Konec velké epochy

02.01.2021

Sobota. Mé dopolední poslechy u vaření. Dnes sama. Petroušek v pracovním procesu. Zrzka drzá mi přišla říci až k posteli, abych vstala. Ona ví, že nesmí do ložnice. Jenže ona tuší, že bych si to přála. Ať si zabere Micinčinu poličku.

- Jedeš! Víš, že ložnice je zakázaný prostor. Vypal!

Několikrát předstírá, že nerozumí. Popáté, pošesté... Vystrnadí mě. Honím ji z ložnice. Hraje si s mou trpělivostí. Jdu si umixovat zdravé jídlo. Od včera cvičím. Dostávám se zas do formy. A do normy. Sama sebe normuji. Cvičím svou sílu. Kondici.

Pouštím netrpělivou Zrzečku ven. Otálí na prahu. Ovanulo ji mrazivo. Ale vybíhá. Disponuje kožichem.

Vracím se do postele. Konečně zkouknu Konec velké epochy. Trezorový film z roku 65. Tak se ukažte, vy scifi! - A ukázali. Oči mi lezou z důlků, uši se točí okolo hlavy. Zapisuji si repliky. Skoro každá věta. Musela bych přepsat celý film. Točili to včera? Kdo psal scénář? Co věděl? Kde a čím se inspiroval? Lépe - kde nakoukl do informací o budoucnosti vzdálené hodně dekád?!

https://www.youtube.com/watch?v=lMChj4Zg9q0&fbclid=IwAR2Ub66kkGLKC0hgR8QYs07cdL5JlwNixrgKOJQy2pjsdrr9pYbY5ek_OcE

  • Celá naše planeta je einzlík. Nezbývá nám, než zůstat sedět, nejvýš si zahrát vole, padni.
  • Vy jste filosof, pane profesore! Vy jste z obliga. Ale já jsem tady vedoucí. Já se nenechám honit po úřadech.
  • Snášet ticho je stupeň kultury, mladý muži! Nesnášíte je, protože se bojíte myslet.
  • Pořád počítáte. Zas počítáte. Nikdy jsme neměla ráda čísla. Jak můžete počítat? /

2+2 jsou vždycky čtyři, Evičko. To je jediná jistota. Jednou to pro mě byl dokonce smysl života. Všechno ztratilo smysl. Byla válka. - Ale proč počítáte teď? - Zase to zkouším. S tou jistotou.

  • Já samozřejmě nemohu vědět, pravda, co bude dál. Ale nikdy nebyly lepší podmínky zpracovat, pravda objektivně, dějiny lidstva, než jsou teď. Mám pocit, že jsem vystoupil sám ze sebe. Že se vidím z profilu. Lidstvo z profilu! Jako profesor dějepisu jsem se neřídil vlastními názory, jako spíš disciplínou. Dějiny jsem učil jako sled letopočtů. Nikoho nezajímá osobní názory učitele dějepisu. Dává se přednost učebnicím. A ty, jak je známo, píší vítězové.
  • Nechci slyšet, co říkají. Co když bude zase válka? Jsou silnější než my. Co když budou zas lágry. Slabí nalevo, silní napravo. Děti zvlášť. Jsem ráda, že nemám dítě, umřela bych strachy. - Nechci nikoho mít, nikoho ztratit.
  • Myslíte, že bude k sehnání ocet?/ Ocet? / Nejlepší prostředek proti záření!
  • Naším problémem je příliš vysoký růst obyvatelstva... Budete to řešit sterilizací... - Šetrné omezení počtu obyvatelstva, řekli! Vyjadřují se, pravda, ohleduplně, i když bez sentimentu.
  • Zamezíme na deset dnů jakýmkoli informacím. Rozhlas a televize na celé planetě omezí své vysílání jen na meteorologické zprávy a hudbu. Nebudou vycházet noviny. - Moment, noviny přece musí vycházet. - Já si nepamatuji, že byste si myslel, co píšou v novinách. - Když si chci myslet něco jiného, musím vědět, co píšou noviny.
  • Oni nám dají šanci, až nám z toho bude brnět hlava.
  • My nemáme právo si klást požadavky! Musí být směrnice! :-)
  • Netahejte sem přizpůsobivost! Snad umíme sami soudně myslet, když jde o všechno, ne? - Já bych takhle nemluvil. Už teď vědí, co jste řekl, kde jste to řekl a před kým jste to řekl. Máme reálnou možnost přizpůsobit se. (Jak to mohli vědět?)
  • Já se války strašně bojím. Zastavit čas? To bych tím připustila, že by mi zakázali moje sny, moje představy, sny mých dětí... To přece nemůžou udělat! Je to stejné svinstvo jako válka.

Doporučuji film zhlédnout. Původní TV hra Jindřišky Smetanové. Žena autorka? Sociální strata - bohatá: Inženýr, malíř, instalatér, blondýna, servírka, profesor, vrchní, úředník, dáma, vychovatelka, student, dívka, policista.

Slyším ze zahrady crlikání bažanta. Před třemi čtyřmi lety jsem sledovala slídění naší černé pražské Kitty, dcery Micicindy, za překrásným bažantem. Vykračoval si po sněhu, Kitty v uctivé vzdálenosti za ním. Jak detektiv. Jak se bažant zastavil, i Kitty usedla na hromadu sněhu. Vystrkuji nohy z postele. Vyrušila mě ze sledování Konce velké epochy. Bažant s křikem vzlétá směrem proti oknu nad střechu domu. Letos jsem ho už několikrát vyplašila neopatrným rychlým odsunutím dveří do zahrady. Chodí se pást pod krmítka našich ptáků. Pod nimi vždy sbírají zrníčka i vrabčáčci a stehlíčci. Letos stehlíci nejsou. Asi vědí. Před třemi lety Micicinda rozervala jedno krásné stehličí tělíčko. Barevná peříčka okolo mrtvého ptáčka. Pak ještě jednoho. Jsem přesvědčena, že v tu zimu se vzdali naší pohostinnosti kvůli predátorovi. Micka byla kočka pozemní. Nelezla do korun. Tenhle zrzavý blesk oběhá koruny stromů, vyleze do výšky smrku. To nebudou hrdličky šťastné. Mohly zrzku vyděsit svou velikostí. Ve smrcích to na jaře kvíká, čiřiká, cvrliká a crliká, zpívá, žije. Zrzko, chovej se ve své zahradě slušně!

Otevírám okno. Bažant právě zmizel nad střechou.

- Zrzko!

Rezáčka přikrčená dělá, jako že hledá houby. Téměř přilepena k zemi. :-)  Když jsme si ji přivezli, přibližovala se po břiše. Přemisťovala se plížením. Už z toho vyrostla. Chodí po čtyřech. Dnes, kdyby mohla, vyryla by rýhu v trávě.

- Co tam děláš?

Radostně přibíhá pod okno. Zaplať bůh se neumí přidržet na parapetu. Jdu do kuchyně zavolat z výklenku. Už se orientuje, která díra do domu se právě otevřela. Obíhá dům. Kluše šťastná do tepla.

Koukám do FB. Nenechávám se zviklat do skupin. Z těch jsem vyskákala už před lety. Tam je agresivity! Jak člověk napíše něco proti skupině, je z něj mrtvý člověk. Lidi si někde agresivitu vybít musí. Ale já u toho být nemusím. :-) 

Mám pár odpůrců - ještěrových přátel. Převlékají se do různých profilů. Rádi kritizují. To svědčí o jejich nespokojenosti. Ubohosti. Proč se angažují? Proč mi lezou na profil? Drzost lidí nezná mezí. Přijdou před dům se svou dogou, udělají hromadu, radují se, že z ní kouří. Nerozumím.

Ani na vteřinu neuvažuji, že je problém na mé straně. (Díky, ego!) Jsem svobodná bytost. Mám tady stejná práva jako ostatní. Neumím si představit, někomu napsat: Jste blbá! Celý život se pohybuji v jisté společnosti. Jsem zvyklá na určitou úroveň. Padají masky. Hrubí jsou hrubější. Slušní slušnější.

Nepoučitelná. Kolikrát si říkám: Nezapojuj se do spleti komentářů pod brífingy, demonstracemi. Ne. Nedám si pokoj. Čtu z mého pohledu přitroublé, pro mě nemožné výkřiky. "Měli je zmydlit." Nebo "Debilové, kvůli vám budeme nemocní." Nebo "To zas bude pozitivních!" Nebo "Policisté vykonávají jen svou práci! Mají rodiny, děti, hypotéky."

Jo? Tak s tímhle zásadně nesouhlasím. ZÁSADNĚ. Každý má volbu. Nikdo nemusí být obuškem. Každý má svobodu rozhodnutí. Píšu:

Miloslava Jirásková Já jsem odešla z gymnázia, protože mě majitel nutil, abych dala lepší známku z mateřského jazyka klukovi podvodníkovi, jehož táta zaplatil skleněnou stěnu. To 1) a za 2) - Složila jsem fci ředitele školy v 55 letech, hypotéka na krku do 71. Takže tyhle řeči, že dělají svou práci - stačí, aby všichni dali výpověď a na čas se uskrovnili ve svých požadavcích na finance. Nemusí se nervovat, nemusí mít služby, mohou si odpočinout od stresu. To je názor můj!! Jenže to by museli mít vnitřní sílu a rozhodnutí. Jen tichá rezistence znamená podporovat režim.

Iva měla pravdu: Ty se jednou zamícháš prasatům do žrádla. - Ivo, ano. Hned mi nějaká mužatka Arnoštka, mimochodem tlustá jako prasnice - a za to si člověk může!!! - napsala: Vy jste blbá. - Každý je nějaký. Žij si s tím! 

Tedy ona se taky zamíchala. Arnoštka - s komplexem nechtěné holky, očekávaného syna Arnošta.  Taková zkrátka jsem. Už si dám pozor. Jen se svými. Mám okolo sebe slušné. Řídím se maminčiným: Raději s chytrým tratím, nežli s hloupým nabudu. Howk.

Obědváme.

- Peťuš, mohu si dát skleničku? Odvezeš mě do banky?

Jedeme do banky. Míjíme dům bývalé vedoucí školní jídelny. Už jsem o ní psala. Paní G. Skvělá. Inteligentní. Přísná. Spravedlivá. Jak ta jídelna pod jejím bezvadným vedením šlapala. A jak se kuchařkám dobře chodilo do práce! Paní G. miluje třešně. Loni se někdy po létu odstěhovali. Prodali dům. Byl vždy krásně vyzdoben. Květiny na sloupcích. Periferně jsem dnes zahlédla nějakého obézního obrýleného mladíka s mastnými vlasy.

- Peťuš, nebyl to dům G?

- Byl.

- Já na ni myslím celé Vánoce.

Vytáčím ji.

- Ale to je překvapení! No to je radost! Dobrý den! No já slyším můj Josefov!

Péťa zdraví! Říkám, jak jsme minuli jejich bývalý dům. Hovoříme srdečně. Nesu ji své srdce na dlani. Dům už není našperkován.

- Ale já to mám tady na zahradě taky vyzdobeno.

- Máte zahradu?

- No, vedle dcery. Někdy ona uvaří, pak ji zas pozvu k nám...

- Dům se náhodně uvolnil?

- Ne, to bylo tak. Už asi deset let, kdykoli přijela do Josefova, říkala nám: Mami, prodejte to tu a pojďte k nám do Benátek. Vedle nich se totiž uvolnil starý dům. Bývalý manžel jí nabádal, aby ho koupili. Ona vystudovala pedagogiku pro třetí stupeň.

- Jé, já taky!

Smějeme se. Ona to ví.

- Zařídíš si tam keramickou školu. A zařídila. Nejprve si zaplatila kurz a pak sama učila lidi. Mezitím se dala rozvést. Teď má nového muže. 

- A taky teď by jí živnost spadla.

- Tak jsme se rozhodli. A jsme tady.

Přejeme si. A zas rozpřádáme hovor. Jsme na stejné vlně.

- Já jsem totiž bezroušková. Oni mě odevšad vyhazovali. Vím, ta chřipka je těžká, ale je to faleš. Co ti bezpříznakoví, které nutí do karantény... Mnoho lidí mě nemá rádo.  

- To ne. Mají vás rádi. A já vás měla ráda celý život. Vy jste byla přímá. Vždycky jste hlásala rozumné názory. Nikdy jste se neohnula. Čestná. Vy byste byla skvělá ředitelka na naší škole. Přála jsem vám to. Podporovala jsem vás.

To vím. To se ke mně doneslo oklikou po letech.

- Až pojedete k doktorům, zavolejte, ráda vás uvidím. Červen - třešně.

- Prosím tě, už to ukonči.

Běžím k bankomatu. Obsluhuji mrtvý stroj. Výhoda - mohu telefonovat. Stále hovoříme. Nemohu se s ní rozloučit. Cítím srdce - plesá!

- A až pojedete do Phy, tak dejte vědět. Stavte se. Benátky jsou jen patnáct km od Phy.

- Tam si před čtyřiceti lety nechal nastřelit zuby můj první muž Ivka. Tam byla jediná odbornice, která to dělala. Stálo to jako dnes milion. To byla novinka.

- Tak přijeďte! Ráda vás uvidím!

- A vezmu si s sebou šampáňo, to vypijeme!

Paní skoro nepije. Smějeme se.

- Linduška by mě k vám vzala. A taky by se s vámi určitě ráda uviděla. Tak někdy. Až spadnou tady ty nesmysly. Hodně zdraví!

- Peťuš, jsem oblažena. To byl hovor!! To byla energie! A to paní táhne k osmdesátce. Na běžkách mi to říkala asi před třemi lety. Ona se stále drží v kondici. Peťuš, vzal bys mě ještě k Rossmannovi?

- Ale nebudeš tam dlouho!

Moje slečna tu není. Je tu jiná. Taky miloučká. Sháním štětičkový kartáček. Nakonec kupuji Zrzce kartáček pro miminka.

- Nevíte, kde bych ho koupila?

- Zkuste lékárnu.

- Ajo. Lékárna. Děkuji za vstřícnost a ochotu. Ráda sem jdu, neotravujete mě.

- No, já jsem taky proti. Já u jsem to měla.

- A jaký průběh?

- Neměla jsem chuť.

- Čich?

- Jen chuť. Nutela - nic. Jinak průběh skoro žádný.

- Jsem pro variantu bez roušek. I kdybych měla umřít. Těžká chřipka.

Slečna souhlasí. Ona prodělala jen bezchuťovou. Má maturitu. Hledá si práci. Prodává. Sympatická.

Poslouchám horoskop paní Micic. Ty vorle!! Planety se jakž takž nad námi ustrnou až 23-26. To mi bude sedmdesát!! Jaké začátky?! Myslela jsem, jak tuhle nevolenou samozvanou verbež sklepeme už letos od koryt nebo v příštím roce, že se sami pozabíjejí.

Tak se necháme překvapit. Budu nacvičovat ještě víc trpělivost.

Dobrou noc!