Koncertní, kočičí, bílý

Letí nám ten čas očekávání. Už druhý víkend. Půl desáté. Právě jsem se probudila. Potichoučku se otevírají dveře do ložnice.

- Peťuš, už jsem vzhůru!

- Já jen, že jsi říkala...

- Jj, vím, vím. Jdeme na koncertík. Vstávám!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-03_Rano_-/

Snažím se do deseti hodin obstarat snídani kočkám, sobě, zlidštit se. Při pohledu do zrcadla se na mě dívá stařičká tvář. Už toho mám víc za sebou než před sebou. Proto se maluji, raduji, tikám ve štěstí, lásce, radosti. 

Jdeme. Snížek z noci se mění na vodu. Na mostě drží.

- Vidíš? Tady je jiné mikroklima. Voda zespodu most chladí.

- Počkej, já si to vyfotím.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-03_Do_pevnosti_na_koncert_vnucek_a_zase_domu/

Jdeme do PDA. Posádkový dům armády. V dobách socialistické armády slavný. Iva sem chodila v neděli od dvou do šesti na čaje. Tady křepčili na šedesátky. Indián - indián, lesů pán - lesů pán... Jsem jednou zaslechla ze sálu, když jsme se s maminkou stavily nakouknout... V průjezdu bývala hospoda. Už dávno dávno zazděná. Hostinský - jak se jmenoval. Měl dceru Ivanku. Pletu se? Vzala si Iška. Její maminka zdravotní sestra ve vojenské nemocnici u dr. Kartákové. Do krásného tanečního sálu se vcházelo dvorem. Tam jsme chodili jako žáci hrát akademii. Každý něco recitoval, tančil, hrál. Pak nám nemocnici i PDA zabrali Rusové. Když sál vrátili, museli udělat rekonstrukci. V devadesátých letech ještě nebylo rozkradeno. Z balkonu, kde měli Rusové promítárnu, tekla voda zdí... Sál - překrásný. Co plesů jsme tam odtancovali. Co filmů se tam točilo. Dnes se vchází dlouhou chodbou z boku. Tam jsme měli chvíli učebny hudebky. Chodila jsme na klavír. Pak jsme chodili kam? Do hudebky do Jaře? Ne. Po vyučován jsme měli hodiny ve třídách.

- Peťuš, tady stávala v roce šedesát devět filmařská auta v řadě u chodníku. V Okružní točili Zabitou neděli. Pracoval tam nějaký pan Slepička. S Erikou, Zdenkou, Zlatkou jsme tu s nimi povídaly... Pak šlus. PDA se předalo. Skončila sláva.

Předpokládala jsem, že v sále bude něco jako bývalo v muzeu před rekonstrukcí. Prodej medoviny, svařáku... Psali občerstvení zajišťuje restaurace Beseda. Nic. Žádný svařák. Žádný stánek. Trapné. Žádná možnost koupit si něco. Nic.

- Tak jednou jsme přišli včas.

Rozpaky. Co dělat? Rozhodla jsem.

- Víš co, jdeme si sednout.

- Dopředu ne.

- Dopředu jo.

- Prosím tě dopředu?

- Ano, abychom dobře viděli, slyšeli, fotili, točili.

Jde k nám snacha. Přisedá. A Honzík. A vnouček od druhé snachy. Hezký kluk. Myšlenky mi utíkají.

Začíná koncert. Čekám české koledičky. Marně. Tam by se vyřádili na dvoj i trojhlasech. Hezky zpívají. Mám ráda zvonivé dětské hlásky. Mlčím, když se mi před objektiv vystavuje ŠI-PR a basa. Vedle slyším, že vadí ŠI-PR a basa. A přes židli taky. Není vidět na naše vnučky. OK. Ireno, mlč. Hlavně, že to nevadí jen tobě. Zas bys byla vyvrhel. Na pódiu doprovází na kytaru synoveček. Nějak zestárl. Pamatuji, když jsme se s maminkou vrátily 15.7.1969 z LVT. Kdo si pamatuje, co byly LVT? Liberecké výstavní trhy. Skvělé. Nakupovalo se tam i nedostatkové zboží. Hlavně - celý den módní přehlídky. Střídali se tam umělci - Matuška, Pilarová, Neckář... Po příjezdu domů nás čekala radostná novina. Iva porodila hošíčka. Měl se jmenovat Petr. Ale paní tchýně řekla, že mu stejně bude říkat Milánku. Skákala jsem radostí. Na chodbě stál kbelík s vodou. Skočila jsem do něj. Voda vyšplíchla. :-)  Radost z toho, že jsem tetou. Dnes bych si nechala říkat jménem. Ale teta už mi zůstala. Hlídávala jsem milovaného klučíčka.

- Jak se jmenuješ?

- Manini Monini.

Milánek Morávek.

Pak už to byl Mijanek. Tak ho mám v mobilu. Dodnes. Mijanek. Vždycky to pro mě bude Mijanek, i když už překročil půlstoletí. Iva nechtěla, aby žvýkal. Neuměl to. Byl příliš malý. Žvýkačku vždycky spolknul. Trávila jsem s ním hodně času. Velmi ráda. Jednou zpozoroval, že žvýkám.

- Teto, ty máš žvýku. Dej mi kousek.

Rychle jsem ji schovala pod jazyk.

- Nemám.

- Ukaž?

Kontroloval mi pod jazykem, na jazyku. Byla jsem rychlejší. Když nenašel, co hledal:

- Tys´ ji schlastla, viď?!

Jako spolkla. Jindy jsme byli na dvoře. Letěla helikoptéra. Honem jsem se snažila mu nasměrovat oči, aby ji zahlédl. Neviděl. Zašel za roh:

- Prd vidim.

O jarních prázdninách jsem zas byla za chůvu. Chodili jsme mamince naproti. Než jsme se jí dočkali, lítali jsme po třešňovce, kde v dubnu už rostla jen suchá tráva.

- Mijanku, budeme sáňkovat, jo?

Vždycky jsme vyběhli na kopec a běželi dolů. Maminka už byla blízko.

- Babi, babi, my ti ukážeme, jak s tetou sáňkujeme.

Maminka byla dost překvapená. Tak jsme jí to předvedli.

Dnes poslouchám dětské hlásky. Koukám na Manin Monini. S bratrem Olikem loni hráli v kostele mamince z kúru na rozloučenou. 

Jdu se zeptat na svařené víno. Jen nealko. Ať jdou do háje. Pokrytci. Potkávám Olinu. Její manžel Pavel loni umřel. 

- Oli, už mi v ní chybí jeho podpis. 

- Ten už nikdy nedostaneš. 

Naposledy jsem jo potkala na vernisáži. Poznala jsem ho jen podle Oliny. Vyprávím jí, jak jsme v patnácti - Erika, sestra jejího muže, Markéta, Zdenka a já slavily narozeniny. Eričina maminka nám upekla bábovku. Nikdo nebyl doma. Jen my čtyři rozchechtané. Erika se vytasila litrovkou vína. Dodnes cítím tu slast - bábovka zapíjena vínem. Po skleničce jsem se pak vracela po promenádě domů. Vznášela jsem se.  

- Víš, dnes necítím sedmičku. Tehdy ty dvě a kousek deci udělaly divy. Pavel vymaloval na jejich záchodě vinnou révu, doplnil tam nějaké pijácké verše. Nějaký Ovidius. 

- To už jsem nezažila. 

- Pavel byl na gymplu. My patnáctileté. 

Vzdávám Pavlovi hold. Nikdy nikomu neublížil. Náš první porevoluční starosta. 

- Už mi neodpoví na nějaké otázky z pevnosti. Snad Láďa Bátora. 

- Nebo Erika. 

- Je ve Švédsku?

- V Klenech. 

- To je tady. 

Prozváním Olinu. Možná se s Erikou sejdu po tolika dekádách. 

Svět explodoval. Roztříštil se jak zrcadlo na milion malinkatých střípků. Na českou koledu čekám marně. Slyším africkou. Taky anglickou. Vždycky zpívali i ruskou a polskou. Aha. Té se nedočkám. OK. Ireno, pustíš si české doma. Raduj se. Děti se druží. Vibrují ve zpěvu. Velmi hezky zpívaly. A moc se snažily. Bylo to milé, hezké. Očekávání se nechej na jindy. Hlavně, že je povolen zpěv v tom našem protentokrátu. 

Vycházíme ven. Tam plno kuřáků. Bože, odjakživa se kouřilo v hospodě. Tímhle to začalo. Co si můžeme dovolit! Kam smíme! Kam až nás pustí dojít! Nakonec se tady mluví o jakési mobilizaci. Ty vorle! Co to je za vypouštěné zkušební balónky? Nevyšlo jim to s píchanci, tak odstřel? Nerozumím. O jaké mobilizaci to hovoří? Jako kde by se hoši hlásili? Vždyť nemáme kasárna. Kde by narychlo upletli ponožky, ušili uniformy, nakoupili helmy... S kým válčíme? Vymývání mozků. Tak tedy jdeme domů.

- Koukej, támhle se děti koulují.

- Počkej, vyfotím si je.

Na druhém mostě na nás troubí druhá snaška. Zastavuje. Chválím, jak malí hezky zpívali. Z velkých vynikali dva kluci. Museli se snažit, když byli jen dva. Budu se těšit na další zpíváníčko. Zaplaťbůh, že už se zas smí. Zákaz družení, zákaz zpěvu! Ty vorle! To nebyla pohádka. To byla realita. Sami chodili do drahých hospod. Bez roušek. A tihle by hnali naše syny, bratry, táty od rodin válčit? Dnes už nikdo válčit nepůjde. No nepůjde! Mají psychické problémy, jsou zženštilí. Ne, už kvůli tomu ne. A s kým by jako válčili? Jo, to vono by si panstvo někoho našlo. Není s kým. To voni by si někoho vymysleli. Ne. Nesmysl.

Polévku mám. Pozdní druhý chod.

- Peťuš, měla bych upéct vánočku, nazdobit lustry, doumýt okna... Jdu si odpočinout.

- Běž.

Je mír. Jsem svobodná. Jsem šťastná. Žijeme v lásce a v hojnosti. Jdu si odpočinout.

Přišel Honzík. Nabízím zbytek vánočky ke kafi. Kluci jedou na florbal. Že bych aspoň jeden lustřík?

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-03_Prvni_lustr_nazdoben/

Jo. Hotovo. Spokojenost. Jdu spát. Je to tu krásné. Jen tu máme škoditele. Lidé, místo aby si pomáhali, měli se rádi, chovali se jako sousedé, někteří zlobí. Mocní škůdci nás takhle za těch třiatřicet slavných let vychovali. Děti se spolu nebaví. Já s tebou nemluvím. Neuvěřitelné. To za nás nebylo. Zlouni se snaží zbytečně. to přece víme! Drakovi jde pára z nozder. A to je vše. 

Dobrou noc!