Neočekávané setkání s maminkou po PĚTI měsících!
Půl devátá. Budík. Lezu před devátou. Napojuji se se zpožděním na cvičení s Jan VanCoppenolle.
Jóga břišně - taneční. Sebeláska, ženství : Z "musím, měla bych" k "na 1.místě vnímám SEBE" 16.5.21
Synchronicita. Sebeláska - ano, velmi potřebná. Mít se rád. Posilovat se. Mít sílu. Pak mohu rozdávat svému okolí.
Nebezpečí. Zrzka sedí na parapetu. Sleduje mě. Kroutí hlavou za mými pohyby. Dělám, že ji nevidím. Marně. Čučíme si přes sušák s prádlem do očí. Tak teď by se mohla ještě postavit na zadní a začít tlouct na okno. To byl byl konec klidu. Začátek otroctví. To by bylo už moc! Máme zažito deset let.
Rychle sprcha. Linda odjíždí. Na jedenáctou maminka. Telefon. DD - sestry.
- Paní Hrobská, maminka s vámi měla skypovat, ale sklouzla z vozíku. Musím ji poslat do FN.
- Jak do FN?! To ji pak šoupnete na izolaci. Zkuste si a běda!!
Zlobím se. Netuším, jak moc se maminka potloukla. Strašně se zlobím, že ji vystaví nebezpečí izolace. U dementního člověka - cizí neznámé prostředí, zmatení... To Mengelce nevadí! Z toho nejdou prachy. Včera jsem si říkala, jak je nebezpečné mít něco s bílým pláštěm. Šup, už to mám.
Telefon. Tak zlý. Prý co si myslím, že nejsem oočkovaná, že zemřu v autě a nebo na kovid, když teda nejsem . Božínku, co se to děje? To jsou bomby. Dostávám ještě další világoš. Musím se otřepat. Vzpamatovat. Černá energie - údery dobře mířené. To musím ustát. Odčarovat.
Volám Lindě.
- Hele, oni ji zas něco vyvedou. Jako když si zlomila nohu.
- Zavolej do DD ohledně informací do FN. Víš, co tehdy zvrtali! Tomu řediteli to je u naprosto jedno. Babička je kus. Číslo.
Napojuji hovor. Zrovna mamku předávají. Strašná chaotická situace. Sestra předává mamku. Do změti zvuků vykřikuji, aby ji netestovali...
Ubezpečuje mě, že jim chtěla dát fotokopii, ale že s něco nacvakali do tabletů. Nemůže jim koukat pod ruku.
- My jim dáme dekurz!
- Jako minule? Kdy jste vůbec nedali info o demenci? Nechali jste mamku dát pod narkózu?!!
Sestra se snaží. Chápu ji. A kdo pochopí moje obavy? Kdo pochopí mě!!!
- Mami, mám se vypravit do fakultky? Mám to... Počkej: 43 km.
- Ne. Jeď na Phu. Nevracej se. Jedu já.
- Mami, na přijmu je moc hodná doktorka. Prý babičku přivezou asi v 11.50.
- Peťuš, prosím tě, pojeď se mnou.
- Co tam budeš platná?
- Budu s mamkou!!
Rychle ohřívám polévku. S knedlíčky. Zasytit ho. Jedeme. Řídím. Provoz není silný. Neděle poledne.
Parkoviště obsazené. Odbočuji vpravo. Uau. Placené. Oni ho zpoplatnili. Vpravo - oplocená klec - dočasně bezplatné. Vjíždím. Mám košíček s lahví s aloe, buchtu s malinou. Kdyby mamka potřebovala. Odvezli ji před obědem. Bude mít žízeň. Kurník - nebude mít kapesník, hřeben, čaj... Základní potřeby člověka. Díky.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-16_Za_potlucenou_maminkou_do_FN._Domu/
- Mami, babička má sešitou hlavu. Je tam hodná doktorka.
- Už šlapu k příjmu.
U okýnka vše vědí. Vnučka. Já. Podávají info. Prý ať se támhle někde posadím. Děsí mě mladík s nápisem na vestě OČKOVÁNÍ. Nemohu dýchat. Lezu hodně dozadu. Nechci lidi. Za hodinku se jdu zeptat k okýnku. Chlápek říká, že opravdu k mamce ne. Později si říkám, že je to kůň. Ne, dobrý - za vůz, aby hnůj nepadal. Nemohl mě zavolat?!
- Mami, babička čeká na CT. Vědí o tobě.
- Vědí, vědí, ale čekám hodinu a půl. Chtěla jsem za ní. Prý ne.
Jdu na záchod. Utírám si oči. Vracím se okolo svého stanoviště směrem k příjmu.
Míjím toho očkoidního informátora.
- A jdete na internu nebo na chirurgii?
- My to máme na internu.
- Tak to půjdete támhle tou chodbou.
Aha, tak tady se očkuje na dvou místech. Brr!
Telefon. Skryté číslo. To mívá policie. Ale je to ordinace.
- Jste paní Hrobská?
- Ano.
- My už jsme vás třikrát volali.
- Neslyšela jsem.
Běžím.
Chlápek mi říká:
- Teď už můžete.
Podávám mladé lékařce ruku. Uplavala. Leklá ryba.
Ruce e nepodávají!
Přísně mě poučuje. V duchu si říkám, že už to na stará kolena měnit nebudu. A ruku jako starší osoba podávám já. Já rozhoduji.
Jen, že jsem informovaná od Lindy, že je hodná, držím jazyk.
Maminka - ruina. Na přepravním lehátku. Otlučená. Zmodralá. Ono nestačí, že blbne normálně. Ještě jí tu hlavu ulomíme. Síťka na hlavě. Někdo jí ji rovná.
- Au! Au! Auuu! To bolí!
Kurník. Vidět své dítě nebo mámu v zuboženém stavu, v bezmoci. I pro mě bezmoc. Hlavně si nepodáváme ruku. Řeči o nešíření viru si nechávám od cesty.
Mám nalepený od dvanácti ten papírek od homeopatky. Mám jí podat zprávu, jak to funguje. Funguje. Neklepu se.
- Nechte si tu roušku! Nechte si tu roušku!!
Neumím mluvit s rouškou. Já to prostě neumím. Přece mi musí být vidět na rty! Neumím to. Čtyřicet let artikuluji před auditoriem. Takovéhle jsem učívala na gymplu umění slova, jazyka, řeči.
Milá. Vysvětluje.
- Maminka má slabé krvácení do mozku. Pokud se to rozpustí, bude to dobré. Pokud ne...
Významně zdvihá obočí.
- Necháme si ji tu na neurochirurgii ve třetím patře asi na týden na pozorování.
- Může to být třeba i dřív?
- Může.
Jde kolem zdravotník.
- Támhle ten mě mlátil. Prala jsem se s ním.
- Mami, sjela jsi z vozíku.
To už bude s chůzí amen. Jak hezky lékař lidi zdemicuje. Paní psychiatrička je opatří svalstvo atrofujícími umrtvovadly, čím devastující, tím důrazněji se vysvětluje, jak je lék nezbytný; přece aby byl pacient klidný a nejezdil na vozíku po chodbě. Nejprve se ale zlomí noženka. Jo, my ji rozchodíme. Prd. A pak se potluče hlavěnka. To už bude do plín...
- Maminka má zlomenou spánkovou kost.
Vstřebávám její zranění. Co všechno to mohlo být... Znám to z detektivek. Upadl na...
- Co léky?
- No ty nám dovezete.
- Jo? A odkud? Nemám přístup k lékům. Vy nejste v komunikaci s DD?
- Aha. My tu všechny léky máme.
- A jak to bude tedy s maminčinými léky večer?!
Tam je díra. Tam je obrovská komunikační džuzna. Tam se nepočítá, že starý stoletý má nějakou předepsanou medikaci. Loni v únoru mi ta mrcha Mengelka tvrdila, že bez těch jejích blivajzů nelze mamce žít. Oponovala jsem, že je smutná, pláče. Marně. Už jeto rok a půl, denně dávám z tohohle důvodu soukromá videa. Aby bylo patrné, že je MAMINKA KLIDNÁ I BEZ TĚCH JEJÍCH ZÁZRAKŮ. NEJLEPŠÍCH NA SVĚTĚ. Každý lékař má svou firmu, u níž je zaháčkován, že? Tak to jsem tedy zvědavá, jak to bude psychikou. Co pokazí? Co zničí! Postarají se?
Hladím maminku. snažím se stahovat léčivou energii. Lehce se dotýkám temena.
- Au. Au! To bolí.
Jak ji musí bolet hlava!! Nestačí její trápení!
Maminka mi stále říká jako za starých časů:
- Dej mi sem jednu pusu!
Dávám. Už jsem tak zblblá, že si zapomínám odklopit tu debilitu z pusy.
- Dej mi pusu. Sem!
Tulím se k ní. Uklidňuji ji. Všechno bude v pořádku.
- Nemám prstýnky.
- Maminko, prstýnky jsi nám už rozdala.
- Jé, tak to je dobře.
- Mamko, všechno je v pořádku. Budeš tu dva tři dny.
Povídala týden. Zkracuji si to...
- Teď ji převezeme sanitkou...
- Sanitkou?
- No, neurochirurgie je tam za dětskou klinikou, jestli víte.
- Jo, tam mi v patnácti rentgenovali štěrbiny na zápěstí, jestli ještě porostu.
Dva zdravotníci vezou uzoučké vysoké lehátko. Umí to všechno rychle ovládat. Pásy. Dolů. Nahoru. Podhlavník nahoru. Maminku na prostěradle přehoupnou.
- Maminko! Ahoj!!
- Ahoj!!!
Je pryč. Jede na rampu. Stará krásná sestřička mě uklidňuje. Vysvětluji:
- Jsem bezroušková.
- Dýchá se vám dobře?
- Vyběhnu ven. Tam se nadechnu.
Vyměňujeme si důvěrné informace... O duších... Potvrzuje.
- Já jsem mamce dovezla tady buchtu. Mohu vám ji tu nechat?
- Vezměte ji..
- Pokud byste si ji dala ke kávě..
Děkuje. Běžím k východu. Pryč odsud. Nadechuji se. Květen. Měsíc lásky. Petroušek trpělivě čekal dvě hodiny v autě.
- Peťuš, já jsem tak ráda, žes´ mě doprovodil.
Na cestě zastavuji. Nevrlák bručí. Fotím si Sněžku, Černou horu a bílou pláň - Mapu republiky. Doma. Druhý chod.
- Neboj se, všechno dobře skončí.
- Myslíš? Nevidím to tak. Vždycky jsem si říkala, hlavně ne v prosinci... Taťka v listopadu...
Musím si chvíli lehnout. Jsem jak moucha.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-16_Cisteni_hlavy_v_zahrade/
Nabita. Jdu do zahrady. Poslední večerní sluníčko. Chodím bosa. Táhnu zemskou pránu. Shora do mě leje sluneční. Mourek mě věrně provází pro mamčin krumpáček a rýč. Okopávám strom. Naseju tři pytlíky ředkviček. Nevím, jak jsem mohla koupit ředkvičky, když je neumím jednotit. Nechápu, že jsem mohla koupit dva pytlíky. Ale že tři! To teda je na pováženou!
Jdu si sednout na lavičku. Vyskočil ke mně.
- Tak pojď! Prohlédneme krk. Už ho vidím! Zase v ráně.
Běžím pro operační nástroje, rukavici, spray.
Je silný. Brání se. Naponěkolikáté konečně vidím klíště. Přes ruku levou se snažím ho ťafnout. Kocour se brání. Kdykoli se vysmýkne, mám po místě cizopasníka. Tak znovu. Povedlo se. Kontrola. Ještě jedno. Znovu - jen s větším odporem. Pusou dělám kss, ksss a pak sprayem na kožíšek, na rukavici. Roztírám pod krk. Pouštím ho. Hned se myje. To nejsem ráda.
Vracím se k setí. Nejprve jsem sela do řádku. Pak mě napadlo, proč, to se musí jednotit. Dám jim svobodu. Seju do plochy. A semtam vložím hrášek. Dávám si klacíky, abych věděla, kde končí jedna sorta, druhá sorta a třetí sorta. Chtěla jsem konečně zrýt, vyplet tu džungli pod smrkem, jak ji pleju už asi pět neděl pusou. Jedna malina nevzešla. Druhá krásně roste. To by ta ježibaba, co mi loni chtěla narušit klid, měla kýdy. Fotím. Vrátím. Co? Že vy ne? To je vaše věc! Moje energie peněz tekla tam, zboží přišlo ke mně. Ale moje energie je funkční, kdežto energie zboží ne. Není tam výměna. Tak ji napravím.
V mysli mě obtěžují myšlenky. Spí? Mluví ještě? Jak s ní zacházejí? Dali jí léky? Jak se k ní chovají? Jako ke starému nepotřebnému stoletému hadru? Chjo!
Odbíhám k telefonu. Nasávám energii slov útěchy. A že jich tu je. Přijímá s láskou. A u některých řvu jak tele. Jsem zas ta malá holka, jak chce nosit podkolenky. Honit vodu - měla jsem růžové a světlomodré takové jemné, tkané, z umělého vlákna. Božské.
Čtu:
Draha Hraničková
Irenko, nebuď smutná. Na horách je sníh. Tak si vzpomeň na maminku, jak říkala, že dokud je na horách sníh, tak žádné podkolenky
Vzpomínej na ty nejkrásnější chvilky
Zuzka Ipserová mi poslala kytičku konvalinek. Mamka tu měla políčko. Vyplenila jsem z něj bršlici. Dnes chodím, pasu se, rvu ji. Bují. Letos se tu rozmohla. Roste i do nasetého trávníčku u šňůr na prádlo.
Zuzana Ipserová
Přeji hodně síly mamince i vám Ireno, jste bojovnice obě dvě, vy dokážete maminku podržet tak ať vše dopadne co nejlépe, modlím se za maminku i za vás
Draha Hraničková
Irenko, velmi jsem vám oběma přála osobní setkání. Ale ne takové. Po pěti měsících. Věřím, že bude vše dobré
Tahle Hela mi smutně napsala pod příspěvek o zkáze po očkování v Maďarsku, 29 000 obětí, že se pomalu loučí. To mě zranilo. Dala se v dobré víře, věřím, že ty své za oceánem ještě k sobě přitiskne a že tam už u svých zůstane... To se podaří. Píše:
Helena Nejdlova Kunstmullerova
To je mi líto, to se musela hodně bouchnout do hlavy. V kolik budete v HK? Přišla bych Tě podpořit a pozdravit.
To už jsme byli zpátky doma.
Draha Hraničková
Irenko, vidím, že je nás víc co na vás myslí. Na Tebe i na Tvou zlatou maminku A jak já říkávám - srdíček není nikdy dost.
Zdena Pšeničková - tak tady řvu.
Irenko, vy dvě už toho máte tolik za sebou. Obě, neskutečné bojovnice, přičemž v posledních letech jsi to Ty, kdo s velkou odvahou a zručností řídí tuhle motorku a veze maminku v sajdkáře, děj se co děj... ... .... Ještě chvíli pojedete, protože, pokud Boží vůle, nerozhodne jinak, Tebe žádná překážka nezastaví ... Držte se, děvčata, přeji hodné lidi, kolem maminky.... což je dnes vzácnost, ale kouzla existují .... ...
Marie Zittová
Irenko, seš hodně statečná. Obdivuju Tě. Posílám sílu, lásku, objetí.
Malý šestnáctiletý kluk, malý přírodovědec, chovatel papoušků, koziček, kuřátek... mi napsal krásné
Jakub Zima
Achjo, sílu, sílu a zdraví a zdraví. Posílám oběma.
Jakub Zima
Posílám tento malý dar, každý den mi vyčaruje úsměv, zpomalí mě, uklidní a nechá mě se zamyslet. Potřebuji ho vidět každý den. Každý den, který je hektický a rychlý. Když odletí na zimoviště, jako bych zpomalil a čekal - hybernoval, jako žába v díře, co čeká na jaro. Krásný zbytek dne, dobrou noc a úžasné zprávy zítra, které přivedou úsměv všem vaším blízkým na tváři.
Přiložil obrázek v oblacích kroužícího čápa. Dívám se na něj. Čtu znovu, co Kuba píše. Ještě jedna věc. Hodně, ale opravdu moc se zdokonalil v pravopise. Skvělé. Zná dobře svou řeč. Ráda čtu jeho krátká vyprávění o chovatelských úspěších nebo zklamáních.
Jakub Zima
Irena Hrobská vím jak Vám je. Chce to čas. A neztrácet naději! Bude líp. Musí být.
Na něco je FB fajn. Mám ráda vzpomínky, které mi ukazuje. Porovnávám situaci před rokem, dvěma, třemi. A dnes - to bylo skvělé. Podpora. Energie na obranu. Děkuji. Děkuji moc a všem!
Petroušek přišel.
- Peťuš, já jsem sázela, věnovala se kocourovi, ale taky jsem četla povzbudivá slova. Těch lidí je tolik, každý přidal svou tišící větu. Tak se v tom tady probírám, brečím, čistím, posiluji; zítra už to bude jiné.
- Tak už pojď domů. Moure! Nech ji!
Mour chytil slinu. Zrzka před ním ladně plachtí nad trávou. Jen se vlní. Mour dupe za ní. Pak Zrzka sedí nahoře na stolečku, který tu stloukla mamka. A neuměle, ale hezky, opravil Péťa. Tehdy jsem se mu smála. To jsem neměla. Kocour útočí jak žralok ze spodu. Přiskočil na Zrzku, kouše ji zas do krku.
- Peťuš, nech je. Takhle to prý kočky dělají.
Když už Zrzka ječí moc, cvrnkla jsem lehce do něj. Spadl do trávy. Zrzka jak střela vyletěla do jabloně. Mourek těžkotonážník čeká dole. Sklízím. Péťa mi pomáhá. Zamyká boudu.
Devět? Tak moc?
Dnes to bylo dobré cvičení. Ale moc těžké. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Parabolické zrcadlo - skvělá zbraň. No, kdo chce kam, pomozme mu tam!
Každému dle jeho zásluh.
Dobrou noc!