Klidný s jedním vzletem - archonti útočili
"Toč se a vrč, můj kolovrátku,
ejhle adventu již nakrátku
a blízko, blizoučko Štědrý den!
Ráno. Šero. Osm. Zrzečka šťastná. V šeru ji přehlížím.
- Vrr. Jsem tu! Haló!
Očima ji hledám. Zdvihám. Muzlám se s ní. Vymetám popel, čistím okénko. Ukládám ledovky a košíčky na mísu. V devět přijde klientka. Snídám - dnes jednu odměrku jahodového a jednu lesní směsi. Zvonek. Je tu.
Povídáme. Čte mě. Vidí nás na FB. Ano, maminka oblečena bez rozumu. Měříme. Miluje své děti, rodinu, poletuje jak hadr na holi. To není ideál. Číslo jedna je každý člověk pro sebe, aby měl energii pro rodinu. Rozdává se. Odtéká jí energie. Výsledky - výborné. Maličké snížení tuku, maličký nárůst svalů, metabolické vody. Omládla o tři roky. Za měsíc? Výborné!
- 26.1. bude výročí odchodu tvého tatínka. Rok nebo dva?
- Už dva.
Neznala jsem ho. Vůbec. Ačkoli bydlel v našem městě.
- Já ho stále vidím ve své představě na vozíčku. Dívá se k tobě s důvěrou a ty mu říkáš: Tati, tady tě dají do pořádku!
Ve stejný den, kdy maminka slavila narozeniny, její tatínek opustil tělo. Vysvobodil se.
Předáváme si dárky. :-) Koupila taštičku, kterou jsem si koupila i já. Líbila se mi. Někomu jsem v ní něco dala. Vrátila se mi oklikou. Anděla štěstí potřebuje každý. Děkuji. Omluvně dodává:
- A tady ty čokoládičky - víš, to jsem vybrala kvůli tomu nápisu...
Ukazuje na slovo merci.
- Víš, jako v té reklamě...
Reklamu neznám, ale vybavuje se mi merci za to, že jsi... Matrix funguje. :-) Musím se smát. Poslouchám už druhý den slečnu Marušku. Saju její info. Nevím si s tím rady. Kdykoli si pomyslím, jaký kus cesty jsem ušla, dostanu zprávu: Jsi malý drobeček, který nic neví. Šlapej dál! Máš tu hodně práce! NA SOBĚ! Chjo. Kudy zdolat skálu existence, zbavit se matrixu... Jak pochopit slova z videa...
https://www.youtube.com/watch?v=QN8iaJwJ2BU
Příští návštěva u mě 21.1.2021 ve 12 hodin. To je datum! :-) Včera bylo podobné. Samé dvojky, jedničky nuly. 21.12.2020, dnes 22.12.2020.
Ukazuje mi krásný prstýnek. Manžel ji překvapil. Společné třicetiny. Každý diamantek za jednu dekádu.
Skyp s maminkou. Jsem rozverná. Vím, že se zase uvidíme. Jen tak tlacháme. Vyzvídám, jak to bylo s tou malou holčičkou Venuškou, jak si hrála a skákala na schodech rozestavěné sokolovny v Černožicích vedle DD. Neumí se přenést v mysli. Ale hezky reaguje, když se zeptám:
- Vidíš mě?
- Nevidím. Jen slyším.
- Sklop oči.
Fakt se moc snaží. Sklápí pohled až na klín. Ne, musí trošku výš. Na začátku setkání před ní vypnuli TV, aby jí nerušila obrazovka pozornost; vedle visí nový obraz. Asi pozůstalost. Na závěr mi ho pí Hudáková ukáže. Mamince se asi líbí:
- Panenka Maria s dětmi.
Loučíme se, vše OK. Jenže vykonavatelé Georgijských desek - utáhnout, povolit, utáhnout, povolit a víc utáhnout - se snaží. Kdo dostane moc - nemusí to být politik, to jsou dozorci v OC, úředníci na KHS, ředitelé škol, sociálních zařízení... Kdokoli. Kdysi na gymnáziu jsme chodili okolo voleb nebo VŘSR recitovat. Ola Sýkorová dostala z Čechových Písní otroka jeden ze zpěvů o podlézání otroka trapičům. A když dostane do ruky klacek, řádně pln í fci. Báseň na mě tehdy zapůsobila. Mládě. Nezkušené. Takhle že je to v životě? - Irenko, takhle je to v životě.
Nahlížím do jejich wikipedie. Nějaký Borovský, Němcová, Sládek nebo Čech - jsou neškodní, informace nezavádějí... Jako by Čech hovořil o dnešní době:
V prvním zpěvu přichází mezi otroky po práci jejich druh, otrok - pěvec. Nechce zpívat o květech ani dívkách, ani veselé historky či dávné hrdinství. Chce zpívat o utrpení otroků.
Ve dvou následujících zpěvech líčí svůj těžký život a pocity, jaké jsou vlastní každému otroku.
Ve čtvrtém zpěvu si otroci matně potají vzpomínají, že jejich předkové byli kdysi volní.
V následujících pěti zpěvech popisuje otrocké poměry: Otroci nemají práva ani zastání. Mluví jinou řečí než jejich páni, kterým se jejich jazyk protiví. Otrokáři na ospravedlnění svých činů používají slova jako víra, právo, zvyk, mrav, osvěta a pravda. Jejich vlastní děti nepatří jim, ale jejich pánům. Musí bojovat proti jiným otrokům, svým bratrům, a páni, pro které bojují, jsou mezitím v bezpečí. Když se vrátí vítězně z bitvy, vezmou jim zbraně a znovu pošlou pracovat.
Jedenáctým zpěvem popisuje, že nechce zahálet, že by rád pracoval, kdyby si mohl prací zlepšit život.
V dalších dvou zpěvech vyjadřuje své pohrdání nad otroky, kteří podlézají svým trapičům a jsou hrdí když je dávají za vzor.
Ve čtrnáctém zpěvu se oddává snění, ale když zvedne ruce k obloze, řinkot vlastních okovů ho vrátí do reality.
Patnáctý zpěv je nejdelší. Vzpomíná na svůj útěk a život v pustině s další uprchlou otrokyní. Byla to nejkrásnější část jeho života. Ale byli odhaleni. Jeho družka byla zabita a on odvlečen zpět.
Další zpěvy jsou velmi odbojné a vzdorné. Popisují význam slova svoboda z pohledu otroka, nenávist k otrokářům, kteří jim přikázali uctívat cizí bohy a jejich strach ze vzpoury, když slyší řinčení tisíce pout.
Poslední zpěvy vyjadřují naději. Popisuje osud jednoho otroka, který se vzepřel a zažehl odpor v srdcích všech. Nabádá k jednotě, protože vidí, jak si navzájem škodí roztříštěností snah. Věští, že přijde krutá válka, po jejímž skončení bude mít svět nový řád, ve kterém si budou všichni lidé rovni.
Jdu pracovat. Zvonek. Kdo to může být? Pošťačka. Jeden doporučený. Jo, měli na to tři měsíce a teď hezky den před Štědrým dnem, aby běžela lhůta. Určitě. Doneste mi ho na Silvestra.
- V kolik chodíte? Je čtvrt na jednu?
- To v dnešní době nikdo neví. Střídáme se. Na Silvestra máme být do deseti na poště.
- Jako zpátky? Tak moment, jdu se kouknout, kdy jedu za maminkou. V půl jedenácté. Tak to byste to mohli stihnout.
Ó, samé dobré zprávy. Pronajímám pole. Dostávám deset procent slevu na nákup mléčných dobrot, masa... Maso nekupuji. Poděkování potěšilo.
Pohled? Juj, hezky děkuji neznámé věrné čtenářce blogu. :-) :-) Neidentifikovatelné razítko. Mám Vás tu docela dost. Tak děkuji moc, neznámá!! :-)
A ještě podlouhlá obálka ze Správy sociálního zabezpečení. Plní ZÁKONNÉ NAŘÍZENÍ!! To není vyhláška. To je dáno zákonem. Přidali mi. A hodně. Tak to už nemusím chodit pracovat by řekl Péťa. Hledám desky s výměry. Jedu čtvrtý rok. Je to pěkné, cha cha cha. za ty tři roky - spokojenost.
Složenka za vodu z domečku. Propočítávám. Mají to přesně. Vejdou se. Pohoda. Nemusím volat...
Jdu pracovat. Telefon. Paní Hudáková.
- Paní Hrobská, asi to nerada uslyšíte. Přišlo nařízení z ministerstva, že po návštěvě ani pod šest hodin musí být klient testován nebo musí jít do karantény.
- Mě ministerstvo nezajímá. Vy dobře víte, že je to mimo právo!!! Základní zákon je Ústava!!! Ta je nad nějaké vyhlášky poťapaných ministrů. Žádné testování! Vy to dobře víte!! Mamku zavřete kam? Vždyť je tam od října furt sama! Vždyť je stále sama! Snídá, obědvá, večeří pořád sama!! Vždyť je tam na samotce! Tak o jaké karanténě to mluvíte? Vždyť tam lidi nedružíte! Máte pitomce v čele, kterému nejde vůbec o lidi a jejich duševní pohodu. Tomu jde jen o koryto. Utíkají mu lidi, jsou dlouhodobě doma, nemají ho rádi! Tak jakou karanténu?! Mamka je stále sama!!!
- No jo, ale měla paní na pokoji. My musíme vyčlenit pokoje.
Paní na pokoji je jen tělo. Bez mysli. Duch se poděl nevím kam. Paní zdevastovaná léky. Handřička k otáčení, krmení a přebalování. Alan Wotts v knize Books - Ta kniha - píše o sracích rourkách. Mnoho lidí eliminovalo svůj život jen na tyto fce. Beatník 60. let. On to teda myslel na lidi mimo DD, na lidi, kteří žijí plytce. Dnes už život v DD není radostné setkávání a tlachání na chodbě. Dnes nabral indiány, ležáky. Na ty se bere nejvíc. Je na odměny. Domov smutku. Proto tam denně jezdím. Mimo deseti měsíců, kdy si vláda hraje na pány otroků. Taky srací rourky. (Hrubnu. Nikdy jsme nepoužila vulgární slova - ale citace se smí.)
- Aha, tak to už nebude mít ani slunce, ani svůj noční stolek, jo? Zavřete ji do sklepa? Změníte prostředí?
To by urychlili... Odborníci! Kudlálna. Normálně se vždycky dbá na to, aby změny nezasahovaly do života lidí. Ale tady se klidně zřídí pokoj a šoupne se tam. Okýnkem budou nakukovat, jestli ještě žije.
Ty si budeš vyskakovat? Ty budeš chtít maminku obléci? Ty budeš chtít nečekat čtvrt hodiny jako kjava na mraze? Ty budeš pociťovat neúctu ke své osobě? Jo že jsi stará? Že měří dvojím metrem? Ty a kývalové? Tak nic. Nebudeš mít šanci. Sice porušíme zákon. Sice nedbáme na to, že Ústava je nadřazený zákon všem kreténským debilním podělaným nařízením soudruhů ničitelů z vlády, ale my ti dokážeme, kdo tu má sílu. Kdo koho likviduje???
Asi jsem měla slyšet mladičkou Slovenku Marii. Ne duchovní výši, o níž se mi může nechat snít. Kontrola nad lidmi. Dokazování síly. Portály nové země na vrcholcích nejposvátnějších lemurských hor na Havajských ostrovech... Krystaly.
Honem zpátky!! Přestaň vibrovat pro škůdce! Nekrm je svou energií! Potřebuješ ji. Povedlo se jim to. Afirmuj: Jsem tu první a poslední den!! Nalaď vibraci!! Nahráli ti tuto situaci... Moc ses čistila, moc ses zbavovala jedů... Vrhnutí zpátky. Nebylas ostražitá. Neobstálas. Prý zpětně. Normálně přijímej zkoušky. Odmysli, že se jedná o tvou maminku. Jsem nekonečný nevyčerpatelný zdroj veškeré energie. Jsem světelný zdroj.
- To je jako když někde, kde včera byla šedesátka, dnes dáte třicet a budete mě pokutovat!? Když si nepřijdete na mě, tak na nejslabšího si vyskočíte?
- Ne, to neplatí zpětně. To jsme si nerozuměly.
Ale už jsem se nechala rozčertit. Emoce spadly. Převádím všechny návštěvy na skyp. Žádná kontrola. Si to tam přepište. Rychle se loučím, nechci už žádnou jejich energii. Pryč! Konec. Pokládám. Po radostných zprávách a plesání si teď hezky pobrečím. Aspoň na Silvestra nemusím přemýšlet, jestli mi pošta stihne doručit psaní.
Kdysi jsem nechtěla mít kontakty s poštou. O to víc mi chodily balíky. A všechny rozbité, promáčklé, poškozené. V hlavě jsem si srovnala. Přestalo to. Nyní to taky skončí. Chci se zbavit kontaktu s DD.
- Peťuš, divej, přidali mi! A hodně!
- Tak to už nemusím chodit do práce. A kašli na debily! Raduj se!
Řehtáme se.
Ze Scuku musím už zpracovat krůtí mleté chlazené maso. Ještě než okořením, Zrzka si vyskočí na barovou židličku. Ochutnává. Krájím cibuli. Najednou se mi něžně po zádech vyšplhá na ramena. Sedá si mi jak čarodějnici za krk a pozoruje.
- Peťůůůš, pojď se podívat!
- To si tam vyskočila sama?
- Vylezla mi po zádech.
Na páru házím vajíčka. Jedno z nich krájím na čtvrtky, balím do masa. Rychle osmahnu šišku. Brambůrky z páry od sedláka. Můj křen... Večeře Petrouškovi. Zvonek.
- Tady ti z lékarny paní majitelka posílá.
- V posledních dnech jsem pocítila přízeň lidí okolo sebe. Raduji se z dárečků, pozorností. Nejsem kjava. Jsem normální. V rámci duality si dovoluji pootočit pohled. Kdo mě hodnotí, ať se chytí za nos. To on není normální! Je to jako paradox, kdy dozorci v obchodech vyhrožují zavoláním policie. To já vyhrožuji, že a ně zavolám policii pro porušování zákona. Pochoduje vám mozek vedle hlavy? Tak to se tu máte učit víc než já.
Snáším dárky na koberec.
- Kdes to měla?
- Vyrostlo mi během roku.
Rozkládám si je. Letos nebudu balit do použitých. Nesu několik rolí. Bůhví, jak tu budu dlouho. Vypatlám je. Zrzce se líbí provázky, pentle, šustění papíru. Vjel do ní ďábel. Takovou jsem ji snad ještě nezažila. Nezkrotná. Na zabití. Že by byla psychicky nemocná? Binec, papíry, dárky, šustění ji přivádí k extázi... Chytám ji. Krotím ji. Šíleně brečí, kvičí, naznačuje kousání, vysmekává se. Hladím ji. Nefunguje.
- Dej ji plácačkou.
- Jenže bych v ní probouzela strach a zákeřnost.
Sleduji film. Lítá mi přes klávesnici počítače. Stále mi ho posouvá, zastavuje.
- A dost!
Lehá ke mně jako sfinga. Pozoruje.
- Budeš už hodná?
Bere si hračku. Skáče na gauč. Rejdí na něm. Vrací se k mně.
- Mír?
- Mír.
Padá mrtvá za vlast. Jedna. Už naskočila trojka v datu. Jdu spát.
Dobrou noc!