Konečně - ještě víc euforický, protože :-)

Už je tu zas po půlnoci. Prožila jsem hezký den! Ale v běhu. Žádný odpočinek. Zítra jedu dál. :-)

Aspoň jednou jsem užila letos hory, sníh, slunce, hormon štěstí. Jo, práškovali. Fest. Jo, byly tam velké fronty. Ale za deset minut jste byli na vleku. Jo, při předposlední jízdě děsně bolely tlapky. Bylo to tak akorát. Opotřebenost těla - to mě štve a děsí. Asi klenby.

Ráno.

- Ty nebudeš vstávat?

Ty vorle, za tuhle větu bych ho shodila z postele.

- Nech mě!! Mám budíka.

Lezu. Tak - mám hodinu do příjezdu Lindy. Dovařím hovězí polévku. Umixuji si sportovní výživu po lyžování. Bylinný koncentrát. Aloe na pití. Lift off do kapsičky. Jak se hodil! Tyčinku citronovou a mandlovou. Nakonec jsem je nesnědla. Vzala jsem si rozmáčklou expres tyčku někde z batohu dnes místo oběda.

- Ó, ty už jsi vzhůru!

- Co tu děláš?! Máš přijet až v sedm.

- Naložím ti věci. Kde je máš?

V pracovně.

Je to jak když jedu do boje. Chránič páteře. Přilba. Rukavice. Přezkáče. Lyže. Hůlky. Zahřívadlo do kapsy dnes neberu. Mraky věcí do auta. Pak to všechno zas vystěhovat.

- Neber mi boty, já jsem si ani nenacvičila, jestli si je umím nazout. Vezmu si je na nohy.

- Máš je v autě.

- Ale ztuhnou a nezmůžu je!

Kašlu na ni. Kápo!

Už jsou tu oba. Ona a Péťa. Uživili by se na západě jako provokatéři.

- Peťo, proč neřekneš: Zrezčko, myslíš, že to panička stihne do sedmi do auta?

- Ta? Ta to stihne pozpátku.!

- Hele, buďte zticha! Peťuš, ztratila jsem v posteli šuntovou náušnici. A koukala jsem, že mi upadla sluchátka, takovou růžovou gumičku kdybys našel.

Náušnici mi nese hned. Udobřuje si mě.

- Buď v klidu. To Pražáci mají ve zvyku. Provokovat.

- Mami, dělej, v Náchodě natankujeme.

- Jak v Náchodě? Jedeme na Dobrušku!

- Jedeme Polskem, tam mají lepší cestu. A já natankuju. Tam mají o korunu levnější benzín.

Šeptají si něco.

- Držte pusy!

- Ona to stihne. Jak už bere fet do batohu.

- To není možné!

Hm, dnes jsem to dala. Oni mě podcenili. ZA PĚT MINUT SEDM JSEM BRALA BOTY. ČUMĚLI.

Jedeme. pozoruji východ slunce. Krásné fotky přes špinavé sklo. Přenádherné. Vypadá to, jak když sluníčko prská. Ani malíř by to lépe neztvárnil.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-20_Lyzovat_za_hranici_do_Polska/

Kochám se, kochám. Kdy se mi podaří zahlédnout tu vteřinku, kdy sluníčko vykoukne zpoza obzoru. Jsem sova. Mohu vidět maximálně západy. :-) Vlastně - někdy jdu tak pozdě, že už se sluníčko chystá vyhoupnout. 

U benzínky pozoruji, jak se to dělá.

- A to nepřeteče?

- Ne.

- Tak já si jdu ještě vyfotit támhle náchodský zámeček vrrršku kulatýho.

Linda platí. U téhle benzínky, kdo to byl? Plavci? Ne. Kdo to byl? Walda? Zkrátka se tady natřásal nějaký slavný a pak sedl do auta a místo na hranice svištěl na Hradec. Kolegové ho honili. Před náhodnou slečnou se chtěl předvést prudkým odpíchnutím, ale popletl si strany.

Kudowa Zdroj. Lázně Dušniky.

- Támhle jedeme doprava za tím autem, vidíš?

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-20_Lyzovacka_v_Zielenieci_-/

Na parkovišti je asi pět aut. Protože je osm a my máme krásné místo hned u sjezdovky. Zadarmo. Ale hodinu do otevření. Navlékám zbroj. Přecházíme přes cestu.

- Víš co, já jdu támhle do té budky na záchod.

Svlékám bundu, rukavice, odmotávám šálu, chránič páteře. Pokládám Lindě ke střežení. Přecházím opatrně zas cestu. U kabiny stojí mladý Polák. V náručí drží roli papírových utěrek. Tady se platí. Nemám zlotůvky.

- Prosím vás?!

Beru si pozornost.

- Platí se tři zloté?

Asi tři ženy a jeden muž přede mnou přikyvují a ukazuji tři prsty.

- Aha. A já nemám. Můžete mi někdo dát tři zloté?

Slečna odpočítává tři zlotky.

- Děkuji. Ale je to nenávratné!

Odpovídá něco, jako že v pořádku.

- Pánbu vám to vynahradí na dětech.

Rozumí. Směje se. Jde na řadu.

Dávám klukovi svůj dárek. Tři zlotky. Hm. Záchod pěkný. Teď už to musím vydržet čtyři hodiny. Nebo jít do restaurace; bůhví, kdy otevře. A jak se tam platí.

Devět. Konečně otevírají.

- Tady to mají jak za krále Kladska. To mají ve Sklářské Huti taky tak. 

- Na čtyři hodiny. Kartou.

- Máte na zálohu deset zlotých?

- Nemám. Lindo!

Podává mi deset zlotých. Ještě že ji tu mám.

Jsme zvyklé, že u nás třeba půlhodiny před otevřením máme permici a už stojíme u vleku; mým snem je vždy aspoň jednou za sezonu stát první na vleku a sjet si manšestr. Stát první u lanovky se mi sice nepodařilo, ale nekonečný manšestr jsem hoblovala. NEKONEČNÝ! Krása! Zmrzlý sníh. Až asi v deset teploměr ukazoval třináct, deset, jedenáct. Podle toho, jestli foukal vítr.

- Hele, a platí to na všechny kopce, vleky, lanovky?

- Mami, jsou sice v pokladně pozadu, ale v tomhle - jo, platí.

Před třiceti lety, kdy vleky patřily různým osobám, se nevyplatilo sjet k jiné stanici. To se ještě prodávaly papírové. Jednou cestou z Černé hory jsme lyžovali někdě u Pražské. Sjeli jsme jinam. Ale žádné turnikety. Pustil nás nahoru. Dnes je to jiné.

První jízdu jedeme spolu. Dohodly jsme se, že bude jezdit sama. To bych měla jazyk na vestě. Jsem zvyklá fotit, točit, rozhlížet se, kochat se..

-Mami, doufám, že nebudeš jezdit ve sluchátkách.

- Jo. Já uslyším.

- Mami!

Vystupujeme. Ano. Jasně. Zadek dopředu. Ty vorle, jsem zlenivěla. Ne a ne se zdvihnout. Hup, jsem ve sněhu. Linda vtahu. OK. To to dobře začíná. Ne, bylo to super, skvělé, radostné. Několikrát jsme jely spolu. Dorozumívaly jsme se telefonem. Kde jsme. Kde je fronta. Přejela jsem na velký vlek s oranžovým plexi. Na Svatý Petr Ve Špindlerově Mlýně mají taky tuhle šestimístnou. Jen s modrým sklem. Poláci tu postavili čtyřmístný; ve vzduchu se kříží s tímhle šestimístným kosmickým obrem. Impozantní. Futuristické. Fantastické. Před sundáním rámu se už zadkem sklouzávám na konec a stejně se musím odpíchnout rukou a nechat se postrčit jedoucím sedátkem. Šup, rychle pryč! Mají tady nekonečnou možnost jet lesíčkem mezi stromy. Idylické. Rejdím jednou tady, jednou tam. Rozlehlé stráně. Obrovský prostor. Tam nahoře za obzorem je naše Masarykova chata na Šerlichu. Ale nezkoumala jsem to. Pod obr vlekem je pruďas. Mohu jet na unašeč. Ale to mě neláká.

- Je to lepší, jet z Polska, viď? Jak bych vracela kartu?

- No jo.

Hele, máme deset minut. Řadíme se do fronty. Je několika pásová. Šest proudů, ale jen tři uličky. V každé se sunou dva tři lidé vedle sebe. Musíš bojovat. Může tu být několik set lidí? Nebo jen přes stovku? Neumím to odhadnout. Přes nekonečnou smyčku - udržujte rozestupy, plaťte bezhotovostně, dodržujte rozestupy, noste roušky, nepodávej ruce a nákres místo šest jen tři lidé na sedačce to jede jak na drátkách. Po šesti. Už jsi na startu. Jak koně v padoku se říká? DVířka se otevírají. Start! Vjíždíš na pohyblivý koberec. Udržuj rovnováhu. Sune tě to na sníh. Neuklouzni. Dávej pozor. Sedačka ti podrazí nohy. Sedneš. Srovnej se. Rám jde dolů. Zdvihni lyže. Jé, hůlka u Lindy.

- Dej si ji pryč.

- A mohla bys mně říct jak?

Otravuje. Nemohu ji mít nad rámem. To bych se na výstupu přizabila. Zkrátka jsem si ji skřípla u ní. Koza. Podsouvám ji složitě.

- Vidíš, že to jde.

Poslední jízda. Těch deset minut - jestlipak se dosuneme k turniketům? Mladý Polák nás pouští. Minuta ušetřena.

- Hele, snad mají pět minut rezervu.

- To ne. To určitě!

- Tak si zuju lyže a překročím. Nebo přijde obsluha s univerzální kartou.

Nastavuji kapsu čtečce. Jsme tam. A teď už mohou i zastavit. Scházíme se dole.

- Podrž mi lyže. Jdu vrátit kartu.

U auta mě zas richtuje. Neopírej si hůlky o auto.

- Aby ses nezbláznila!

Čistí lyže od sněhu. Nakládá. Já stíhám vysoukat se z bot. Sundat chránič. Vyfotit se odmaskovaná se sportovní výživou.

- Lindo, ještě potřebuji na záchod.

- To máš smůlu. Jedem!

Ty vorle. To je dcera.

Had aut míří domů. Proti řetěz lyžováníchtivých do hor.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-20_Domu%2C_nachodsky_zamecek_vrrrrsku.../

- Peťuš, už jsme v Dolanech. Otevři bránu. Obědvals?

- Jo.

- Tak zajeď do dvora.

- Tam bude parkovat Péťa.

Copak je hluchá? Tak proč jsem mu řekla, aby otevřel bránu. Vynášejí věci, popadla jsem si batůžek a bundu.

No, a od té doby kmitám.

- Lindo, pojď mi oloupat brambory.

Neochotně jde. Péťa po obědě:

- Bude něco dobrého?

- Pojď mi oloupat vajíčka.

- Já jsem chtěl vidět, aha, no jo.

Řveme smíchy. Všichni.

Hotovo.

- Ty vole, já se od rána těším, jak se podívám (nevím, na jako sporotou událost, ale neměli tam roušky) a ona je přestávka.

- Peťuš, myslíš, že bys mi zašil tuhle džuznu. Jsem si suchým zipem roztrhla punčocháče. Ráno jsem si vzala nové.

- Já jsem se chtěl podívat.

- Podíváš se jindy. Mám plno práce.

Hotovo.

- Zas je přestávka! Já mám smůlu.

- Vidíš, já to vidím, že máš štěstí. Vždycky se neomylně trefíš.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-20_Hamuti/

Večeře. Odcházejí spát. A já zdobím, vařím, tvořím. Zítra máme oslavu. Petroušek slaví svátek a narozeniny. Čokoládová pěna, bramborový salát, smetanový čokoládový pribiňák, barevné skleničky...

Tak šup, šup. Jdu udělat taky šipku. Půl druhé. To budu v půl třetí v posteli. :-)

Dobrou noc! 

P. S. Ve tři.