Kočičí maraton

Teda když mi ráno zvonil budík, nečekala jsem takový akční den. Vstávala jsem brzy. Měla jsem důvod. Zrzka má od včera průjem. Je jak věchýtek. Už je potřeba dát kočičím klukům pápá. Umějí všechno. Najíst se. Jít na kočkolit. Přiběhnout. Pozítří odjede chundeláč. O víkendu rezáček, který je mazel, ale hlídá si své mašo! To je moje! A práskne minipacičkou jako kladivem. A ten ušák, ušáč, ušounek, fenek, ta postava do komiksu (líbí se mi zkracování, ale je to prznění jazyka - do komixu).

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-02_Kocky/

Chci jí co nejrychleji pomoci. Volám do mamčiny, tedy už do své lékárny. Ne, ne, raději ať to řeší veterina. Naštěstí ordinují od rána. Doktor je tam sám, nemůže přijet. Rychle vybrat kočkolit. Aspoň pozametat. Posbírat binec po zemi... Sama se zušlechtit.

Sice bych si mohla jet k veterináři pro přepravku, naložit Zrzečku, vrátit ji domů... Ale volím mírový způsob. Dávám ji do koše, přikrývám dekou. Důvěrně ho zná. Má jen otvor na koukání. Vyjíždíme. Brečí. Koťata jsem vyšoupla ven. To byla práce! Oni jsou venku rádi, ale s člověkem, s mámou, s dohledem. V bezpečí. Nechala jsem je tam s Mourem. Zrzečka se tak bála v autě, že mi z koše vyskočila. Na minutku jsem zastavila. Vylovila ji ze zadního sedadla. Uložila do koše. Celou cestu jsem ji hladila, konejšila klidným hlasem. V protisměru se hromadila od kruháče kolona. Městská policie stála na kruhovém objezdu. Přemýšlím, kdybych tu uvízla cestou zpátky - brr! Musím jet domů jinudy.

V čekárně dva staří manželé. Kocourek měl vytrhané zuby. Už zas mu páchne z tlamičky. Zná to jen v bytě. Nechce ani na balkon. Je v přepravce. Pokud do ní sáhnou, přijdou o ruku. Kocourek je ve stresu. Držím Zrzečku jen v dece v náručí. Moc prosím, vysvětluji. Jo, pustí mě.

Včera večer dostala Zrzka super drahou kapsičku lososa. Vyzvrátila ji. Musela tam být nějaká šmakuláda.

- Má teplotu. Poznám to. Už jsem na pár koček sahal. 

Měří ji. Má mít 39, ale naměřil 40. Ale prý to ještě jde. Dostala tři píchance. Dva budou bolet. Jo, penicilin - naznačila, že mě sežere. Brečela. Křičela, vzpouzela se. Druhá bude taky bolet - proti zvracení. A třetí jsem zapomněla. Bylo mi líto, že je tak vyděšená. I já jsem byla vystrašená.

- Ale vy jí děláte dobře.

- Aha, to jsem si nevšimla. :-)

Dostávám dietní kapsičku a vzoreček dietních granulek.

- Tenhle gel jí dáte teď, v poledne a večer. Je proti průjmu.

- Aha, a jak to udělám?

- On je bez chutě. Ona ho olíže. 

Zlatý voči. Pytlíček narvat zrzce do chřtánu? Ona už si tu svou mordu otevřít nenechá. Nějak jsem to zvládla, ale poprskala mě. Kdyby mi mohla dát facku, už ji mám.

Na zrzku mi půjčili přepravku. To byly galeje. Celou cestu domů řev, vyceněné zuby, pláč; prostrčila packu, chtěla mě škrábnout. Ucukla jsem. Zlatý koš! Jenže ho mám na zadním sedadle. 

Dieta. Jak oddělit koťata od kočky? Jí dávám separé. Koťatům nosím ven. Tam hlídám, aby jim to nesežral Mour. Ty vorle. Hlídat ještě dveře, aby mi neproklouzla Zrzka. Prý by si venku něco na zub našla. Taky jo. Nechala jsem jednu jedinou granulku u misky - kotě ji nesnědlo. Už ji schroustla. Na mističkách vylízala zbytky kapsičky. Misky dnes stále vymývám. Aby v nich nezbyly zbytky mléka. Uau. To bylo cvíčo.

Doma opatrně přepravku otevřít. Zrzečku uchlácholit. Omluvit se. Dala jsem jí ochutnat tu její spešl dietu. Povídala - že toto ne. Na závěr jsem se pokusila crcnout jí z ostrého pravoúhlého pytlíčku trochu gelu proti průjmu. Poprskala mě s díky. Nepochodila jsem. Nakrmila jsem venku děti. Vzala kýbl, hadr, smetáček. Vyšůrovala jsem, co bylo aktuální. Koberec bude úpět pod centrálem o víkendu. Cítím v něm nepatrné částečky kočkolitu. Sice je vysaju, vymetu, ale je to marné. Závěrečné fanfáry tedy po odjezdu posledních rozkošníků. Jsou tak heboučcí, důvěřiví, oddaní, bezbranní, křehoučcí, dokonalí. Jsem ráda, že jsem jim pomohla na začátku jejich kočičích rvaček. Ať to kocourci zvládnou!

Půlnoc. Matka právě vzbudila své syny k nočnímu bugření. Já se z toho picnu. Krmení. Odděleně. Zrzečka tu svou mňamku. Kluci z malých mističek paštičku. Maličko mlíčka. Držet na všem ruku. Zrzka obchází jak neodbytný loudil.

Dnes jsem slyšela vyprávění o matce. Dává svému tříletému dítěti pizzu z lednice. Manžel nemá dítě napsané na sebe. Paní je ještě vdaná. Je to dvojaké - neplatí alimenty, ale nemůže s ní zůstat doma na ošetřování. Navíc pán za ženu platí insolvenci. A ta frajerka s šesti tisíci mateřské bere roha do většího města. Bude tam cvičit. Nadělá dluhy. A pak se bude chtít vůbec nepokořena vrátit domů. Ve svých letech už bych neotevřela náruč. Ne. Láska, láska, ale vocáď pocáď. Ten zamilovaný dobromil netuší, že pro něj už skončila doba zkoušek a po světě už ho hledá doopravdická láska. Bez podmínek. Láska na celý život. Aspoň tak jsem to prožila já. Podobně. Stačí jen naslouchat, spřádat sny, zhmotňovat a věřit si.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-02_Housticky/

Rychle oběd. Rychle znovu vytřít. Rychle upéct housky. Rychle do Velichovek. Už to není ono. Na recepci divení.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-02_Do_Velichovek/

- A vy jste objednaná?

Nepatřičná otázka. To bych tu asi nebyla, že jo. Mile přikyvuji. 

- Ano.

- Kdy jste se obejdnávala?

Holka, to by mě taky zajímalo. Já mám teď v hlavě jen kočky, kočky, kočkolit.

- Nevím. Tři týdny zpět?

- Nevidím Vás.

Musí mě vidět. Vždyť tu stojím. Normálka. Nejsem duch. 

- 2.8. 16.10 hod.

- Ale že mi vás nevytiskli. 

No, vždyť říkám, už to není jako ve státních lázních. Mám ale štěstí. Jednou přijedu brzy a poprvé se mi to hodí. Tahle divení berou nekonečné minuty.

- Aha, tak já se podívám do jiného programu.

Jo, to bude dobré. To se hodí. Aspoň už budu moci klusat. Hlavně to najdi. A už mi dej papír.

- Už to vidím. Ano. Lávové kameny! 2.8. v 16.10 hod. Ale proč mi to nevytiskli?

Usmívám se přátelsky. Hlavou se mi opakuje letící myšlenka:

Takovýhle bordel ve státních lázních svého času NEMĚLI.

Jdu do Zimních lázní. Míjím domek zahradníka. Bydlel tu za války Schörnek. Kousek od Velichovek z jezbinského polního letiště frnknul v květnu čtyřicet pět tenhle generální lišák. Americká mise ho jela zachránit. Jedni přijeli od Neznášova. Maminčiny rodné vesnice. Druzí jeli do Jaře. Na tom kruháči, kde dnes stála MP, odbočili vlevo, jasně - byla to klasická křižovatka a jeli mou cestou. Ale ptáček už v klícce nebyl.

Mladá rozčepýřená lázeňská sbíhá z vyššího patra. Kývla na mě bradou. Zapomněla na pozdrav. Jako ve smyslu - mluv! Jenže tohle na mě lidi nedělají. Tak jsem dělala, že gestu bradou nerozumím. Kývla znovu. A znovu jsem překvapeně zdvihla oči, jako že nechápu. Očekávala bych za jedenáct stovek trošku slušnějšího ohleduplnějšího zacházení. 

- Jak se jmenujete?

- Hrobská.

- Na kdy jste?

- Šestnáct deset.

- Tak si ještě musíte počkat.

Ty vorle! NEMUSÍM!

- A jak dlouho budu čekat?

- Do šestnácti deseti.

Mrkla jsem na telefon. To už je jen pět minut. Žádné vysvětlování. Kdyby třeba békla:

- Byla byste tak laskava a počkala na kolegňku? Ona si vás vyzvedne během chvilky. Nebojte se. Ví o vás. 

Hned mi vzala těšení na zahřívání lávovými kameny. Schází po schodech ta moje. Kultivovaná, usmívá se. Jde z ní chlad. Ale je milá. Možná jsem v únoru, jak jsem oslovila skupinu kluků u Kauflandu, hovořila s jejím synem. Každý z kluků mi hlásil svůj obor. Elektro. Zdrávka. Opravář automobilů... Paní mi říká, že nesnáší objímání, doteky, že je jí to nepříjemné. Proto nevyhledává masáže. Už je mi jasný ten chlad. Prodělala v únoru kovid. 

- Jaký průběh jste měla?

Prý by snesla zimnice, bolest kloubů, svalů, hlavy. Ale tři dny se nemohla nadechnout. Volala lékaři. Prý ať si zavolá rychlou. To do ní vjel takový vztek, zlost, energie - tak to teda ne. Najednou se jí dech začal vracet.

- Tak to jste měla těžký průběh. Kdyby vás dali na dýchací přístroj, už jste...

- No právě. To jsem nechtěla. Přesto jsem nepřítel roušek.

Je inteligentní. Není z těch postižených, kteří skuhrají:

- Kdybyste tu nemoc prodělala!!!

Případně:

- Běžte se podívat na kovidové odd.

- Jsem proti tomuhle teroru. Měla jsem dost protilátek. Ale od února po půl roce, abych od nich měla klid, stejně by mě donutili, jsem nastavila paži. Dělejte si, co chcete.

- Zlomili vás!

- Zlomili.

- Pokladní v Kauflandu - ani jedna nemocná, ani jedna neumřela, všechny kvůli testům podlehly.

Smutné.

Masáž byla příjemná. Dala jsem jí mimo spropitného - to se asi říká jinak v lázních - velkou housku.

Doma mě čekal kolotoč s krmením, přesvědčováním - prosím tě, otevři tu mordu...

Je jedna. Už spí. Spali už v jedenáct. Ale pak zazněl ze Zrzčiných úst důrazný povel.

- VSTÁÁÁVÁÁÁT!
A bylo. Ještě dokrmit. Nekonečné odhánění od deky na křesle. Zahánění do koše. Natáčení těch malých lumpů. Je to fuška. Ale jsou překrásní. Zrzečce nedáme jedy do těla. Necháme si jarní koťata ujít. Půjde na sterilaci. Alias sterilizaci. :-) :-)  Já nikdy nevím, jestli když nakládám okurky - jestli steriluji nebo sterilizuji.

Hledám:

1. (z)ničit (choroboplodné zárodky a mikroby) zprav. vysokou teplotou n. varem
2.odb. řidč. sterilovat
3. lék., veter. uměle vyvol(áv)at neplodnost;
sterilizace, -e ž;
sterilizační příd.
Zdroj: https://www.poradte.cz/volna-diskuze/8845-sterilace-versus-sterilizace.html

Tedy - kočenka naše už nikdy nebude mít koťátka. Na zimu by nikdo nechtěl a na jaro by dostala injekci. A to je prý taky chemie jako tableta. Tableta je prý strašný dryák - prý se rodí mrtvá koťátka... Ne. A Mour půjde solidárně. Z 95% přestane značkovat. A pokud ano, nebude smrdět. A já vezmu vlahou vodu, omyju omítky. A budu vzpomínat na tohle kočičí jaro a léto.

Kurz výživy a porada mě vcelku nechávají klidnou. Nehledám nové. Nechám si své staré. A nové jen z doporučení. A tečka.

Dobrou noc!