Klid
Ráno. Klid. Nespěchám. Mám celé dopoledne pro sebe. Dnes nic nemusím. Na nic nemyslím. Ano, vzpomínám na mamku. Zítra by slavila - cože? Kolikáté? 99. narozeniny. V tom jednom mě zklamala. Prosila jsem ji, aby vydržela. Už jí to nebavilo. Odešla.
Skvělé. Volno. Bez povinností. Léžung. Léžing. V plánu mám vlasy, sundat stromeček na chodbě, připravit kamna, odjezd. Naprosto bez starostí.
Mark Twain to ve svém tvrzení vystihl nejlépe: "Dělání si starostí je jako splácet dluh, který jste neudělali."
Blíží se dvanáctá. Péťa netuší, že já tuším, že mě nenápadně pozoruje. Je dochvilný. Všude. Já taky. Nepočítám-li minuty zpoždění. Maximálně půl hodiny zpoždění. Co to je proti životu!
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-25-uz-vim-proc-mi-to-tak-dlouho-trva
Překvápko. Vybírám si, co na sebe. Určitě tu krajkovou sukni. Ach, jak nemám ráda, když nosí teď v zimě holičky tylovou sukýnku. Teď, v zimě! No, a já si zkouším na legíny dlouhou krajkovou. Nevhodná. Budu řídit. Potrhala bych si ji. Ale ta krátká, ta ano. Rychle kabátek. Překvapení! Jsem ustrojená. To bude Péťa koukat. Koukal.
- Jdu vyjet.
Usmívám se. Beru boty. Nechávám tu kočky s neodstrojeným papírovým stromečkem na dlažbě
- A buďte tu hodné. Odpočívejte!
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-25-na-obed
Řídím já. Můj Šemík. Kuga. Sedím v jejím sedle. Držím uzdu pevně v rukou. Občas si poklusne. To musí. Proběhnout se. Pořád jsem jí okouzlená. Péťa se mi směje. Radostně. Ne zákeřně. Povídáme si. S Péťou plujeme v oblacích. Máme šest minut zpoždění. Krása! A nezlobí se. Přežil těch pár minut.
Usazujeme se.
- Hele, cukroví!
Necháváme ho bez pozornosti.
Jídelní lístek nepotřebujeme. Č. 66. Roštěná. Jednou s hranoly. Jednou s německými bramborami…
Přinášejí předkrm. Miluji tu jejich salámovou pomazánku na zdravě vypadajících rohlících. Neíš, co do ní dali. No a co! Ostatní to jedí pravidelně. Vcukuletu máme obrovská kola talířů na stole. Objídám zeleninu. Pár kousků brambor, masa, všechnu zeleninu. Obsluhuje nás klučík z elekgrotechnické školy.
- Už budete maturovat?
- Za tři měsíce.
- Učíte se?
- Ne. Ono to nějak dopadne.
Mám před sebou nedojedený talíř. Hoch je tu.
- Končíme? Budeme balit?
Ve třináct šest zabaleno, zaplaceno. Odjíždíme. Za půl hodinky jsme to ještě nikdy nestihli. Ráda vysedávám, popíjím…
Vracíme se po rychlo cestě. Míjíme vesnice vlevo vpravo. Vesnicemi jsme se plížili ještě do září minulého roku. Pod radarem.
- Jé, Peťuš! Vidím růžový dům naší Ivy.
Volám jí. Chvíli si povídáme. Jsem ráda, že ji slyším. Nic nepotřebuje. OK.
- Ivo, přijedu. Naučím tě čarovat.
- Já tě neslyším.
- Víš, jedeme po té rychlostní cestě, tak to k tobě letí zpožděně. :-)
Iva se směje. Radost.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-25-predposledni-dekorace-pryc
Doma. Nejprve odstrojuji papírový stromek. Aby nedráždil Žofii.
Něco kuchtím v kuchyni. Mám pár bílků. Pusinky. Šlehačku s mascarpone. Když zprasit, tak dokonale.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-25-pohoda
Z pracovny slyším:
- Pojď se podívat na Žofku! Vyštvala mě z křesla…
Petroušek jí uvolnil své místečko. Odsunul se na gauč. Hup. Byla u něj. Fotím.
Jsme kompletní. My dva a Žofie a Mourek. Klid v duši. Nic jen domov.
Lehám k ntb. Někdo mi poslal odkaz na Tarak.cz. Pouštím si nějaký film o ruských tradicích. Moc mě to zajímá. Takové jsme měli i my tady.
Ještě zatápím. Ať máme na odpočinek teplo v domě.
Usínám.
Nakukuji do ntb. Básníci. Když jsem skládala zkoušku z literatury 20. století, mezi moderními autory zařazen i Ladislav Pecháček. Načetla jsem tehdy mnoho knih. Jeho Vážení přátelé, ano se ocitla v mé knihovně. Jeho jsou i básníci.
Ladislav Pecháček: Stěžuje-li si pacient, že mu slzí oči u čtení novin a sledování TV, nespraví to lékař.
Večer koktejl. Jediná má činnost večera.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-25-uhly-pohledu
Žádné starosti, trápení. Nepoužívám slovo problém. Problémy neexistují. Jen výzvy. To mě naučili u Herbalife. Můžeme ctít svou pravdu, jenže ten druhý ji má taky, tu svou. Jedná se jen o úhel pohledu. Jakž takž mám teoreticky zvládnuto. Jsem ve střehu, abych chápala druhého. Neodsuzovat. Natož nenávidět. Ego se nemá překonávat. Je důležité. Ale procvičovat s ním. Povznést se. Jé, to je těžké. A někdy moc bolestivé. Chytit nadhled. Viz – pohled na válec z různých směrů. Obdélník. Kruh. Vše co vidíme, slyšíme, nebo se nám děje, bývá jen jeden úhel pohledu a to pro skutečnou pravdu většinou nestačí...
Kalendář se přehoupl do dne, kdy maminka slavívala. Vodnářce by bylo 98.
V Messengeru zprávička – o nelidském řádění Banderovců, sadistickém vybíjení židů, Poláků, Bělorusů v letech 42-44. Polívka, Vetchý, Trojan – slepičí mozečky bez vzdělání. Ti by se na ta zvěrstva měli podívat. Aby si ušetřili trapnosti na veřejnosti.
Ještě k neslyšitelnému hluku. My ho sice neslyšíme, ale existuje. Nikdy nemáme telefon u hlavy. Většinou telefonujeme na hlasitý odposlech. Položím-li telefon na radiátor, přicházející zprávy tlučou hlasitě svými vibracemi.
Ireno, jdi spát. Mourek rozvalen na zádech nedaleko na koberci. Chrupčí nahlas. Žofinka ležela u něj. Přesunula se do koše ke kamnům. Miminko se tam rozvaluje v bezpečí koše.
Až teď večer na mě útočí zprávy z FB. Celý den psychohygiena. Klid. Ticho. Dnes to bylo víc než klidné, krásné, pohodové, bez zpráv… Jen tak. V MÍRu.
Dobrou noc!