Konečně máme nakažené. O žhavé hranici s ostnatým drátem - pšššt

Ráno. Pojedu lyžovat. Nepojedu. Rozmýšlím se. Jdu se podívat na kamery. V Bucích vychází sluníčko. Na ostatních místech slunce chybí. Tak nepojedu. Mám dopoledne pro sebe. Pročtu si to, co mi vázne v počítači. Měla bych psát o češtině. Slíbila jsem. Jdu si ještě zalézt. Nechali mě spát. Nikdo nevolal. Až okolo desáté se moje kancelář dala do pohybu. Prší. Udělala jsme dobře.

Co vezmu mamince? Skleničku tvarohu. Devadesátiprocentní čoko. Taky Kofilku - čokoládka mého dětství. Milena, Kofila, Margot, barila, kaštany... Docela by mě zajímaly receptury podle ČSN.

https://styl.instory.cz/retro/3091-potraviny-z-dob-davno-minulych-na-ktere-cesi-dodnes-nedaji-dopustit.html



Dočítám se, že receptury byly pochybné. Pochybné? A dnes jsou "téměř" nezměněny. Hm, o tom bych s úspěchem pochybovala. Protimluv. Palmový tuk se za první republiky nepoužíval. Zakladatelem tradice výroby cukrovinek v Opavě byl Kašpar Melichar Baltazar Fiedor, syn řezníka z Moravské Ostravy

Zdroj: https://opavsky.denik.cz/zpravy_region/fidor20071203.html

Před nedávnem jsem četla nebo poslouchala o fidorce. Vlastně ne. O Nestlé. O zlodějské fě, která skupuje národní značky. Mění receptury. Značku nechává běžet, ale v horší kvalitě. (Nestlé skupuje po světě i nejkvalitnější vody, prameny. Její generální ředitel tvrdí, že člověk nemá nárok na vodu. Voda je podle něj zboží.) V textu Styl instory si protiřečí. Nesouhlasím s tvrzením o chudém výběru. Měli jsme víc než velký výběr sladkostí. A jsem přesvědčená, že nejkvalitněji vyráběla své oplatky paní Fiedorová. Za socialismu existovaly přísné ČSN. Dávno jsou rozvolněny. Ano: "Šestivrstvá oplatka s krémovou náplní a po obvodu máčená v čokoládě se původně v roce 1945 vyráběla ve tvaru trojúhelníku. Tatranka tak měla připomínat štíty hor. Ale ani šest vrstev oplatek jí nevydrželo. Po znárodnění původního výrobce, firmy Theodor Fiedor, šla kvalita dolů. Klesl podíl náplně, původně tvořil podíl arašídů dokonce 10 procent. A začal se i zvyšovat podíl cukru a rostlinných tuků." - Co s naší tradiční známkou Opavia vyvedla Nestlé - bez komentáře. Patří jí Zora Olomouc, Opavia - mají nové haly na zelené louce!, Sfinx v Holešově - to jsem netušila. Pro mě je Sfinx značka kvalitního smaltovaného nádobí. Esíčka, polomáčené, piškoty - nedá se jíst. To by se asi zakladatelé původních značek divili, jak jsou jejich výrobky zprzněny... Často si lámu hlavu, jestli by mi chutnaly originální kaštany před třiceti lety. Dnes obsahují palmový tuk, zrovna tak jako Kofila, Milena a další. On i Lindt se neštítí do receptur zařazovat palmový tuk. Pokud se mu vyhne, zas šetří na cukru. Nahrazují ho glukózovo-fruktózovým sirupem. Ten tvrdne játra. Okamžitě se v těle mění na tuk. Usazuje se v játrech. V malém množství je neškodný. Jenže v denních kvantech... Minulý týden jsem byla obdarována skvělou bonboniérkou Lindt z Německa. I v ní jsem našla glukózovo-fruktózový sirup.

Tak tedy Kofilu. Termosku s horkou vodou. Hrneček. Lžičku. Táhnu celou maringotku. Když je v čele debil, tak se holt ostatní nadřou.

Prší. Trhám pár sněženek. Napadá mě Seifertova Kytička fialek. Maminčiny sněženky a bledulky - vyryla jsem si je u ní v domečku. Nasadila k sobě do zahrady. Mami, šikulko moje. Zahradnice. Dříčko...

Jedu. Jedu zadem. Na státní by mě zastavily semafory u odbočky do vesnice. Zdržela by mě kolona. Maminka klimbá v jídelničce. Paní K. na mě útočí. Stále potřebuje něhu, kontakt, péči, držet za ruku. Ale od toho tady nejsou placeni. Děvčata pečovatelská se snaží. Po chvilkách ji stisknou pacinku. Pamatuji se v létě na terase. Veronika si sedla proti paní K. Držela ji dlouho za ruku. Paní K. ani nedutala. Ten obrázek mám stále v paměti. Stačilo tak málo; držet člověka za ruku, hned se jeho duše uklidnila.

Beru maminku z lehátkové jídelničky. Na chodbách binec; vrtají tu. Natahují dráty. Štafle. Řemeslníci stále telefonují. Pořád. Jeden stojí na štaflích. Pracuje. Ostatní dva telefonují. Všimla jsem si už včera. Oni při práci stále telefonují. Nebo shání tu, která lže. Včera. Klidně ji shání čtvrt hodiny. Stojí. Čučí. Hledá :-) Copak jim někdo radí na telefon? Producírují se prázdnou chodbou. Jeden v jednom křídle. Druhý v druhém křídle. Telefon u ucha. No jo, někdo to zaplatí. Tak to chodí u Čechů. Biatlon (vůbec nevím, co to je, ale mrzí mě, že Petroušek nevyužije originální zážitkový dárek) zaplatí kraj. Miliony a miliony. Navíc prodělky drobných prodejců, podnikatelů. Dnes se prý radili. Víte, jak budete otevírat světýlko u autobusu? Řidič bude otevírat všem. Chechtám se na celé kolo. Nedovedu si představit, že řidič bude obíhat dveře. To je jako tlačítko na semaforu. Tam bych tedy analogicky postavila policistu. Obíhal by křižovatku a mačkal knoflík na zelenou. :-)

- Mami, vidíš támhle na státní semafor?

- Nevidím.

Natáčím jí hlavu, oči, ukazuji. Vidí auta. Ale červenou, zelenou - ne. Vzala jsem jí skleničku s nedojedeným jogurtem z jídelničky.

- Mami, máš ho i na svetru.

Dávám jí do něj z termosky horkou třešeň a jahody. Jahoda šplích, už ji má na knoflíku. Než se lžící trefí, trefí, netrefí... Beru jí lžíci, jahodu nabírám. Šup do pusy. Maminka se propadá. Jsem zděšená. Hůř slyší. Tedy už nereaguje jako dřív. Nevím, jak mám křičet, abych ji nerušila. Taky na chodbě se hlasitě bavíme. Bože, zač mě trestáš! Zalévám kafíčko. Dávám jí na výběr - téměř 100% hořkou nebo Kofilu?

Hořkou. Drží žhavý hrneček, čokoládu přitisklou k němu. Taje. Teče po hrnečku; zapatlané ruce. Ty vorle! Tohle mi dělaly děti! Chjo. Klid. Ireno, klid! Je to maminka. Je to tvoje milovaná maminka. Máš ji ráda! Dala ti život! Taky jsi někdy byla zapatlaná... Měla s tebou trpělivost. 

- Mami, tady jsem ti natrhala - podívej!

- Sněženky.

Srdce se mi hnulo. Seifert - fialky.

- Mami, jdu pro vázičku. Hlídej.

V pokoji nacházím kytici tulipánů. Vypily vodu. Hlavinky jim klesly. Do prčic! Copak se tu za celý důchod nenajde nikdo, kdo by si všimnul?! Stačilo tulipánky zasunout hloub. Nebo jim dolít vodu. Kudla, to by měl mít pracovník v popisu práce. Dozírnout, jestli je na stolečku vše v pořádku. Chjo. Beru chudáčky. Moje tulipány doma - o den starší - drží formu. Taky se o ně starám! A tulipány ze stejného dne jako ty tady - zdvižené hlavičky... No jo, jenže na ně dohlížím. A to je už něco navíc. To nepatří do péče.

Jsem smutná. Ořezávám stonky, vkládám do čisté vody. (Doma jim liju šungitovou, odstátou, somavedikovou...) Jestlipak se jim bude v chlorované líbit? Tři opadaly. Nevydržely. Zemřely. Odnáším velkou vázu i malou s jarními pozdravy z maminčiny zahrady do pokoje.

Tahám z mamky dějepisný údaj. Je třetího března. Březen! Jestlipak si vzpomene na patnáctého třicet devět. Co jim říkal pan učitel. Díval se s dětmi dolů na cestu. Valily se sem německé hordy.

- Děti, zapamatujte si tenhle den. Nikdy na něj nezapomeňte.

Horko těžko, vzpomněla. Stále jí tam nabíhal devatenáctý březen. Tuhle jsme lopotně dávaly dohromady datum narození. Bože, pomoz mi!

Luštíme. Vrtačka vrtá právě, když potřebujeme klid. Prý jsou rozhození z toho chaosu. Kéž by to bylo chaosem.

- Mami, seveřan?

- NOR.

- Máš pravdu. Je to seveřan. Ale ráda bych jiného.

- Nevím.

- Nechci slyšet nevím! Víš! Vyjmenuj mi severské země.

- Norsko, Švédsko, co tam ještě je?

- Finsko. A království...

- Dánské.

- Výborně. Takže seveřan?

- Nevím.

- Víš. Teď jsi to řekla. Mami, chlastá jako?

- Jako duha.

- Bože, mami, dánské království. Takže:

- Nevím.

Vrtá vrtačka, není slyšet slova.

- Mami, pojď ke mně. Seš tu rozvalená jak starosta. Nechceš slyšet?

Nebudeme tu hulákat, že ne?

- Na chvilku se ke mně přikloní. Do ouška jí napovídám: Dán.

Volá Linda.

-Jsem u babičky. Nejde nám to.

Říkám jí o Dánech, Norech...

- Babi, jaké jsou severské státy?

Odpovídá naprosto logicky.

- Studené.

Otázka měla znít: Vyjmenuj severské státy.

Nemám ráda, když mi něco nejde. Nemám ráda slovo néééjde. Šílím. Všechno jde!

Něco mi chce říci. Drhne. Navazuji hovor. Ptám se jí, kolik měli zvířat. Vyjmenovává krávy, volečky. Ovečky. Slepice. O ty se starala. Ráno než šla do školy, pustit, večer zavřít. Ptám se, kolik let chodila do habřinské školy. Čtyři nebo pět? Suverénně pět. Tak asi pět.

- Mami, a kam jsi šla potom?

- Do Velichovek.

- A chodilas do školy nebo jinam?

- Školu zabrali Němci.

To sedí. Učili se v hospodě Pod kaštanem. Jestli se tak jmenovala už tehdy. Vyptávám se, jestli se chodili koupat do bazénu. Prý chodili, ale byla opatrná. Maminku nikdy nikdo nenaučil plavat. Jediné, co v životě neuměla. Jinak zvládla naprosto všechno Všecičko. Všestranně nadaná. Ten bazén tam je prý od roku osmnáct. Kdo ví, jestli si nevymýšlí.

- Mami, pamatuješ na ten statek vedle lázní? V dvoudílném dokumentu Král Velichovek o něm hovořili. Nějak Zeis?

- Ne, to byl Seisser.

- Jo, měl tři dcery.

- To měl. Byly všechny tři krásné.

- Jedna si vzala fašouna. Ale Zeiser byl prý k Čechům hodný.

Zaměstnával je.

A pak se mu za to pomstili v roce čtyřicet pět. Jezdili k němu na statek od pevnostního nádraží kočárem dcera s Němčoury... odskákal to, myslím.

Tady je vidět teráska hospody. Ale Krále Velichovek už na You Tube nenajdu.

https://www.youtube.com/watch?v=vVV_qg6vkN4&feature=youtu.be&t=499

Balím. Potřebuje na záchod.

- Mami, dnes to s tebou bylo jako s kozou na ledě. Víš to?

- No, koze se na ledě rozjedou nohy. Tak to moc dobré nebylo.

Maminka si pamatuje, jak kluci přitáhli kozu na led. Asi to byla pěkná bžunda. 

Stále pršíčkuje. Stavuji se v Lidlu. Obhlížím zeleninu. Drahá. Jedovatá - španělská. Odporné ředkvičky natrhané do pytlíku. Tfujtajxl!

Rozsvěcím svíce na terase. Lampipon. Má přijít krásná štíhlá paní. Zvoní.

- Ty to máš venku jak v pohádce.

- Mám. Já žiju pohádku. Tvořím si ji. :-) Máš nový kabát.

- No, z hrabáku. Za deset korun.

Vyletěly mi oči z důlků. Nevěřím. Krásný materiál. Sedne jí jak ulitý.

Petroušek je tu. Připojuji se na malé školeníčko v půl osmé. Teprve zatápím. Jaký jsem měla den? Jiný, než jsem si představovala. Ale jednoznačně - hezký.

Chodím, myslím, neberu léky, užívám důchod, pomáhám lidem. Jsem milovaná, milující. Maminka... Samá pozitiva! :-)

Jdu vypnout lampion. Taky svící sfouknout. a vypnout růžová srdíčka... Nikdo by se z toho všeho už neradoval... 

Dobrou noc!

A už jsem to našla podle Seissera :-)


https://www.ceskatelevize.cz/porady/1049101344-soukrome-stoleti/202322226000003-kral-velichovek/