Kolotoč vzpomínek
Hřbitov je světlem posetý.
Ve smrt se tady málo věří.
Stejně, jak staří před léty tušíme cestu plnou dveří,
za nimiž žijí dál ti,
kteří v nás zapálili ohníček.
Panuje vláda Dušiček.
Krásné jedničkové datum. 1.11. Začíná listopad. V mém dětství už byl chladný. Sv. Martin opravdu přijíždíval na bílém koni. Proč ne, když počasí ještě nebylo vařeno v hrnci.
Na Kampě bydlel s Janem Werichem Vladimír Holan. Neměli se rádi. Bývalá Nosticova koželužna darovaná hrabětem svému oddanému služebníku modrému abbé - Josefu Dobrovskému. Werich si dělal legraci, že ho tam někde na půdě slyší. Jenže nahoře bydlel Holan, Werich dole.
V jedné z Holanových básní Opověď Francii natvrdo obviňuje Francii z mnichovské zrady; nazývá ji "kurvou".Je si jist, že i na ni dojde. Možná až dnes?
Holan okouzlen osvobozením Rudou armádou, vstoupil do KSČ. Dokonce obhajoval Únor 48. Pak vystřízlivěl. Vrátil se k církvi. Jeho členství ve straně zrušeno. Seifertova a Tauferova hádka ve vinárně o význam Majakovského, u níž byl Holan, měla dozvuky. Udání. Nemohl to přenést přes srdce. Zákaz publikování. Hořkost. Naštvanost na svět. Celá padesátá léta až do začátku šedesátých tvořil do šuplíku. Vlastně do zdi. Proč o něm píšu? Rád a často používal jinotaje, dvojsmysly, neologismy. A pro listopad měl nádherný novotvar. Odřiles. Moc se mi líbí. Mám ho stále v podvědomí propojené s listopadem. Holan měl holčičku Kateřinu. Postižena Downovým syndromem. Pro ni psal. Třeba Bajaju. Když umřela, byla to pro něj obrovská rána. Holdoval alkoholu.
Ješiši! Než já se dostanu k jádru pudla. No, tak tedy máme tu odřiles. Jenže listí je ještě na stromech.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-01-ranko
Za oknem oprvdový dušičkový. Vstala jsem brzy. Zahrada v tichu. Kočky se odněkud vylouply. Ranní nabídka menu. Piju horkou vodičku s citronem. Tak tak vidím smrk naproti v zahradě. Připíjím na probuzené lidi, na zdraví, MÍR… Ještě na půl hodinky se vracím do postele. Je čas. Namalovat. Ustrojit. Vskočit do auta.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-01-na-vylet
Nádraží. Není místo. Objet autobusový komplex. Říkají mu terminál. Jedno místo tu je. Zrychleným krokem mířím k oranžovým buňkám před nádrfažím. Provizorní pokladny. Naše pevnostní stařičké nádraží, které pamatuje císaře pána, bylo asi před pěti lety naprosto vyměněno. My jsme ještě k vlakům chodili rovnou z peronu přes koleje. Mezi nimi byly takové vypouklé pupky. Nikdy se nikomu nic nestalo. Jen se asi špatně ve stáří nastupovalo. Zdvihnout nohu nahoru… Dnes odněkud přijedeš, nikdy nevíš, jestli vystupuješ vlevo nebo vpravo. Za starých dob jsme vždycky vystupovali na jednu stranu. Do nádraží.
Na peroně čekají lidé. Prohlížím si krajinu, kde tuším cyklostezku. V mlze. Na nádražní budově se pracuje. Ono to nakonec bude asi hezké nádražíčko. Ty podchody a výtah budou jako pěst na oko. Budiž. Pokrok.
Odjezd. Napouji si na síť ČD. Míjíme cestu, kudy jezdím autem. Co jsem se tu najezdila za maminkou. Nový nájezd na novou dálnici kryje mlha. Před dvěma lety někdy touhle dobou jsem tu jela na kole. Ztratila jsem se nahoře u pracháren. Pak jsem se tam jela mrknout druhý den za sluníčka. Tam u pracháren jsi úplně u nebe. Díváš se dolů na město. Taky do Krkonoš vidíš. Škoda, že tři prachárny, překrásné barokní stavby, údajně neleží na katastru města. Tak se nechají spadnout. Na kopci jsou bývalé vojenské objekty. Když tu byla armáda, vše bylo v pořádku. No nic. Neskuhrej.
Černožice. Tady se narodila moje maminka. Tady žila přes cestu v DD posledních asi osm let svého dlouhého požehnaného života. Tady z vlaku vidím továrnu, kam mě v patnácti odvezla. Strejda Karel tam dělal nějakého náměstka. Vyfasovala jsem plášť, holínky, rukavice. Všechny prázdniny jsem si tu vždycky měsíc vydělávala na módu jako studentka. A ráda. Jednou nebo dvakrát i o jarních. To bylo těžké se sem dopravit. Musela jsem na nádraží. To bylo daleko. Ale peníze mě táhly. V létě tu bylo mraky Slovenek. Jezdil pro ně autobus. Vyjednala jsem si, že mi vždycky zastaví u hospody. Pokud jsem nejela na kole, jezdila jsem s nimi tam i zpátky. O jarních tahle vymoženost chyběla. Jednou jsme s Jitkou v červenci jezdívaly do Fruty a na srpen jsme si vzaly trafiku. měli jsme tam manko. Asi tři stovky. Vydělaly jsme si přesto dost. Někdo nám tam možná chodil na cigarety. Nebo špatná inventura. Křídou jsem napsala na dřevenou polici z plezíru: TRAFIKA U DVOU PANEN. Přišla paní Jarošová. Láďova maminka. Ta celý život tu trafiku vedla. Kouřila u pultu.
- Holčičky, copak to támhle je za nápis.
On nebyl velký. Bylo to na spodním prkně police. Jitka vykoukla, o co jde. Hned to umazala:
- To je TRAFIKA JAKO PLAMEN.
Vystupuji. Hradec Králové.
Včera mi volali z mé prodejny s parfémy. Mají nový. Vanilka s orchidejí. Mám ráda vanilku a vůni kokosu. Parfém pro mě musí obsahovat pačuli, damascénksou růži… Jedu si ho očichat. Dvě mladičké dámy. Jedna se líčí, šlechtí. Možná to má v popisu práce. Druhá švitoří zvučnou slovenštinou. No jo. To jejich zázračné euro. Kolik tu pracuje bratrů Slováků. Ne, euro ne. Na to upozorňují normální ekonomové. Loni pan Pikora dokonce udělal ve vysílání srovnání eura a koruny. Jednoznačně z porovnání na Slovensku a u nás vyšla vítězně koruna. Prezident Pavel to má ajko věčné téma. Abychom už zavedli... Ty vorle! To je... Prý letos u příležitosti znárodnění 28. října o euru nemluvil. To je dost. Trapný.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Aupark_(Hradec_Kr%C3%A1lov%C3%A9)
Aupark. Nemohu si vzpomenout, podle čeho divný nečeský název. Myslím podle rakouských lužných pastevních ploch? Nevím už. Každopádně velice dobře si pamatuji, že pod stavbou jsem ráda a zdarma parkovala na parkovišti u Koruny. No, dnes už musíš zajet dovnitř a už to není jednoduché…
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-01-many-many-many
Běžím do svého obchodu. Procházím cestou prodejny, obchůdky. Vyjíždím do patra. Ne. Už mě to neláká. Kdo to bude všechno kupovat? Sklady a sklady stojanů s ramínky hadrů. Ano. Hadrů. Dívám se, hodně pánských mikin, bund, trik s pavučinovou a drápovou tématikou. Drápy symbol 666. Brr. Pryč odsud. Včera jsem sdílela povídání o Dušičkách. Dnes sem dám znovu pár nových odkazů. Halloween – naprosto nevhodná oslava. My máme slovanský sváteček:
SLOVANÉ
DUŠIČKY
https://www.youtube.com/watch?v=fXqpjYpGJYU
DUŠIČKY NA SLOVENSKU
https://www.facebook.com/reel/567379005768788
Miloš Matula vliv přírody
Některé odkazy jen ne FB. Matulův článek dám do P. S.
Stavuji se v Andělce pro zrní. Mají už jen kilo špaldy. Minule neměli vůbec. Nechce se mi běžet asi o dva tři bloky dál. Tak příště. A beru ještě čaj indiánské léto. Divokou višeň. Dvě sklínky vanilky. Hurá na vlak. Jdu okolo hotelu Černigov. Chtějí ho zbourat. Ale stále stojí. Hradec míval družbu s bulharským Černigovem. Kousek dál byla veliká cukrárna téhož jména. Stavba je dokladem architektury z roku 1976. Komupak se zachtělo lukrativního místa v centru? Pamatuji, jak jsem čekala Denisku. Měla se narodit v dubnu 76. Koupili jsme ve skladištní oblasti obývací stěnu Interprogram. Tu měl každý. Já ji měla ráda. Líbila se mi. Byla variabilní. Zapomněli nám přibalit jednu spojovací lištu. S maminkou a mým bříškem jsme jely do HK za Ivou. Pracovala v Komerční bance u tanku. Věděla, který autobus nebo trolejbus jede do skladištní. Cestou domů nás maminka pozvala do nově otevřeného hotelu Černigov. Maminka naše. Hotel nádherný. Nově otevřený. Plyšové pískové boxy. Pamatuji, že měla na podpatku zmrazek. Málem po něm uklouzla na lesklé dlažbě. V hale jsme většinou skončily s holkami, když nám odpadla hodina nebo jsme umluvily vyučujícího, aby šel s námi na kafe. Dávala jsem si deset cukrů. Dnes nepiju kafe. Nesladím.
Všechny holky jednu kávu, cukr. Kávu bez curku. Já:
- Jednu kávu, deset curků, cinzáno.
Číšník viděl, jak mi holky z boxů posílají cukry. Byl to cukerný roztok s kávou. Číšník přišel:
- Madam, jestli tu kávu vypijete, vaši útratu platím já.
- V tom případě mi prosím doneste ještě jedno činzáno.
No, zaplatil.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-01-radeji-domu
Minutku čekám na nástupišti. Vlak je tu. Doma jsem za chvilenku.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-01-auto-hori
Před nádražím teče voda, mléko, hasiči.
- Co se tu stalo?
- Ale, začalo nám hořet zničehonic auto. Máme na plyn.
Stavuji se v Penny. Vím, že máslo za padesát už nebude. To je jasné. V jedenáct! Můj učeň dělá vedoucího. Mám ho moc ráda. Prosím o telefon na tu jejich linku. Hlásí se nějaký klučíček. Pozděj zjišťuji, že i nekompetentní bulíček.
- Prosím vás, mohl byste mi říci, proč není na prodejně v jedenáct dopoledne máslo?
- Bohužel. To já nevím. Ptala jste se vedoucího a prodavačů?
- Prosím? Nezatahujte do toho vedoucího. Ještě jste zapomněl na pokladní. Proč není máslo?
- A máte tam ještě nějakou prodejnu?
- Vy špatně rozumíte. Ano. Máme. Ale neodpovídáte na otázku. Vy neumíte komunikovat?
- Vidím, že máslo u vás není.
- Na to upozorňuji já vás. Proč mi to říkáte?
- Ale v té druhé jste to zkoušela?
Vymýšlím si a za chvilenku mi zástupce vedoucího potvrdila, že jsem mluvila pravdu.
- V té druhé máslo není také.
Tam prý není nikdy.
- Ano, vidím, že ani v jedné prodejně nejsou zásoby.
- A mohl byste mi říci proč?
- Já nevím, kolik toho tam zavážejí.
- To já vám řeknu. Vedoucí mi dal informaci, že pár krabic. Tak to nedávejte do letáku. A můžete mi odpovědět, proč není máslo?
- No my to plánujeme centrálně.
- A proč není máslo?
- No... Pokud chcete, zjistím vám nejbližší prodejnu...
- Jako že bych jela do cizího města?
To je pako.
- No. Tak já vám povím, že tady lidi ometají s vozíky a jedou pryč. Jestli si myslíte, že nalákáte na máslo z letáku za padesát korun, tak se mýlíte. Oni totiž lidi nic dál nekupují. Můžete mě spojit někam výše?
Vyštěkl nervózně. Spustil rychlou kadenci a zvýšil hlas. To jako abych si dala pozor. Nebo abych mu dala pokoj.
- Tyto linky jsou neveřejné.
A to teda za mé peníze na sebe křičet nenechám. Věděla jsem, že nic nezmůžu. Ale aspoň! Přešla jsem do tykání.
- Tak koukej, ty fouňo! Neumíš argumentovat, neumíš komunikovat, blekotáš z cesty. Doporučuji, abys šel ještě studovat. Tahle práce ti očividně nejde. Nezvyšuj na mě hlas.
- Já nezvyšuji.
- Máme to na nahrávce, ne?
Hoch zase splaskl.
- A ještě dodám, že pracuješ pro korporaci, která se s Čechy vytírá zadek. Odejdi. Jdeš proti svým. Jsi jeden z nás. Na zdar!
- Hezky jste mu to řekla. Ano, je to pravda.
- Ale nic nezmůžete. Jen takové řečnické cvičení. Moula.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-01-vzpominkyna-listopad-19-a-20
Doma. Obaluji houby. Vyrábím celerové hranolky. Po dlouhé době si pouštím tablet. Nabíhají mi tam vzpomínky. To je fotek! To je hezké! Aha, tam někde ty fotky jsou. Proto mám ucpaný one drive. Snažím se je mazat. To nejlepší z listopadu 2019. Jé, maminka. Taky tu mám její přestaré boty. Měly měkkou výstelku. Nechtěla se jich pustit. Ustřihla jsem pásky. Pak, když měla noženku zlomenou, asi po roce mi došlo, že už je nikdy nebude nosit. Koupila jsem jí kvalitní. Nejlepší okamžiky z roku 2020. Aha. To mi ta psychiatrička vyhrozila, že mi nechá znesvéprávnit maminku za to, že jsem zjistila změnu medikace. Týden to tajili. Mamka měla zhoršenou náladu. Plakala. Až po týdnu to přiznaly. Mrchy v bílém plášti. 106 lidí v domě. Jen mamku hnala ta potvora mstivá před soud. No jo. Nepovedlo se jí to. Bylo to velké týrání, napětí, starost. My jsme nechtěli mamku znesvéprávnit. Pomsta za to, že jsem mamku chránila. Psychiatrička k soudu na mě napsala posudek, že jsem pro maminku nebezpečná a že nedoporučuje, abych byla její poručnicí. Náš právník kroutil hlavou, proč není posudek na mamku, ale na mě. Přitom jsme se s Ivou shodly, abych tedy byla poručnicí já. Mamka stihla odejít jako svéprávná bytost. Týden po pohřbu přišla obsílka k soudu. Té mrše v bílém plášti to jen o týden nevyšlo. A nebyla ani schopná k soudu jako soudní znalkyně - chacha - poslat zprávu o smrti v důsledku pádu pečovatelce.
K obědu houby s celerem, ovocný kompot. Ještě mám pár rajčat. Šetřím si je. Ještě i v skleníku…
Koukám, jak v roce 69 už na nás chystali mocní dnešní genocidu. Chjo. To jsem ještě byla kůzle na druhém stupni. Veselá. Rozjívená. Oblíbená. Žákyně základní devítileté školy.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-01-rimsky-klub-londyn-1969/1657888249
Zakladatel Římského klubu Aurelio Peccei v "The Chasm Ahead" - Londýn 1969 :
Peccei uvádí v roce 1969 tři "řešení" problému "nadbytečných lidí":
1. Biologický "zárodek nebo virus"
2. "Hromadná sterilizace"
3. "Eliminace nadbytečných lidí"
(https://x.com/robinmonotti/status/1609673729424101377)
Ono je někdy lepší nevědět, co tě čeká.
Bylo to tu hezké. Asi po pěti dnech jsme zatopili. Uhlíky blikají. Slečna Žofka vyběhla do noci. Mourek pochrupuje. A já jdu taky.
Dobrou noc!
P. S.
Keltský svátek Samhain, staroslovanská Velesova noc nebo Svátek dušiček
Noc z 31. října na 1. listopad je zasvěcena vzpomínání na předky. V přírodě nastává konec světlé části roku. Keltský nový rok začíná v období, kdy je Slunce na patnáctém stupni Štíra, vládnoucí planetou tohoto času je Pluto. Tento evropský svátek "začátku a konce všeho" vznikl už před šesti tisíci lety.
Samhain znamená "konec léta". Přichází čas proměn, obnovení, uctívání zesnulých, věštění, oslava sklizně, příprava na zimu. Předkové jsou žádáni o rady a pomoc do nového kola roku. Lidé se obracejí k Bohu a Bohyni, snaží se porozumět koloběhu zrození a smrti. Pořádají hostiny a oslavy, na které jsou zváni také duše předků. V tyto dny přichází divoké větry podzimu a otevírá se brána mezi tímto a oním světem. Bohyní Samhainu je Morrigana, je bohyní temnot, jejím symbolem je oheň a kotlík přeměny. Kotlík je symbol síly, obnovy a transformace.
Slovanský bůh Veles ovládal přírodní magii, vědění, věštění a básnictví. Byl ochráncem skotu, což souviselo s bohatstvím. Byl také vládcem podsvětí. Poslední listopadovou noc se otevírá velesova magická hranice mezi světy. Na znamení, že duchové předků jsou vítáni, se na prahy domů pokládá malý zvonek, okna příbytků září světlem svící.
Keltové sázeli na hroby brčál, violku vonnou a oměj šalamounek
Zvyk, pokládat na hroby zemřelých řezané květiny, pochází z období starého Říma. Římané, tak jako jiné národy, věřili v posmrtný život. Růže položená na hrobě představuje symbol obnovujícího se života. Růže je symbolem životní energie – hadí síly. Na keltských pohřebištích dominovaly borovice a červené tisy. Jako stromy nesmrtelnosti připomínaly, že život je věčný a duše nesmrtelná. Není vhodné posedávat nebo přespávat v blízkosti tisu, obyčejného smrtelníka by se mohli zmocnit bytosti z podsvětí. Také zeravy jsou považovány za stromy nesmrtelnosti, větvičky používáme dodnes při pohřebních obřadech – vůně zeravu uklidňuje a zahání smutek.
🍂🍁🍂
Vzpomínáme
Podzimní listí ševelí v korunách stromů a my pociťujeme energii stoupající ze země. Nad potemnělými mlžnými lesy jasně září Večernice, svou širokou ochrannou náručí střeží bránu mezi tímto a druhým světem. Láskyplně dohlíží na pouto mezi světem přírody, člověkem a světem duchů, všech hrdinů minulých životních příběhů, kteří kdy kráčeli po zemi.
Podzimní vítr se toulá po krajině, aby nesl myšlenky na naše milované k vzdálené tajemné bráně na západní straně hvězdné oblohy. Vzpomínáme a lásku posíláme ke hvězdám.
Láska naše i našich předků, až uhasne jas večerních a nočních svící, se rozzáří ve světle ranní hvězdy Jitřenky. Její záře je tajuplným mostem mezi hmotným a duchovním světem, dává nám pocit útěchy a vnitřní rovnováhy. Pamatuj, že v záři Jitřenky každého rána proudí nové síly.
Barevné listí padající k zemi přikrývá vše smutné a stonající a slunce podzimu dodává léčivou sílu, aby v čase nového růstu na zemi obohacené výživou spadaného listí mohly vykvést nové růže.
Vnímej jasné světlo zapálené svíce, požádej o dar lásky všude tam, kde je právě nyní nejvíce zapotřebí. Neodfoukávej světlo svíce nadarmo, svým dechem pošli přání hojení a lásky potřebným. Avšak těm, kdo o to nestojí, své kouzlo nevnucuj. Nadpozemské kouzlo této noci ponese tvé myšlenky, krajinou malovanou precizními tahy podzimní paletou hřejivých barev, do míst blízkých i velmi vzdálených.
(Zdroj: psychologiechaosu.cz)