Otisk zubů v salónu republiky se starostou v kavárně
Hlavně nesmím ráno zaspat. Hlavně nezaspat. Probouzím se o půl hodiny dřív. Zvláštní. Jdu si uvařit teplou medovou vodičku. Připíjím na přírodu, na osvobození dětí, na zdravou mysl, na probuzení lidstva, na lásku, přátelství, na hojnost, na zdraví našich rodů, našich dětí, jejich dětí a na MÍR!
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-17-vstavat
Zalézám ještě na půlhodinky. Počkám do budíka. A teď šup šup. V osm máš vyjít. Kuga dnes dostane nové gumáčky. Klušu pěkně zčerstva k nádraží. Mně to dalo jen osm minut! A já počítala aspoň čtvrt hodiny. Jsem stará, ale čilá.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-17-do-hradecka
Chvíli čekám až spěšný vlak přijede. Na peroně se bavím s nějakou mladou paní. Fotí mě.
- Aby tam byly vidět ty dvoubarevné usedlé matrony i mladice dráždící punčocháče. (Rozuměj - dráždí všechny. Skoro.) Dnes mám navíc přehozenou černou krajkovou sukničku.
V Hradečku jsem natotata. A prý to bude ještě lepší! Od roku 2035 za sedm minut :-)
Hotel Černigov, krásný doklad architektury z roku 1976, ještě stojí. Na vysoké štíhlé věži nádražní budovy právě devět. Tady u nádraží mají architektonicky hezky řešený prostor. Divné stromy – jako v pohádce. Řady stojanů s koly. Vodní prvek. Salon republiky.
https://www.salonkyhk.cz/starosta-frantisek-ulrich-muz-cislo-1-v-historii-mesta-hradec-kralove/
To by starostové - budovatelé Pospíšil a Ulrich koukali, jak se jejich město hezky rozvíjí.
Natahuji nohy směr FN. Volím rychlou cestu. Ne okolo Hučáku, ale okolo Sanusu. Co to? Na konci chodníčku – úplně na konci, když chceš nakročit na chodník – mříž. Značka zákaz vstupu. Co to je? Obcházím trávou. Na druhém břehu si prohlížím už z chodníku zase mříž se stejnými dopravními značkami. Zákaz vstupu chodcům a cyklistům. Doba rodí i takovéhle nesmysly.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-17-skvela-pece-ve-fn-hk-bez-prymuly
V kartotéce – říká se tomu ještě tak? Nebo na recepci? V kartotéce se hlásím; starší sestřička si mě hledá jen podle pojišťovny a jména. Kartičku mám na zádech v batůžku. Nemusím ji hledat. Děkuji. Ano, ano, vím. Nejprve na kontrolu s implantátem ke své doktorce, pak v deset na otisk.
Vybíhám nahoru. Usedám v v čekárně. Tady v klidu, protože o tobě vědí. Dají nahoru echo – už je tady. Vyvolej ji.
Á, dnes mě volá jiná sestřička. Aha, má doktorka tu není. Vítá mě mladičký doktor. Odkládám si tašku, oblečení.
- Dobrý den! To jsou medici?
- Ano.
- Tak se na mě pojďte podívat.
- Jak se cítíte?
- Úplně skvěle. Vynikajícně. Když jsem tu studovala, všechno jsem objezdila trolejbusem. Dnes jsem klusala na nádráží z domu. V Hradci z nádraží sem. A teď poběžím zase pěšky okolo řeky. A na ty dva hřeby koušu normálně. Hotovo. Zkontrolováno.
Jdu se posadit ven. Sestřička za mnou vyběhla, abych neutekla. Dostanu zprávu.
- Nebojte, neuteču. :-)
Za chvíli mi ji nese. Nemocnice se sichruje. Všechno podepisuješ… Tak jo…
A už slyším své jméno z dlouhé chodby. Jdu se nejprve podívat za roh, odkud mě volají. Sestřička se na mě z dálky hezky usmívá. Maruška. To zjišťuji až později. Vracím se na lavici pro kabát, čepici, šálu a rukavice. Aha, tady si to pamatuji.
Vítá mě mladičké stvoření. Když promluvilo, slyším akcent. Snad ne zase Ukrajinka. Ta mi už jednou stačila při tahání nervu pod mikroskopem. Prý jednou. Dvakrát. Třikrát! Ne. Už mi to stačilo s Ukrajinkou.
Mladičká lékař kontroluje mé dva hřebíky v puse. Asi to nejsou hřebíky. Ale já je tak cítím.
- Jak se máte?
- Mám se skvěle. Bude mi za rok sedmdesát a běžím z nádraží pěšky, odsud zas pěšky a jsem na tom lépe, než když jsem tu kdysi studovala…
- Kolik vám je?
Hledí do počítače. Oči se přilepily na monitor. Jinak by vypadly. Směju se. Ptám se, odkud je.
- Jsem z Řecka.
To mě uklidňuje.
- Aha, vy jste u nás byla v roce 2014.
- Ano, mám implantát 34.
- Nyní jsou implantáty dál. Jsou z jiného materiálu. Tvrdé. Odolné. A můžete si vybrat…
- Co mi radíte?
- Je to vzadu, vzala bych variantu A.
- Já taky.
Sestřička je mladá macanda. Převelice miloučká. Všichni jsou tu nesmírně milí. Kdykoli mluví do telefonu, hlásí se:
- Maruška!
Asi interní telefon. A zas:
- Maruška! Aha – Panuška je hotov.
Nějaký Panuška má něco za sebou.
A zas:
- Maruška.
- Paní doktorko, a nebyli vaši předci tady?
- Maminka tu byla kvůli politice jako dítě. Pak ve čtrnácti se vrátila do Řecka.
- Aha. Vím. To je ta menšina hodně v Brně.
- Ano. A v Pze.
- Hezky mluvíte česky. To je nesmírně těžký jazyk.
- Velice těžký! Mně doma vedli k řečtině.
- Ano, váš jazyk mateřeský!
Doktorka žádá Marušku, že chce "tohle". Nevím co. Ale větší. Maruška někam odchází sehnat "tohle". 😁
Přináší úlovek.
Doktorka se raduje. Ano, "tohle" chtěla. Větší. Pracuje mi v puse. Sleduji její vyjadřování.
- Maruško, prosím, chci cpátko.
- Seš si jistá, že chceš cpátko? Počkej, já ti něco donesu. Jsem si jistá, že chceš tohle.
- Ano, to chci! Jak se tomu říká?
- To je hladítko.
- Aha.
Když mám pak chvilenku mezi otisky, vysvětluji:
- Paní doktorko, cpát se je verbum, sloveso. Rozumíte?
Rozumí latinskému verbum.
- A když se někam cpete, třeba do tramvaje, tak se derete, ládujete, cpete se. Cpát se někam. Cpát něco někam.
- Áaaha! Cpát se. Od toho cpátko.
- No, a když něco cpete do zubu, tak vy ten zub plníte. Používáte plnítko! Když ohlazujete, hladíte hmotu, zub – je to hladit, hladítko.
- Ano, to je vhodnější slovo než cpátko. Děkuji velmi.
Obdivuji, jak mi nejprve vysvětlila, že mi dva zuby spojí super flossem. Ptá se, jestli vím, co to je.
- Ano, vím. Ale teprve v prosinci mi má hygienistka poradila tuhle zvláštní nit se síťkou. Zajede pod korunku na kořen implantátu.
- Nejprve vyndám válečky.
Aha, to myslí ty hřebíky do kořene. Mezitím neúnavně vrní můj telefon.
Doktorka mi něco kutí v puse. Ano, něco svazuje super flossem. Stříhá. Vkládá nějakou hmotu. Cítím chemii.
- Maruško, prosím vás, podala byste mi telefon? Vyfotím si aspoň ty válečky.
Podává mi telefon. Fotím své plnění na otisk. Doktorka ochotně bere válečky, abych si je mohla vyfotit. Ucpávky díry do dásně. Jenže to jsou takové kužílky. Zašroubují to do kosti; čeká se na zahojení.
Konečně všechny otisky hotové. I dolní.
- A teď vám dám do pusy hmotu, a vy stisknete. Pomohu vám. Pevně. Nebojte se.
Ano, pomáhá. Natřásá pysky. Hýbe jimi, aby otisk hezky sedl. Je červený.
- Ukažte, vyfotím si to. A to je jako otisk zubů horních i dolních? Na takovém hádku? A jak poznáte, kde je která čelist?
Směje se.
- Jsem doktorka. :-) Vidíte, tady máte ty dva chybějící zuby.
- Hotovo. A teď počkáme na laborantku. Ta bude vyrábět zuby a když tak si vyfotí barvu.
Sedím u okna na světle. Čekáme na paní z laboratoře.
- Maruško, sestřičky, paní doktorko, proč jste se daly na zdravotní obor?
- Můj tatínek je zubař. Byla jsem pořád v ordinaci.
- Tak logicky pokračujete v profesi. A vy, Maruško?
- Já jsem chtěla být vždycky sestřička.
- Protože lidi vždycky budou nemocní?
- Protože je sester málo.
- Není támhle budova neurologie?
- To je neurochirurgie.
- Aha, tak tam 21.5.2021 opustila planetu má maminka. Měla smrtelný úraz v DD.
- To je mi líto.
Napadá mě, že tatínek umíral v naší nemocnici na nádor mozku. Kdyby to bylo dnes, odešel by taky z neurochirurgie. A asi tady.
- Ne, to je v pořádku. Otevřeli okno, aby duše mohla ven.
A už je tu laborantka. Vybírá barvu. Myslí, že se zapojím.
- Prosím vás, nechám to na vás. Pro mě jsou ty zuby všechny bílé. Já mám barvu slonové kosti. Nemám ráda svítivé bílé. Něco mi vyberte. Když jsem při literatuře studentům ukazovala obrázek Ruenská katedrála v ranním, poledním, odpoledním slunci, byla pro mě pořád jen ruenskou katedrálou. Ty barvy jsem neviděla.
Smějou se.
Monetův cyklus "Rouenská katedrála". V letech 1892–1894 namaloval celkem dvacet pláten, na nichž zachytil vybrané části gotické katedrály v různých světelných podmínkách a ročních obdobích. Byla to právě nesouměrná plocha průčelí katedrály, která se hodila malíři k hledání účinku světla na hmotě.
Nakonec mi vybírá nějakou bílou s nádechem šedé. Je mi to úplně totálně zcela fuk. Stejně to jsou zadní zuby. Navíc mi říká, že špičáky mohou být zbarveny jinak. Tak co to má za účel – vybrat barvu. Jsem vděčná, že to udělala za mě.
- Příště přijdete ještě na zkoušku.
Vyhledávají datum.
- Já už nějaké dubnové datum mám.
- To máte na rok 2026.
- Jo takhle. A jo. Vidím. Šestka tam je. Tak jo. A jak s placením?
- Jestli nebude laborantka přibarvovat na růžovou, tak tahle cifra odpadne. O to to bude levnější. Tedy není to konečná částka, ale může být menší. Máte tam vypočítána maxima.
- Rozumím. A jak se jmenujete?
- Já jsem Dafné.
- Aha, znám jednu z filmu Někdo to rád horké. Tam byla Dafne a Josefína.
- Asi ho neznám. Někdo to rád hořké?
- Černobílý. S Marilyn Monroe. Curtisem a Lemmonem. Padesátá léta.
https://www.youtube.com/watch?v=DSNY3svVRCw
- V závěru se ozve věta: Nobody's Perfect.
- Aha, Někdo to rád hořké…
Holčičky asi netuší, o který film jde. Ale nějak matně se jim rozsvěcí. Odcházím zrovna v čas oběda. Potkávám personál na schodech. Všichni mi nahlas přeji dobrý den! Hm. To je milé. V celé budově se lékaři, sestry usmívají. Nahlas zdraví.
Bylo to moc a moc milé. Navíc bez injekce. Míjím budovu gynekologické kliniky. Tady jsem proležela víc jak půlrok života. Tady mi zachránili život. A mohla na svět přijít Linduška.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-17-hradeckem-k-petrouskovi
Zas běžím bližší cestou okolo Sanusu rovnou do centra Hradečka. I v Sanusu jsem ležela. Ale jen kratičko. V roce 1997. Tam to bylo růžové. Skvělé. Perfektní.
Mám-li čas, běžím okolo Labíčka až k Hučáku. Překrásné, ale opravdu nádherné stavbě hradeckého jezu. Dnes se od řeky odpojuji a rovnou do centra.
Mluvím s Petrouškem. Líčím mu, jak mi lékařka se jménem Dafné pracovala na mém budoucím dvojimplantátu.
- Peťuš, u nádraží jsem viděla u Vietnamce dvě krásná krmítka na nožičkách. S krytinou. Jenže Vietnamec řekl, že jsou poslední. Že je nemá zabalená. K nádraží je donesu. Ale kdybys na mě čekal u vlaku, víš…
- Z vlaku mi zavolej, kdy přijedeš. Budu už mít čas.
- Už má Kuga kola převlečená?
- Má. A v jednom byl nějaký šroubeček. Proto ti to občas hlásilo, abys dofoukla.
- Aha. A to se asi bude muset resetovat. A to jsem v háprdepu.
U nádraží si prohlížím krásný krmítka. Zjišťuji, že jsou otlučená, polámaná. Ne, ne. Nebrat.
Pozoruji cestu vlakem. Jak člověk zestárne, víc pozoruje svět. Lidi. Změny. Trať vede okolo zemské stezky nahoru k Baltu. Jenže na poli najednou vede souběžně dálnice. Tudy už karavany se zbožím nechodily.
Jedu spěšným. Tomu to netrvá čtrnáct minut, ale asi dvacet. V Černožicích vlak staví u opuštěné továrny na zpracování ovoce. Ach… Co jsem se tam každé prázdniny nachodila na brigádu. S Erikou… Jitkou… V téhle vesnici se poprvé na světě nadechla maminka. Dnes jsem viděla místo, kde její duše opustila její tělo v komatu. A místo, kde se vtělila do malé holčičky mamince Jůlii…
- Petroušku, půjdu si na chvilku lehnout.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-07-zpatky
Než se naobědvám. Než obstarám kamna. Než vyřídím ztracené hovory. Než, než… Scvrkne se můj odpočinek opravdu na chvíli. Povezu klientce zboží. Dělá dvanáctky, nedostane se ke mně.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-17-se-starostou-a-domu
Na sedmnáctou na první setkání se starostou. Přicházím vcelku kratičko před pátou. Divím se sama sobě. Už tu je asi deset, patnáct lidí. Hana má papír s mnoha otázkami od lidí. Ještě než začneme slyším něco o rychlodráze.
- O čem to hovoříte?
- V roce 35 se rychlodráhou dostanete do Hradce za sedm minut.
- Já to dnes dělám vlakem za třináct čtrnáct. Auto si nechávám u nádraží. Jsem tam jak příměstskou dopravou.
- No, a to počkejte, až se trať zdvoukolejní.
- Ona není ještě dvoukolejná?
Totiž asi před šesti lety tu rok nevedly koleje. Všechno vyrváno…
- A rychlodráhou, ta povede… se dostanete do Phy za čtyřicet minut.
- A dožiju se toho?
- Dožijete.
Dvě hodiny povídání o pevnosti, o souměstí. O tom, že nám zboří pevnostní most přes Labe.
- To nemyslíte vážně, že ne? Už jeden pilíř se kvůli znečištění koryta zbortil. Ta nová oceněná lávka, to je hrůza.
Starosta:
- No, když vidím film Něžné vlny, vždycky si vzpomenu…
Pán z úřadu:
- No, já jsem byl člen povodňové komise, nařídil jsem filmařům okamžitou evakuaci.
- No jo, on se hned druhý den zřítil. Krásný doklad umu našich předků. Teď tam je taková hrůza! A pilíř je vtahu.
- No, a oni na mě řvali, jak se jmenuji, že si to odskáču, že zavolají starostovi. A když se most zhroutil, ani mi nepoděkovali, že jsem jim zachránil tolik techniky.
Hovoří se o devítce a šestce.
- A mohli byste mi upřesnit, co to je?
- No vždyť jsi tu vyrůstala!
- Jo, ale za nás se říkalo PDA a velitelství. A žádná čísla. Zrovna tak žádné bastiony.
Starosta si dělá legraci:
- Ale bastiony jsou známy od roku sedmnáct set…
Dvě hodiny utekly. Hodně informací. Zeptala jsem se, proč nám tu zlikvidovali smrky u tunýlku.
- To není naše. To je Lesů.
- A nevadí, že to bylo ve městě?
- Oni potřebují těžit.
- To je dryrána. Oni vykáceli krásný hájek. To jim za to těch pár smrků stálo?
Hana se ptá:
- A co ty pořezané akáty k josefovskému hřbitovu?
Ředitelka TSM Ivetka:
- My nesmíme bez dendrologa kácet. A za jeden pokácený dostáváme pět nových stromů.
- A kde seženete akáty? Tam je akátová alej.
- Vysadíme.
Péťa by řekl:
- Budeme se těšit.
Na obhajobu našeho města: Tady se opravdu vysazuje zeleň a vrací se stromy tam, kde byly. Navíc nám odvážejí bioodpad od jara do zámrzu od vrátek. Jen vyhodíme velké tašky před dům. Všechna čest!
Prý – nepodkuřuj. Směju se. Nepodkuřuji. Jen vidím, jak někde musejí vzít kolečko a sami si to odvézt do nějakého sběrného dvora.
Jirka dal korunu setkání:
- Pane starosto, jestli chcete mít příště ještě větší účast, nabídněte raut. Uvidíte, co lidí přijde.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-17-se-starostou-a-domu
Doma. Jé, jak mi to v záhonech hezky svítí. Petroušek mi parkuje. Za dveřmi mě čeká kdo?
- Můj pejsek Žofinka.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-17-vecerni-krmenicko
- Tak pojďte, pojďte, dám vám masíčko. A krky. Nemyslete, že mi krky necháte!
Nenechaly. Krásně papinaly.
Zatápím. Mixuji koktejl. Poslouchám u toho TV Šalingrad. Ty bláho! To je zabíjárna. V Srbsku použili na tichý dav, zrovna drželi patnáct minut ticha za nějaké oběti, sonické zbraně. Strašné. V tom tichu bylo slyšet zvuk jedoucího metra. A to bylo to ono. Frekvence, která bolí. Zvýší teplotu kůže na padesát stupňů. Pardon – v počteníčku nepoužívám hrubosti. První výjimka! Hajzlové. Lidi se vturánu skáceli. Jak to bylo před pár lety s těmi studenty policejní školy, jak odpadli? Co to bylo za zkoušku? Ach. Mají nad lidmi moc! A dělají to zas jen lidi!! Ne jelita elity.
Šalingrad končí. Poslouchám XTV. Karol Stonjeková. Má pusu dobře prořízlou. Myšlenky a názory v hlavě srovnané. Ráda ji poslouchám.
Jdu spát.
Dobrou noc!
P. S.
https://www.youtube.com/watch?v=Go6olzUPmHo
2.55 hod.
Poslouchám Zdeňka Kedroutka:
Biontek nikdy nic neprodukoval, nikdy nic, co by mělo nějakému člověku pomoci
Pfiser – platila 4 a půl miliard (4500 milionů) dolarů za zfalšování laboratorních výsledků
AstraZeneca = zabíjet hvězdy (zaplatila 600 milionů dolarů na pokutách za zfalšování výsledků)
BioNtek = biologická nanotechnologie (říkají to v názvu)
ModeRNa – mode RNa – modifikovat ribonukleovou kyselinu, tedy měnit tvé DNA, žádná moderní technologie, ale ničení lidství
Johnson and Johnson – nahlásil v mezičase bankrot, protože se na ni hrnula v letech 2018-19 víc než jeden a půl milionů trestních oznámení. Dostali na trh nějaký baby prášek pro miminka, který byl otrávený azbestem. Miminka byla zmrzačena ve vývoji.
P. S.
Dr. Kollár - obsah vakcín