Kočičí Brutal

Probouzím se. Sahám si na tvář. Tentokrát na druhou. Dobré. Zoubek necítím. To až během dne se občas přihlásí tichoučkým tupým pozdravem.

To byla zas rána. 31.7. se zlomily prázdniny vejpůl. A dnes v poledne, mimo to, že zas houkali jak na lesy, se zlomil týden. Ách, to byla úleva. 

Mám v plánu jet na borůvky. Jenže nacházím kopr a křen na chodbě. Petroušek hodný!  Ó, vždyť mám nakládat pár okurek. Včera už se mi nechtělo. No vždyť jsem neměla kopr a křen! Ono to přišlo vhod. :-)  Bez výmluv!

Kočky způsobně čekají. Žádná škoda na majetku. Mourek hltá kousky masa, až se mu dělají boule za ušisky. Žofinka se snaží, ale kam se hrabe rychlostí a kvantem na Mourka.

Vybírám kočkolit. Jak ona se v noci tady vždycky zabaví! To je její noční bojovka. Z dlouhé chvíle nasekat co nejvíc žihadel do písku a proložit to zapáchajícími koulemi. Ještě že je celý den otevřeno do zahrady. Ráno, já to vím, mě pozoruje, až povzdechnu:

- No tady je zase nálož.

Poskočí, celá pyšná. Já dodám:

- No tys´  to tady zase zřídila! To je smradu, Žofko. Jak od Alibaby i se čtyřiceti loupežníky.

https://www.youtube.com/watch?v=P943FgB_ki4&pp=ygUTcG9zbG92w6kgYnVkb3Vjbm9zdA%3D%3D

Poslouchám přívětivé vyprávění o tom, jak budeme trávit volný čas, co budeme jíst, jaký nábytek a domy se budou stavět a z čeho. Přeju si, aby neplatilo: Z toho už mě hlava bolet nebude.

Prozaicky loupu cibuli, česnek, vařím nálev. Recept mám od své kamarádky Kačky. Nikdy nedala recept jen tak. Muselo to být recipročně. Mám ho.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-08-02-rano-dopoledne-uvizla-na-vrbe

Občas vykouknu do zahrady. Mourek v trávě. Mourek na židli. Mourek na houpačce.

- Žofko!

Nic.

- Žofi! Nemám čas! Ozvi se!

Nic.

- Ubírám z hlasu přísnost. Zjemňuji.

- Žofinko, kde seš?

Až když slyší v hlase obavy, mihne se okolo mě. Dělá si legraci. A taky co chce. Kočkovatí.

Vracím se ke sklenicím. Znovu vykukuji. Přeměřuje kmen vrby. Vypěstovala jsem ji z proutku od své paní řídící. Už je ve hvězdách. Byla přísná, přímá, čestná, zásadová. Měla mě ráda. Já ji celý život. Pamatuji si na naše první setkání. Já byla drzá. Drzá! Mladičká. Jela jsem stopem do školy. Poprosila jsem řidiče, jestli by mi zastavil u školy, kde bych měla učit po prázdninách.

Vběhla jsem do budovy. Představila se. Rychle sdělila, že tu budu působit. Paní řídící, tehdy žena v krásném věku, mě rychle provedla školou. Nevyhodila mě. Tolik jsem se u ní za dva roky naučila! Zkontrolovat před odchodem třídu. Kohoutek u umývadla. Zavřená okna. Byla důsledná. Rodičovská sdružení plánovala na dny, kdy nedávali seriál, nehrál se sport... 

- Ireno, nemůžeš nechávat v lavicích nepořádek.

Nepomlouvala. Řekla přímo. Já si to pamatovala až do konce… Končila jsem v její škole. 

- Žofko, ty na té vrbě spíš, nebo co?

Kotě se prodírá větvemi…

Zase se vracím k okurkám. Nedá mi to. Zas ven. Ona nemůže slézt! Lákám ji. Pod vrbou růže, floxy. Špatně jsem si stoupla. Mám prostředník fialový. Bála se. Musela jsem pro schůdky. Záchranná akce. Poučena? Nebo si zas vyťápne po kmeni nahoru? Z třešně jsme ji snášeli. Z vrby. Mourku, cvič ji ještě.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-08-02-priprava-na-zimu

Okurky se vaří. Mohla bych ještě vyjet na borůvky. Ten prst mi modrá. Chjo. Zůstanu doma.

Volá Lucka. Radost! Smlouváme si pracovní výlet. Ještě větší radost! Potěšila mě.

Sžití obyvatelstva s vojskem je prý umění. Naši lidé v mém dětství a mládí to uměli. Vojenské město. Všechno vojenské. Tolik vojenských útvarů. Kasáren. Taky hospody. Město pulsovalo životem. Pak švihnutí. Armáda zrušena. Kasárna opuštěna. Městská dokonce zbourána. Pro mě nepochopitelné. Vzpomínka na maminčino dávné působiště po smrti tatínka. Její studia. Po maturitě postup na úřednické místo. Pamatuji na všechny útvary, kudy prošla. I na jména některých spolupracovníků…

Bacha. Začíná fiktivní příběh. Blíží se Brutal Assault. Velký festival tvrdé hudby. Při prvním ročníku konaném v pevnosti jsme trávili čas na Kypru s naším vnukem. Z domů chodily SMS:

- Od nádraží se táhne černá čára.

- Cikáni zmizeli z města.

- Černo v Josefově. Černí zmizeli.

Opravdu se prý obávali. Opustili město. Netušili, že jim nic nehrozí.

- Lidi v noci spí, jsou okrádáni. Chytře. 

Pokud osádka stanu procitla, zazněla otázka:

- Co tu děláš?

Zloděj chytře zareagoval:

- Já si spletl stan. Promiň!

Na stránkách festivalu účastnici dávali echa.

- Zakopal jsem si doklady a peníze pod stan. Než jsem se vrátil z koncertu, stan byl pryč. Nemohu najít místo, kde stál...

Zprávička pro opičáka, který pracuje pro korporátní firmu, která škodí a ohrožuje: SMS chodily od sousedů a známých. Ale už si nepamatuji, kdo co psal. Nejsou už k udání…

Město se každý rok na kraji srpna zaplní lidmi v černém z celého světa. Z Austrálie, Oceánie, Jižní Ameriky praví indiáni, ze zemí Ruska – už dva roky absence…

Obrovská akce s mnoha pracovníky. Přísné jištění bezpečnosti. Měla jsem loni příležitost. Hlavní organizátor Schindi mi daroval náramek na festivalové klání. Nebyl skoupý. Daroval i Lindě. Taková vstupenka stojí hodně tisíc. Provedl nás areálem. Jako obyvatelka pevnosti jsem zírala, jak je důmyslně postavená, propojená, obrovská. Vzal nás za stage, normálka – za jeviště. To mě naprosto uchvátilo. Dvě pódia. Pod jedním rybník mrskajících se kaprů. Lidi mávali, tančili, zpívali, reagovali. A u druhého pódia se už chystala další kapela. Najednou se rybník rukou přemístil tam. Teda! Nechtěla jsem odtamtud odejít. Ještě druhý den nás vzal na velmi a velmi přísně střežené místo za pódii. Ještě jednou kouzelný zážitek. Ve Čtvercácích – obrovských kasárnách za kostelem mají zázemí. Neznají už naši historii. Tam nahoře z toho okna střelec zamířil v květnu 1945 do hloučku dětí. Valuška Dvořáková padla mrtvá... Moje kolegyně Helena s ní chodila do třídy. A paní Anička mi asi před třemi čtyřmi lety vyprávěla o tom dni. Hlouček dětí z oběda...

Už asi čtrnáct dnů chodím koukat na stránky Brutal Assaultu. Pročítám zprávy. Prohlížím obrázky z loňska. Někteří projíždějí v předstihu a nahlédnou do pevnosti. Potkávám černě oděné postavy. Někdo už tu je ubytován. Za pár dnů se naše ulice zaplní stany. Město obsadí návštěvníci. Nejen v divokém kotli je klid, pohoda, dobrá nálada. I po promenádách u stanů usměvaví lidé. Hudba. Rachot končí okolo jedné půl druhé ráno. Loni jsme šly v tomhle čase z koncertu. V kopci Šoubrák seděli tichoučce jak holoubci na střeše lidé na obrubníku. Jo aha. Odsud jezdí noční autobusy do Trutnova. Davy lidí šly potichoučku do stanů nebo k autobusům. Nikdo nevyřvával, neječel, nezpíval. Zažívali si hudbu uvnitř v sobě. Uvědomila jsem si pod okny prvního domu, že jediné hlučné jsme asi byly my a naši známí…

Brutal Assault je hudební festival zaměřený na extrémní odnože heavy metalu, konající se každoročně v Josefově, nedaleko Jaroměře v okrese Náchod, od roku 2007. Brutal Assault je mezi předními evropskými festivaly svého žánru. V roce 2019 měl festival 23 tisíc návštěvníků.

A pak přišel kovidový podvod. Nepřijeli. Už druhý rok budou v zahradě za plotem chybět přátelé z Moskvy, z Krasnodarského kraje... 

Přípravy jsou v plném proudu. Od neděle už bude prý catering. Loni byl výroční festival už od úterý do neděle. Velký zápřah. Letos prý zas od středy. Lidi jdou do stanů spát. Nabrat sílu na druhý den. Proti nám už několikátý rok staví stan jeřábník z Ostravy. Bere už i syna. Mám úkol. Vyplet chodník. Panovalo smrtelné vedro. Ostravak si dal deku do stínu lísky k plotu. Postavil kelímek s pivem vedle hlavy. Odpočíval. Vůbec nevypadal jako opilec. Každý rok čistím chodník, kdyby chtěl spočinout… Když oni si už vozí takové to na čtyřech kůlech. Profukuje pod tím, chodníček čistím zbytečně. Ale – nikdy neříkej…

Dnes jsem někde na FB zahlédla stan, jaký si tu asi před pěti lety postavili Němci. Takový hnědý tunel. V noci přišel orkán. Některé stany našli až u České Skalice. Městské lesy tehdy lehly. Trhy na Kohoutově zrušeny, když jim lehl strom na pódium.

Naše Micicinda by slavila letos 12 let. Nechali jsme jí první koťátka. A pak 3.8. ještě jedna. Její boudička stála vzadu pod ořechem. Ve vedlejší zahradě stálo pár stanů s návštěvníky Brutalu. Kočka se bála. Obíhala boudičku. Porodila v pátek. Byla tu s námi moje maminka. Micka vyběhla z boudy v hubě s kotětem. Předvedla a zalezla. Popadla druhé, vylezla na schůdky. Zalezla. Popadla třetí. Ukázala z prvního schůdku. A poslední už jen vystrčila hlavu. Zakejklovala kotětem a zapadla jak kukačka do boudičky. No jo. Jenže stres, strach o koťata… Ráno jsem našla dvě studená. Utíkala jsem je položit na polštářek. Myslela jsem, že je kočka v noci přenášela a že jsou prochladlá. Uložila jsem je do trouby na 30°C. Ne. Neobživla. Péťa se mi smál. Mluvil něco o upečení...  Linda měla slíbené běloučké s černými puntíky na tvářích. No jo, ale snaška tehdy pracovala na veterině, tu bělobu označila za mrtvou. Popadli jsme Micku, zbylou černou kočičku. Byla první z vrhu. Nejsilnější. Šup do koše.  Petroušek se snaškou frčeli na veterinu. Snaška stáhla veterináře z ryb. Přivezli kočičky zpátky živé. Obě dostaly ATB. Micinka měla zánět cecíků. Nesměly k sobě. Každé dvě hodinky jsem černé koťátko stříkačkou nakojila. Než jsem připravila, nakrmila, pustila kotě k mamince. Ta ho omyla, vykousala. Zas oddělit. Už zas krmit. Jé, to jsem se vůbec nevyspala. Černá kočička přežila. Byla slíbena na venkov.

- Lindi, tam se kočka necení. Nechceš si ji vzít do Phy?

- Mami, a ty bys mi ji dala?

- Jasně.

- Bude se jmenovat Kitty.

- Ta byla bílá.

- No. Po té co odešla. To měla být Kitty. 

Nakonec na Kitty našla někde na břiše tři bílé chloupky. Tak jí to jméno sedí. Celá bílá. :-)  Zítra Kittynce už 11 let!! Silná kočka. Vydržela cestování z Phy k nám. Pobyt u nás se Zrzkou a Mourkem… Aklimatizaci v novém domě… Všechno nejlepší! A ještě hodně myší ulov!

Pěkný den je za mnou. Za okny pomalu svítá. Ireno, je čas.

Dobrou noc!