Konečně

Boží ráno. Rozhrnuji závěs. Žofie leží na parapetu. Mixuji si snídani. Kňůkna se dožaduje vstupu do domu. Vrhá se na snídani. Mourek není. Kdepak se zapomněl?

Jsem ráda, že si mohu vychutnat zpěv ptáků, sluníčko, zahradu. Na desátou přijede truhlář. Nejšikovnější a nejkreativnější řemeslník široko daleko. Končí. Naše kuchyň se zrealizuje mezi posledními. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-06-rano-pokazily-poledni-sireny

Je tu. Měříme. Bavíme se o systémech vyklápění. Maluje, měří, snažím se pochopit. Navrhujeme možná řešení. Zásuvky, poličky, vyjížděcí systémy. To bude! Dlažby, elektrická rohož, úchyty, pískované sklo, dřez, dlažba…

Už je na odjezdu. Spěchá.

- Končím a tak mi ještě přijde bezpečnost.

- Bóže!

Všechno dělají lidé. Obyčejní lidé. Buď hodní nebo nelidé. Nemohu stále pochopit nelaskavost, nelidskost, zášť, zlobu. Skoro čtyřicet let se učím od Petrouška být lepší a lepším a lepším. Vlastně nejen od něj. Začalo to meditacemi. Studiem člověka, jeho čaker, duchovního světa.

- A co Vitalij? Převezme Vaš živnost?

- Ne, on chce…

Naznačuje kroucení volantem.

- Cože? Řídit? Vždyť on je odborník.

- On neumí se stroji.

- Ano, pravda, u nás u ostrůvku dotesával ručně dlátkem. Pravda, pravda.

- No, on je řezbář.

- A bude řidič, jo? Co ti západní dravci dělají s naší kreativitou…

- To je o penězích.

- No právě, likvidují naši ekonomiku ve velkém i v malém. Řezbář bude řídit auto…

- On dělal řezby v kostelích…

A pak ho okolnosti vyhnaly z rodné země… Těžké to měl.

Pamatuji, jak se loni v únoru pohoršoval, že když on sem přišel před mnoha lety, to už asi bylo po Majdanu, jak si všechno všecinko musel zaplatit. Nikdo mu nic neodpustil. Začínal od nuly. Stát je drbal. Kroutil hlavou nad výhodami novoUkrajinců. Nemusí mít to a to a to. Berou tu podporu, nežijí tu. Podvádějí. 

To řekl o příslušnících svého národa. Je tu ženat. Má lékařku. Bude s panem Podolským až do konce, do uzavření jeho provozu. Přišel jako námořník Černomořské plavby. Na burze práce mu kdosi řekl – dělej, že jsi truhlář. Tak se přihlásil. Během času se zdokonalil, vypracoval. Začínal ve starém domě. Dělali i o víkendech, aby mohli odjet na tři měsíce domů, do své vlasti. Vyráběli neskutečné perly nábytku. Krása! Jejich ruce tvořily. Měřili na milimetr přesně. Každá jeho kuchyň, ostrůvek, obývací stěna byl originální drahokam. Zestárl. Milý, neskutečně milý, člověk s fantazií a tvůrčím nadáním. Mám ho moc ráda. Poddávám se jeho odborným radám. Tak Vitalij z jeho dílny bude řidičem. Chjo. Jsem smutná.

- Ješiši, taková škoda jeho umu.

Poledne. Petroušek volá. Je to jeho zvyk. Hlídá mě. Když ho náhodou neslyším, je nesvůj.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-06-mezi-poli

Po obědě jdu k Mrštníkům do polí. Pod kopcem do šancí pozoruji dva obrovské čmeláky. Takový jeden bydlí u nás v zahradě. Nádherné kousky. Včera jsem ho omylem vzala proudem vody. Hned jsem ucukla, ale on zmizel. Tady v listí se dva prodírají. Volám synovci Mijankovi do auta. Jedou na pohřeb na Slovensko.

- Kde jste? Kolik ještě?

- Ještě dvě hodiny.

- Ješiši, já od půl osmé pořád odpočítávám šest hodin.

Cestou nabírali kluky. Kubík studuje v Brně… Nabrali taky zpoždění.

- Tak přeju šťastnou cestu. A pozdravuji!!

Mezi poli klid, ticho, čas na přemítání. Pampelišky odkvetly. Jaro přechází v léto. Červen ještě daleko. Vracím se domů. U domu Petrouškovo auto. Už je doma. 

- Petroušku, dnes zasadím šantu. A už vím kam. Trošku překopu záhon u sezení. A zaliju.

- Bude pršet.

- Z toho nemám strach. Včera taky hřmělo a nic.

Jenže včera není dnes, kočka není pes. Krápe. Jdu nasadit šantu a dvě žluté trvalky. Pro mě jednoletky. Jsem zahradník na baterky. Někdo má trvalky napořád. Já je mám každý rok znovu. Čerstvě kvetoucí. Sázím v jemném dešti. Za chvíli je po něm. Jdu domů. Péťa jde k popelnici. 

- No, stihlas´  to. A už lije. Podívej, jak jsem mokrý. 

- To ono zas přestane. Peťuš, jedna paní mě pozvala, dnes mají v hudebce koncert pro maminky. Stavím se na nákupu.

- To máš čas.

Nejprve se stavuji v Penny. Mají krásné tulipány. U školy se stavím do řady aut. Člověk aby se v našem městě bál parkovat. Snad stojím správně. Když je divadlo, koncert, výstava, vernisáž, pošlou ti pozdrav. Jen u tělocvičny, tam je turnaj a bere se na zřetel - je přece akce. Dvojí metr, no. Zřejmě se sport hodnotí víc ne divadlo nebo koncert. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-06-blizi-se-den-matek

Koncertík uvádí ředitel školy. Mám ho ráda. Vede školu brilantně. Je vtipný. A zdatný varhaník. A taky krásně zpívá. Dnes doprovází malé děti od nepřítomné kolegyně. Jo, secvičili to dobře. Zadržuji slzy. Dojímá mě snažení. Úsilí učitelů vložené do dětí. Mně se líbí, jak se děti otrkávají. Občas jim někde něco ufoukne, smekne se smyčec,  a to patří k učení. I ta kostrbatost. My jsme takhle hrávávali na školních koncertech. Já na klavír. Ruce rozechvělé. Museli jsme zpaměti. Jen na čtyřhru nám nechali noty. Bože – já měla trému. Když hodně cvičíš, přehraješ prsty. Zrychlují se. Nesmíš to přehnat. 

Slyším nádherné lidové národní písničky. Chovejte mě, má matičko… Skákal pes… Srdce se rozpomínalo.

Děti po odzpívání, odrecitování a odhraní nesou mamince srdíčko s kytičkou a pusu. Dnes nikdo neutíká. Děti sedají pod pódium a se zájmem sledují dění na jevišti. Nastupující generace. Copak z nich vyroste? Jaké osudy je čekají. Krásné šatičky, obleky. Děti jak panenky. Dík učitelům a rodičům.

Líbili se mi všichni účinkující. Všichni! Ale jeden kluk zafoukal velice hezky Když svatí pochodují. Tu skladbu mám ráda.

AI

"Svatí pochodují" (anglicky When the Saints Go Marching In) je světoznámý americký černošský spirituál, který vznikl koncem 19. století a zpopularizoval ho jazz. Píseň má náboženský podtext o vstupu do nebe, ale proslavila se v jazzových a orchestrálních úpravách (např. Louis Armstrong). Existuje mnoho českých verzí, často zaměřených na hudební radost.

Vycházíme do deště. Tak nepřestalo. Jedu do Lidlu. Když vycházím z prodejny, nádherná průtrž mračen. Ale fantastická.

- Petroušku, krásně lije.

Bude půl jedné v noci. Volám synovci do auta. Jedou z pohřbu ze Slovenska. Vzdali hold jeho tetě, Ivině švagrové. Celoživotní družce, kamarádce. Holky se měly moc rády. Irena si s ní do poslední chvíle skypovala nebo jak se nyní skyp jmenuje.

Uslyším Mijankovo:

- Hola, hola!

- Tak kde už jste?

- Už jsme před Svitavami.

Vyzvídám, jaký byl pohřeb. Trval asi tři čtvrti hodiny a byl jiný. Evangelický pohřeb se zpěvy.

- My jsme tam, teto, působili jako cizinci. Oni tam mají jen bílé květy. My jsme přivezli všechno červené, svítící. Nedávají květiny na rakev, my ano.

- Ano, vzdávám hold, klaníme se tomu člověku.

- No, tam zřízenci obejdou lidi, posbírají květiny a dají je k rakvi sami.

- Aha.

- Tak aspoň bylo vidět, že měla hosty z ciziny.

Vyptávám se na lidi. Od mrtvého Zdena, je to asi šest let, co ho přimáčknul do závěje autobus na Plese. Už mají další děti… Dospělé. Lidí hodně. Je to zvykem. I u nás na vesnici je plný kostel. Lidi si jdou vzájemně vzdát úctu. Irena si zaslouží. Hodná žena. Z auta slyším Ivu. Ona si pamatuje, že Zdeno byl rozvedený. A já si vzpomínám na jméno jeho ženy. Kajka. Její táta medailér v Kremnici.

- Co Irenka?

- Ubrečená.

- Už tam zbyla sama.

Natahuji. Pláču.

- No, a tam to končí tím, že zřízenci zahrabávají hrob. Jedou jako krtci. Za chvíli je rakev zahrabaná.

- Aha. Tady odcházíš od odkrytého hrobu. Tak jste hodní, že jste předali pozdravy, květiny, kondolenci. Že jste se byli Ireně poklonit. Dnes jsem byla u vás v hudebce na koncertě. Celý den na vás myslím. Dobře dojeďte!

Slyším z auta pozdravy i od Radky. Nedávno se brali, najednou se pomalu stanou babičkou a dědečkem. Pamatuji na den jejich svatby ve Šporkově kapli na Starém Plese. To tam ještě ze Štrbského Plesa dojela právě pochovaná Irenka s rodinou… Všichni jsme zestárli, mnoho odešlo a odchází… Ples a Pleso… Ale nějak neplesáme. Ach! Není každý den posvícení.

Dobrou noc!