Kouzelné slunce nám sem dnes svítilo

Večer. Odešel nový klient. Bezvadný. Hodnoty v pořádku, jen útrobní tuky a BMI nutno zlepšit. Nepoužívá mikrovlnku, počítač má zaprášený. :-) Hledá kovy - jen tak, pro radost, nic nehledá, žádný poklad. Sportovně střílí. Od šéfa mají hodinu na oběd. Hodinu! Říkal, že oběd dodržují. A když někdo řekne nemám čas, zeptá se, jestli má čas jít na záchod... Byla jsem z něj okouzlená. Nechtěně zhubnul dvacet kil. Ještě tak osm. Jeho paní by mě taky potřebovala. Je krásná. Elegantní. Ale odjela za nákupy. Srdečné setkání. Děkuji za něj. Už jsem zas tam, kde dřív. Mezi dobrými lidmi. Jo - dnes děkuji novým přátelům na FB za přátelství. Taky panu Oplovi - za včera, jak hezky mi napsal na zeď. :-)

Ráno - paní pošťačka. Mám ji ráda. Moc. :-) V pátek jsem se stavila na poště v části města Jaroměř - v Josefově.

- Prosím Vás, maminka ble, ble, ble, její poštu nosíte k nám...

- Ano, my Vám tu výzvu v pondělí zopakujeme.

Dnes: :-)

- Ne, to je do vlastních rukou maminky. To i kdybyste měla u sebe její OP. Měla jste to nechat, dopis by dostala 28. do schránky.

- Aha, a proč mi to ta holčička za sklem neřekla?

- Nevyjadřuji se.

Normálně bych pulsovala vztekem. Dnes jsem cítila klid. NWO v praxi. Jinými slovy organizovaně šířený bordel. Mimochodem - dozvěděla jsem se, že od ledna v našem bývalém ÚNZu, tedy Ústavu národního zdraví (všimněte si - není to ústav nemocí, ale jmenovalo se to ústav národního zdraví) už nefungují ordinace ORL. Nenápadně. Na shledanou! NWO - zlikvidovat národní zdravotnictví jednotlivých států, jejich školství; museli zlikvidovat ocelářský průmysl, proto architekta Stehlíka zavřeli. Rozkradli mu Poldi... Toto vše se mi prohnalo myslí.

- Prosím vás, proč jste mi v pátek nepodala informaci, ať to nechám, že obálku hodíte do schránky?

- My ale nejsme doručovací pošta.

Pozorně poslouchám. Mluvila jsem s tím kuřetem. Dopis tam byl uložen jako nedoručen. Ale to oni vědí. Co to značí? Pevnostní pošta měla dvě telefonní kabinky. Pan Bruk obsluhoval peněžní přepážku. U balíkové stála obrovská černá kamna. Byl to rakousko-uherský úřad. Dnes? Je to jen ukládací pošta. Co doručovatelka nabere v Jaroměři a nepodaří se jí doručit, uloží v Josefově. Čína hadr. Nevzrušuji se. Nevztekám se. Jsme klidná. Po své třídenní zkušenosti se sprostými troly - už mě nic nepřekvapí. Ani nerozhází. 

Poslouchám divadlo v meinstreamu. 

- Brexit. Nechápu. Tak jo, nebo ne?

- Úprava osnov a učebních plánů v dějepise - určuje BIS.

- Ministerstvo školství chce jednotnou hranici pro přijetí na střední školství. Může to být zrovna nadaný student. Vybuchne u přijímaček. Končíme. Žádné vzdělávání. Pravomoci ředitelů se omezují. Jo, nejprve školství rozbouchali; státní maturitu neudělá velké procento studentů - mimochodem -  někdy nevím odpověď na nějakou testovou otázku. Čtyřicet let jsem učila ČJL. :-)  Když jsem učila na Prvním soukromém jazykovém gymnázium (PSJG) - tam byla vysoká úroveň studia. Přijímali studenty do průměru asi 1,15. Přesto poslouchám, jak je studium na soukromých školách na nízké úrovni. Hlavně tam stát nemohl zasahovat! Tam je jádro pudla. Ne kvalita školy krajské nebo soukromé. Jo oni by chtěli, aby student udělal maturitu na první pokus? Ale to bylo za nás naprosto normální. Jeden dva za celé maturity neobstál. Ničíme. Likvidujeme. Rozvojová země v plném proudu. Morgani měli v roce 2017 pravdu. Dokonáno. Vymažeme školu z Rejstříku škol a tečka. :-)  Takhle na kvalitu. Jo a ještě poznámka. Když prsatá Buzková propagovala gymnázia, gymnázia, gymnázia - to byla likvidace učňovského školství. Truhláři, instalatéři, kominíci, prodavači, kadeřníci... Ještě jazykově: Odjakživa se základní škola vychodila - nikoli vystudovala. Student studoval SŠ a VŠ. Na učilišti se učili učňové, dnes žáci (jestli to ještě platí), ale TV dá titulek: Student oboru truhlář. Matou nám slovní zásobu, významy slov. Podle nesmyslného amerického vzdělávacího systému. Zaplevelují český jazyk exotismy - anglikanismy. Fakt nevím, co je hejtovat, prank. Ať jdou mnou obdivovaní cizáci v době železné opony do háje. Procitla jsem.

U maminky. Chtěla jsem nahradit mou včerejší odbytou návštěvu. Sedí v jídelně. Temná. U stropu svítí světla. Nemluvím s pečovatelkami. Kmitají. Ani jim neříkám, že nesu kapesníky, které jsem zničila označením červeným fixovým srdíčkem s písmenem K.

- Jé, ty seš hodná! Dnes na mě padl od rána smutek.

Běžím pro svetr. Jedeme nahoru do pohádky. SLUNCÉÉÉÉÉ! Dnes s kouzelnou mocí. Svěřuji mamince své tajné trápení s třídenním banem - co to je za slovo! S třídenní blokací. Vysvětluji svět. Kreslím na parapet Centrální slunce...

- Mami, ten smutek, ten přejde. Celý advent a Vánoce jsi byla veselá. Ale co s tím úpadkem morálky?

- Mohu ti do toho vstoupit? V každé době mravy upadají. Pamatuj si to. A všechno se vždycky zas vrátí, zlepší.

- Mami, ale teď zacílili na děti; nemají výchovu. Mohou si dělat, co chtějí. Nemají pokoru, úctu k hodnotám. My jsme byli vedeni k úctě k autoritě - učitel, rodič, trenér... Dnes nemají povinnost. Mami, lezou ze škol mladí neurvalí, neuctiví... Kdybys věděla, jak zle, arogantně psali mně i jedné paní, která se mě zastala. Vlastně všem, kteří měli jiný názor. A hloupí jsou. Viděli obrázky cizích ras dětí a reagovali. Jenže nešlo vůbec o děti. 

- Já tě zas přeruším. Víš, teď si dovolují. Jenže ono to tak nebude stále. Budou procházet životními zkouškami. Neobstojí. Budou se muset změnit. Neboj se. Svět nepadne, a ti, co ho kazí, jak jsi říkala, se můžou snažit sebevíc.

Povídáme si. Ptá se, na ty ostrovy na poli.

- Mami, to bude dálnice. Na nejúrodnější polabské půdě. Mrví krajinu.

Vyprávím ji o osnovách v dějepise. O sedm tisíc let staré studni pod budoucí dálnicí u Chlumce nad Cidlinou. Opracovaná moderními nástroji, určitě by kamenné mlátky nestačily na dubové klády.  Němci v ústavu Maxe Plancka objevili, že tu běhal homo sapiens dávno před člověkem neandrtálským atd. atd. A osnovy bude měnit MŠ s BISkou bez ohledu na dějepis s ohledem na politiku... Neslýchané!

- Mami, kdo to má vydržet, ten tlak světa?

- To jsme si taky říkali, když mně bylo čtrnáct, patnáct. (nar. 1927) A dočkali jsme se konce války. Přežili jsme to. Skončilo to. 

Musím. Svážím maminku dolů.

- Mami, chceš ještě k oknu?

- Ne, odvez mě k lidem.

Jídelna. Tfuj. Umělé osvětlení. Loučím se. Běžím po schodech. První patro. Paní s chodítkem; o Vánocích loudila bonbon, ale dveře u kukaně se zatáhly s odmítnutím, že bonbon nemají.

I dnes doráží na dveře. Pootevřela je na patnáct dvacet cm. Za sklem ve tmě sedí něco mladého a tluče do mobilu. Nezájem o klienta. Jdu k ní. Ptám se:

- Co potřebujete? Máte žízeň? Máte hlad? Bolí vás nohy? Chcete si sednout?

Potichoučku s velkým vypětím říká:

- Všechno.

Vyhaslé oči. Je mi jí líto. Kdysi byla mladá. Vdaná. Rodila děti pro systém - vojáky a rodičky. Tvořila hodnoty... 

- Zvládnete dojít k židli? Podívejte, jaké krásné sněhuláčky tu máte?

Pomaloučku s chodítkem se suneme k židli. Posadila se ztěžka. Ukazuji jí obrázky jmelí, zimy. Snad od dětí ze školy. Loučím se. Jsem naplněná emocí. Smutkem. Bezmocí. Zlostí. Tak za tohle se tu platí jedenáct dvanáct tisíc? A teď se zvýšením důchodů a sociálních dávek na bezmoc pan ředitel nečekal a honem rychle z klientů peníze vydoluje. Zdražil. Sám mám málo!!! Hm, NWO. Mami, jak se tohle napraví? Potkávám mladičkou milou sociální. Žaluji.

- Ale rychle. Já spěchám. A co ode mě chcete?

- Co chci!!! Chci nápravu. Nedovedu si představit, že by se tohle stalo na druhém patře!!! Stará generace - záruka péče. Představuji si tam žadonící maminku. Jak by bylo vám!!

Přemýšlím teď, jestli jí to bylo jedno, když tak spěchala nebo jestli by svou babičku zachránila a cizí nechala... Nebo jestli nechce žalovat řediteli! 

Na druhém mají otravné jednotlivce. Maminka je protivná, když huhlá své haló, haló... Ale nikdy jí neodmítnou. Pečovatelky jsou taky jen lidi. Kdo to má vydržet, že jo? Přesto pečují, nenechají je. Trpělivě... Profesionálně. Ochotně. Mile!!!

Víc a víc nad sebou přemýšlím. Jsem fakt blázen. Nesnesitelný. Dokud mám sílu, budu ochraňovat slabé, bezbranné, nemohoucí. Jenže od toho je tady ředitel, aby si sem večer zajel na kontrolu. Proč to vidím jen já! A ne jednou!!!

Nejdou mi otevřít vrata. Volám od domu Petrouškovi, ať mi přijde otevřít.

- Kdepak ti upadl ovladač?

- Peťuš, neupadl. Asi slabá baterie.

- Ty ho používáš třetinově. A moje baterie funguje.

Co bych si bez něj počala. Žaluji.

- Stejně nic nezměníš. Nenervuj se. Moc to prožíváš. Raduj se.

Topím. Volá nový klient; je před domem... Teprve se stal klientem. Darovala jsem mu ještě další službu - zdarma. A ráda. Zasloužil si.

Krásný den. Pomalu zahlazuji rány :-)  Mám nové tři nebo čtyři přátele na FB :-)

Linda mi volala. Náhlá smrt toho třiačtyřicetiletého - workoholik. Srdce. Dnešní svět!!

Co chci víc. Nevšímat si zla. Jenže - to nedokážu.

Přijímejte mě tak. Děkuji. 

Dobrou noc!