Kouzelná neděle. Protože jsem kouzlila :-)

Stárnu. Ne! Lepší formulace. Moudřím :-) Těším se na práci venku, v hlíně, na zahradě... Půl sedmé. Ještě ne. Jen si vyfotím východ slunce. Ještě chvilku postel. Nedá mi to... Otevírám oko po deváté... Šup šup. Jak si naprogramuji den: Maminka, chtěla bych tak moc na vynášení Morany do Skalice. Projít se ve sluníčku do Ratibořic... Jenže zahrada volá. Roste. Nečeká... 

K mamince. Probíhám ratejnou s vozíky nemohoucích. Musí to být hrozné. Ležet, nemluvit, možná nevidět, neslyšet, koukat, čekat. Na co? V lepším případě na pohlazení, kontakt, promluvení, na jídlo. V horším... Domysli sám. 

 Před obědem. Spí v jídelničce s denním světlem.  

- Mami, mami!

- Jé!

Jasně, překvapená. Taky bych byla, kdyby mě vzbudili.

Jedeme na terasu. 

- Není ti zima?

- Je.

Běžím pro deku. Kamilka jí po koupání navlékla svetr. Rozumná. Hezky ji nafénovala. Šikovná. Holka jako lusk. Rychle se zapracovala. Teprve rok. Samostatná jednotka. Všechna čest! Všem ze druhého patra! Teda - doufám, že všem! (Zase jsem si vzpomněla na: Máte plíny!  A na: Zavřeme halóóó...)

Balím mamku do deky.

- Je ti zima?

- Není. Je tu pěkně.

Jasně. Otužování hraje svou roli i u starých kostí. Nabízím kafíčko a teplou štrůdl. (Teplý štrůdl :-) Měla bych říci závin. Ale u nás doma byla štrůdl nebo štrůdle. Jako substantiva dvojího rodu - brambor, brambora, kedluben, kedlubna,okurek, okurka...)

- Hele, co jsem ti přinesla. Přivoň!

Vytahuji z ubrousku kytičku fialek promíchanou s chudobkami. Maminka je potěšena. Voní. Vyprávím o fialkové stráni za plotem. Ukazuji fotky. Zhoršil se jí zrak. Běžím pro brýle. Je to lepší. Ale nevidí na plošku fotoaparátu. Běžím pro zoomové brýle. Je to lepší, je to horší, nasazuji zoom brýle na normální. Zkrátka NEVIDÍ. Tak moc bych si přála jí ukázat zahradu. Bože, tak si to přeju. Vždycky mě provázela zahradou. Nezajímalo mě to. Pak se role obrátily. Maminka sotva dýchala. Nosila jsem s sebou lavičku. Vždy si oddechla a šly jsme dál. Po obědě jsem ji uložila na lehátko pod strom... V srpnu výročí. Odjela a už se sem nikdy nevrátila. Zlomila si stehenní kost. Naivně jsem se snažila ji rozchodit. Jak mě to zatěžovalo - před obědem ještě dojet pro mamku. Jak ráda bych před obědem jela ještě pro mamku. Paradox. Nevážíme si...

- Mami, ale je před obědem.

Jí to nevadí. Pochutnává si. Mám radost.

Paní Dana nese polévku.

- Mami, výborná, viď? S kroupami. Vynikající.

- Když já jsem nikdy kroupovou nejedla.

- Co mluvíš? Vařilas moc moc dobrou.

Snědla skoro talířek. Kamilka nese druhé. Brambory, karbanátek, na jemno nasekanou okurku. Docela jí to jede. Vypadá, že je bezedná. Simonka měla v pátek obavy, že nejí. :-)  Luštíme. Zas jsme se zasekly u hlavní pušek zastarale.

- Fršlust.

- Co to je za slovo? To jsem nikdy neslyšela.

Vylezly z toho laufy.

Vezu ji na záchod.

- Mamčo, budeš chtít zůstat na sluníčku nebo do postele?

- Odpočinu si.

Ukládám ji. Hladím. Pusinkuji. Natřely jsme obličej. Prý si ho maže jen ráno a večer. Tak dnes ještě v poledne :-) A ruce. Ráda ji pozoruji. Celý život si roztírala svůj AB mandlový. Svými gesty. Mami, mami.

- Tak zase zítra!

- Zas zítra. Seš hodná...

Jedu domů. Servíruji před půl druhou. Petroušek připravil malý stoleček. Jen pro nás dva. Mně jedno z nových křesel od velkého stolu. Dva měsíce nepiju. Dnes jo. Hromadí se mi tokajské ve slevě :-) Ve čtrnáct vynášejí v České Skalici Smrtku. Mám čas. Ale nejdu. Pokračuji v krasojízdě. Pleju, hnojím, zdobím. Pro víly vážu mašličky... Petroušek mi uklízí opět věci pod rukou.

- Peťuš, kurník šopa, kde mám pytel s hnojem?!

- Odnesl jsem ho.

- Petroušku, jdi si odpočinout.

Frčí zalít do maminčina domečku nasazené rybízky. Hned je zpátky.

- Ty to máš hezké.

Obchází záhony, zahradu. Prohlíží. Chválí.

- Tys to ještě nikdy takhle hezky neupravila. Máš pochvalu.

Ještě přední zahrádku u vchodu. Stříhám keříky. Vybírám podzimní lískové listy. Drolí se. Plním tašku s bioodpadem.

- To nemyslíš vážně. Vždyť je to těžké. To nám nevyvezou.

- Vyvezou. Tak přines druhou.

Přináší. Přesypává. Z mého vozíku dosýpá. S vozíkem - velká spokojenost. Kárka - kočárek na kolečkách. 

- Neházej to už na dlažbu.

- Petroušku, nemám křídla.

Dobíráme se. Zas jde na obhlídku. Nemůže se vynadívat.

- Ty sis s tím dala tolik práce.

- A hezké, viď? :-)- 

Jdu se osprchovat. Telefon. Linduška. Vyměňujeme si info o prožitém dni.

- Lindi, jdu se osprchovat.

Loučíme se.

Bim bam. Domácí telefon se rozsvítil.

- Peťuš, to jde asi někdo za tebou. Mrkni oknem.

Zdvihám zadek. Koukám do telefonu. Modré auto. Deniska. S pejsanem.

- Deni, je tu někde naše Micicinda. Drž ho. Tady je!

- No, ještě mu ji ukaž.

Pejsík má radost. Micka ztuhla. Poklidně spala pod smrkem. Ve svém revíru je v bezpečí. A teď  - vetřelec! Nechá se chytit. Zakrývám jí oči. Ať nevidí bílého draka. Šup s ní do domu. Jenže ona není blbá. Slyšela funění. Nesmí na gauč. Včera v noci si přiskočila drze na gauč vedle mě. Hezky ze sebe servala jehličí, kůru, omyla se. Pejsan dostává volno. Rekognoskuje terén.

- Vezli jsme Lukáše k vlaku. (Vnuk.)

- Koukej, jak jsem upravila zahradu. Plela jsem, plela, kopala. Hnojila. Včera i dnes.

Jdeme okolo francouzského okna. Micinka v kuchyni NA STOLE. Mračí se. Koukáme na sebe. Nevzrušuje se. Sklo bezpečná hranice. Drzá. Na stůl nikdy nejde. Jsem myslela. Sedíme na lavičce. Přichází Petroušek. Zas okukuje mé dílo. Zestárla jsem. Přešla jsem z milostných vášní do zahradnické vášně. :-) :-).-)

Deniska předvádí povely.

- Mami, nemůžeš mu paměť zapatlat povelem pocem.

Hned předvede s důrazem K nóóóze! Lehni! Štěkni! Bělásek je rozkošný. Umí. Už mu černá čumáček. Psí hezoun. Odjíždějí.

Jdu se osprchovat. Petroušek sleduje pražský zápas našeho Honzíka. Hrají florbal.

- Huráá. Oni to dali! Vstoupili do první ligy. Pojď se podívat!

Vybíhám k počítači. Vidím naše Jaroměřské. Radují se. Zdvihají pohár. Předvádějí pro fotografy rituál - paže nahoru.

- Vidíš, mají radost! Ještě jim předvedou rybičky.

Jo, jedou břichy po podlaze proti publiku. Publikum z Jaroměře jásá.

- První ligu - tu v Jaroměři ještě nikdy nikdo nehrál. V takové vesnici - to je velká sláva. Výkon. Jsou dobří.

- To hrají za peníze?

- Ne. To je pak extra liga. Extra ligu hrála Veronika Hrobská, když holky trénoval Jožan. (Petrouškovo dvojče. Verunka jeho křehounká dcera.)

- Hrály extra ligu?

Petroušek vyjmenovává hráčky. Pamatuji si jen Veroniku - dceru Petrouškova dvojčete.

Tak jdu konečně do sprchy. Chtěla jsem si udělat ohýnek v kamnech. Ale balím se do deky. Sedám. Píšu. Padá mi hlava.

A tak - po velekrásném dni - uháním do postele :-)

Děkuji za lajky :-) Chodí vás sem hodně. Děkuji za čtenářsto :-) Jen se rozrůstejte... .-) 

Dobrou noc :-)