Korouhvička visí, datlík hlídá, Boží hod kouzelný
Boží hod vánoční. Nad ránem jsem usnula. Probouzím se před polednem. Někdo mě šimrá v dlani. Petroušek.
- Měla bys asi už vstát.
- Jé, děkuji za probuzení.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-25-prani-od-vnuku
Ukazuje mi přání od mladých. Njn. Hezké. Rok a půl nic. Vůbec nic. Na toto já už nereflektuji. Podbízela jsem se mnohokrát. Už ne! Papapá.
Žofie trpělivě čekala před ložnicí. Konečně se dočkala; to bylo vyhoudání. V koupelně ji pak chytil rapl. Nesmírně se radovala. :-) Panička konečně vstala.
Dnes mám úplně minimum úkolů na papírku. Jen chlebíčky. Pomalu se rozjíždím. Jdu zatopit do chatičky. V jednu přijede Linda s LP.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-25-jeden-darek-z-rijna-rozbalen-pouzit
- Petroušku, zapomněli jsme včera na ten dárek, jak nám ho Linda s LP přivezli. Ten, co tu čeká celou dobu na rozbalení.
Petroušek v krabici pro nás našel datla. Krásného. Bude strašit ptáky, aby nám neklovali do chatičky. Nám tu lítá strakapoudek. Léčí ořešák, třešně…
Děkujeme za dárek. I za instalaci.
- Lindi, můžete přijet klidně ve dvě.
Zobkáme s Petrouškem dobroty. Ve tři obědváme. Mám všechno připraveno. Hospodyně měly volno, jsem četla, neb se dojídalo štědrovečerní menu. I my. LP přivezl v krabici vrtačku. Áha. Budeme chtít připevnit někam na chaloupku kohouta – korouhvičku. A konečně jsme rozdělali dárek, který v chatičce čekal od října; ten bude chtít taky vyletět někam nahoru.
Zatopeno. Rychle si nesu z domu rýžák. Čistím pečlivě podlahu před kamny. Dnes tu bude uložen dárek od Ježíška. Skleněný půlkruh na oharky.
Jsou tu.
- Mami, prosím tě, přines něco na vyčištění skla.
Přicházím do chaloupky. Sklo u kamen položeno. Bezva.
- Mamko, nesmíš na něm mít smítka, jinak se udělá kaz.
- Tak to já ho nechci. Já se na něj budu stavět. :-)
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-25-obed-zabava-instalace-doplnku-a-darku
Oběd. Napadá mě slovo druh - družná zábava. Opravdu družná. Uvolněná. Nesu na stůl. Pak plním Pavlova. Chybí mi tu Lucka s Míšou a Dominičkem. Aspoň přes telegram. :-)
- Proč se to jmenuje Pavlova? Proč ne Pavlov? Nebo proč ne Pavlovův?
Linda ihned googlí. Čte mi historii.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-25-pavlova
Historie
Dort je pojmenovaný na počest slavné ruské baleríny Anny Pavlovové, která v letech 1926 a 1929 navštívila Austrálii a Nový Zéland. O původ tohoto dortu se oba státy přou. Pravděpodobně však vznikl na Novém Zélandu. Keith Money, autor životopisu Pavlovové, uvedl, že dort připravil v roce 1926 šéfkuchař hotelu ve Wellingtonu, kde umělkyně bydlela. Šéfkuchař se inspiroval její tutu (baletní sukně) ze světlezeleného hedvábí. Sukni představoval krém ze šlehaných bílků ozdobený šlehačkou. K docílení zelené barvy, stejné jako balerínina tutu, ozdobil kuchař dort kiwi.[1]
Příprava
Dort se připravuje z ušlehaných bílků, ke kterým se přidá cukr, ocet, kukuřičný škrob a často i vanilková esence. Krém se peče pomalu, podobně jako pusinky. Pečením získá pavlova křupavý povrch ale měkký a vlhký vnitřek. To je způsobeno přidáním kukuřičného škrobu do krému. Upečený krém se ozdobí šlehačkou a čerstvým ovocem, nejčastěji kiwi a jahodami (oblíbené zejména na Novém Zélandu a v Austrálii), maracujou, broskvemi či malinami (časté ve Velké Británii).[2]
My ho vyrábíme poněkud jinak. Bez octa, bez škrobu, bez esence vanilky. Krémík není jen šlehačka, ale je našlehán s mascarpone. Navrch ovoce. Dnes jsem si nedala. Všeho moc škodí. Potřebuji být zdravá. Možná zítra ochutnám.
Jdeme vymyslet místo na korouhev. Způsob připevnění už má LP vymyšleno. Ježíšek jim donesl ten samý. Ale mají ku zmatení nepřítele otočen W a E. Západ a východ. Korouhev se asi nebude moc točit, ale jako dekorace krásné. A teď – kam s datlem! Já směruji dopředu. Buď na trám u stání. Nebo na smrk. LP ho naopak směruje na chatičku. OK. Sedí tam.
Jdeme zas do tepla. Dochází řeč na štědrovečerního Ježíška.
- Lindo, oni tam letos dali opravdu rok 2024.
- No, a je tam Ježíšek.
- Já se u toho asi malovala. Viděla jsem jen dárky.
Ježíšek vstoupil do vzdušného prostoru Letiště Pha – 2023
Loni přiletěl od Bratislavy. Nebyl vidět.
Ježíšek je na cestě, hlásí Řízení letového provozu | (1:02) | video: ŘLP ČR / ANS CR
Řízení letového provozu v neděli zveřejnilo komunikaci s Ježíškem. "Dobrý den, Praho. Tady Ježíšek 2023, žádám o povolení vstupu do českého vzdušného prostoru," žádá Ježíšek pražské letiště.
Na jeho prosbu mu odpovídá vzápětí dispečer: "Dobrý den, Ježíšku 2023, Praha, identifikován. Pokračuj podle svého plánu, máš absolutní přednost."
Ježíšek poté děkuje a přeje všem pod českým nebem krásné Vánoce a všechno nejlepší v novém roce 2024.
Ježíšek vstoupil do vzdušného prostoru Letiště Pha – 2024
https://tv.idnes.cz/domaci/jezisek-rizeni-letoveho-prostoru.V241224_114848_idnestv_vrja
Linda mi ukazuje, jak letos přiletěl doopravdický Ježíšek.
- Jako že si dali práci? Ukaž? Já viděla jen jak tu rozházel dárky. Právě mě zaujalo, že to bylo aktuální s letošním rokem 2024.
"Tady Ježíšek 2024, letím k vám s letadlem plným dárků a žádám o vstup na české nebe," citovalo Ježíška.
Na jeho žádost odpověděl letový dispečer.
"Dobrý den, Ježíšku. Máme radarový kontakt. Povoluji ti vstup do českého vzdušného prostoru. Jako vždy máš absolutní přednost a moc se na tebe těšíme," řekl.
Ježíšek za povolení děkoval. "I já se na vás moc těším. Přeji vám zdraví, štěstí a mějte se rádi," dodal Ježíšek.
Dočítám se, že cizinci mohou sledovat let té americké obludy Satan drápy se sobím spřežením.
Letoun s motory značky Sob
Lidé ve světě mohou také sledovat cestu Santa Clause, a to prostřednictvím flightradar24.com. Letí spřežení Sleigh, což se dá do češtiny volně přeložit jako sáně.
V aplikaci je spřežení vedené jako letoun vybavený devíti švédskými motory značky Sob. Jde o okružní let, kdy vzletové i přistávací letiště je na Severním pólu. "Před 9 hodinou ranní středoevropského času nejprve začal shazovat Cargo náklad nad Oceánií, konkrétně nad ostrovy státu Fidži," upozornil server.
Vyprávím příhody se svým prvním manželem Ivkou. Linda i oba Petrové mají rozbalené radary. Taky opakuji příběh babičky Jůlinky… Takhle se totiž rodiny a členové rodu mají scházet. Předávat informace o předcích dál. Máme znát víc než jednu generaci. Tím, že se mladí odtáhnou od svých rodičů, jsou jak slepí. Nevědí. Neznají. Tupí. Linda se ptá na jméno Binarovi. Ano, předci její babičky z otcovy strany. když prý četla jméno architekta ještědského vysílače, vzpomněla si...Taky nějaký Binar.
- Ivka si udělal řidičák až asi v roce sedmdesát šest. Někdy na jaře. Já v roce sedmdesát sedm. Taky na jaře. On si nepřál, abych uměla řídit auto. Miloval vše americké, západní. Neúčastnil se socialistických rituálů. Na obou vítání občánků jsem byla sama. Jeho rodiče měli dostatek peněz.
- Ivko, my vám koupíme auto. Českou sto dvacítku.
- Ivka ofrňoval. Ale dostali jsme novou bílou Škodu 120. Pamatuji si číslo na SPZ. 1237. Asi po roce se pravděpodobně domluvil s maminkou. To by pan tchán zuřil. Měli mezi sebou antagonistický vztah. Otec podplukovník ČSLA. Syn prozápadní. Matka náměstkyně někde v Karose. Dopadlo to tak, že si od nás škodovku koupili. Byla zánovní, že? A sehnal si Forda Capri. Krásné žihadlo. Červený s černou vinylovou střechou. Pak ho nechal přestříkat na zelenou metalýzu. Jeli jsme pro něj do Slavkova. Vezl nás Ivkův tatínek. Ve Slavkově u Brna jsme převzali taky zánovní krásné vozidlo od první majitelky. Pracovala v Brně na Výstavišti. Koupila si ho v Tuzexu. Auto luxusní. Topilo. Nedalo se škodověnkou ani srovnat. Jeli jsme v tričkách, ač veku mrzlo. Bylo nasněženo. K tatínkovi za námi se vyjádřil:
- Hele, von jede v bundě. A nám to tady topí.
Jednou okolo Vánoc nasával.
- Iri, pojedeme do Doudleb za Vojtou.
Nebál se mi svěřit svůj poklad. Klimbal. Najednou začal nahlas zpívat. Už jsme byli skoro u Doudleb. Lekla jsem se. Dupla na brzdu. Začali jsme klouzat ze strany na stranu. Ještěže porti nám nikdo nejel. Auto na zamrzlé vozovce skončilo v příkopě. Rostla tam jabloň. Měla zahnutý kmen. Pod ten jsme se odporoučeli. Bylo ticho.
- Iri?
Hlesla jsem.
- No?
- Žiješ?
- Jo.
- Je ti něco?
- Ne.
- Tak ti teda pěkně děkuju, ty krávo nebeská!
Něžný. Ješiši, spustil.. Hrozně mi vynadal. Nějaký traktor nás vytáhl. Pak už jsem na Forda neměla nárok; občas jsem mu ho uzmula. Když mu v Karose vyklepávali střechu, řekli, že byla pancéřovaná, že to vůbec nešlo. Střecha a poctivý materilá nám zachránily život.
Vzpomněla jsem si i na naši svatbu. Ve Zlíči. Dnes hotel Holzbecher. Scének by bylo víc. Pamatuji, jak jeho dědeček Václav vždycky jen seděl u oběda. Ruce sepnuté. Vedl si monolog. Povzdech:
- Nóó, jo.
Za chvíli zas povzdech.
- Nóóó jo!
To převzal můj Petroušek. Vždycky se u toho jeho no jo řehtám. Dědeček vypil asi o pivo víc. Večer vyšel před hospodu k odvozu. Klopýtl o malý schůdek od sklepního poklopu na sudy. Svalil se na zem. Ivík místo aby přiskočil, smál se:
- Hele, dědek upad.
Jsem ráda, že už je to dávno, dávno... A za mnou. V mlhách dávnověku.
Na svatbách se mimo jídla podával i alkohol a cigarety. Kouřilo se zdarma. Krabičky tam ležely volně. To už dnes neexistuje. To by se nedoplatili. Ivulka kouřil Camelky. Podotýkám, že hostina se buď platila halbundhalb. Nebo jedna rodina jídlo, druhá rodina alkohol a cigarety.
- Iri, mají tu camelky. Ukradneme si.
Přiblížil se ve svém světlomodrém v krejčovském salonu ušitém obleku k stolku s cigaretami. Nenápadně si krabičkami vycpal kapsy.
- Mami, to jako on si kradl na své svatbě?
Petroušek přitaká:
- Jo. Rodičům.
Linda nechápe. Pochopila. Hm. Přičinlivý…
Probírám příběhy rodu. Některé Péťa zná. Ale tuhle s ciageratami ještě neslyšel. Linda si zas oživila, že než mi začal tatínek nadávat, přesvědčil se, jestli žiju, aby nemluvil zbytečně.
Ješiši. Tolik hodin!
Bylo to tak omamné. Zase s lidmi, kteří mě mají rádi. Bez falše. Bez očekávání. Děkuji za setkání. Zajímavé. Jak jedno dítě ani muk, druhé normální, jako v rodině. Už jsem hodně vyrostla, jsem velká holka a zásadně se nikomu nevtírám, nikde se nedoprošuji, orientuji se na lidi, kteří za mnou rádi přijedou, třeba i z velké dálky. Miluji naše mladé přátele z Moravy - Lucku a Míšu. Mám radost ze zpráv o Dominičkovi. Nepotřebuji dostávat milodary. Moje sousedka z paneláku razila zásadu:
- Ireno, kdo mě jedno zradí, už si u mě neškrtne.
Vždycky jsem jí říkala, že já odpouštím. Jo, ale všeho s mírou. Já nejsem opička na gumičce. Pátelství, zklamání, přátelství, podraz, přátelství, generálský záhlavek. Ne generální. Nespletla jsem se. Tak jako Ivka, i já nesnáším zelené gumy. A že se generálové postupně dostali k moci! Ne. Zelenou ne!
Pokud někdo nemá přirozenou inteligenci a úctu ke stáří, k rodičům, ať si vystřelí voko. A nic ode mě neočekává. Sousedka razila jen jednou. Já jsem takový ťuťan – já důvěřivě vždycky skočím na úsměv, dobré slovo, podanou ruku. Ne. Nechci. Jsem ráda šťastná, veselá, společenská, radostná. A nechci se trápit novým zklamáním. Je třeba si uvědomit, že jsem udělala taky pápá.
Na - zdar!
Přeji všem dobrou noc!
Dobjou!