Konjunkce Jupitera s Venuší láskyplné energie pro plavání i koncertování

 Na úterky se těším. Vstávám před zvukem budíku. Po očku si kontroluji čas. Všechny rituály splněné. Natahuji se do plavek. Šatových. Přemýšlím, jestli je to dobrá věc. Totiž. Tyhle plavky můžeš sundat od horních ramínek... Ireno, počítej s tím na cestu!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-09-na-vylet

Sluníčko se snaží. Beru si jen lehké šaty. Vcházím do nádraží. U pokladny jeden člověk. Ješiši, to to trvá. Jako na zlost jen jedno okénko. Sypu pokladní mince. Beru lístek. Spouštím se pod zem. Slyším, že do stanice přijede rychlík směr…

Na peroně hlouček dětí. Devítka jede na výlet.

- Mohu se sem vmísit?

Maličko odsunuji báglík kluka.

- Jasně, prosím!

Sedám. Hoši jsou komunikativní. Slušní. Jako by mi Vesmír potvrzoval, že nemám pravdu. Jako co se ti nelíbí?

- Vy jste základka?

- Ano, devítka.

- Jedete na výlet?

- Ano, na Sedmihorky.

- Kam půjdete po prázdninách?

- Já do Bydžova. Na řemeslnou.

- Já do Rychnova nad Kněžnou na automechanika.

- Budete spolupracovat asi s FAB?

Kluci jsou sdílní. Chválím je paní učitelce. Taky češtinářka. Raduje se z pochvaly. Nastupujeme. Při výstupu prosím jednoho, aby mi pomohl navléknout kšandu. Hned ví, co se po něm chce. Na plošince maminka s kočárkem. Dává mladým přednost. Jeden z hochů se ptá:

- Vy nevystupujete?

- Vystupuji.

- Tak já vám pomůžu.

Muž činu sestupuje na peron. Bere kolečko kočárku. Jsem udivena. Takhle to bylo dřív. Kdykoli lámu hůl nad mladými, Vesmír mi předvede, že to není zas až tak zlé.

Na nástupišti druhé paní učitelce opět chválím žáky. Usmívá se. Děkuje s tím, že ví o ochotě dětí…

Cupitám do aquacentra. Dnes číslovka nad pokladnou hlásí třicet pět lidí. Plavu na mé poměry intenzivně. Procvičuji kyčel na všechny strany. Ve vířivce si plavu sama. Trysky mi masírují bolavá místa na těle.

- Dnes je nejláskyplnější den.

Odpovídám paní:

- Ano, dnes v ceset se potkal prý Jupiter s Venuší. Bude to trvat do večera do osmnácti. Signalizuje to, láska, láska.

Paní, které jsem před třemi týdny pomohla na nohy podotýká, že nic necítí. Smějeme se. Plaveme. Střídám vířivky, bazén, horkou vířivku. Naposledy jsem v perličkové. Nikde nikdo. Nechávám se točit vodou dokola. Bože, to je skvělé. Zavírám oči. Medituji. Venku se tmí. Bude pršet. Když oči otevírám, vidím, že prší. Po skleněném stropě stékají čůrky deště. Super dvě hodiny uplynuly. Převléknout, vyždímat plavky, vyfénovat vlasy…

- Doufám, že jen prší. Že mi nebude zima!

- Ať to zvládnete!

Utíkám na nádraží. Ještě teplo. Sice prší, ale v šatech to zvládnu. Ochladí se až večer.  Svůj růžový deštník z Číny držím nad hlavou. Před nádražím lidi pozorují bitku. Nějaký otrapa dostal od sucurity po hubě. Přece jenom před takovým davem… Nádražní konflikt trvá dlouho. Teď jsem si všimla člověka na čtyřech. Aha, to asi ten, co ho security zpacifikoval, tohohle shodil na zem?

Přibíhají dva, jeden bere berle, pohozené daleko od invalidy. Pomáhají mu na nohy. Vrací se security z naháněčky na provokatéra. Pomáhá chromého odvést…

Kupuji lístek. Běžím na peron k vlaku, který mě odveze do mého města. Přemýšlím, jestli nezavolám Petrouškovi. No nezavolám. Nejsem z cukru. Dělám si oběd. Na půl třetí měla přijít ta bez energie. Asi je úplně bez energie. Neomluvila se. Dluží mi.

- Peťuš, to bylo bezva.

Je rád, že se mnou nemusí. Má své koníčky. Ale lyžování, běžky, plavání to nejsou. Jeho je ping pong. A tak běžet se mrknout na blázny, co se honí za tím kulatým.

Po obědě si sedám… Vturánu jsem tvrdá. Telefon. Jestli bychom mohly ze šestnácté přesunout schůzku na čtvrtek. Lze. Vracím se s diářem na gauč. Opět umrtvena únavou. Telefon. Linda. Jede na třešně. Lije. Jestli jí půjčím triko. Půjčím. Kdyby mi tak dali všichni na chvilku šanci si schrupnout. Říkám si – mám volné odpoledne. Lehnu si. Telefon. Jestli prý nechci večer na koncert její čerstvé osmnáctileté šikulky. Ani ne. Nebo jo? Tak jo.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-09-pro-osmnactiletou

Probírám se. Jdu zabalit pár maličkostí pro oslavenkyni. Jen tak, pro radost. Linda je tu. Češe v dešti. Ještě večer uvařila třešňovo-jahodový džem. Taky bych měla. Udělám. Maňana. Zítra. Pozítří. 

Ještě píšu osobní gratulaci. Vytisknout

- Ty půjdeš do hudebky. Já na stadion. Sejdeme se doma, jo?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/206-06-09-do-hudebky

Domluveno. Zvonek. Odjíždíme. Koncert uvádí ředitel. Předává dárky absolventům. Pro mě dojemné. Váží si dětí, které se tu naučily hrát na hudební nástroj. Přeje jim, aby měly příležitost a lidi, s nimiž budou v životě muzicírovat.

Orchestr složen z hostů dvorské hudebky a z našich muzikantů.  Paní učitelka o každé skladbě řekne něco hezkého. Taky vysvětluje střídání pozic, přesedání. Jednou první housle. A pak zas druhé. Hrají skladby staré. Pak pár lidových. Z důvodu autorství nedávám ukázky. Bylo to okouzlující. Vibrace. Pozorovat soustředěnost. Um. Hudba léčí. Miluji to.

Po koncertě gratuluji. Jedeme domů. Kamarádka mi svěřuje jednu tajemnost. Aha, hovořil o ní loni starosta. Jo takhle. No to je teda věc. Slyším o člověku, který píše sedmdesát mailů denně na policii. Cože? To není možné. Hybridi mezi lidmi.

Ještě v autě probíráme koncert…

- Petroušku, to bylo osvěžující.

- Já vás viděl, jak drbete v autě.

Řehtám se. Jdu se mrknout po zahradě na slimáky. 

Jsem šťastná, že žiju. Že se hýbu. Že se dívám do sluníčka. Že mi poskytuje svou energii přes zorničky. Že chodím bosa a nabírám zemskou pránu. Že nemám potřebu kohokoli udávat, slídit, žalovat… Neb to je choroba. Úchylka. Že si jen tak žiju. V naší zahradě. Občas vyběhnu za lidmi do bazénu, co města, do obchodu. Stačí jen dotek. Nechci nic mít s vnějším šíleným světem. Občas ťuk s mladými, z nichž snad roste nová normální generace. Přátelská. Ochotná pomoci. Ti, co se užírají nenávistí, mají chorobu, zkracující telomery. Každého věc, co má v srdci. Jestli zlobu nebo lásku. Bráním se zlobě a nenávisti. Nejhorší emoce. Vrací se jako vibrace vysílajícímu.  Dnes byla příležitost k lásce. Díky konjunkci Jupitera s Venuší nejš´ťastnější den v roce. Snažím se takové dny mít denně. Třistapětašedesátkrát v roce. Co nejvíc lásky!