Končíme, končíme - světelná dekorace i Versaillská smlouva
Ráno. Dnes jsem sama doma. Mohu spát. Nemohu. Petroušek mě včera informoval.
- Znáš tu, ona je taková štíhlá. Víš? Ptala se mě, jestli může přijít se třemi králíky.
- Péťo, já jsem se od tohohle už začala distancovat. To musí stát.
Loni jsem se školila v Brně, pustil je, daroval do pokladničky. Samolepku na dveře zapomněli. Jak koukám na sbírku kalendáříků, byli tu.
- Peťuš, vysvětlovala jsem ti svůj názor. Distancuji se od církve. Rituály si dělám své. Ani půlnoční temné obřady na Štědrý den nenavštěvuji...
- Řekl jsem jí, že až po desáté hodině.
Ach jo. Jak vím, že mám povinnost. Nemohu spát. Jsem neupravená, nechci se ukazovat. Kurník!!! Nade dveřmi je samolepka z roku 2018. Loni mu asi samolepku nedali.
Jdu bosa do zahrady. Zasypávám ptákům krmítka. Bosá noha reaguje na zmrzlou trávu nedobrovolně. Chodidlo se kroutí. Ireno, šup, nasávej zemskou pránu!! Deset minut. Začínám cítit žiletky. Na sněhu by se mi chodilo pohodlněji. Sluníčko se klube v lískovém ořeší. Narozené. Mladé. Nádherné. Nabíjející. Životodárné. Léčivé. Už má sílu! Šmajdám v noční košili okolo krmítek. Na mysl mi přišel vlastenec. Karel Hašler. V koncentráku na něj lili v mrazu vodu. Umrzl. Nepřežil. Dnes se těm šmejdům (dere se mi na mysl slovo hajzl, ale dodržím zásadu krásné slušné spisovné nebo hovorové mateřštiny) tisknou adorační knihy. Vztyčují se jim pomníky. Zabíjáci, kteří rozpárali ženám břicha, přibíjeli lidi na vrata stodol, zabíjeli děti, mají u prasat ryjících v řepě zelenou. Chodím zahradou, vzdávám hold Karlu Hašlerovi. Nedal si pokoj. Provokoval. Ještě když se natáčela v Babiččině údolí černobílá Babička, byl přítomen. Mám pocit, jestli ho právě tam nezatkli. Nechce se mi to hledat. Taky kde, v zahradě. Bez telefonu. Chodidla křičí: DOMŮ!! Tak domů. Zahrado, děkujeme! Hezky odpočívej. Spi dál!
Probírám mrazák. Potřebuji odebírat z úrody, aby bylo místo na další sezónu. Uštipuji kus hub. Odděluji kus jahod. Beru hrst třešní. Co tu ještě mám? Domácí mraženou papriku. Vytahuji malé nádobky Vorwerku na vaření rýže v páře. Do jedné namáčím trošku červené čočky, do další zelenou. Ještě kroupy. Na páru loupu brambory. Umisťuji nádobky s namočenými luštěninami vedle brambor. Hotovo. Kompot. Jablka, švestky, jahody, borůvky. Puding s hromádkou borůvek. Nesladím je. Poslouchám u toho Tobogán na Dvojce. Jeník Vančura. Plavcům 55 let. Nechce se mi poslouchat moudré řeči, přednášky. Dávám mysli oddych. Aleš Cibulka; sice se nevyrovná ani zbla Tomáši Slámovi. Už jsem si na něj zvykla. Pan prezident přál národu o Vánocích do nového roku hodně bolesti, protože myšlení bolí. Má pravdu. Fakt se mi nechce přemýšlet. Dodělat polévku. Hotovo. Před polednem se tu ukazuje Petroušek. Má hotovost. Nabízím něco na zub. Nechce. Snědl připravenou svačinku v krabičce ode mě. Zobnul miniaturního medídka. Letos jsem na stromeček nekoupila žádné chutné bonbony s palmovým tukem, s glukózovo fruktózovým sirupem. Vždycky jsme stromeček ověšovali sněhovými kroužky, polomáčeným arabeskami, lanýžovými bonbony. Co pracuji ve výživě, nic. Letos jsem koupila maličkaté dle etikety nezávadné medídky (ne medvídky, jsou to takoví malí rozkošní medídci.) Linduška je navěšela do našeho překrásného vonícího hustého stromu. A zas je minulý týden slavnostně sundala. S tou barevnou hromádkou se budeme těšit příštího půl roku. Snad i ostatní lidé pro příště nechají jedy v regálech. Nenechají. Budou se ládovat jedy jak o závod a pak se divit, že jsou nemocní. Ale kdyby nekoupili, ó!!! To by se jimi výrobci mohli zalknout. Až nabídnou kolekci nezávadnou, jsem první zájemce. I Lindt už asi dva tři roky posílá nekvalitní hnusy. Se zvonečkem nebo rolničkou na nádherné mašličce. :-(
https://www.czechfreepress.cz/zdravi/biologicka-genocida-v-ceskosomalsku.html?fbclid=IwAR3h3R_Eo9jLG9-04iAivja5siwAj4oY5RXeb4lPJvve7YspIX_MYjcGqDk
Petroušek je doma. Dvě hodiny. Obědváme.
- Tak, a teď jdeme sundat světýlka. To máme hned.
No, nemyslím si. Ale nechávám ho.
- Ustroj se, jdeme.
Jdu v noční košili, v bundě. Bosá. Odvíjím nejprve krátké světlo z jalovečku. Světelné koberce z tújí, z jabloňky. Petroušek rovná do připravených krabiček. Jdu na půdu. Co se ometu, je iniciativní.
- Mohl bys mi říci, co tam děláš? Kde máš štafle? Proč to rveš?! To jsou nová světýlka. Pak se budeš divit, že metr vynechává.
Nahozena nervozita. Každý si myslíme svou pravdu. Ještě neječím. Přináší štafle. Hledám začátek řetězu. Zamotal to. Zlostím. Už zas někde něco motá.
- Petře, začínáme od začátku, ne od konce!
- Tak si to udělej sama!
- Ne. Vylezu na štafle a budeme opatrně sundavat z větviček...
Ztratil se z dohledu v zahradě. Přetrhla jsem mu jeho realizaci. Vylézám na jabloňku. Pamatuji si na den, kdy jsem ji sama obtáčela. Zrovna přišli mladí. Už se stmívalo. Jako dnes. Vrčím. Omlouvám se jabloňce. Tahám ji za větvičky. Krmítka se houpou. Odpojuji barevnou projekci. Lezu na schůdky. Odmotávám svítící girlandu ze zahradní besídky vpředu. Kde sakra je?
- Peťuš, támhle smotej ta světla. Jsou tam cedulky, kde jsme to letos měli. Abychom se v tom příští rok vyznali... Proč jsi rozebral ten strom? Do té úzké krabice ho určitě ládovat nebudu. Opadají mi z něj ty bíle krytky.
- Nevypadají. Vždyť vidíš, že se tu žádná neválí.
- Proč jsi dal oba stojánky do jedné krabice?! Jeden je ze sněhové bouře, jeden z barevné projekce.
- A který je odkud?
- Správná otázka. Ale tu kladu já. Máme v tom bordel. Děkuji.
Vracím se do domu. Lezu na půdu s časovými spínači. Nahoru, dolu. Bosa. Docela mě zebou tlapky. Na půdě mám rozkramařeno. Po necelých dvou hodinách je na zahradě sklizeno. Světelný strom si podáváme on dole, já nahoře. Ještě ozdobný žebřík.
- Peťuš, ještě tu oranžovou šňůru.
- Kterou?
- Je pod žebříkem. Proč jsi tady ty šňůry nedal do pytle?
- Jenom jsem je svázal.
To vidím. Ukládám je do velké papírové krabice. Prodlužky nebudou celý rok potřeba. Navrch ukládám několik časovačů do pouzder. Na půdu jsem dnes lezla jak cvičená opice. Víc jak desetkrát. Kde je s tou oranžovou šňůrou? Lezu si pro ni dolů do technické. Vynáším ji nahoru. Je tady, leze za mnou nahoru.
- Kterou šňůru jsi měla na mysli?
- Tuhle.
- Pak ji mám najít, když ji máš tady.
- Jsem ti říkala dole pod žebříkem. Tys ji tam neviděl? Ležela tam nepoužitá celé Vánoce.
- Já jsem ji hledal venku pod žebříkem a v chaloupce.
Zavírám půdu, jdu zatopit.
- Péťo, jak začneš používat svůj mozek, je vše ztraceno.
Řehtá se. Něco mi vtipně odpovídá. Obejmul mě. Smějeme se. Je to k smíchu; moje zlobení, naše hašteření. Prve bych ho nejradši zabila. Miluji ho. Je svůj. I já. Každý uvažujeme jinak. Máme rozdílné koníčky. Jsem rebel. Je zapojen v systému. Nemíní se z něj jen tak vymotat. Vyhovuje mu žít v matrixu. Asi o tom ani neví. Ctím slovanský rod. Chci vystoupit ze zločineckých organizaci. Jemu je to všechno fuk. Hlavně, aby ten balón doletěl do té správné branky. Aby naši vyhráli. Čučí do sportu jak na oltář. Často slyším:
- No, teď jsem to kvůli tobě neviděl.
Nebo:
- Kvůli blbému... (co se zrovna hodí) mi unikl gól.
- A žiješ? Ještě mě čekají sundat lustry, ibišek, výzdobu oken. Projít dům. Sundat papírové anděly... Všechno na půdě srovnat.
- Chtěl jsem, aby nepršelo. Takže zahradu máme. Jsem rád, že jsem to přežil. S tebou něco dělat je masakr. Napiš to na facebok. Všichni budou říkat: Ten tvůj Peťulka, to je chudák.
Bavíme se, řehtáme se. Je nám srdečně jedno, kdo a co povídá.
- Pojď sem. Seš moje koza?
- Jsem, Petroušku. Šťastná, že tě mám.
Jsme jak oheň a voda. Ale držíme při sobě. Milujeme se jednatřicátý rok. Miluji ho vrcholově. Ctím ho. Je stará duše. Velký učitel. To mě štve. V uvozovkách. Co já studuji, odkrývám, objevuji, procvičuji jak žáček tady v tom skafandru na naší krásné planetě, on to prostě žije. Je štědrý, je láskyplný, často mě překvapí moudrým životním rozhodnutím, s každým je za dobře. Dovolí si vyskakovat jen na mě. Drzoun. Je to světlo mého žití. Moje slunce. Moje opora. Moje velká láska. Sami dva jsme tak hezky vedle sebe zestárli; někdy si s něčím nevíme rady. Dáváme hlavy dohromady. A je nám to mnohdy houby platné. Nerozumíme mnohým věcem. Nechápeme svět. Máme tu Lindu. Kontroluje, pomáhá, radí, zařizuje. Máme čtyři děti. Jeho a moje. Naše mladší děti jsou naši pomocníci. Vždy připraveni. Jsou nám nablízku. Můžeme se spolehnout. Děkujeme. Helenka Heclová mi v říjnu u horoskopu prozradila:
- Mladší děti jsou naši učitelé.
Všímám si toho. Jsou; učí nás. Nenápadně. Pro mě novum, které mi bylo odhaleno. Neznamená to, že nemilujeme i ty starší. Jsou naše.
Jaký to byl den? Neklidný. Nemohla jsem se věnovat ležení. Nejprve jsem čekala na tři králíky. Pak přišli dvojí. Jedni poctivě odzpívali celou koledu. Asi za hodinku přijeli druzí. Autem. Do telefonu halekám:
- Už jste tady byli!
- Aha, to nevadí.
Chtěli ujet. To jsou ti s tou štíhlou. Objednaní. Nesmím zklamat Peťulku. Pouštím je dál. I jim házím do pokladničky. Minulým jsem darovala mimo peněz na pouť velkou čokoládu.
Ti pouštěli koledičku z nahrávátka.
Tak samolepku máte?
Přitakám. Kalendářík a cukr s obrázkem někomu daruji.
Oběd. Sklízení světel... Stmívá se. Dnes jsem nikam nemusela. Nenamalovaná. Neupravená. Košilový den. Čučím z houpacího křesla do ohně. Co chci? Všechno mám. Štěstí, zdraví, lásku, hojnost, spokojenost. Netrápím se závistí. Nekape mi na maják. Neřeším, co, kdo kdy, kde. Starám se o sebe. Miluji lidi. I ty, kteří si myslí, že ne. Na to si musí každý přijít sám. Než popřeju dobrou noc, poznámka:
Kdysi, druhý rok mého učitelování, jsem měla na venkovské málotřídce přísnou ředitelku. U ní jsem se vyučila. Pro celou čtyřicetiletou kariéru. Nejvíc mi dala ona. Jana. Komunistka. Skvělá. Výborný čestný, hodný člověk. Zásadová. Někdy dala dítěti přes zadel a zavolala to jeho rodičům. Ty učila. Měla ve vesnici tři generace. Termíny rodičovských schůzek vybírala podle TV programu. Taky měla téměř stoprocentní účast. Její bývalí žáci škole pomáhali. Přímá. Líbilo se mi to. Nechodila po vesnici a nepomlouvala mě. NIKDY. Přímo do očí řekla:
- Ireno, včera jste nechali v lavicích nepořádek. A kapal kohoutek. Než odejdeš ze třídy, zkontroluj okna, vodu, světla, lavice.
Řídila jsme se tím celý život! Asi před dvěma lety mě opustila. Stavovala jsem se u ní. Někdy jsem si od ní kupovala vajíčka, když měla. Cestou od holiče jsem zavolala:
- Jano, jste doma? Na chvilku u plotu.
Vždy mi řekla, co jí trápí, co ji bolí; někdy mi dala pět vajíček; já jsem řekla o mamince, o holkách. Ona byla z hodně sourozenců. Měli rodinné oslavy. Scházely se se sestrami a rodinami. Na střední školu chodila v Mladé Boleslavi s redaktorem Československé televize. Jezdíval na srazy. Teď mi vypadlo jméno. Jezdívala na maminčin hrob až tam někam daleko. Věděla o mně, že mám na západě (Bože, změnila jsem pohled) své emigranty. Holandsko, Austrálie, Rakousko, Německo (Zlatka milovaná) , Vítek na Manhattanu. Před čtyřmi lety jsem si na koncertě Angels jsem mému bývalému basáku špitla: já bych si tak přála vidět Vítka.
- Támhle ho máš. Nese pivo.
Zhmotnila jsem své přání. :-) To bylo setkáníčko. On mě nepoznal. Psali jsme si možná dvacet let. Nepoznal. Mě poznala na meditacích moje učitelka z MŠ. Prý podle smíchu. Nepochopím. Já ji nepoznala, ona mě ano. Vítek tápal.
Vracím se ke své Janě. Jana mě nikdy neudala. Když jsem na krabičku s bombičkami napsala:
Ať žije byrokracie. Největší byrokraté sedí v Josefově na poště. (Nechtěli mi tehdy vzít malý balíček. Vždycky mi bombičky vzali. Jednou si kjava za sklem postavila hlavu. Šla jsem je domů přebalit. Posílala jsem je do Phy Zlatce. Tady nebyly k sehnání. Vozila mi je z Phy. Pak emigrovali a bylo po šlehačkových bombičkách. Možná, že už byly k mání a nebylo zas něco jiného.) Jana se mnou tehdy jela autobusem na okresní národní výbor.
- Ireno, ty budeš mlčet. Mluvit budu já.
Stalo se. Vysekala mě. Komunistka se za mě zaručila. Proč to celé? Uměla mně domluvit, říci nepříjemnost do očí, nechodila po vesnici. Přiučila jsme se od ní ledacos. Jano, měla bych si dát jazyk za zuby. Dřív i dnes. Bohužel. Přímost, jasná řeč, pravdomluvnost, upřímnost se neodpouští, že? Dnes už se u Jany stavuji jen na hřbitově.
Petroušek vylezl z nory:
- Dobrý den, koníčku. Už jsi to tam napsala?
Přikyvuji. (Kdykoli jsem mamince pomáhala šibovat s těžkým žebříkem pod třešeň, postavila mi ho při mé nešikovnosti na nohu. Když jsem zaječela bolestí, poznamenala: Koni, nemáš tam tu nohu strkat!)
- Já tě jednou zabiju. Koukám, žes udělala krásné ohárky. Nerad, ale uděluji ti pochvalu.
Pusa. Pět hodin. Mám hotovo. Shrnutí. Pro sebe i nepřátele. Srovnáno. Ledacos si uvědomuji. Tady jsem. Jsem, jaká jsem. Přímá.
Dobrou noc!