Kouzelná projížďka až k Ivě :-)

Mila Svobodná

Žít ze srdce, znamená být v souladu se sebou samým. 

Když se řídíte svým srdcem, jste v každém okamžiku svého života v rovnováze ~ bez ohledu na vnější okolnosti. I když se vám životní výzvy zdají ničící, zdrcující, vždy najdete cestu zpět ke své přirozené rovnováze. Vaše srdce zná způsob, jak vás přivést zpět do rovnováhy, a ví, kam byste měli zaměřit svou pozornost.

Jsme domá! Hurá! To byl krásný den! Požehnaný! Zázračný. Pro mě nepochopitelný. Něco se děje. Cítím to ve vzduchu.

Já, enfant terrible! Nesnesitelně zlobivé dítě. Postrach rodiny. Neumím chodit ve škrabošce. Zadusila bych se. Zešílela bych. Nikdy jsem se neúčastnila maškarního plesu. Nemohla jsem nosit roušku. Ne. Nikdy jsem nebyla za nikoho převlečená. Neumím to. Nikdy jsem se za nikoho nevydávala. Po ničem takovém netoužím. Já jsem já. Originální. Chceš? Nechceš? Vadím ti? Odchod! Má přímočarost dráždí. Říkám pravdu do očí. A chci taky pravdu do očí. Abych věděla. Ach, pravda! To se nenosí. Přetvářka! Roušky na ksicht.

Vděčnost Petrouškovi, že mě po dekádky let nenápadně alespoň malilinko naučil umění diplomacie. Jen suše v situacích ťuknul poklonu. Blahořečím ho za výcvik v tomhle životě. Vždycky stojí za mnou. Já za ním. Výuka je vzájemná.

Zamyslím-li se, podívám-li se do sebe, odpouštím, ale nezapomínám. Křivdy mám dobře zaznamenány.

Dnes mi Petroušek donesl mnoho dobrých zpráv, informací. A taky dárek. Je obdivuhodný. Vždycky ví, co říci, co udělat. Mistr rekapitulace. Nikdo, kdo ví, že jsem silná bytost, by nevěřil, že on umí vládnout. Má dvojí sílu. Je rybička. 

- Tady ti posílá kalendář! Prý máš ráda víno. Počteš si tam.

- Jo, to je zajímavé. Před deseti lety mi vyčetl, jaká jsem. Jela jsem domů, udělalo se mi z něj špatně. Pamatuješ? Tady u nábytku jsem těsně před odbočením vyskočila z auta a vyzvracela ho do louky. Hm. Najednou… OK.

Hrnou se na mě energie lidí, kteří mě nemohli vystát. Co se to děje? Turbulence nápravy vztahů. Abyste se z toho nepokakáčkovali. Nespěchejte na mě. Chci čas. Hrnete to! 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-27-zofinka-dnes-stekala-na-ptaky

Ráno jsem si dospala. Žofinka štěkala své vr vr vr na ptáky za oknem. Legrační. Má je na dosah, ale nemůže na ně.

Poledne. Volá Petroušek. Dnes má volno. Někde melouší.

- Petroušku, vybrala jsem popel v chaloupce i doma. Vyčistila okénka. Uvařila jsem kroupovou. Víc až se vrátím odpoledne z kola.

- No, to mně stačí. To seš hodná. A jeď opatrně.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-27-okolo-labe-k-pracharnam

Varování o opatrnosti bylo na místě. Mlha. Stromy pod jíním. Než jsem vjela na cyklostezku, zastavila jsem k vysmrkání. Nohou jsem se dotkla bílé barvy na asflatu. Fííí . Jejka, varování. Dej pozor!

- Mami, nesmíš po bílé na přechodech. To se hrozně klouže.

Prohlížím si řeku. V mlze. Slyším kačeny na hladině. Zastavuji u pařezů. Pan Urban mi na FB napsal, ať příště nepíšu, že podřízli stromy u stezky. Ale ano, jsou u stezky. Jen ne podél, ale do louky k slepému rameni. Cáco!

Proti mně běží pejsek s klacíky v tlamě. Vede běžkyni v červeném oblečení. Zastavujeme se.

- Takže já téměř sedmdesátiletá a vy…

- Šestapadesátiletá…

- Jinak nikde ani živáčka.

- Potkala jsem mladého pána s kočárkem.

- Ano, já taky. Na konci stezky. Ale jinak nikde nikdo. Kdepak všichni jsou?

Paní běží směrem k prachárnám. Já se ještě vydám do Černožic a odsud se vyškrábu podél dálnice. Třeba se potkáme…

V mlze to nebude tak jednoduché. Loučíme se.

Na Labi plavou čtyři labutě. On v čele. za ním dvě a asi dítě. Takové hnědé. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-27-vesnici-mamincina-narozeni-a-konce

Černožice. Hospoda U Saze. Někdy tam někdo chodil z DD. Maminčina vesnice. 

Míjím Sehnoutkovu textilku. Tam dělal tatínke babičky Jůlinky mistra. To už bylo něco! Naproti Sehnoutkova secesní vila. Vybydlená dělníky. Neopovažuji se odhadnout, kterými.  

Točím a fotím dům maminčina narození. Mám schované fotky se jmény sester babičky Jůlinky. Tetka Syrůčková. Tetka Jarošová. Tu si ještě pamatuji z mládí. Navštívili jsme ji s maminkou. Teta Jarošová má vnuka Petra Jaroše. Asi před třemi lety jsem se mu přihlásila přes Messenger. Byl hotový z mých informací. Jak to, že si mě nepamatoval? Ale maminku ano.

- Tak ty jsi jedna ze dvou příbuzných, které mám. A poměrně blízkých.

Jeho maminka Soňa. Strejda náměstek nebo něco takového ve Vedebce. Frutě… Nepamatoval si mě z gymplu. Přitom jsem mu na rok půjčila svou učebnici zeměpisu k maturitě. Chyběla mi k učení. Připomněla jsem jejich přestěhování do Olomouce. Asi před dvěma lety jsme mu telefonovali s jeho spolužákem z gymnázia z josefovských slavností. Víme o sobě. 

Jedu se podívat na sokolovnu, kde malá Vendulka skákala po schodech při její stavbě. Vedle domov důchodců. Ten původně stavěl továrník Sehnoutka jako ubytování pro své dělníky. Něco jako Baťa. Pak onemocněl. Dal slib, že pokud se uzdraví, daruje stavbu jeptiškám. Uzdravil se. Někdo mu slib připomněl. Jeptišky sloužily v budově přeměněné na domov důchodců. Ještě před nedávnem měly klauzuru.. Postupně odcházely. Je to tak kolik – patnáct let? v klauzuře jsou dnes kanceláře DD. Tfujtajbl. Nevzpomínám ráda na cedulky za sklem auta, že parkuji špatně. Jak špatně? Někomu jsem asi obsadila nepodepsané místo. Kjavy nebeské drzé. Sahaly mi na auto… Podrazy. Ach!

Altánek – poslední místo našeho útočiště, kdy mě dovnitř nechtěli pustit bez pěny na rukou, změření teploty, roušky na hubě a hlavně špejli v nose. NE! Můj nos je panic. Teprve nyní leze na povrch ze zpráv Kochova institutu, že i špejle byly nějaké divné…

Vracím se pár metrů zpět, abych jela po staré málo používané silnici. Šlapu mezi poli. Přes mlhu není vidět učiliště, kde jsem vyučovala češtinu a společenské vědy. Vědy? Nebo pavědy? Stát a právo. Sociologii… Politologii. Štěstí, že ne genderové vědy. To za mě nebylo.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-27-vedle-dalnice-k-pracharnam

Opouštím Černožice. Najíždím prudkým kopcem na sjezd z dálnice. Jedu opravdu opatrně. V protisměru bliká auto vlevo. Řidič mě nechává trpělivě přejet. Děkuji mu zamáváním. I on hezky pozdravil. V bezpečí opouštím přívod na dálnici. Sjíždím pod ni. Šlapu kus podél dálnice. U cesty je už umístěn kamenný kříž, který tam dlouho ležel v kleci.

Zkouším, jestli se to i tady klouže, jako listí na cyklostezce. Škrábu se na dálniční most. Seskakuji. Ty bláho! Ledovatka. Opatrně scházím vedle kola. Jsem tu sama. Nikde nikdo. V mlze se neorientuji. Už jsem u první prachárny. Druhou tuším v dálce na obzoru. Třetí vůbec nevidím. Chtěla jsem se trefit na můstek z pražců. Ale netrefila. Dobře. Pražce jsou omrzlé. Intuitivně jedu okolo vojenské stavby. Rychle, rychle. Necítím se tu dobře. Opuštěná místa. Co kdyby. Sjíždím dolů z kopce. Můstek z pražců jsem minula. Vyjíždím pod viaduktem na krají vesnice pod kopcem. Chtěla jsem vyjet na druhém konci. Neva. Šlapu. Šlapu. Noženky mi mrznou. Vrátím se na cyklostezku. Vyjedu blízko domu. Ne. Netrefila. Mlha. Projíždím přes závory. Zrovna blikají. Seskakuji. Mohla bych projít. Proč? Nespěchám. V bezpečí čekám, až projede vlak z nádraží na Hradec.

Točím bývalý STEZ. Hrůza. Píchačky, Hodiny. Vstup pro zaměstnance. Řád. Teď? Neřád. Neúcta. Pole plotu zničeno. Ano, to umí dnešní generace. Naši dědové a rodiče byli budovatelé. Tihle jsou ničit        elé. Míjím nádraží. Další závory. A už jsem tam, kde jsem zamýšlela vyjet. Konečně doma.

- Žofinko, už tu máš konečně paničku!

- Peťuš, dnes to bylo náročné. Občas kluzké. Vyjela jsem nahoru nad město. Mlha. A viděla jsem labutě. Nad dálnicí se to klouzalo.

Rychle si jdu uvařit kubu. Petrouškovi brambory na páru. Krůtí prsa. Velmi pozdní oběd. Volám Ivě. Sestře. Přijedeme. Jsem překvapena radostným hlasem na druhém konci. Myslím, že je tam Milena. Slibuji tak půl šestou. Než zabalím dárky pro radost. Peču bagetky. Zdobím chlebíčky. Sestavila jsem si z tvrdého papíru krabici. Vykládám ji brouskem.

- Ty seš šikovná!

Dělá mi radost. Všimnul si. Díky! Lenka M. mi otevřela oči na kraji slunovratu. Docel mi je vypáčila. Až mi slzy tekly. Já? Šikovná? Ano! Já!

- Kde jste?

- Už jedeme, Ivo!

Řídit bude Petroušek. Vezu láhev bohemky. A pojedeme starým mým peugeotkem. Jedeme mlhou. Na nový obchvat.

- Peťuš, já bych to sama nezvládla. Vůbec nevím, kde bych k ní odbočila.

- Zvládla. To je ten kruháč před námi. Jen ho najít.

Našli. Péťa k ní po něm už jednou nedávno jel. Opravoval jí baterii.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-27-u-ivy

Na vrátkách krásná vánoční větev. Fotím ji. Iva nás vítá. Srdečně. Vyměněná. Moje zlatá stará Iva. Jako dřív.

- Nemělas´   mi nic vozit.

- Pro radost, Ivo! Tady jsem přivezla bagetku, teď upečená.

- Tu si schovám na ráno. Víš, já nemusím vůbec snídat, obědvat, večeřet. Hlídám se, abych jedla, aby za mnou neutíkaly kalhoty.

- Ivo, jez! 

Prohlížím a fotím její krásně nazdobený lustr. Hodiny jemně sametově bimbají sedm. Její rozkošný něžňounký stromeček. Doma vždycky rozplétala prstýnky skelné vaty. To už víme, že není vhodná. Má jemně roztahané stříbřité proužečky jako andělské vlasy.

- Máš dobré cukroví.

Ó, pochvala od staršího šikovnějšího zručnějšího sourozence. Těší. Hřeje.

- Co Olik?

- Byli tu kuci. Tři kytary. Ale já jsem to nenahrála, neumím to.

Učím ji, jak zacházet s fotkami v mobilu.

- Podívej, Ivo, tady ťukneš na tuhle ikonku, ve foťáku fotky nemáš, ale divej, všechny!! máš tady. Vidíš? I videa.

Je radostná. Pouštím video. Hraje Olik, Mijanek, jeho mladší Kubík. Potkali jsme se v muzeu před Vánocemi na koncertě. Miloučké setkání i s jeho moravskou krásnou slečnou stylizovanou do třicátých let.

Ješiši, jsem tak, ale nevýslovně šťastná.

- Ivo, pojď, ukážeš mi, kdy ty fotky a videa máš.

V telefonu má Lidl, Rossmanna, ještě jednu ikonku.

- Používáš kartu Lidl?

- Ne, nemám.

Registruji ji. Volíme jednouché heslíčko. Ukazuji jí, na co ťukne u pokladny.

Péťa krásně posouvá hovor. Ptá se na její švagrovou. Oba bratři už jsou po smrti. Irena celý život provozní na Štrbském Plese – Hviezdoslav, Janošík, Kriváň. Byli jsme tam zváni. Iva celoživotně dovolené letní i zimní tam.

- A co Irena?

- Zeptáme se jí.

Vyzvání skypem.

- Ona to slyší, ona je vedle v obýváku, víš? Ona přijde.

A přišla. Vidím stařenku. No, ono jí je osmdesát. Byla to celoživotně nesmírně vesmírně hodná žena. Miluji ji i dnes. Měla Irenku a Zdena.

- Irenka je stále tajemnice u vás ve vesnici?

- Ano. Pracuje tam stále.

Pozor, tady se Péťa netrefil. Prý by se v pr. viděl. Zeptal se na druhé dítě. Prvorozeného syna Zdena.

- A co Zdeno!

Irena ztuhla. Slzy. Iva po pár sekundách zareagovala, vzpomněla:

- Zdenda asi před třemi lety umřel.

Rozbušilo se mi srdce. To jsme oba nechtěli. Irena v klidu… Když umíral její milovaný manžel, posadil se na posteli, sáhnul si na krk:

- Já necítím puls.

Upadl do postele. Oživovala ho. Marně. Přišla i o syna. Strašlivé.

Přeskočili jsme přes černý potůček. Mluvíme. Přejeme si. Jsem moc ráda, že jsem Irenku viděla. Telefon.

- Ivo. Volá ti Milena.

- Ahoj. Já ti ji dám.

- Ahoj, Ireno, my jsme tam odpoledne byli. Jen se chci ubezpečit, že jste přijeli. A taky popřát.

Ješiši, to je na mě tolik vln štěstí. Děkuji, Vesmíre! Děkuji moc! Všechno se napraví.

Přejeme si.

V přání dodávám i projev lásky. Iva mě nesmírně pevně stiskla. Objala. Připomíná mi mamku. Vlny štěstí. Tady jsme s maminkou sedávaly… Zveme ji podívat se do chatičky. Prý až na jaře. Chápu. To si pro ni přijedeme. Hlavně aby byla zdravá. Všichni ať jsme zdraví!

V autě projevuji radost.

- Peťuš? Já za ní budu jezdit častěji. Bude potřebovat asi pomoci.

- To budeš hodná.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-27-doma

Kočky. Zatápím. Jsme doma. Ach, to byl krásný den. Mlžný. V oparu. Dokonce jsem se dozvěděla informace o vnučce. Petroušek je dopoledne překvapil.

"Na konci vždy vše dobře dopadne. A jestli to dobře nedopadlo, tak to potom ještě není konec." — John Lennon

Dobrou noc!