Kočky - těžký den

Včera večer. Zrzečka nesmí 12 hodin jíst. Jen vodičku. Stáhli jsme ji z jejích večerních hrátek. Nalákali domů.

- To si se Zrzkou užijeme!

- Já ne. Otočím se a spím.

Do půlnoci jsem psala. Trápila. Zlobila se. Provokovala. Proháněla se bytem. Otevřela jsem jí prostor na terasu. Ať se rychleji unaví. Po nějaké době jsem ji chytila. Pochovala. Mluvila k ní. Uložila na gauč. Kupodivu lehla. Usnula. Slastně protažená do nekonečné délky spala, i když jsem odcházela do peřin já.

Ráno na devátou jedeme s oběma čtyřnohými kamarády na veterinu. Kastrace. Nejsem přívrženec. Musí to tak být. Omlouvám se sama před sebou. Nemusí. Jenže udávat stále koťátka, hlídat, aby padla do dobrých rukou, aby se nestala potravou pro... U Zrzečky se nám to povedlo 100%. A dnes se účastním něčeho, s čím nesouzním. Budiž. Bude klid.

Holčenka mě šťastně vítá v koupelně na teplé dlažbě. Mraucá, brečí. Chce jíst. Vysvětluji jí, že dnes se šuplík neotevře. Dolívám do vypité mističky vodu. Přičichne. Smočí jazyk. Blíží se devátá. Jsem nesvá. Zrzka se najednou nechce nechat chytit. Přenesená energie. Odemykám domovní dveře. Mourek se zdvihá z křesílka.

- Mourku, počkej!

Jsem falešná. Navádím ho, aby počkal, až přijde sousedka. Kluk krásný kočičí. Důvěřivý. Odvezeme ho na veterinu. Zbavíme jeho mužství. Ale třeba se dostane přes práh domu... Třeba je to to, co slibují - život v normálu a tečka.

Sousedka vzadu drží Mourka. Prý si přede. Jana je vtipná.

- Péťo, a kdo nás poveze domů?

- No já!

- Ty tam nezůstaneš?

Chvilka, než nám to dojde. :-) 😂🤣😅

Jsme na místě. Péťa sekunduje.

- Tak holky. Přibrzdím a domů si doběhnete samy, že jo?

V čekárně čeká slečna s pejskem. Prosím, jestli by mohla na chvilenku ven, aby se naše kočky nechvěly. Odchází. Kočky mají třes. Chjo, takhle je to na jatkách. Takové maso lidi jedí. Já už ne. Mám maso ráda, ale obejdu se bez něj. Tolik let nekupuji ani hovězí, ani vepřové. Jo, někdy na polévku. Jednou do roka játra... Játrové knedlíčky... Taky se účastním, ale minimálně. Jím semínka, žampiony, drůbež pokud možno domácí, ryby...

Z operačního sálu vychází veterinář s přepravakmi. Ty mě děsí. Jsem smutná. Zadržuji slzy.

- Ještě si to můžete rozmyslet...

Obě kočky se chvějou. Mourka drží sousedka. Umí to se zvířaty. Má doma pejska Filipa. Injekce. Zrzečce v náručí. Vykvikla. Už je na píchance rozzlobená. Šup, do klece. Nebrání se. Holčičko, přijedu si pro tebe.

Mourek ani nepípnul. Dobrák. Moure, za to si tě necháme do konce života. Trpělivý. Do klece. Kdyby mě vstrčili do klece, udusím se.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-26_Nakopat_obed_a_na_boruvky/

Jedeme domů. V autě se radíme, v kolik. Tak o půl třetí. To už budou probraní, jen omámeni. Miláčci.

Doma mi dochází. Představuji si. Ne, musím z domů. Nemůžu myslet na kočky. Nejprve jdu nakopat brambory. Práce čistí mozek. Pod stromy v chládku není úroda tak velká. Ale na sluníčku ze tří půlek - ó, to mám radost! Tak si rychle pár brambůrek hodím do hrnce. Kousek krůtích prs a křeník. Krájím rajče ze své úrody s okurkou a cibulí a dnes - zakysanou smetanu. Bude pršet. Přesto jedu do lesa. Stoupám nahoru tam, kde měli bývalý tchán a tchýňka chalupu. Ještě výš, tam, kam jsme jezdili na chalupu s mými holčičkami a Petrouškovými klučíčky.A ještě o vesnici výš. Tady je ta zatáčka smrtelná pro mladé kluky - před víc jak třiceti lety... Vjíždím do hradby stromů nad cestou. To mám moc ráda. Taková hradba snoubících se větví nad cestou je v Kersku. Ještě kousek. Tady už budu odbočovat, jak mě to naučila Jaruška. Jedno auto před kaluží.  Nahoře v lese vidím dva lidi. Vystupuji. Mám jen holá ramena a bundičku. Začíná pršet. Fučí. Chvilenku počkám. Přehnal se déšť. Stoupám kopcem nahoru. Od včera všechny borůvky zmizely. Zastavuji. Žádám ducha lesa. Jsou tu. Trhám mám zas jen něco přes půl hodinky. Chrám. Nikdy jsem si les neužívala. Petroušek chodí na houby sám. Bojím se klíšťat. Stačí udělat dohodu s klíští královnou. Je obrovská. Sedí na trůně. Poprosíš, hotovo. Poslouchám zajímavé vyprávění Martina Marcikána se Simonou z Mallorky. Občas jemně zaprší. Dnes jsem si batůžek nechala na zádech. Hřeje mě. Už musím myslet na návrat. Spouštím se dolů. Tady by byla hezká dlouhá túra s výhledem dolů do kraje. Na Hořičky, Rozkoš. Okolo dvou skoro stejných opravených kostelíčků. Prší, svítí sluníčko. Prší. Nahoře na kopci zastavuji. Sebuč. Zrovna jasno. Dole vede zemská stezka. Od nepaměti. Do Polska a nahoru k Baltu. V sebučském kopci - ono jich tu je víc, se krčí stará tvrz. Strážila prý stezku dole. Ráda bych se tu rozhlížela. Ale za plotem ďafe pes. A taky musíme jet pro kočeny.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-26_Kastrace/

Sousedka je přesná. Péťa mi dává svou peněženku. Doktor přináší naše dva pacienty v kleci.

- Fuj, tady to smrdí.

- Kocourek se počůral a Zrzečka taky. V narkóze.

Zrzečka tichoučce mňauká. Skoro neslyšitelně.

- Ježiši, ona se mračí. To brečí bolestí?

- Ne, už si vás načichala. Hlásí se. Má analgetika. Mračí se! No, vždyť jí bylo ublíženo!

Vytahuje ji. Ukazuje krásně hlaďoučké bříško. Dostala prý nějakou lehounkou narkózku. Stehy dovnitř. Aplikaci depotních antibiotik. To prý znamená na víc dnů. Nemusíme s ní už chodit. Hlavně dnes hlídat. Jíst až zítra. I kdyby dnes žadonila sebevíc, vyzvrátila by to. Byl to zásah do jejího bříška. Taková spíš těžší operace. Kdežto Mourek - klidný, vyděšený, tomu něco podvázali. Má to zelené. Taky dostal analgetika a depotní antibiotika. Taky hlídat. Taky nejíst. Ale měl to lehčí. Při placení se usmívejte. Ptala jsem se Péti snad čtyřikrát, kolik jsme platili. Byla jsem mimo.

Doma jsem kočenky uložila na terasu. Stále pendlovaly. Zrzečka si v mátohách blinkla. Moureček několikrát hledal východ z domu. Ví, že ho odsud vždycky vyháníme. Dobýval se z terasy. Byly to perné tři čtyři hodiny. Jenže jsem si vyčlenila na ně čas. Nakonec mi olízal ruku on i ona. Tak asi odpuštěno. Bude půlnoc. Od půl třetí se jim věnuji. Mourečka jsem donutila spát na vnitřní terase v křesílku. Deka smrdí jeho pižmem. Ach jo. Lebedí si tam. Snad nebude cákat. Už si přede. Chodím ho hladit co chvíli. A Zrzečka občas přijde za ním. V podvečer se odplížila do koupelny na teplou dlažbu. Nakonec oba spali na bříšku hlavou do země. Tak, jak normálně nespí. Odpočívali. Motali se. Pochovala jsem je. Uklidnila hlasem. Za chvíli se noc překulí do dalšího dne. Zítra už dostanou málo a často. Budou dohánět včerejší noc a dnešní den.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2019-08-26_Maminka/

Mamka mě dnes rozesmála. :-) 

Dobrou noc!