Konvalinkový

15.05.2020

Jak bych nazvala dnešní den? Veselý? Nesmyslný? Prolhaný?

Páteček. Mohu si přispat do devíti. Dnes žádný návrat do sarkofágu. Brzy ráno je zahrada kouzelná. Brzy je v devět. :-)

K snídani :-)
K snídani :-)

 Studený květen jí prospívá. Pryskyřníky myslím nesmějí jíst domácí zvířata. Chudobek máme plný trávník. Pampelišky už odkvetly. Vůně z mého políčka konvalinek se line zahradou. Konvalinky nasázela maminka. Políčko jsem si rozšířila. Vyčistila od bršlice kozí nohy. 

Procházím zahradu, jak zblýsknu bršlici, mladé lístky slupnu. (Info pro ježibabu z tohoto týdne. Ano dopo zelené.)  Bršlice se nemusí trhat i s kořenem. Stačí jí otrhávat listy, oddenek v zemi zajde. A tak se mi to povedlo. Konvalinky prorostly až pod vany s dešťovou vodou. Jsme masochisti. Líhneme si své komáry. :-) 

Trhám kytičku konvalinek mamince. Ptáci, vůně, zeleň, Micicinda, ráj. Tady jsem doma. Odsud nerada odcházím. Zítra bych měla jet do Wisly. Na školení. Jeli bychom už dnes. Supéééér. Už mám přístupové kódy na zítřejší výuku z domova. Školko bude mezinárodní. Před odjezdem do ciziny nám vždy připomínají FM rádia. Skvělé. Zítra bez sluchátek a bez roušek. Teda doufám. Na Extravagance se mluví třeba deseti, patnácti jazyky. Tlumočníci umějí přecházet z jazyka do jazyka...

Pracuji. Půl jedenácté. Skyp s mamkou. Dnes vypadá živě.

- Prve s ní Libuška pracovala. Zjistím přesně co.

Zvláštní. Opakuje se mi pocit maminky, které chválí její dítě ve škole za výkon. Poslouchám-li, jak a kdo se mamce věnoval, srdce mi vrní blahem. Vracím se zpátky na rodičáky svých dětí. Sama jsem se celý život den co den snažila při setkání s rodiči najít aspoň něco, za co bych mohla jejich ratolest pochválit. Chválit. Chválit. Chválit!

Mamka je vcelku interaktivní. Vyprávím jí, shrnuji, proč se zítra neuvidíme - hezky jadrně jí to vysvětluji. Aby si to zapsala do mysli. Zpíváme podle zpěvníčku u klavíru. Nechce se mi jí zkoušet. Těším se, až ji obejmu naživo. Sdílím obrazovku s čápy na komíně. Nevidí. Nemohu se přesvědčit, jestli čápice sedí i na jejím monitoru. Přichází paní koordinační. Prosím, abychom zkusily sdílet. Funguje to. Vypínám sdílení. Maminka se nakloní k monitoru:

- Ty seš tak podobná na moji maminku.

- Paní Konečná, to jste vy.

- Mami, opravdu seš podobná na babičku Jůlinku. A v posledních dvou třech letech máš její krákoravý hlas. Zavřu oči a slyším babičku.  

Ptám se, jestli má mamka krém na pleť. Maminka má překrásnou pleť bez vrásek. Bez adrenochromu. Proč mě napadají takové bééékárny!

- Libuška s ní rozvíjela jemnou motoriku. Trhaly papírky a nalepovaly je do obrysu kočičky.

Skvělý nápad. Tetelím se štěstím. Skvělá Libuška. Skvělá péče. Jasně, chyby (ne chybičky) se vloudí. Člověk je tvor omylný. Pročítám-li si svá vyprávění z loňska a předloňska, připomínám si: Jak si ji braly dolů na osobní přestávku do zahrady. Ochota. Lidskost - toto je lidskost!!! Nebo jak jí pečovatelka vzala dolů k automatu na kafíčko... Ach jo, rozumí mi někdo?? Děkuji za péči, ale bráním se systému, omezování lidských práv, zneužívání moci. Nemám ráda ještěry!

Dnes slouží Irenka. Domlouvám si, že přivezu dort. Za to, jak byla vyděšená minulou neděli, když jsem přivezla konvalinky a květináček s růžičkou ke Dni matek.

- A stihnete do půl třetí? Chtěla bych dnes jít domů.

- Budu se snažit. Ještě musím pracovat.

Světlo mého žití volá. Plány na odpoledne. Miluji ho.

Snažím se dohnat resty z týdne. Ježíš, půl druhé. Fofrem do zahrady. Mám tam hromádku batátů. Obalit žampiony. Ogrilovat. Obědvám v letu. Čtvrt na tři. To nemohu stihnout. Vyjíždím. Závory. Telefon.

- Hrobská!

- Už jedu, ale budu mít deset minut zpoždění.

Počká na mě nejvyšší koordinátorka. Metoším pro dort. V autě už mám koupenou sklenici kávy, dobrotky mamince, kytičku konvalinek. Voní...

Líbí se mi, že na odbočení ze státní je nově vyznačen odbočovací pruh. Nejprve k benzínce, pak do ulice s DD. Asi před deseti lety jelo auto před Vánoci z nákupů v Polsku. Odbočovalo; náklaďák neviděl... Prorazil hřbitovní zeď. Vjel do hřbitova. Vždy při odbočování kontroluji v zrcátku provoz za sebou... S pruhem se cítím bezpečněji.

Už na mě paní čeká na parkovišti. Připravena na odjezd domů.

- Maliny neměli.

Paní ví, že chci přivézt maliny. Taky se diví, že nevezu. Při pátku vyprodáno.

- Rozkrájejte prosím pečovatelkám, sestřičkám, uklízečce.. Všem, kdo slouží. A malý kousíček, když neměli maliny, prosím mamince. :-) Kdyby zbylo, Jarušce... 

- Předám. Vyřídím. 

Frčím domů. Mám zastavit na odstavném pásu? Vyfotit si polabské úrodné pole s naskládanými nákladními vozy, stavebními stroji na rýsující se dálnici? Chtěla bych si udělat obrázek. Ničení polí... Nebudu riskovat. Gréto Greténská, kde jsi?! Jedu.

Prohlížím si v Lidlu palácové kalhoty. Ne, ne, žádné harémové. Žádný rozkrok u kolen. Normální letní kalhoty. Brala bych si je na zahradu. Materiál satén nebo imitace hedvábí. Natahuji si je na své kalhoty. Líbí se mi.

Domů. Potkávám Petrouška. Koupil nějaké ventily. Volám na něj.

- Co tu děláš?

Pusa.

- Sleduji tě. :-) 

Za chvíli je doma.

- Jdeme na ta rajčata?

- Ťuti, hlásili od půlnoci do šest mráz v našem kraji.

- Tak budeme odpočívat.

Jdu k němu do pracovny. Řežeme se smíchy u zpráv. Rozvolňování. Stoly s rozestupem dva metry. Tak my budeme sedět s cizími lidmi u našeho stolu. A dva metry od nás si vir na jiné lidi neskočí? Lepší program než na Silvestra. Hosté v hotelu dvoumetrové rozestupy - absurdní. Nikde v obchodech se nedodržuje. Stojíme ve frontě, povídáme si. Ačkoli jsou tu ještě hazardéři se zdravím. Dnes jsem viděla v Kauflandu mimino na košíku. Maminka desinfikovala velmi zevrubně madlo, ručičky miminka, svoje ruce; všechno poutírala. Chudák dítě. Jedy prostupují kůží. Jemnou kůží budoucího člověka. Hezky mu vypěstuje alergii... Vzpomněla jsem si na slova barona Rothschilda: Budou jíst, pít, dýchat, nosit jedy.

Ukazují mapku průjezdu Rakouskem. Budu-li chrchlat v Rakousku z okýnka, nic se neděje. Prskám jen při projíždění státem. Nevadí to. Kouzelná větička: Slovinsko se porvalo s karanténou nejrychleji? Ty vorle! Mohli jsme být první my. :-) Ale to by musela politická moc chtít... Toto mají schovat na Silvestra. Do Chorvatska můžete. Monika Babišová tam prý ráda jezdí. Ale pozor! Nutno mít objednané ubytování. Bez ubytování nelze. Nechápu. Přeci přijedu do země a někde se snad musím ubytovat!

Směju se při představě mého lehce opálitelného Petrouška. Lidé se nemusí slunit s rouškou a nemusí plavat s rouškou. :-) Až by si Péťa večer sundal roušku, měl by na hubě bílou opičí tlamičku.

Hromadné akce do tří set osob povoleny. Od 8.6. do pěti set. Od 22.6. tisíc osob. 150 lidí na ha. Nerozumím. Ochranná clona v taxíku! Nasaďte plynové masky a máte vystaráno! Jakýpak copak! Kolik plexiskel se všude objevilo! A k čemu! Pokladnu obcházím a beru zboží z boku. Virus asi skáče na pokladní jen zpředu? Kde se vzaly ty plexisklové clony v obchodech? Někdo si namazal. Zrovna tak jako na dezinfekcích. Teď nutno rychle vyprodat zásoby drahých dezinfekcí. Lidi, dezinfikujte! Ať pomůžete vyprázdnit sklady.

Je to k smíchu? K pláči? Kdo si všechna ta magorská pravidla má zapamatovat?! Nikdo. Aby mohli strašit národ, pokutovat, udržovat ho v nejistotě.

- Péťův čas. Péťa jde spinkat.

- Dnes přijdu taky brzy, Peťuš.

Dobrou noc!      

P. S. Dostala jsem zprávu: Změnila jste mamince léčbu.  - Bezva. Schovám si ji. Budu ji potřebovat. - Systém se topí v lži!!! Bílý plášť lže??? To bude nějaký omyl. Paní doktorka změnila tajně léčbu. Objevila jsem to vlastně náhodně; mamka se změnila, zesmutněla. Byla umrtvená. Na dotaz, zda změnili medikaci, odpověděli: Nééé! Lhali mi!!! Až po 14 dnech se paní doktorka projevila, že si to zkusila. Bezvadný lék. Tak kdo změnil léčbu???  Znesvépravnění se dělá na ochranu lidí. Před kým chtějí chránit maminku!!!