčka. Měl tam vložené vajíčko natvrdo. Ale buď nenašel, nebo nepřišel. Nesu mu na asfalt noční nabídku.

- Jé, jak to, že se neskulí do klubíčka?

- On nás zná podle hlasu. Ale už jsme mysleli, že je pryč. Týden tu nebyl. Počkej, dojdu pro lopatku. Donesu ho do zahrady.

Ježík zatím mlsá. Už jsem tu. Nakládám ho na lopatku.

- Bacha na blechy. 

Vracíme se zpátky. Utíkám pro mističku s granulkami.

- Kluku, kdes´ byl? Kde ses´ toulal? Dej si.

Odnáší si vajíčko v rypáčku mezi tújky. Cpu mu mističky pod nos. Nechávám ho, ať si poslouží.

- Už musím. Mám předvařenou červenou řepu, udělám rizoto. 

A já jdu připravit lívanečky z betaheartu, proteinu, ovsa. Srazilo se mi mléko. Jediná volba. Lívance. Jsou jemňoučké. Protein je dělá sytými. Chystám jídlo ven. Pod slunečník. 

Petroušek je v práci. Miluje, když může být prospěšný. Když může lidem pomáhat. Když bouřka rozhodí přístroje, hned kontroluje, jestli jsou všechna sídliště, kotelny, školky, školy v pořádku. Ty vorle, o víkendu a v létě bych se nikam nehnala. Netopí se, tak vocode? On to musí mít pünktlich. Dělám si legraci.

Už je tu.

- Jé, lívance. No to si dám.

- Peťuš, ty dědkovatíš. Mohl bys být zase ten bezva sympaťák? Dnes jak jsi hartusil, že jsem ti neřekla, že Kitty jede taxíkem do Phy.

- Jsem unavený. V pět mě vzbudily kočky. Zrzka dnes spala doma. S Mourem na mě mňoukali u dveří do ložnice.

- A jak to, že to slyšíš? Když spím, tak spím.

- A pak musím v šest být v práci.

- Petroušku, nemusíš. Ty vůbec nemusíš chodit do práce.

- Tak toho mám nechat?

- Ne, ne, ne. Je to tvoje vášeň. Přijít o koníčka a ještě placeného, to bys byl kůň. Ukousal by ses nudou. Ale třeba chodit od dýl. Naše buňky se přestavují. Značí to únavu, brnění, motolice, výrazné bolesti hlavy... V listopadu jsme vstoupili do 4D, teď 21.6. do 5D. Tělo se přestavělo. Někteří to nepřežili. 

https://www.youtube.com/watch?v=JhDSWxvsKxc

Systém. To asi nejde chodit od osmi. Tak ať si chodí třeba od pěti. Mně je to fuk. Obědváme. Půl třetí. A zahradou si zas štrádluje náš ježatý kamarád. Běžím pro misku s vodou, pro granule...

- Prosím tě, kde se tu najednou vzal? Vždycky dupe v noci. A teď svítí slunce!

Vyprávím mu, jak chtěl jít přes cestu. Jak jsme ho stoply. Ukazuji mu videa. Pokyvuje.

Ježeček asi nasycený. Zdrhá do buxusu. Tam má možná pelíšek.

Vyndávám si žehlení ven. Žehlím, žehlím, žehlím. Potom žehlím a znovu žehlím. Nekonečně prádla. Dnes to musím dát.

Péťa si nese štafle. Zastřihne zlatý déšť a vrbičku. Tu vrbičku, kterou jsem na xtý pokus vypěstovala z jedné kytky k svátku od své nejlepší, nejskvělejší, nejčestnější, nejpřímočařejší ředitelky Jany Láškové. Druhý a třetí rok mé kariéry u ní. Studovala jsem. Tak moc jsem se od ní naučila. Velká Učitelka. S velkým U. Když jsem u ní začínala, družinářka byla Maruna Jahodková. Marušku mám dnes v přátelích. Pořád jsme plánovaly, jak se obě vypraví do našeho nového domečku, až Jana řekla, že už jí to tu nebaví. Našli ji v prádelně. Už nebylo pomoci. Tak tu vrbičku mám od Jany. Stavuji se u ní zapálit svíčku, kdykoli jedu okolo. A taky jedné dětské lékařce, která opustila nedobrovolně své tři nedospělé děti. Celý její pohřeb jsem probrečela. Nevím proč. Vlastně vím. Viděla jsem její tři kuřátka vyděšená v první lavici jaroměřského gotického chrámu.  Ten nejmladší zapíchnutou hlavičku v ramenou. V té gotické kráse se prý před lety brali. Brečela jsem a brečela. Ty dvě leží nedaleko sebe na malém venkovském hřbitůvku. Cestou od Eriky zastavuji, pokud nespěchám.

- Péťo, já žehlím, všiml sis? Nebudu ti držet štafle.

- Já to zvládnu.

Teď to byly asi tři čtyři roky, co zručkoval z kovového žebříku takovou kadencí, jakou nemá ani samopal. Mohla jsem se tehdy potrhat smíchy. Žebřík si opřel o křehkou vrbu. Držela jsem ho. Spíš - držela jsem se ho.

On si nenápadně vždycky všechno vynutí. Beze slov. Je m u fuk, že mám zapnutou žehličku. On to přece zvládne. Nechávám žehlení, jdu mu podržet štafle. Tak krásně, jako on, bych neuměla do kulata zastřihnout korunku deště i vrbičky. To umí perfektně. Povedlo se mu to.

Stříhá ještě šípky růží. To už se držím zas žehličky.

- Péťo, ne abych si šlápla na trn. Hrozně to bolí. Ty stříháš, odhazuješ větvičky na trávu. Většinou si šlápnu na pichlák.

Péťa růžové větvičky ihned vkládá do TSM tašky. Má štěstí. :-)

Zrzečka má na boku nějakou ránu. Vypadá to, jako by ji někdo střelil brokem. Včera to tam neměla.

Včera to spíš vypadalo na žebírko. Dnes stejně citlivé, brečí, ale jako díra do kožíšku. Zrzinka ale dobře jí. Divné.

Zlobím se. Péťa mi nese na dně košíku višní. Shnilých.

- To jsi celý ty. Ořezat dolní větve a nechat korunu do nebe. Letos jsem vůbec neměla třešně. Povídals´ loni, když jsi ořezal spodní větve, že mi natrháš. A prd. A z višní jsem neměla ani pecku. Než jsme jely do Krkonoš, prosila jsem tě, že uvařím višňovou. 

- No jo, ale jenom jednou. Nepřipomnělas´ mi to. 

Vybírám asi třicet deka višní. To je málo. Doplňuji rybízem z loňska. Bude to marmeládový paskvil. S jadýrky. A nádechem višňové chuti. Čtyři skleničky. - Vzájemné cvičení. Abychom věděli, co chce druhý. A co nechce.

Mluvíme o pohřbu našeho známého.

- Já tam nejdu. Nemám to rád.

- Ale donesla ti to jeho maminka osobně. A vložila tam papírek s hodinou.

- Asi máš pravdu.

- Peťuš, já na něj pořád myslím. Mohl tu být. Těšil se na vnuka. Ale museli letět k moři.

Dnes jedny polské noviny vyzvaly, abychom si poděkovali za svou intuici, která nám byla nadělena. Tak tedy DĚKUJI! Mohu žít!

Dobrou noc!