Kočičí, ptačí den. Za maminkou.

Budík už dávno zvonil. Lezu. Musím. Petroušek doma. Vyměňuje naši nádhernou baterii. Ta první, roční, nám vyhodila dům .-) Ta včerejší vyměněná vařila. Ta dnešní - uvidíme... Jak se někdo může výrobou šitů uživit? Nechápeme. 

Běží přese mě chaos. Snažím se přikrčit a žít. První klientka. Unavená s angínou. Ožívá. Hlavou mi běží - ano, nedovyživení, uskřípnutí, unavení...

Sleduji ptáky. Kitty. Hrajeme si. Kitty je černá pražská dcera naší Micicindy. Je to saperka. Má mastodontí drápy. Už od koťátka. Takové malé nic s obrovskými tlapami. A s ještě většími šavlemi na konci tlap. Jako kotě přišla o tři sourozence. Za plotem stany hostů Brutalu. Micka obíhala boudičku. Nenapadlo mě, že se bojí o děti. Umřely na stres. Máma dostala horečky, zánět cecíků. Kitty byla první na světě z těch čtyř. Nejsilnější. Málem umřela. Díky snašce žije. Pracovala na veterině. Rychle Micicindu i to černé mrně odvezli do HK. Holky k sobě nesměly. Kojila jsem přes kapátko každé dvě tři hodinky 24 hodin denně. Mámu jsem vždy nechala kotě umýt, olízat, pomuzlat, poňuchlat. Na hodinku si lehnout. A znovu. - Kitty - zabijačka :-) dnes při hraní zjistila, že na okně ťuká do krmítka sýkorka. Jak blesk vyjela pod záclonu. Na okně číhala. Přes sklo. Švihala prudce ocasem. Skučela, tichoučce řvala, cvakala čelistmi jak žralok. Ptáci ji prostě štvali. Běžela jsem do zahrady - její oči chtivě svítily. Čekala marně. Přes sklo se lovit nedá :-) 

Chvíli si četla. Ale hrála to. :-) Stejně jedním okem byla v zahradě. 

Ořech. Maminka sázela. Tam v tom rohu jsem si kdysi jako holčička hrávával v trávě. Čmoudil tu komín z Tiby, asi ze ZAZu, z Juty... Ručičky jsem měla vždy černé jak mouřenín. Později se tu nevolničilo. Česala se jablka ze čtyřiceti stromů, rybíz, angrešt, blůmy, švestky... Hrabaly jsme se se sestrou a maminkou listí. Tfuj. To mě neba. A pálily jsme ho. Bylo navlhlé. Nešlo to. Kouř otravoval sousedy... Jednou jsem se ptala:

- Maminko, kolikrát sem ještě budeme muset jít?

 - Ještě jednou a pak už sem budu chodit sama. 

Maminka pak sama obryla čtyřicet stromů a řady asi dvaceti rybízů a angreštů. Já jsem už mohla čekat doma. Mantra mládí: Nikdy už nechci nic mít se zahradou. - Bydlím tu. Šťastně. Ořech. Krásná koruna. V létě pod ním budeme trávit čas s rodinou...

Kitty. Za týden si tu zvykla. Za týden zas bude ležet v Pze v ptačím krmítku. Vyhlížet - marně - ptačí oběti. Jen ptačí dementi by šli na krmítko s tou šavlodrapí příšerou. :-)

Banka, mamka. Jsem docela vyděšená, jestli ji zas nenajdu volající v posteli. Maruška, Jana, Květulka - čtvrtou zas nevím. Kmitají okolo příprav na večeři. Stále se usmívající, stále klidné, stále profesionální. Vyjíždím, že minulý týden mamka seděla v té ratejně zvané jídelna - chodba bez dveří. Chladná. Ptám se, kde je maminka. Prý v pokoji. Tlumím se. Ale zbytečně. Mamka byla mezi lidmi, jen teď ji zaparkovali do pokoje. Mamka sedí zády ke dveřím Vcházím. Zdravím. Ani se neotočí. Až když mě uvidí - zaraduje se. Zlobí. Celý den nepila. Nesu vánočku. Jana přináší horký čaj, přilévám ho do krásného červeného průduškového. Pouštím koledy. Nesou večeři. Chlebík s pomazánkou. Mamka rok hůř slyší. Na své vyměněné oči špatně vidí.

- Mami, ty nevidíš?

- Tebe vidím. Ale na talířku nevidím, co tam je. Musím si vzít brýle.

Chápu - když člověku neslouží nohy, nesrůstá kost, léky ochabují svalstvo, zuby nekoušou, oči nevidí, uši neslyší - proč by staříčci nemohli být občas nevrlí, protivní, brblaví, zlí. Chápu je. Vězni ve svém pokoji. Ve své posteli. Na svém vozíku. (Pardon, pane řediteli, to není jejich postel, jejich vozík, já vím. Loni jste mi to dost důrazně připomněl. Když jsem Vám řekla, že lžete, když jste nedodržel slovo, že se lidé vrátí do svých pokojů, se svými zamčenými věcmi...) Nikdo s nimi nejde denně ven. Pod oblohu. Nikdo nemá čas je ustrojit a vyvést. Nebo vyvézt. Jenže to by pan ředitel nesměl být alibista a slizký vejtaha. Já jsem pracoval na kraji osm, respektive dvanáct let. Já tam každého znám. Nepůjdu proti svému zřizovateli. - A my se z toho, kámo, asi převalíme na bok... Na každého frajera čeká padla. Přeju mu jen to nejlepší. Ať si umístí své rodiče, ne, stačí maminku, do svého nápravného zařízení. To mu opravdu přeju. A pak se chlapec bude snažit ne o jednu pečovatelku ročně navíc, ale o dvacet. Jestlipak všichni dostali k Vánocům alespoň pětitisícovou radost pod stromeček!? Nebo jen ti, kteří neodmlouvají? Nebo připitý alkoholický pracovník? Hezká spravedlnost!! Sestřičky prchají. První patro se mu rozkládá. Tři odcházejí. Proč asi? - To byla písnička. Sedí dívka u okna a pláče, proč asi? Svázané má vlasy do chomáče. Proč asi? 

https://www.youtube.com/watch?v=oWfurHtzDVg

- Mami, jaké byly mezníky v tvém životě? Co tě nejvíc zasáhlo?

- Narození dětí!

- Uau. U mě taky. To byl zázrak, viď? Mamko, ještě něco tě zasáhlo. Byla to rána. Touhle dobou.

- Zemřel Váš táta.

- Mamko, to muselo pro tebe být hrozné. Všichni se těšili na Jéžíška, chystali potají Vánoce v Měsíci čs.-sov. přátelství... A ty smutná s dětmi sama. Mami, pamatuji se, jak jsme bydleli u Škodů. Tam to bylo stísněné, viď?

- Hodně.

- A kola jsme měli nahoře na chodbě.

- No, domácí nedovolil je mít dole.

- Po schodech - točité. Proti schodům dveře na půdu. Vlevo - vchod do naší kuchyně. Tam to bylo - dnešním pohledem - stísněné.

- Bylo to tam malé.

- Vím, kde ležel tatínek, když umíral. A ložnice byla asi trochu větší, viď?

- No, trošku jo.

Vzpomínáme, nalila jsem do ní dva zajíčkové hrnečky čajíku... Měla jsem na ni čas. Dala jsem jí vyčůrat. Jela mě na vozíčku vyprovodit. Na chodbu... Květulka ji nemá na starosti; přesto vyběhla od počítače. Pomáhá zajet do pokoje...

Dost! Čas jít spát.

Dobou noc! :-)