Kočičí :-)

27.07.2019

Dnes je ten den. Sobota. Cesta do Phy. Honění autobusu. Dnes se nebudu nervovat s Peťulkou, aby se nenervoval mou nedochvilností. Dnes se dovezu do HK autem. Zpátky budu mít s sebou drahocenný náklad.

Jedu zadem. Na státní nedůvěřuji opravám, semaforům. Autobus z Hradce odjíždí v sedm hodin. Dlouho jsem tu nejela. Na cestě je pravoúhlá zatáčka. Kdysi ještě v dubnu cestou na gympl jsem tu viděla auto v příkopě. Jen lehoučce jsem přibrzdila; měla jsem strach, že přijedu pozdě do výuky; slyšela jsem chroustání námrazy. Sunula jsem se od kraje silnice ke kraji. Srovnala jsem auto a jela dál. Mikroklima lesíka je pryč. Lesík vykácen. Nemyslet na to. Cestou domů vagóny, vlaky kmenů...

Parkuji. Mám čas jít pomalu k odjezdu. Směje se na mě známá tvářička. Přeje dobré ráno. Vedle ní se ke mně hlásí další tvář.

- Dobré ráno. Tuhle tvář neznám.

Ale ano. Hned poznávám. Moni - maminka mladé slečny. Kdysi jsem ji učila. Ztloustla. Ale tvářičku má stále hezkou. Pochválila mou postavu. Hezké ranní setkání. Usedám na přední sedadlo. Jede hodný pan řidič. Ptám se na překážky na cestě.

- Měl jsem štěstí na semaforech před Jaroměří i za Jaroměří. Jezdíme stále na čas.

Chvíli si povídáme. Pak zasunu sluchátka do uší a ponořím se do spánku. Vzbudí mě až vlnobití na nedávno opravené dálnici před Prahou. Šlendrián. Tluče to jak na pražcích... Budíček. Během deseti minut vystupovat.

Volám od Clarionu Lindě.

- Dobré ráno! Prosím tě, jak se jmenuje ta stanice, kde vystupuji? Nemůžu si ji pořád zapamatovat. Kterým číslem jedu?

Naskakuji do 152. Stanice Střížkov. Už si to, Ireno,  zapamatuj! Mnemotechnická pomůcka: Skleněná stříška nad metrem... Uvidíme příště. U hotelu zavlažují krátce střižený trávník přenosnou sprchou. Ostříhat. Zavlažit. Fotím květiny. Turistka ochotně odsedá na lavičce. Naznačuji, ať sedí. Prý nádherné květy. Jj, proto si je fotím.

Mám VIP sezení. Školení super luxus. Potřebovala jsem nachytat informace. Dost lidí chybí. Vedro. Jsem ráda, že jsem se vypravila.

SMS od Lindy:

- Jsem tu.

- Máš kočku?

- Si piš.

Vybíhám před hotel. Kittynka sedí v přepravní tašce. Linda tašku vyndá vždy o den dva dřív. Kitty tuší. Nechce cestovat. Dnes si vylezla do krmítka; nebyla k sundání. Nechtěla. NECHTĚLA! Musela. Jedeme na nádraží v Libni. Někdy odsud jezdím. Sedáme do haly. Kitty pozoruje lidi, pachy, dunění vlaků, svět přes mřížku. Bojí se. Chlácholíme ji. Mluvíme na ni. Jdeme na perón. Vlak je tu. Linda mi pomůže. Usedám k mladému pánu a slečně. Vysvětluji:

- Mohu si tu položit kočku k vaší tašce? Jede na prázdniny na venkov. Dcera naší Micicindy. Slečna se chápavě usmála. Velebím se. Nakonec si beru tašku na klín. Vsunu ruku do tašky. Snad mi ji neukousne. Je ostrá. Ve stresu i člověk ukáže, co je zač. :-)  To my víme. I z milého klidného člověka se stane satánek. Kitty leží připláclá na dně tašky. Nedala by se zdvihnout. Hladím ji za ušima. Chlácholím ji. Za Nymburkem sedíme na čtyřsedladle osamoceně. Dovolím si podrbat ji pod krkem. Mám na ruce všechny prsty. Ani jeden mi neukousla. Asi si pamatuje, kdo jí pomáhal na svět. Kdo ji piplal kapátkem, když její sourozenci zkapali a Micicinda měla zánět cecíků... Za plotem stanovali hluční návštěvníci Brutal Assaultu. Micka týden po porodu obíhala se strachem boudičku... Kitty, první narozená, nejsilnější; poslední kotě, které jsme i s mámou vezli na rychle na veterinu. Dostaly injekci, zákaz kojení. Každé dvě hodiny jsem to černé nic krmila. Nasávala. Snad si to pamatuje. 

Chvílemi mezi klimbáním poslouchám do sluchátek. Denně sníme pět až šest g soli. Překračuje se solení. Mnohonásobně. Nevědomě. Lidé z 20% mají sůl dle svých solivých zvyklostí. Ty neměnit. Ale 80% překročen dávky soli je z polotovarů, tavených sýrů a potravin z řetězců. Éčka nechutnají slaně, ale jsou soli. Lidi snědí i 20 g soli. Varující! Nebezpečné! Sůl je potřeba. Bez minerálů bychom ani ruku nezdvihli. Ale sůl, která není slaná, je zákeřnost... Přemíra soli v buňkách zabíjí. My jsme střed Evropy. To je prvek země. Lide se tu nechtějí moc stěhovat. Nemají rádi dojíždět za prací šedesát osmdesát km. Džus ve středu Evropy k snídani je jed. Džus na západě k snídani je lék... 

Míjím pole s kulatými balíky slámy. Líbí se mi. Pole nejsou rezatá. Svítí zlatě... Dobrá zpráva. Samovolné zrání bez chemie. Jedno obilné pole teče mezi lesem, teče dál, připomíná řeku... Okouzlena. Máme to tu krásné. A to je ta česká země...

Zahlédla jsem někde okolo Nymburku, Českého Brodu zpustlý překrásný starý dům s věžičkou. Potřeboval by natáhnout nový kabát. Komu as patřil? Kdo ho vybydlil? Proč zpustnul?

Hradec. Vystupujeme. Nesu tašku s Kitty v náručí. Těžká. Musím sběhnout podchodem, vyklusat do schodů. Bože, i hradecké nádraží je zabalené jak architektonická trofej. Co se to děje? Všechno se opravuje, přestavuje, renovuje, obnovuje... Staví se dálnice, umělé dýchání dostává mezinárodní cesta, rekonstruuje se vcelku zbytečně most na ní; dveře rakousko - uherského josefovského nádraží se na pět měsíců zavřely. Filmaři měli příležitost... Ztratí ji? Proč zrovna u nás? Která planeta to má na svědomí? Měla bych se radovat. Na můj vkus se nechalo příliš dlouho pustnout. V současnosti máme příliš zpustlého, příliš k opravám, příliš zřícenin a ruin.

Klušu po rozžhavené dlažbě. Asi jsem zaslechla brek Kittyny. Už jsme u auta. Pokládám přepravní tašku na přední sedadlo. Telefon.

- Už jste v autě?

- Zapomněla jsem kočku ve vlaku. Volej nádraží.

- To určitě. Jak to snáší?

- Vyjíždím, musím vychladit auto.

Kitty se v autě nebojí. Je zvyklá. Na konci Hradce mezi poli si hlavou rozevře skulinku mezi karabinkou. Hladím ji.

- Lindo, Kitty už se opovážila vystrčit hlavu a packu.

- Nelítá ti po autě?

- Ne,ne. Dokonce má zavřené oči. Slastně.

- Kde už jste?

- U Smiřic. Jedeme zadem.

- Tu cestu nezná.

- Právě ji poznává. Ukládá si ji do svých závitů. 

Kitty totiž celou cestu z Phy v autě spí. Po vjezdu do Jaře v první zatáčce pozná, že bude vystupovat. Pozoruje cestu. Očekává vypuštění. Dnes si dala do hlavy nové souřadnice. Už jsme v naší ulici. Právě přichází Honzík s vnučinkou. Máváme si. Fotím kočku. Přistávám. Kitty mě po rozepnutí karabiny málem sežrala. Chtěla jsem ji donést k pítku. Už je tu Micicinda. Vždy vytne dceři na přivítanou jednu výchovnou. Holky se očichají a začne tichý nenápadný boj. Obě naštvané. Kitty v cizím rajónu. Micce vetřelec v jejím rajónu.

Skáču do bazénu. Sluníčko právě z mraků udělalo pápá. Voda je teplá. Rochním se, rochním. Pozoruji Vnučinku. Hraje si s Micicindou. Naše mírná přítula. Varuji vnučinku před panterkou Kitty. Lákám malou do vody. Povedlo se. Užíváme vodní živel. Házím vodní bomby do košíčku přes bazén. Blbneme. Nad hladinou fouká.

- Až přestane foukat, vylezeme.

A tak se stalo. Teplota vzduchu rapidně klesá.

Obhlížím zahradu. Petroušek ostříhal túje, vyhrabal větve, posekal nad trávníkem tvrdé stvoly. Hezky máknul. Pochvala. Za pergolou se na něj prý vyvalil chumel komárů. Musel utéci.

V kuchyni zpracovávám kvásek. Chleba. Melu ovesné vločky. Sypu je do zbytku kvásku. Peču lívance. Vybírám pomazánku. Jakou? Čabajkovou. Strejčínek nám na konci června přivezl lovečák. Nejíme ho. Éčka, tuky, gluta... Kousek ho použiju místo čabajky. Místo taveného sýra kousek cihly. Máslo. Maličko své majolky. Našlehat. Výborné. Kitty dostala do mističky. Lákám ji na bonbón. Stihla šlehnout svou dlouhou černou prackou po vnučince. Prskla, sekla.

- Ukaž, neškrábla tě?

- Ne, nic tam nemám.

Varování přišlo nejen ode mě, ale i od černého korzára. I na mě syčí. Kupuji si ji bonbóny. Podstrojuji jí. Hraju si s ní. Ale sáhnout na ni si nedovolím. Ani pod krk. Jsem ráda, že mám obě ruce. Naše Micinka má dvě prostírání. Vcelku stále čistá. To Kitty žere jak neandrtálec. Vyháže si kapsičku z misky. Ne na prostírání. Pěkně na ozdobnou lištu u dlažby... Krmit, podlézat, vytírat...

U toho hrajeme pan čáp ztratil čepičku. Pak hledej předmět. Chleba je upečený. Připravit citronádu. Meloun. Talířky... Chlebíček jedí s pomazánkou, nesu mrkev,okurku. Taky suchý chutná. Talíř lívanců s jahodovou marmeládou. Namixovala jsem tvaroh s agávovým sirupem a vajíčkem. Navrch kousek šlehačky. Vše mizí. Mám radost. Vosy se přišly mrknout. Zlobí už asi tři dny. Přináším si okurky, plním sklenice křenem, koprem... Nakládám. 

 Odcházejí. Fouká. Ještě uvařit lák. Půl noc. Docela dost jsem stihla.

Nikomu ani muk - jsme totiž šikovná. A hodná.

P. S. Půlnoc. Petroušek pustil Micku na raut. Bere to prý zleva doprava. Ochutnává ze všech misek, hlavně aby nezbylo na Kitty. :-) 

- Ta žere tak čistě...

- Teď to tu, Peťuš,  píšu... :-)